Vše se seběhlo tak rychle. Tak velice, velice rychle. Val chtěla vykřiknout, ale nedokázala to. Nezvládla ze sebe vydat ani hlásku. Byla překvapená. Zaskočená. V šoku. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se něco takového stane. V jednu chvíli měla navrch, mohla rozhodnout o životu a smrti někoho jiného a najednou se karta obrátila. Změna rolí. Nyní to byl právě její život, který ležel rukách někoho jiného, a to doslova. Val se přistihla, že už nepadá. Nepadá, ale visí. Cítila pevný stisk ruky a když vzhlédla, oči se jí rozšířily překvapením.

Malum byl nahnutý přes zídku a byla to právě jeho paže, která ji zachytila a zabránila pádu, jenž byl neslučitelný se životem. Zakladatel Sdružení mlčel a na tváři měl naprosto nečitelný výraz. Tmavé vlasy mu padaly do očí a na hlavě již neměl svůj cylindr. Ten se propadl do mlhy, kam ho mohla brzy následovat i ona.

Val v tu chvíli ani nedutala. Přišlo jí, že se čas vleče, přitom se vše událo během několika vteřin. Hned nato se objevil i Hektor. Zachytil ji oběma rukama, snad aby měl jistotu, že ji udrží, a Val se tak brzy dostala zpět na střechu. Když pod nohama opět nalezla pevný povrch, tak s úlevou vydechla.

„Promiň, promiň, promiň," mumlal Hektor, zatímco ona ještě stále zpracovávala, co se stalo. „Vždyť já tě málem zabil!" shrnul pro ni nedávné události do jedné věty, ale Val jeho slova vůbec nevnímala. Hučelo jí v uších, jako by se právě vynořila z vody. Malum věděl, kdo je. Nepřítel. Jako by nestačilo to, že proti němu celá ta léta vedla odboj, vždyť ona na něj ještě před chvílí mířila zbraní a mluvila o tom, jak sem přišla ukončit jeho život. Jistě by se mu ulevilo, kdyby mu nestála v cestě a ona mu tak hloupě nahrála. Malumovi stačilo, aby zůstal stát na místě. Mohl ji nechat spadnout. Ne, on ji měl nechat spadnout. Přesně tak by to udělala, kdyby se ocitla na jeho místě. Bylo to to nejmenší. Stát tam jako kůl v plotě a nic nedělat. Jenže on provedl pravý opak a Val tak měla v hlavě jen jednu jedinou otázku.

„Proč?"

To bylo jediné, co ze sebe dokázala vysoukat.

„Promluvme si o tom uvnitř," odpověděl jí Malum stroze, jako by zachytávání lidí ze střechy bylo na jeho denním rozvrhu. Z jeho hlasu v tu chvíli nešlo znát, jestli má v úmyslu je předhodit divé zvěři, nebo jim chce nabídnout domácí sušenky. Hektor vážně doufal v ty sušenky.

„Nemusíte se cítit v ohrožení," dodal, snad proto, že si až moc dobře uvědomoval, jak moc se ti dva „v ohrožení" vlastně cítí. „Nechal jsem toto patro vyklidit, kromě nás zde nikdo není," řekl ještě mezi dveřmi.

Po těchto slovech zmizel v budově a nechal je na střeše samotné.

„Tohle," procedila Val mezi zuby a dloubla Hektora do žeber, „už nikdy nedělej. Jasný?"

„Co tohle?" zopakoval, a přitom ukřivděně máchl banánem. „Jo, tak! Ale počkej, tohle já jakože fakt ne, ne to já fakt!" zablekotal.

„Jistěže," zamumlala a pohledem zběžně prolétla střechu. Její zbraň. Zřejmě ji ztratila při pádu, a to bylo zlé.

„Tvůj kolt," sdělila mu stroze a Hektor nedůvěřivě vytáhl zbraň z kabátu.

„A co je s ním?" zaváhal, ale ona mu jej bez řečí vytrhla z ruky.

„Hej, s tímhle už fakt musíš přestat!"

Proč mi furt bere moje věci, pomyslel si ukřivděně.

„Musím?" řekla a věnovala mu spiklenecký úsměv. „Předtím sis nestěžoval," dodala, když i ona vešla do centrály.

„Předtím sis nestěžoval, mrmly frmly," zamumlal naoko rozezleně. „Aby taky ne, když jsi proti mně vytasila ty svoje ženský věci," pokračoval mrzutě, avšak při vzpomínce na ony „ženské věci" se neubránil úsměvu.

„Já to viděla!" ozvalo se zevnitř.

Sakra, pomyslel si s úšklebkem, avšak ještě předtím, než vstoupil do centrály, tak si sundal své věrné brejličky z očí a zamyšleně se na ně podíval. Měl vejít na nechvalně známé místo a nechtěl znovu opakovat stejnou chybu. Teď už vás neztratím, brejličky moje, řekl si v duchu a s touto myšlenkou nakonec i on vstoupil do budovy.

Malum kráčel pomalým, ale jistým krokem a oni ho následovali. Val mlčela a s nedůvěřivým pohledem se rozhlížela po okolí, připravená ukončit tuto šarádu při sebemenším náznaku potíží. Na druhou stranu Hektor, ten působil jako malé dítě na exkurzi, a to i přestože pro něj toto místo nebylo vůbec nové. Vlastně právě naopak, moc dobře si pamatoval svou poslední návštěvu. Tady jsem Sdružení předvedl svoje tríčky, pomyslel si spokojeně a na tváři se mu na moment objevil hrdý úsměv.

Toto nesourodé trio nakonec došlo do prázdné, zřejmě jednací, místnosti. Naproti nim se nacházela okna s výhledem až na samotný okraj města, který by jistě leckoho učaroval, ale v tu chvíli ani jeden z nich neměl na obdivování krajiny náladu. Kromě dřevěného kruhového stolku s židličkami tu stál ještě pracovní stůl, který Hektora s Val zaskočil. Nešlo jen o množství papírů, které na něm leželo, ale on se zde nacházel také... čajový set?

„Posaďte se," vyzval je Malum a přešel k připravené konvici s čajem.

„To myslíte vážně?!" vyhrkla Val, která víc, než kdy jindy věděla, že se jedná o past.

Malum rozlil tekutinu do několika hrníčků a jeden podal směrem k ní.

„Smrtelně vážně," odpověděl jí s nataženou rukou. „I když to dost možná nejsou nejlépe zvolená slova pro podávání nápoje," pousmál se. „Je to jen neškodný čaj. Vím to, už nějakou dobu si jej připravuji sám. Nikdy nevíte, kdo se může motat kolem konvice," dodal a snad aby dokázal nevinnost svých slov, sám se z hrnečku napil. „Opravdu si nedáte?"

„Ne," odpověděla mu odměřeně.

„Mluv za sebe, holka," zazubil se na ni Hektor a natáhl k šálku nedočkavě ruce.

Když i on obdržel svůj nápoj, spokojeně sevřel hrneček v dlaních a usrkl z něj horkou tekutinu. Hmm, dobrý, pomyslel si a mlsně si oblízl rty. Přitom ucítil, jak do něj Val šťouchla loktem a důrazně pohlédla směrem k hrnku, ale on tomu nevěnoval moc pozornosti. To si fakt myslí, že tam mám nějakej sajrajt, nebo co, pomyslel si a zavrtěl přitom nevěřícně hlavou. Kdyby nám chtěl něco províst, tak by to už udělal. A nemusel by se schovávat za čaj. Hektor si v klidu znovu upil z hrnečku a spokojeně se usmál. Jestli to něčím šmrncnul, tak to bude maximálně chlast, pomyslel si labužnicky.

„A teď mi povězte, proč jste sem přišli," vyzval je Malum a ležérně se opřel o desku stolu. „Jistě to nebylo jen proto, abyste mi obohatili jídelníček," dodal, když viděl, že se Hektor po dopití čaje opět chopil slavného banánu.

„No, my," dal se jako první do vysvětlování právě Hektor a nervózně se přitom podrbal za uchem. „Jsme tu kvůli zajatci," řekl nakonec.

V tu chvíli vlastně nelhal, moc dobře věděl, že musí Filipa dostat na svobodu. Už jen kvůli zdraví všech zaměstnanců Sdružení to byl nejmoudřejší krok. Měl jistou představu o tom, jak neřízenou střelou se Magda uměla stát, takže pokud nechtěli, aby byla budova Sdružení rozmontována cihlu po cihle, musel být ten „prevít" puštěný na svobodu.

„Kvůli zajatci? Nemyslím si," řekl Malum a otočil se k Val, která z něj nespouštěla jak svůj zrak, tak i Hektorův kolt. „Řekl bych, že jste sem přišli, abyste viděli můj konec," dodal takřka bez emocí.

„Ehm, to," polkl Hektor a přešel blíže k oknu. „Hezkej výhled," pokusil se změnit téma hovoru. Z té výšky se opravdu dalo dohlédnout až k samému okraji města. Hektor tak mohl spatřit všechny životy, které na něj spoléhaly. Pocítit tu zodpovědnost, o které Valerian mluvil. „A vono... Je to těžký," dodal s hlubokým povzdychem. „Ale my... Nepřišli jsme tě sem zabít."

„To vím," přikývl Malum. „To jsem také neřekl."

Hektor nechápavě nakrčil obočí, ale to už se slova chopila Val.

„A k tomu zajatci," řekla, když si uvědomila, že bude lepší vzít Sdružení i tento trumf.

„1834, že?" pokračoval Malum s jistým nezájmem. „O něj se bát nemusíte, nehrozí mu nebezpečí."

„A... Mat?" hlesl Hektor a při vyslovení toho jména nevědomky zatnul ruku v pěst.

„Kdo?" zaváhal Malum.

„No, Mat a Jednička," doplnil se, zatímco zíral na podlahu. „Co... Co se s nima stalo?"

„Aha, ti. Zajímavé, chtěli byste se s nimi vidět?" pousmál se Malum při pohledu na jeho výraz, který mu byl až nezdravě povědomý. Ty oči znal moc dobře.

„Vidět? To fakt ne," procedil mezi zuby Hektor. „Jenom..."

„Jenom co?" přerušil ho Malum a obrátil se k Val. „Co byste dělali, kdyby sem ti dva vešli? Právě teď? Prosím, zasvěťte mě."

Val se ohlédla k Hektorovi, avšak i on byl touto otázkou zaskočený.

„Jediné, co potřebujete vědět, je to, že jsem se o ně postaral," řekl Malum nakonec. „Udělal jsem něco, co byste vy dva nikdy nedokázali."

„Nesmysl!" vyhrkla Val, kterou ta poznámka o její nekompetentnosti dopálila.

„Jistěže," nadhodil Malum s klidem a usrknul si ze svého šálku. „Samá velká slova, ale činy nikde. Kdyby sem opravdu vstoupili, nedokázali byste se jim ani zpříma podívat do očí. A pokud byste tu spoušť nakonec vážně stiskli, tak by s nimi zemřel i kousek vás," dodal směrem k Val. „Poprvé je to nejtěžší, že? Možná proto tu spolu ještě stále mluvíme."

„Jistěže," odsekla a opět se posadila. Volnou rukou poté sáhla po hrnečku, ke kterému s jistou nedůvěřivostí přičichla.

„Nicméně, mám tomu tedy rozumět tak, že je to z vaší strany vše?" pokračoval zamyšleně. „Odvést si zajatce a hotovo? Nemůžu říct, že bych to nečekal. Jste vážně jako děti. Tak moc naivní. Tak sobecké. Myslíte jen na to, co vám může být dáno. Co můžete získat."

„To není pravda," odsekla Val.

„Že ne?" obrátil se na ni se stejně pobaveným výrazem, kterým „obšťastňoval" Adu během jejich dlouhých rozhovorů. „A co jste tedy světu dali? Ještě jsem neslyšel, že by odboj někdy udělal něco prospěšného."

„Opravdu? A co světu přineslo Sdružení?" vyrazila do protiútoku a naštvaně odložila hrnek na stůl takovým způsobem, že z něj vyšplíchla téměř všechna tekutina. Malum však nehnul ani brvou.

„Sdružení dalo lidem přístřeší, pracovní místa a kryty před Bouří. Dalo pravidla a nastolilo ve světě řád," odpověděl jí až se strojovým chladem.

„Řád? Zvrácený řád," odfrkla.

„Ale stále je to řád," pokračoval klidně. „A vy jste do něj vnesli chaos," dodal a přešel k oknu, kde stál i Hektor. „Chaos, to je to slovo, které hledáte. Ovšem na celé té situaci je i něco pozitivního. Byl to právě tento chaos, který mě donutil přemýšlet. Zvláštní, Sdružení je dobré, přesto –"

„Je dobré?" přerušila ho Val jedovatě. „Vždyť je jeho zkratka SMRT!"

„Co na to říci, vymýšlení názvů mi nikdy moc nešlo," pousmál se. „Mám tendenci dělat věci... komplikované. Ano, jsou komplikované. Někdy až zbytečně komplikované, avšak pravdou je, že Sdružení samo o sobě špatné není. Stejně jako na vše ostatní se i na něj dá nahlížet z mnoha úhlů. Vy jej vnímáte jako zlo, já jako autoritu. A z tohoto důvodu jsem vlastně rád, že jste sem dorazili," dodal a sáhl do vnitřní kapsy kabátu. „Je zde něco, co by se k vám mělo dostat."

V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vtrhla skupina Smrťáků.