A tak to šlo několik dní. Každé ráno se vydávali na své tajné místo, kde se snažili vytříbit Hektorovu vrozenou schopnost k ničení. Někdy na tom mrazu trávili celé hodiny. Když se poté vrátili zpět do Domu, tak místo, aby si dopřáli chvilky klidu a „dali si nohy na stůl", jak již Hektor tolikrát navrhnul, dali se do další práce. Věnovali se plánům, které záhadu brýlí obestíraly. Těm zvláštním kresbám a popiskům, které, jak se zdálo, nikam nevedly. Dokonce rozebrali tu podivnou kouli, a i když nalezli pár částeček, které se se podobaly některým kouskům na plánech, ve výsledku měli jen nefunkční zařízení a spoustu klikyháků. I když Hektor s Val nevynechali jedinou volnou chvíli, aby se o brýle nezajímali, nikam se neposouvali. Bylo to ubíjející a netrvalo dlouho, než si nedostatek výsledků vybral svou daň.

„Háááh!" vykřikl Hektor frustrovaně, když mu Val snad po sté zopakovala, ať se snaží dosáhnout klidu. „Takhle to nejde," řekl a výstražně pohrozil ukazováčkem.

Zkusili už snad úplně všechno. Od meditování a pití čaje na uklidnění, až po svižný běh po okolí (ten Hektor nenáviděl asi ze všeho nejvíce). To vše mělo za úkol jediné: odstranit stres. Nic z toho však kýženého cíle nedosáhlo.

„Tohle už prostě nejde," řekl rázně. „Tenhle kliďas Hek nikam nevede. Něco děláme špatně."

„Určitě ne," zamumlala Val ze svého oblíbeného kamene. Zdálo se, že jeho naříkání nepřikládala žádnou hodnotu. „Možná se jen málo snažíš," dodala, a přitom zamyšleně žužlala chleba od snídaně.

„Že se málo snažím? Tohle je snad nejvíc času, co jsem se kdy něčemu věnoval!" postěžoval si. „Fajn, a je hotovo. Já s touhle šaškárnou končím," řekl a zamířil zpět k Domu.

„To ale nemůžeš!" křikla a vběhla mu do cesty. „Určitě jsme už blízko, teď to nemůžeme vzdát."

„Ale můžeme," odpověděl Hektor a pokusil si prorazit cestu pryč.

„Ne," řekla stroze. „A nezapomeň, co se stalo poslednímu člověkovi, který se mě pokusil takhle neslušně obejít."

Hektor nasadil zachmuřený výraz, ale nakonec udělal krok zpátky. Neměl náladu na to, aby se s někým hádal. Byl už ze všeho tak moc unavený. V tu chvíli si chtěl jen dát něco dobrého na zub a lenošit.

„Musíš se soustředit," pokračovala Val klidným hlasem. „Potřebujeme, abys byl v klidu a na nic krom Bouře nemyslel."

„Jak?!" odsekl. „To do mě zase nacpeš nějakej dryják? Nebo se proběhnem po okolí?"

„Třeba," pokrčila rameny. „Něco z toho musí jednou zafungovat, najdeme toho kliďase, co v tobě dříme."

„Nesmysl," ohradil se. „Žádnej kliďas ve mně není, a i kdyby náhodou byl, určitě by teď nevylezl ven."

„A to jako proč?" nechápala.

„Protože jsem pod děsným tlakem!" vyhrkl. „Myslíš, že nevím, kolik lidí se na tenhle experiment spolíhá? Třeba ten váš dvojitej agent ze Sdružení. Ten hotentot s hodně debilním číslem."

„Myslíš 1834?"

„Jo, to bude on. A pak je tu pleška, teda jestli je furt naživu. A kdyby náhodou ještě byl, tak kde je psaný, že to tak bude i zejtra? No?"

Hektor zuřil, ale nebyl to ten druh vzteku, který by mu mohl pomoci v přivolání Bouře. Byla to hluboká frustrace, pocit zmaru a beznaděje, který se pro jeho experiment s brýlemi vůbec, ale vůbec nehodil.

„O to víc bys s tím teď neměl přestat," domlouvala mu Val.

„Přestat s tím můžu kdykoli chci," procedil mezi zuby. „A to taky udělám. Nemůžeme spoléhat na to, že dosáhnu tý emoční věci a udržovat mě v permanentní nasranosti asi taky není to úplně nejgeniálnější řešení. Bude lepší, když odstraním pojistku a v tom všem bude pokračovat někdo jinej," řekl a sundal si brýle z hlavy. „Však víš, někdo zodpovědnej," utrousil a nenápadně jí brýle podal.

„Ale my teď nikoho takového nepotřebujeme," zavrtěla Val zamítavě hlavou. „Musíš to být ty, už se ti to povedlo tolikrát," řekla a nasadila Hektorovi brýle zpět na hlavu. „Vím, že to chceš taky zvládnout. Chceš ty brýle pokořit. Tak tomu dej aspoň ještě jeden pokus," navrhla. „Jen jeden jedinej pokus," dodala a upřela na něj prosebný pohled.

„A pak s tím můžu seknout?" zaváhal Hektor a nedůvěřivě nadzvedl obočí. „Už žádný bylinkový elixíry? Žádný běhání? Žádný nádech-výdech zaříkávání?"

„Přesně tak," přikývla.

„Fajn," zamumlal. „Ale fakt jen jeden pokus," dodal.

„Dobře," usmála se. „Ale jestli to má být náš poslední pokus, tak to trochu opepříme. Říkal jsi, že tě děsí, jak moc na tebe ostatní lidi spoléhají. A protože si kliďas Hek asi někam zajel na dovolenou, zkusíme spustit tvoje ochranářské pudy."

„To jako fakt?" ušklíbl se. To je snad ještě debilnější nápad než ten předtím.

„Mysli na něco, na čem ti záleží," pokračovala Val s vážnou tváří. „Nic víc, nic míň. Mysli jen na něco, co je pro tebe důležité a toho se drž."

„Tak fajn," odfrkl Hektor a zavřel oči. Stejně to bude zase nanic, pomyslel si. „Ochranářský pud", „ochranářský pud", co to má vlastně bejt? Krucinál, měl jsem se zeptat. No, nic. Jde se improvizovat. Potřebuju něco, na čem mi záleží. Něco fakt důležitýho. Hmm, něco. Ale co? Co... co... a, no počkat, zajásal, když si uvědomil, na jakou věc rozhodně nechce nechat dopustit. Tohle je geniální, poplácal se v duchu po rameni. Jasnej ochranářskej pud. Jestli tohle nevyjde, tak už nevím.

Val sledovala, jak se Hektor potutelně usmívá. Netušila, na co v tu chvíli myslel, a raději se na to nesnažila přijít. Se zakloněnou hlavou sledovala jasnou oblohu. Vyhlížela Bouři, ale ta se ne a ne dostavit. Vůbec nic se nedělo. Když po chvíli Hektor znovu otevřel oči, důležitě rozpažil ruce a rozhlédl se kolem.

„Vidíš?" řekl svým já-jsem-to-říkal tónem. „Nefunguje to, tohle je prostě ztráta času."

„Nech toho, Heku," okřikla ho. „Moc dobře vím, o co ti jde. Určitě ses vůbec nesnažil."

„Tak to pozor!" bránil se. „Já se teda snažil!"

„Vážně?" zeptala se nevěřícně. „A na cos teda myslel, no? Vsadím se, že to byla úplná blbost."

„To fakt ne," odfrkl.

„A o co teda šlo?"

„No, co by. Myslel jsem na to, že potřebuju chránit svůj účes," řekl a pohladil se po vlasech. „Ty se možná o svoje háro bát nemusíš, ale chlapy trápí něco, čemu se říká plešatění, víš?"

„Vždyť to říkám, úplná blbost," povzdychla si Val. „Zkusíme to znovu a tentokrát budeš myslet na něco důležitého, ano? DŮLEŽITÉHO," zdůraznila.

„Hej, říkala jsi, že to bude jen jeden pokus!" zanaříkal.

„Jo, ale taky jsem nečekala, že budeš myslet na vlasy," odfrkla.

„A máš teda nějakej jinej nápad?" zeptal se kysele. „Protože krom tohohle," řekl a namířil na sebe oba palce, „nic jinýho nemám."

„Neříkej hlouposti," napomenula ho Val. „Vždyť máš to... nás!"

„Jo?" zeptal se skepticky.

„Jo," přikývla. „Máš celý Dům a Místo. Jistí tě spousta lidí a ty to ani nevíš," povzdychla si. „Zkus si aspoň zlomek toho, co ti tady říkám, představit. Mysli na to, že tuhle křehkou síť lidí musíš ochránit. A to za každou cenu."

„Fajn, fajn," povzdychl si Hektor a znovu zavřel oči. Křehkou síť lidí, parodoval Val v duchu. Tentokrát ze své hlavy dostal veškeré zmínky spojené se ztrátou vlasů (i přesto, že to pro něj stále představovalo vysoce důležité téma, které by se nemělo brát na lehkou váhu) a zkusil to znovu. Tak jo, jde se na věc, snažil si dodat odvahy, přesto se však nedokázal zbavit pocitu, že se jedná jen o další hloupý experiment, který skončí slepou uličkou. Jak mi tohle může pomoct s Bouřemi? Nedávalo mu to smysl. Jistě, v jeho okolí existovali lidé (a zvířata), které měl jistým Hektorovským způsobem rád, ale něco takového přeci nemohlo spustit tak vytříbené zařízení, jakým byly brýle na jeho hlavě. Jak to bylo... Musím je ochránit, pomyslel si kysele. Hektor se užuž chystal otevřít oči a sdělit světu, jaká to byla hloupost, jenže pak se zarazil. Ochránit? Znejistěl. Vybavil si obrázek Val, Magdy a Ady. To já, já je musím ochránit. Viděl Toma, toho věčně pozitivního popletu i Jonáše, malého průšviháře, který v Hektorovi viděl svůj vzor. Nechyběl ani Fou, ten nadmíru inteligentní krysák, který Hektora provázel na jeho poutích. Nikdo jinej to za mě neudělá. Hektor cítil, jak mu začínají slzet oči. Najednou se cítil jinak. Jako by se ten pocit zodpovědnosti, o kterém zlí jazykové tvrdili, že ho vůbec nezná, hnal nespoutaně na povrch jako dravý pramen. Jako by se ta poslední hráze, která ho dělila od obav, protrhla. Poslední ze zdí, které kolem sebe tak vytrvale stavěl, spadla. V tu chvíli již nic nebránilo vlezlým myšlenkám, aby se dostaly do Hektorovy hlavy.

Val zaregistrovala, že se s ním něco děje. Jeho tělo se začalo třást a na tváři se mu objevil výraz mučedníka. Užuž se chystala zasáhnout, vytáhnout ho z toho transu ven, když vtom se zarazila. Nad jejich hlavami se začala stahovat mračna.

„Ať už děláš cokoli, Heku," zamumlala Val pro sebe, „tak s tím nepřestávej."

Hektor v rukách pocítil nekontrolovatelný třes a tělem mu projela vlna chladu. Co když nás Smrťáci najdou? Vzpomněl si na Mata a na ten jeho samolibý výraz. Co když ví, kam jsme odjeli? Na hrudníku ucítil zvláštní tlak. Jako by ho něco svíralo a on nemohl pořádně dýchat. Nebo se něco pokazí, až budeme zachraňovat plešku? Hektor měl před sebou dilema. Na jednu stranu neměl v úmyslu za někoho nasazovat svůj život, na to se měl až moc rád. Zároveň se však nedokázal smířit s myšlenkou, že by někoho ztratil. Jak to mám udělat, ptal se sám sebe. Jak mám všechny vochránit a přitom se nezabít? Jeho tělem projela další vlna, tentokrát však nebyla tak chladná jako ta první. Přinesla s sebou teplo. Zvláštní teplo, které nikdy předtím necítil. Bouře, dosáhl hledané odpovědi a po těle mu vyskákala husí kůže. Další vlna nečekaného tepla prostoupila celým jeho tělem. Zachránit nás může jedině Bouře. Musím to dokázat, pomyslel si a jeho ruce se přestaly třást. Do tváře ho udeřil chladný vzduch. Ne pro sebe. Vítr zesílil a začal mu pískat v uších. Ale pro ně. Hektorovy nohy se pevně zakotvily ve sněhu. Přišlo mu, že se celý svět začal třást. Vše kolem něj se dalo do pohybu. Musel najít stabilní bod. Mrazivý vítr křižoval plání a bičoval vše v blízkém okolí, přesto Hektor cítil, že jeho míjí. Pro ně. Musím to udělat pro ně, zopakoval a z přemýšlení ho vytrhl až Valin hlas.

„Dokázals to, Heku!" zajásala Val a přinutila ho otevřít oči. „Podívej!"

Hektor opatrně vzhlédl a málem mu z toho pohledu spadla čelist na zem. Obloha se v místě, kde stál, podobala jednomu ohromnému víru. A vypadalo to, že se je ta monstrozita chystá brzy spolknout. Dokázal to. Stál v samotném oku Bouře.

„Radši se vraťme do Domu!" křikla Val, která se sotva držela na nohách. Chtěla ho odtamtud vyvést, ale nedokázala se probít skrz silný vítr.

„Takhle nemůžu odejít," protestoval Hektor, který instinktivně natáhl obě paže k obloze, jako by tím snad chtěl Bouři usměrnit.

„Neblbni, na tohle nemáme čas!" okřikla ho a udělala několik kroků zpátky do zóny, ve které vládla ještě blankytně modrá obloha. Hranice mezi temnou Bouří a počasím na vycházku byla opravdu tenoučká.

„Zvládnu to vodvolat!" řekl Hektor jistě a zhluboka se nadechl. Věděl, že tu Bouři nesmí pustit do světa. Skončí tady a teď. Zapřel se nohama o něco pevněji do země. Kdyby měl u sebe Foua, tak by se jistě z kapsy jeho kabátu ozývalo nespokojené pískání. Jeho zvířecí kamarád však zůstal na půdě, takže jediným nespokojeným divákem zde byla Val. Tohle dám, pomyslel si odhodlaně a ignoroval její vytrvalé volání. Tyhle brýle maj chránit, ne? Že mě to nenapadlo dřív, pomyslel si a nejraději by se plácl do čela. Měl to celou dobu před sebou. Ochrana, ta je silnější než prostý vztek. Je mocná a koordinovaná a umožňuje zkrotit i nezkrotitelné. Hektor pevně zatnul oční víčka a jeho obličej se stáhl do soustředěné grimasy. Tak fajn, ať teda chrání. Bylo mu jasné, že musí brýle dostat pod plnou kontrolu. Nesmí je ovládat jen z části. Nestačí Bouři vyvolat a pak ať se děje, co se děje. Sklonil hlavu, stále měl na obličeji výraz extrémního soustředění a paže zvednuté vysoko nad hlavou. Ta Bouře je moje, pomyslel si a roztáhl prsty jako by se jimi chtěl dotknout nebe. Jenom moje. Se zavřenýma očima stál uprostřed největšího chaosu, který mohl existovat, a přesto se cítil tak klidně a vyrovnaně.

Val zmateně ucouvla. Zírala na tmavé nebe a vír, který se pomalu ztrácel. Nikdy předtím nic podobného neviděla a kdyby to nespatřila na vlastní oči, nevěřila by tomu. Kolem Hektora vířil sníh, který postupně ztrácel na rychlosti, až se změnil jen v lehké sněhové vločky dopadající mu volně k nohám. Během několika vteřin Bouře zanikla a na její místo nastoupilo čisté nebe. Když se Valin pohled stočil opětovně k Hektorovi, zrovna padal na kolena. Jeho chvíle soustředění byla pryč a nastoupila únava.

„Hej, hej, hej, nepadej mi tady. Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě a pomohla mu postavit se opět na nohy.

„J-jasně," zazubil se s výraznou dávkou vyčerpanosti.

„Pojď," řekla a přehodila si jeho paži přes ramena. „Půjdeme domů."

Hektor neprotestoval a pajdal po jejím boku. Mám to, napadlo ho a na tváři se mu usadil spokojený úsměv. Přišel jsem na to. Za podpory Val kráčel zpět k ostatním, a i když bylo jeho tělo vyčerpané, mysl mu pracovala na plné obrátky. Jsem vládce Bouří, pomyslel si a v ten moment se spokojený úsměv změnil na vítězný úšklebek. Teď už mě nic nezastaví.