„Dokázal jsem to!" rozrazil Hektor samým nadšením dveře Domu.

„Dokázal?" zopakoval zachmuřeně Ros a zvědavě vyšel na chodbu. „A co jako?"

Hektor se užuž chystal vytahovat a spustit o svých nedávných úspěších, ale Val ho v tom předběhla.

„Bylo to neskutečný," začala s vyprávěním. To byla vlastně i její první slova, která ze sebe od oné události dostala. Stále se jí vracel ten pohled na Hektora stojícího tak klidně a tiše, zatímco celý svět okolo něj vřel. Byl to obraz čistého chaosu, ve kterém přesto vládl řád. Jeho řád. To, co dokázal se ještě nikdy nikomu v historii lidstva nepovedlo. Ta síla byla nevídaná. Božská. Nebylo divu, že se Hektor díky ní cítil neporazitelný. V tu chvíli pro něj zkrátka nebylo nic nemožné. Věřil, že dokáže, co si zamane a v tento moment mu šlo jen o jednu jedinou věc. Předvést Malumovi a celému Sdružení, co jeho brýle dovedou.

„Hek to dokázal," pokračovala Val nadšeně. „On vytvořil Bouři!"

Ros přešel k oknu a zadumaně pohlédl na oblohu. Nebe bylo bez mráčku.

„Tam nic nenajdeš, to je na tom vlastně to nejúžasnější!" Val celá zářila. „On ji dokázal udržet na uzdě a jako mávnutím kouzelného proutku zase zmizela. On ji nechal zmizet! Chápeš, co to znamená, Rosi?" zeptala se, ale na jeho odpověď nečekala. „Máme páku na Sdružení!" zazubila se.

„Přesně tak," prohlásil Hektor hrdě. „A teď si zabalte, vyrážíme do Malumie."

„Cožeto?!" vyhrkla Val. „To ani náhodou, potřebujeme plán," zamítla jeho nápad již v zárodku. Hektor se však nechystal jen tak vzdát.

„Vidělas, co dokážu, ne? Jde se. Ještě dneska budeme slavit výhru," zaradoval se Hektor. Val však stále jenom odmítavě vrtěla hlavou. To se mu ani trochu nelíbilo. Ne, když právě dokázal něco tak „úžasného a skvělého", jak by se sám zhodnotil.

„To po tom všem, co se dneska stalo, chceš ještě čekat?" nechápal. „Na co? Až nám sem naklušou Smrťáci a zaskočej nás? Nemáme moc času, všichni víme, jak hnusný umí Sdružení být. Jestli chcete Adu ještě někdy vidět, musíme jednat."

„Ne," řekla rázně, jako by to mělo být také poslední slovo celé hádky.

„Ale ano!" bránil se Hektor, který jí ono „poslední slovo" rozhodně nechtěl dopřát. Měli moment překvapení, o který nesměli přijít. „I když," odmlčel se na chvíli, „možná je to tak lepší. Fajn, jestli nechcete jít se mnou, tak půjdu sám." Hektor se užuž hrnul ke dveřím, jenže Val mu, jako již tolikrát, vlezla do cesty.

„Nikam se nehneš," rozhodla.

„A kdo mi v tom má jako zabránit?" uchechtl se sebevědomě.

„My všichni," řekla a obrátila se k Rosovi. „Odveď Heka na půdu a zůstaň tam s ním. Budeme se střídat na hlídkách. Nesmí odsud odejít," dodala ostře.

„To nemůžeš myslet vážně!" křikl Hektor, který se ocitl v Rosově sevření a bylo s ním vlečeno ke schodům. „Hned mě pusť!"

Hektorův řev nevyhnutelně zburcoval i ostatní obyvatele Domu.

„Co se děje?" zeptala se Magda, když viděla, jak se Hektor snaží poprat s Rosem. Ne, že by se mu to tedy nějak dařilo. Jeho pěstičky neměly šanci.

„Ten blázen chce jít na Maluma," odpověděla Val a snažila se přitom vážit ta nejslušnější slova.

„Něco takového nepřichází v úvahu," přitakala Magda rozhodně.

„Ale tohle nejde!" bránil se Hektor. „Nejsem tady žádnej vězeň. Tohle vám neprojde!"

Ros ho svíral pod paží a vlekl po schodech nahoru. Hektor zahlédl Val, jak stojí pod schody a na tváři má kamenný výraz.

„Proč mi to děláš?" stihl ze sebe ještě vysoukat, než ho Ros dotáhl až do patra k půdě. „Myslel jsem, že ti na mě aspoň trochu záleží," hlesl pro sebe. Tehdy, když jí povídal o hvězdách, neodkryl jen vzpomínku z dětství. Odkryl jí část sebe. A nyní toho litoval.

A tak Hektor uvízl na půdě. Naštvaně seděl pod oknem a trucoval. Jeho náladu mu nezlepšil ani Fou, který cupkal po okenním parapetu a na první pohled by člověk přísahal, že to zvířátko tancovalo. Ros, který měl za úkol jako první držet hlídku, na dovádějícího Foua jen zhnuseně pohlédl. Hektor věděl, že zrovna tento člen odboje zábavné krysí kousky neocení. S ním si moc legrace neužiju, pomyslel si otráveně, zatímco svůj pohled fixoval na dvířka, která byla jeho jedinou možnou únikovou cestou. Hektor byl zoufalý. Věděl, že by odsud měl s odbojem co nejdříve zmizet. Co když někdo ze Sdružení náhodou zahlédl jeho nedávný experiment? To poslední, co potřeboval, bylo, aby je zde zaskočil nějaký Smrťák. Vždyť by pak bylo vše ztraceno! Jenže vyslechl si ho někdo? Ne. Val mu nastavila svou kamennou tvář a Magda se z nějakého důvodu postavila na její stranu. Všichni byli proti němu, a přitom jeho naléhání nemělo být bráno na lehkou váhu. Hektor byl na maléry zvyklý. Opatrnost pro něj byla něco jako kapesník. Můžete ho použít, ale vždycky se dá nos utřít i do rukávu. A to on dělal celý život. Výsledkem tak byl opravdu nechutný rukáv a život na hraně. Když tedy někdo tak zbrklý jako on začne mít plnou pusu řečí o bezpečnosti, mělo by se ho začít brát vážně.

Zoufalý Hektor strávil za Rosovy přítomnosti několik tichých hodin na půdě, dokud se dvířka konečně neotevřela a nevykoukla z nich známá tvář.

„Mám tě vystřídat," prohlásil Tom, když po schůdkách vylezl nahoru. Zároveň s sebou i něco nesl. Hektor zaslechl, jak mu zaškrundal žaludek. Ať je to jídlo pro mě, ať je to jídlo pro mě, přál si v duchu. Ros zmizel na schůdkách, ale ještě předtím stihl Tomovi ostře sdělit, aby Hektora za žádných okolností nepouštěl z dohledu. Že prý je nebezpečný. Hektor na něj za ty řeči vyplázl jazyk. Kdyby chtěl někomu ublížit, tak by to už dávno udělal. A svou roli by v tom nemusela vůbec hrát Bouře, vždyť měl u sebe stále svou zbraň, kolt, který mu Ada stihl vrátit při té šarvátce v hospodě. Hektor jej však na nikoho nehodlal použít. Nechtěl posilovat svou image rebela více, než bylo nutno. Zvlášť, když tu byla drobná šance, že ho někdo nakonec vyslechne. Když před něj Tom postavil misku s rybí polévkou, Hektorovo srdíčko zaplesalo radostí a on se dal s chutí do jídla.

„Dík, žes na mě myslel, kámo," pronesl během několika mocných srkanců.

„To s tou Bouří... Je to vážně pravda?" zeptal se Tom nesměle a Hektor přikývl.

„A to, že jsi chtěl jít sám bojovat proti Sdružení," pokračoval.

„Hele, musíš mi vodsaď pomoct," řekl s naléhavostí v hlase. „Je to fakt důležitý. Jen jedna cesta do Malumie a zas zpátky."

„To já ale nemůžu," opáčil Tom. „Vedení ještě nepřišlo s plánem."

„Vedení," ušklíbl se. „No, tak! Val v tomhle nemůžeš věřit," naléhal. „Ta si od nikoho nenechá pomoct. Než přijde s plánem, tak bude dost možná pozdě. A to nejen pro Adu, ale i pro nás všechny, rozumíš?" Hned jakmile to dořekl, tak se musel v duchu ocenit. Fíha, že by mi ty brejle zrychlily myšlení? Na jeho vkus to byla vážně hluboká myšlenka a na něco takového nebyl zvyklý. K jeho překvapení však Tom jeho žádost znovu zamítl. To ho rozlítilo.

„Jak si můžeš hrát na mýho kámoše a pak se takhle zachovat?!" vyhrkl.

„J-já si na nic nehraju," vykoktal. „Ale je to nebezpečné, to přeci musíš uznat."

Hektor protočil oči a vyhlédl z okna. V dálce zahlédl pár skákajících veverek, vypadaly tak šťastně a bezstarostně. Ty žádná blbá půda nedrží, pomyslel si Hektor. V tu chvíli by dal cokoli za to, aby se na chviličku mohl taky změnit v nějaké to zvířátko. A pak dostal nápad. Že bych se fakt na ňáký zvířátko změnil? Hektor přešel jistým krokem k jedné z krabic, jejíž obsah důvěrně znal. Vytáhl z ní velké množství hedvábné látky a poté vzal nožík, který dostal od Toma, a dal se na měření.

„Co to děláš?" zeptal se Tom zvědavě, když viděl, jak náhle z Hektora opadl jeho vztek.

„Co by, zabíjím čas," odsekl. „Hele, až sem půjdeš znova, nepřinesl bys mi od Magdy šitíčko? Jó, a ještě nějaký starý kalhoty a kabáty. V noci tu bejvá zima," zakřenil se.

„Přinesu," přikývl Tom a se zaujetím Hektora pozoroval. „Ty umíš šít?"

Hektor pokrčil rameny. Nějaké ty základy převzal od Magdy. Rád s ní trávil čas, považoval ji za něco-jako-mámu, zkrátka svou maminu. Teď jen doufal, že si alespoň něco z té doby ještě pamatuje.