Chodím sem kvůli svojí rodině.

Jakmile ze sebe vysoukal i to poslední slůvko, mohl začít s vyprávěním. Tentokrát však nešlo o žádné z jeho svébytných převyprávění, kdy z hospodské bitky stvoří hrdinný epos, za který by se nemuseli stydět ani dávní Řekové. Tento příběh měl pro Hektora mimořádně velkou citovou hodnotu. Ta slova, která se chystal Val sdělit, Hektora provázela celým jeho dětstvím a ani s přibývajícími lety neztrácela na své síle. Spíše naopak. Čím více času uplynulo, tím více se k nim Hektor pnul.

„Proč nemám mámu ani tátu?" ptával se malý Hektor Magdy, když s ní chodil nakupovat na trh. Tehdy kolem sebe viděl rodiny, které pro něj byly „celistvé". Máma, táta, děti. Moc se mu ten pohled líbil a přesně něco takového si pro sebe také představoval. Jenže se mu to z nějakého důvodu nedostávalo.

„Víš, zlatíčko, na tomhle světě máme každý vyměřené určité množství času. A některé maminky a tatínkové zkrátka se svými dětmi nemůžou být tak dlouho, jak by chtěli," odpověděla Magda opatrně.

„To se mi nelíbí," zamumlal. „Ale ty, ty tu se mnou budeš pořád, viď?"

„Pořád?" zopakovala s úsměvem. „Bohužel, zlatíčko, ani já tu nebudu napořád."

„Ale budeš," zaprotestoval a dupnul si. „Já tě potřebuju," řekl a zatahal ji za její dlouhou sukni.

„Neboj se, Hektore," řekla a pohladila ho po vlasech. „Já tě nikdy neopustím. Víš, když má člověk někoho vážně moc a moc rád, tak i když už tady být nemůže, stejně na své blízké může dohlížet. A to přímo odtamtud," řekla tajemně a ukázala na oblohu. „Z nebe. Teď možná vůbec nic nevidíš, ale až přijde tma, tak se pozorně podívej na oblohu. Každá hvězda a hvězdička, co spatříš, jsou dušičky lidí, které na někoho dohlíží."

„Vážně?" zaváhala a podíval se nahoru. „Mám tam i já nějakou hvězdičku?"

„No, jistě, že máš," řekla Magda jistě. „A ta hvězdička za tebou půjde, kamkoli se vydáš."

„Vím, že to zní bláznivě," zakončil své vyprávění Hektor. „Ale to, no, někdy, když se podívám tam nahoru, tak najdu jednu hvězdu, která jako by se na mě usmívala. Jako by zářila jenom pro mě. Fajn, teď už vážně musím vypadat jak blbec," zavrtěl hlavou. „Zapomeň na všechno, co jsem ti řek, jo?"

„Smůla," usmála se Val. „Na tohle se nezapomíná. A náhodou to nezní vůbec blbě, ani bláznivě. Možná je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy slyšela. Můžu si to taky zkusit?" zaváhala a podívala se k nebi.

„Obloha je jen tvoje, holka," odvětil a posunul se na stranu, aby měla lepší výhled.

Val se nervózně usmála, a i ona se pokusila najít si svou hvězdu. V tu chvíli jí dalo zabrat, aby se odpoutala od všech těch zajímavostí týkajících se noční oblohy, o kterých jí Ada čítával, když byli malí. Bylo jí jasné, že nebe nemůže pozorovat očima, toto byla srdcová záležitost. A po chvíli zírání na hvězdy, které se zdály být na první pohled jedna jako druhá, nabyla Val dojmu, že opravdu jednu hvězdu objevila.

„Asi jsem taky jednu našla," usmála se, přesto tu větu řekla s jistou skleslostí v hlase. „Jenom jednu," zamumlala šeptem.

„A kolik bys jich chtěla?" podivil se Hektor.

Na jeho dotaz však Val jen pokrčila rameny.

„Víš ty co?" pokračoval Hektor, který jí chtěl zjevně zlepšit náladu. „Možná, že když vylezeme o chlup výš, tak jich najdeme víc," řekl a otevřel okno, ze kterého se jistě protáhl ven. Zapřel se oběma nohama o střešní tašky, aby nespadl a natáhl k Val ruku.

„Počkej, to jako až tam nahoru? To se smí?" zeptala se a zvědavě vykoukla ven.

„Podle mých pravidel je to v pohodě," zakřenil se. „Tak už pojď!" pobídl ji.

Val se na něj podívala s nedůvěřivostí v očích, ale nakonec ho opravdu vzala za ruku a společně se vyškrábali až na vrchol střechy. Tím byla nejtěžší část úkolu za nimi, nyní již zbývalo jen lehnout si na záda a sledovat noční oblohu. Hektor se zaujetím poslouchal, jak Val mluví o jednotlivých souhvězdích a popisuje mu, kde jaká hvězda leží.

„Támhle je Polárka," řekla a ukázala na jednu z hvězd.

„Kde?" zaváhal Hektor.

„No, támhle," ukázala. „Je v souhvězdí Malého medvěda."

„Mně to spíš připomíná naběračku," řekl Hektor znalecky.

„Naběračku?" vyhrkla. „To je přeci jasnej medvídek! A Polárka je jasně jeho hlava."

„Nebo držadlo. Myslim si, že to vypadá jako slušná naběračka."

„Sám jsi slušná naběračka," ušklíbla se a pokračovala ve svém výkladu.

Hektor se neubránil úsměvu. Po dlouhé době se cítil spokojeně a v bezpečí, což je ironické, vzhledem k tomu, že se nacházeli několik metrů nad zemí bez jakéhokoli zajištění. V tu chvíli zapomněl na všechny strasti. Měl pocit, jako by mu spadl kámen ze srdce. Jen se uvolnil a užíval si večera. Jenže jak to tak bývá, jakmile člověk konečně nalezne klid, musí se něco pokazit. Hektorovy myšlenky měly volný průchod a v tu chvíli, na ten krátký, nepatrný okamžik se někde uvnitř Hektorovy hlavy otevřely dveře, jejichž obsah jeho podvědomí z nějakého důvodu drželo pod zámkem.

„A sakra," vyhrkl Hektor a prudce sebou trhl.

„Děje se něco?" zeptala se Val starostlivě.

„Jo, j-já si vzpomněl," polkl. „Už vím, co se tehdy stalo."

***

„Myslím, že jsme nahraní!" okomentoval stav Hektor a vystřelil směrem, kde se domníval, že se nacházeli Smrťáci.

„Kryj se a nepřestávej se střelbou," rozkázal Ada a vydal se směrem k baru.

„Vážně?! To si teď...musíš nutně... dát do nosu... nebo co?" křikl po něm Hektor znepokojeně, zatímco prováděl zvláštní dřepo-střílecí rozcvičku. „Já se tady můžu uštvat... A ty ... jdeš... chlastat."

„Klid, hned jsem zpátky," utrousil Ada pobaveně a vydal se na dvorek, kde krom starého chlívku, a ještě starších necek neobjevil nic zajímavého.

„Přišels na něco?" uvítal ho Hektor po jeho návratu a pak sebou rychle cukl. Kulka jen taktak minula jeho hlavu a zabořila se do zdiva, jehož kousky vlétly do místnosti. Hektor si oddechl. Tak tohle bylo o fous.

„Tamtudy to nepůjde!" křikl Ada a zabouchl za sebou dveře. Nebylo to nutné, ale měl to zkrátka ve zvyku. Zavírání dveří pro něj bylo slušností. Poté se chtěl vydat zpět k Hektorovi, jenže mu v tom něco zabránilo. Do místnosti krom kousků omítky vlétlo ještě něco jiného.

„Co to sakra –" vydechl Hektor překvapením. Jeho pohled padl na předmět nacházející se jen kousek od něj. Zíral na něj jako v hypnóze. Tohle přeci znám! Byla to ta stříbrná koule, se kterou již několikrát přišel do styku. A nyní se mohl z první řady přesvědčit, co vše ta drobná věc zvládne.

„Běž od toho!" rozkázal Ada a instinktivně ucouvl o několik kroků zpátky.

Hektor ho však neposlouchal. Sledoval, jak se horní polovina koule nepatrně nadzvedla, jako by to snad bylo vajíčko, ze kterého se má něco vyklubat. Vzniklou mezerou, tenkou linkou, projel drobný blesk a pak, bez jediného varování, vnitřek koule explodoval. Oslepující světlo ho ihned složilo na podlahu a Hektor při pádu ucítil, jak mu hlava nepěkně narazila na hranu stolu. V tu chvíli se nedokázal pohnout. Panikařil. Měl pocit, že už nikdy nebude moci chodit. Zahlédl Adu, jak se k němu blíží. Něco se mu snažil říct, ale Hektor slyšel jen každé druhé slovo. V uších mu hučelo a jeho oči nebyly schopny na nic zaostřit. Poté ucítil, jako ho Ada zvedá a někam s ním běží. Hektor neměl sílu se kolem sebe rozhlédnout, jen ucítil, jak jeho tvář ovál chladný vánek. Byli venku. Stáli na dvorku u srázu. Zaslechl křik. Smrťáci. Museli se dostat do hospody. Našli je. To věděl s naprostou jistotou, slyšel, jak zaměstnanci Sdružení hlučně rozrazili vchodové dveře. Byli v pasti. Smrťáci je mohli chytit. Ne, oni je MĚLI chytit. Přesto se tak nestalo. Hektor pod sebou ucítil dřevo. To ho Ada vkládal do necek. Bylo to zoufalé řešení v neméně zoufalé době. Ada byl pevně rozhodnut, že je Smrťáci nedostanou. Ne tentokrát. Ne oba.

„Drž se pevně," zamručel na Hektora, i přesto, že si uvědomoval, že ho mladík dost možná ani neslyší. Poté i on naskočil do necek, které byly připraveny až nepřijatelně blízko srázu a odrazil se. Hektor cítil, jak mu drkotají zuby a nadskakuje hlava pokaždé, když necky prosvištěly přes nějaký sněhový výmol. Vnímal rychlost, se kterou sjížděli z kopce, jako by sáňkovali a někdy zamžikal a zahlédl ubíhající oblohu. Ada ho držel pevně před sebou, aby nevypadl a v duchu se modlil, aby se dostali dolů vcelku. Celou dobu jízdy plánoval své další kroky. Již zdálky šly spatřit komíny kouře vycházející z povozů Sdružení. Smrťáci neměli v plánu je nechat uniknout, naskočili na své skútry hned, když viděli, jak se jejich cíle vrhli ze srázu.

Ada natočil necky na stranu a začal pomalu přibržďovat. Chtěl zastavit, aniž by přitom narazili do nějakého stromu. Společně přejeli přes poslední výmol a převrhli se. Ada se urychleně postavil na nohy a přehodil si Hektora přes rameno. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval.

„Sakra," procedil mezi zuby, když zjistil, že se nachází příliš daleko od klasických vstupů do Místa. „Kam teď?" přemýšlel nahlas a pak se jistě rozeběhl jedním směrem. Napadla ho spásná myšlenka: ten nepoužívaný vstup, kterým se Hektor prve dostal na svobodu. Jejich spása! Ada cítil, jak se Smrťáci přibližují. Měl jen několika minutový náskok a ten se neustále snižoval. Minul onu pověstnou „veverčí rezervaci", na kterou Hektor tehdy nadával, a došel až ke stromu, kde se pokusil najít dveře. Nebyl si jistý, jestli nalezl ten správný a když po několika marných pokusech kůra nepovolila a neodkryla vstup, přeběhl s Hektorem k dalšímu stromu, který považoval za dobrého kandidáta. Ani ten však neodkryl žádné tajemství. Teprve na třetí pokus Ada uspěl. Poodkryl kůru stromu a našel tam železné kolo, kterým několikrát otočil.

„Už chápu, proč tudy nikdo nechodí," zamumlal téměř neslyšně. Co by v tu chvíli dal za klouzačku, kterou Val použila, aby s Hektorem unikli Bouři. Jak by se mu teď něco podobného hodilo. Po chvíli dveře konečně povolily a Ada vložil Hektora dovnitř. Neměl moc času, musel vchod do Místa znovu zamaskovat a teprve poté se mohl sám skrýt. Jenže nebyl čas. Zaslechl Smrťáky. Vzal klíč a vložil jej do kapsy Hektorova kabátu.

„Postarej se o ně," řekl spěšně a začal natahovat falešnou kůru zpět na dveře. Bylo mu jasné, že v tu chvíli zvládne jen jeden ze svých úkolů. Skryje vchod do Místa. Ten Sdružení nesmělo za žádnou cenu najít. Hektor zahlédl jak světlo, které ho zvenku ozařovalo, začalo mizet.

„Postarej se o ni," dodal Ada ještě předtím, než byl vstup uzavřen.

Když poté Smrťáci během několika vteřin na místo dorazili, našli Adu u nic neříkajícího stromu. Integrita Místa byla zachována, vstup zůstal neodhalen. Když ho Smrťáci obklíčili, Ada věděl, že prohrál. Počítal s tím, že jeho život bude od této chvíle peklo a smrt jediným vysvobozením. Přesto svých činů nelitoval. Věřil, že udělal správnou věc. Věřil v Hektora.