Hektor vstal časně zrána a opatrně si k sobě přitáhl jednu krabici, ve které se začal zvědavě přehrabovat. Chtěl přijít na to, co jsou ty jeho brýle vlastně zač a když zaslechl Magdu mluvit o existenci jakýchsi plánů, měl ihned jasno. Musí je najít. To ony budou klíčem k celé záhadě. Když se po chvíli probudila i Val, držel již v rukách několik svitků, které pomalu rozkládal na podlahu.

„Co to tam máš?" zeptala se ho rozespale.

„Papíry," zazněla od Hektora strohá odpověď. Během chvilky měl na prknech vyskládáno hned několik náčrtků. Val se přisunula blíže a zvědavě se zadívala na jeden z nich. Krom nákresů brýlí z různých stran byly na letitém zhnědlém papíru zachyceny i zvětšeniny toho zázračného zařízení, které v nich bylo zabudováno. To vše bylo doplněno o mnoho různých popisků, které však postrádaly jakýkoli smysl. Alespoň pro ni.

„Ty těm čmáranicím rozumíš?" zeptala se po chvíli.

„Ne," zavrtěl Hektor zamítavě hlavou. „Teda zatím ne," opravil se. Neměl v plánu před touto výzvou vycouvat. Cítil, že rozluštění celé záhady odkládal příliš dlouho (téměř čtyřicet kapitol, a taková doba už dokáže člověka pěkně naštvat). Takže když se Val sebrala a vyrazila na snídani, Hektor se rozhodl svůj čas vyplnit zíráním do těch „nesmyslných" papírů, v naději, že z nich něco vykouká.

***

„Hek nepřijde?" zeptal se Tom, když viděl Val přicházet. „Nikde ho tu nevidím."

„Zdá se, že má napilno," odvětila a přisedla si ke stolu. Nemohla si nevšimnout, že v domě ubylo lidí. Většina zachráněných civilistů odešla brzy zrána do Malumie s cílem najít si tam práci a přístřeší. Zbytek lidí je měl následovat hned po snídani. V Domě tak měli zůstat jen členové odboje, pro které by spontánní příchod do hlavního města znamenal vše, jen ne nový začátek.

„Počkat, Hektor nedorazí?" podivila se Magda, kterou mladíkova absence u snídaně viditelně vykolejila. Příležitost k jídlu si Hektor obvykle nenechával ujít.

„Prochází staré nákresy na půdě," odpověděla Val a vzala si ze stolu kousek chleba. Věděla, že se na zkoumání brýlí nemůže spoléhat. Musela vymyslet vlastní plán, který by odboj znovu postavil na nohy. Z jejích myšlenek ji vytrhl až podezřelý rachot, který vycházel seshora. Nepříjemné třískání a dupání.

„Ale ne, co to tam to jelito zase vyvádí?" povzdychla si Magda, která rychle přišla na to, že za tím ruchem mohla stát jen jediná osoba. Hektor. Za dobu jeho nepřítomnosti si stihla úplně odvyknout na všechny ty adrenalinové zážitky, kterými jí kdysi tak hojně obdarovával.

„Půjdu zkontrolovat, jestli nevzbudil děti," dodala a hned jakmile to dořekla, pročísla dům další rána. Někdo zřejmě velice rázně spustil schůdky z půdy. Následovaly dunivé kroky po schodech završené další ranou. To Hektor ze všeho toho nadšení minul poslední schod a nemotorně seskočil na podlahu, div se přitom nepřizabil.

„Val!" vběhl nadšeně do obýváko-jídelny. „Něco mám!" jásal na celé kolo a vítězně zvedl tašku přes rameno, ze které nyní vyčnívaly role s plány.

„Nejsi tady sám, Hektore," napomenula ho Magda přísně.

„Ouha, pardon," zamumlal omluvně a chmátl na stůl, aby si odtamtud vzal kousek chleba. „Hahle tohle je důhležitý," prohlásil s plnou pusou.

„To snídaně taky," pokračovala. „Sedni si ke stolu a jez jako normální člověk, ano?" řekla a odešla za dětmi.

„Hmpf," zamumlal Hektor slova nesouhlasu a začal Val vytrvale tahat za rukáv. Ta se ho původně snažila ignorovat. Chtěla veškerou svou pozornost věnovat jen a pouze talíři, jenže s každou další vteřinou to bylo těžší a těžší.

„Až po snídani," osočila ho po chvíli.

„Tohle je hale důhležitý," naléhal a spolkl poslední kousek chleba. „Musíme ven! Podívej, už jsem se stihl najíst," řekl s hrdostí v hlase. „No tak, holka, jde se. Kolik toho do sebe chceš ještě nasoukat? Já už jsem po snídani, a to jsem přišel pozdějc!" pokračoval ve vytrvalém otravování.

„Neprovokuj, ano?" varovala ho Val.

„Nebo co?" zazubil se. „Tak pojď už," naléhal. „No tááák."

„Až dojím," řekla nekompromisně.

V ten moment jí Hektor bez zaváhání vytrhl krajíc z ruky a celý ho schramstnul. V tu chvíli snad ani nemohl kousat, muselo jít jen o jeden velký žvýk následovaný větším polkem. Val vytřeštila oči. V tu chvíli vůbec netušila, jak má na takovou drzost reagovat, a tak jen zůstala mlčky sedět a hodila po mladíkovi vzteklý pohled.

„Tak, hotovo," řekl Hektor spokojeně, aniž by si uvědomoval blížící se nebezpečí. „A teď se jde ven. Nebo by si snad dáma chtěla dát ještě něco jinýho?" zeptal se posměšně.

„Ještě bych si něco dala," procedila mezi zuby a jakmile to dořekla, tak jedním prudkým pohybem vstala ze židle. Než stihl Hektor jakkoli zareagovat, ucítil, jak se mu dřevěné opěradlo bolestivě zarylo do rozkroku. Mužským osazenstvem v tu chvíli projel mráz. Ros, který celou dobu nevěnoval jejich hádce jediný pohled, ztuhnul a jeho čelo se orosilo. Všichni s Hektorem velice soucítili.

„Tak, to by bylo," zazubila se Val, když viděla, jak se její zloděj snídaní zajíkl. „Míchaná vajíčka," nadhodila jízlivě. „Ta u snídaně nesmí chybět. Příště už mi na jídlo nesahej, jasné?" řekla a Hektor jen něco neslyšně kuňknul na odpověď.

„Zkusíme těm brýlím přijít na kloub. Půjdeme co nejdál od Domu, kdyby se nám to náhodou povedlo," rozloučila se Val s ostatními a pak se obrátila znovu k Hektorovi. „Tak jdeš už?" pobídla ho.

„Tohle," vypískl. „To už mi nikdy nedělej, holka," zamumlal naštvaně a odbelhal se za Val ven.

Ani jeden z nich nezapomínal na to, že se Smrťáci ukázali všude, kde Hektor rozpoutal ničivou sílu Bouře, takže chtěli mít jistotu, že budou v případě úspěchu v co nejvíce neutrálním prostředí. Po nějaké době chůze po zasněžené pláni Val uznala, že už ušli dost velký kus cesty a rozhodla se zastavit. Před nimi se nacházel hustý les, do něhož neměla v úmyslu zacházet.

„Dobře, tady to můžeme spustit," řekla. „Ukážeš mi teda, na co jsi přišel?"

„Jo," přikývl. „I když si to teda vůbec nezasloužíš," dodal šeptem. Poté ze své tašky vytáhl plány a rozložil je na blízkém balvanu.

„Vidíš tuhletu součástku?" začal s vysvětlováním. „Je to fakt jednoduchý. Pomocí tohohle, se to tamto dokáže napojit na svýho nositele. Ty brejličky díky tomu poznaj, že jsi v ohrožení a přivolají ti Bouři. Prostě tvůj mozek jakože dá signál a celý vokolí se promění na jednu velkou Bouři. Dost dobrý, ne?"

„Hmm," zamyslela se Val. „Být v ohrožení je dost široký pojem. Není možný tu Bouři přivolat i bez toho? Ne, že by mě teda nebavilo tě ohrožovat," dodala s úsměvem.

„Jo, toho jsem si už stih všimnout," ušklíbl se. „Docela jsem nad těma Bouřema přemýšlel a zjistil jsem, že ty, co jsem už jakože vyvolal, měly něco společnýho. Byl jsem pěkně nasranej. A jestli potřebuju na přivolání Bouří vztek, tak po dnešním ránu jsi mi dala takový kalibr, že se rosničky na všech Terrách nepřestanou divit."

„Pak teda do toho," pobídla ho.

„Do... čeho?" zaváhal.

„Přivolej Bouři," řekla a podívala se nad sebe. Nebe nevypadalo, že by se chystalo v nejbližší době snést na svět metráky sněhu. Bylo zřejmé, že pokud se nějaká Bouře objeví, bude to jistojistě dílo Hektora. „Nebo ti mám ještě pomoct?" dodala.

„To fakt ne," vyhrkl bez zaváhání. „Jsem v cajku," řekl a sáhl si na hlavu, aby zkontroloval, že byly jeho brýle stále uhnízděné na svém místě. Poté udělal několik kroků dozadu a párkrát se zhluboka nadechl. Když se ho Val po chvíli zeptala, jestli je připravený, odpověděl jí jen zvednutým palcem. To byla vítaná změna vzhledem k tomu, že obvykle na své ruce rád procvičoval prst úplně jiného druhu. A malíčková přísaha to nebyla.

„Fajn, fajn, fajn," dodal si odvahy a protřepal si nohy jako špičkový sportovec. „Teď už jen vymyslet, jak to, no, zmáknout bez toho, aby mě chtěl někdo zabít."

„Zavři oči," začala mu Val mírným hlasem dávat instrukce.

„Co?" vyjekl.

„Nemusíš se bát," zasmála se. „Nemám v úmyslu ti ublížit."

To ti tak budu věřit, pomyslel si kysele, když se mu vybavily události z rána, ale nakonec ji poslechl.

„Podle mě tu Bouři můžeme přivolat, aniž bys kolem sebe musel řvát jako pominutý," pokračovala. „Můžeš se stát nástrojem zkázy, který bude emočně vyrovnaný."

Hektor nedůvěřivě pootevřel jedno oko a tázavě nadzvedl obočí. Emočně vyrovnaný, ušklíbl se. Takhle vysoko snad laťku dávat nebudem. Pokud měl být tento den začátkem jeho cesty k „vyrovnanosti", pak Hektor tušil, že půjde o hodně, ale hodně dlouhou štreku.

„Teď se zkus uklidnit," pokračovala. „Zapomeň na Adu, který je neznámo kde, na Sdružení, který nám jde po krku, i na tu jeho novou blesky šlehající kouli, kterou mám teda teď u sebe a která může – "

„Už ti někdo řekl, že jako kouč stojíš za prd?" přerušil ji Hektor, pro kterého Valina „uklidňující rada" neznamenala nic jiného než přehlídku všech stresorů, na které si v tu chvíli mohl člověk vzpomenout. Každému je přeci jasné, že jakmile se zmíní věci, na které se nemá myslet, tak v hlavách posluchačů budou jen a pouze tyto zakázané vjemy. To je jako kdybyste od této chvíle nesměli minutu pomyslet na růžového slona. Můžete si v hlavě přehrát, co jste měli k večeři, nebo v kolik jste dnes vstávali, ale nesmíte myslet na růžového slona. Hlavně ne na toho veselého růžového slona, který se za slunečného dne prochází po zářivě zelené louce. Jak dlouho by vám to vydrželo? Je nad slunce jasné, že se každý nakonec podvolí a na toho růžovoučkého slona alespoň jednou pomyslí. A Hektor na toho svého myslet nechtěl!

„Jasně, jasně, pardon. Prostě se jen uklidni a mysli na to, že chceš přivolat Bouři. Právě teď potřebujeme jediné, a to je kliďas Hek."

„Kliďas Hek?" pousmál se.

„Přesně tak a teď dělej, co říkám, jo? Prostě mi zkus věřit. Zavři oči a zhluboka se nadechni," řekla a Hektor tak udělal. „A teď výdech," pokračovala. „A znova. Nádech... a... výdech. Nádech... a... výdech."

Nádech, zopakoval Hektor v duchu obdržené instrukce. Výdech. Jeho dýchání bylo v tu chvíli klidné jako by byl nějaký jogín. A zatímco se Hektor soustředil na svůj klidový režim, Val si našla kámen a s potutelným úsměvem ho po Hektorovi hodila.

„Hej!" vyhrkl ukřivděně.

„Pardon," zazubila se. „Varovný výstřel, víš? Myslela jsem, že ti třeba pomůže šok," dodala a sedla si na blízký balvan, na kterém napjatě čekala, co se bude dít dál.

Fajn, takže nádech, vrátil se Hektor do svého světa. A výdech. Jenže minuta míjela minutu. Nádech. A výsledek se stále ne a ne dostavit. 

„Hmm, tak s klidem asi nic nedocílíme," zamumlala Val po chvíli. „I když možná, že kdybych to zkusila já," začala přemýšlet nahlas.

Hektor se ušklíbl a otevřel oči.

„Heh, tak to fakt nepůjde, holka," přerušil její přemítání.

„A proč by ne?" protestovala. „Bojíš se snad, že bych byla lepší než ty?"

„V tom to není, ale víš," poškrábal se zamyšleně za uchem, „já jsem se v těch brýlích tak trošku prohrabal a dal jsem tam takovou, no, pojistku. Aby to nemoh použít někdo jinej."

„Ty ses v nich co?!" vyhrkla. „Vždyť jsi je mohl rozbít!" Ihned ji napadla vtíravá myšlenka, že právě Hektorův nepromyšlený zásah způsobil, že ty brýle nefungují. A už nikdy fungovat nebudou! „Tohle byla fenomenální hekovina!" rozzuřila se. „Oficiálně to slovo přidávám do slovníku, k tobě už totiž nic jinýho nejde!"

„Ale no tak," snažil se ji uklidnit. „Jsem si dost jistej, že jsem tam nic nerozbil. Teda tak na devadesát procent. Možná na osmdesát, na tý půdě byla totiž docela tma."

„To je fakt výborný," povzdychla si Val. „Proč jsi něco takového vůbec dělal?"

„No, říkal jsem si, že kdyby mě, já nevím, třeba chytili, tak bych jim tímhle mohl aspoň přidělat trable."

„A na trable jsi přeci mistr," procedila mezi zuby Val.

„Přesně tak," řekl s nezastřenou hrdostí v hlase. „Navíc, možná sis toho ještě nevšimla, ale umím být pěkně otravný. Je jen otázkou času, kdy ty brýle dožeru tak, že mě začnou poslouchat."

-----------------------------------------------------

A jakmile si Hektor něco usmyslí, tak se to taky podaří, drahoušové! Jako bonusík tu je fanart od ElisiaDraconis , který byl touto částí inspirován. Abych pravdu řekla, já tu scénu vidím v živých barvách, takže za mě je to perfektní a děkuji! :)