Varování: když jsem tuto část psala, tak jsem přes slzy neviděla na klávesnici (to se mi snad ještě nestalo). Své na tom nese i přiložené audio, které jako by bylo stvořeno PŘÍMO pro tuhle část.  Pusťte si tedy píseň Ghost In The Rain, a to nejen jako kulisu. Zaměřte se na text skladby, nebudete litovat.

---

Představte si psa. To zvíře sedí samo na rohu ulice a vypadá zanedbaně. Zuboženě. Je to opuštěný, špinavý tulák, jehož vzhled vás varuje, ať se k němu nepřibližujete. Jeho srst je oškubaná natolik, že jdou spatřit holá místa kůže, která je pokryta různými rankami, jizvami a modřinami. Oči má podlité krví, jedno ucho mu úplně chybí a zuby, ty jsou ostré. Ostré a vyceněné. Jen z pohledu na ně člověku zatrne krev v žilách. Ten pes působí nebezpečně a cení své zuby na všechno a všechny v okolí. Sliny mu kapou z tlamy a z jeho hrdla se do světa dostává jen hluboké nepřátelské vrčení, které má sloužit jako varování: „Udělej ještě krok a rozsápu tě."

Přesně to nám ten pes říká. Samozřejmě, že je přirozené se od takového zvířete držet dál. Každý rozumný člověk by tak udělal. Vyhneme se mu, to je jediné řešení. Pokračujeme ve své cestě s tím, že jsme se setkali se stvořením, které je zlé. Tak bychom tu škatulku nadepsali. Ten pes je zlý. Není o tom pochyb, zvlášť, pokud patří k plemenu, které má za sebou krvavou historii. Ano, zlý, zlý pes. Ale mohlo by to nakonec být úplně jinak?

Možná, že ten pes nikdy nechtěl představovat hrozbu. Možná, že vrčel, jen proto, že se, kdoví, třeba bál? Možná mu bylo v minulosti ublíženo a on se nyní jen brání. Tváří se jako váš nepřítel, i přestože uvnitř je to jen vyděšené, ublížené štěně. Cení na vás své ostré zuby, které působí dojmem, že se vám každou chvílí zaryjí do kůže a kdoví, možná, že když se k němu vážně přiblížíte, tak to tak dopadne. Ale to zvíře nebylo vždy takové.

Kdysi dávno měl ten pes uši obě.

Kdysi dávno se z jeho hrdla neozývalo jen chrčení.

Kdysi dávno měl srst jemnou a oči vřelé.

Jenže to je minulost a nyní zná jen strach. Prožil si mnoho zlého a přirozeně nechce, aby se historie opakovala. Pamatuje si, jak moc ho to bolelo. Vlastně ho to stále ještě bolí. A tak si nikoho nepřipustí k tělu a stále jen cení ty své zuby. Má strach, že ho někdo znovu zraní. Vrčí, protože se bojí, že mu bude znovu ublíženo. Ale kdoví, když mu dáte šanci, třeba to vrčení ustane. Vyceněné zuby zmizí, oškubaná srst doroste. A jeho oči, ty vám toho budou chtít tolik povědět.

Avšak Smrťáci, kteří tehdy vtrhli do místnosti, nedali prostor k žádnému „povídání".

„Pozor, pane M!" zvolal mladý Jednička a pozvedl zbraň.

Zřejmě byl ze své nové funkce nervózní, a i přestože měl instrukce vyklidit se svými muži patro, rozčilené hlasy z místnosti ho přinutily jednat. A když po vstupu viděl Val s namířenou zbraní a Hektora s... banánem (ten totiž stále věřil, že když půjde do tuhého, dokáže s tímto kouskem ovoce způsobit útočníkovi alespoň řádné nevolnosti), rozhodl se jednat. Nový Jednička namířil zbraň právě na Hektora. Nedal nikomu z přítomných šanci vysvětlit, co se v místnosti děje a když spatřil mladíka držícího v ruce cizí předmět, tak věděl, že musí jednat. V ten moment se daly do pohybu věci, které již nešly zastavit. Místnost pročísl výstřel.

Hektor sebou zprudka trhl a zavřel oči. V tu chvíli měl hlavě vír mnoha myšlenek, z nichž velkou část reprezentovaly jeho oblíbené nadávky a zbytek byl dotvořen odmítáním situace, ve které se zrovna nacházel. Tohle přeci nemůže být pravda. Takhle to nesmí skončit! Jenže omyl, zdálo se, že jeho štěstí opravdu dosáhlo svého konce a hvězdy mu poprvé skutečně nepřály. Proto tedy s nádechem, který měl být zároveň i jeho posledním, přišlo i hledané smíření. Stačil jen zlomek vteřiny, aby byl Hektor přesvědčen, že je konec. Opravdový a nefalšovaný. A on s tím nemůže nic dělat. Bezmoc, hrozný to pocit, který s sebou však přináší i jistý klid. Bylo rozhodnuto. Je po všem.

Jenže poté přišel výdech. To ho překvapilo, nečekal, že by se mohl dostat tak daleko. Další nádech, další výdech, vážně mu to šlo! On dýchal. Dýchal v pravidelném rytmu a místnost byla najednou tak tichá. Tak nezvykle tichá. Proč? To ho zneklidnilo. Čekal přestřelku. Křik. Možná pláč? Ale ticho, to ho překvapilo. Hektor pomalu otevřel oči a polkl. Bázlivě sklopil zrak k hrudníku, ale zjistil, že na sobě překvapivě nemá jediné škrábnutí. To bylo zvláštní, stejně tak jako zjištění, že před ním stojí Malum. Hektor mu zíral na záda a neměl sebemenší tušení, co se to tady děje. Moc by mu pomohlo, kdyby mu viděl do tváře. Stejně tak by mu pomohlo, kdyby někdo promluvil. Kdokoli! A po chvíli, která se všem přítomným zdála být věčností, bylo to těžké dusivé ticho opravdu prolomeno.

„Zvláštní," vydechl Malum částečně s úlevou i překvapením. „Člověk může mít vše naplánované a stejně se nakonec objeví něco nečekaného."

Jakmile to dořekl, tak zavrávoral. Hektor ho jen taktak zachytil, aby nespadl volným pádem přímo na podlahu. Přitom si všiml jedné věci. Když od něj oddálil ruku a znovu pohlédl na svou dlaň, tak zjistil, že jsou jeho prsty pokryty něčím jiným než jen „obyčejnou" špínou, na kterou byl zvyklý. Krev, pomyslel si s jistou fascinací. Hektor zíral na svou dlaň a snažil se vše spojit do nějakého smysluplného celku. Má na rukách krev. Krev, která není jeho. Která mu nepatří. A pak mu to došlo.

„Ale to... ne," polkl a bezradně se podíval na Val, která stála nedaleko. Ta nic neříkala, byla ve stejném šoku jako všichni ostatní. I samotní Smrťáci zůstali stát jako zkoprnělí u dveří a chvíli trvalo, než se dali do pohybu. Tehdy nový Jednička vzkázal, ať přivedou doktora a sám nesměle přikročil blíže ke skupince. Mohl tak slyšet Hektora, který se ze všech sil snažil zformulovat své myšlenky do smysluplné věty.

„Ale proč jsi to," zajíkl se. Na víc se v tu chvíli nezmohl.

Val mu věnovala pohled, ve kterém se zračila jistá starostlivost spojená s něhou a smutkem. Hlavně se smutkem. V tu chvíli šly všechny její pocity ohledně Maluma stranou. To Hektor, klečící Hektor se slzami na krajíčku způsobil, že jí scéna před očima nepůsobila úlevu a ona cítila jen zvláštní tíhu na srdci.

„Už ve chvíli, kdy jsi vkročil do mé kanceláře, jsem věděl, že budeš můj konec, Hektore," pousmál se Malum.

„To n-ne," zamumlal. Nelíbilo se mu, jak ta slova zněla.

„Nebylo nám souzeno strávit společně mnoho času a možná je to tak lepší," pokračoval s nyní již nelidsky bledou tváří. Čas mu velice rychle docházel, ale on se snažil vydržet. Tolik mu toho ještě chtěl říct.

„Udělal jsem spoustu věcí, na které nejsem hrdý," sdělil mu slabým hlasem. „Spoustu a spoustu věcí, které byly ve výsledku špatné, ale jestli je něco, na co jsem vážně pyšný, tak jsi to ty."

„Já... j-já?" zakoktal a pak si na něco vzpomněl. Hektor. On mu říká Hektor, ale není to vlastně špatně?

„Jak se, jak se jmenuju?" zeptal se ho nakonec.

Potřeboval to slyšet. Malum zmínil, že prohrál už jen kvůli tomu, že ho musí oslovovat jako Hektora. Tak kým tedy ve skutečnosti byl?

„Jaký je mý pravý jméno?" zašeptal téměř neslyšně.

„A záleží na tom?" pousmál se. „Ty jsi Hektor a vždy jím budeš. Něco takového nezměním a... vlastně ani nechci," dodal a podal mu zapečetěnou obálku. Její bílý povrch na sobě nesl pár rudých šmouh, které na ní zanechaly jeho prsty.

„Sdružení nemusí zaniknout," dodal, když mu vložil onu tajemnou obálku do třesoucí se dlaně. „Má moc měnit svět, může být dobré."

„Ale... Co je to?" zaváhal, neschopný ji otevřít.

„Konec pekla," sdělil mu Malum tichým hlasem. „Konec pekla, které jsem před lety rozpoutal. Doufám, že se ještě někdy shledáme, Hektore. Tentokráte snad za příjemnějších okolností," dodal a zavřel oči.

To bylo to poslední, co od něj Hektor slyšel. V roztřesených rukách ještě stále držel zapečetěnou obálku, jejíž obsah pro něj zůstával neznámý. Alespoň prozatím. Nechtěl ho znát, nemohl ho znát, alespoň ne teď. S uslzenýma očima zíral na podlahu a zpracovával vše, čeho byl do této chvíle svědkem. Vzpomněl si na jejich úplně první rozhovor. Tehdy ho Malum vyzval, aby se posadil a on mu na to odpověděl, že raději postojí. Že se moc dlouho nezdrží. A najednou měl pocit, že kdyby mohl vrátit čas, kdyby se mohl vrátit do té chvíle, tak by se snad vážně posadil. Posadil by se do té zatracené židle a možná by po něm Foua nemrštil s takovou vervou. Jenže na to už bylo pozdě. Už žádná slova. Žádné činy. Žádné teoretizování ohledně rychlosti pádu. Žádné zachytávání lidí padajících ze střech.

„Promiň," hlesl poté směrem k Val, zatímco mu po tvářích tekly slzy. „Nevim, co to se mnou je, já... nechci... nechci brečet," dodal, ale tělo ho neposlouchalo a s každým dalším slovem jeho slzy jen nabíraly na síle.

Postupně mu začínalo docházet, že toto je vážně konec. Dokázal to. Vyhrál. Porazil neporazitelné Sdružení, a to jen díky tomu, že nakonec má opravdu každý nějaké slabé místo. A ten den se přišlo na to Malumovo. Vymýšlení názvů jím však nebylo.