Můžeme to nazvat takovým Valentýnským speciálem, takhle hezky na den nám to vyšlo. :3

„Tak tady jsi!" zajásala Val, když spatřila Hektora, jak sedí uvnitř KUŘEte a zřejmě na něco či někoho čeká. V tu chvíli Hektor působil dojmem výletníka připraveného vyrazit na cestu. Val v tu chvíli netušila, že to měla být jedna z největších cest jeho života.

„Všude tě hledám," dodala poté s náležitým povzdychem. „Co to tady vyvádíš?"

„Ehm, co tady vyvádím?" zopakoval po ní s nervózním úsměvem.

Odpověď na tuto otázku byla na jednu stranu komplikovaná, a na druhou až absurdně jednoduchá. Hektorovi už jen zbývalo, aby vše zformuloval do slov, která by Val sdělil, jenže ta mu při pohledu na kolt jaksi docházela. Zvláštní, už od chvíle, kdy se vydal z Domu do světa, snil o tom, že bude vlastnit zbraň, se kterou zvládne nadělat řádnou paseku. A teď, když mu prakticky ležela v dlaních, tak by nejraději ze všeho vycouval a držel se jen banánů a pánviček. Jenže Valerian byl velice přesvědčivý. Hektor měl ještě stále v živé paměti, co mu při předávce koltu řekl.

„Pokud nestiskneš spoušť, udělá to za tebe někdo jiný."

Ta věta mu zněla nepříjemně známě a samozřejmě, že kdyby to bylo jen na něm, tak by to Hektor také více než rád „někomu jinému" přenechal. Sice měl zbraně rád, ale jedna věc byla zábava na střelnici či krycí palba, kdy na nepřítele nevidíte, ale postavit se někomu čelem? Vidět mu do očí a jedním pohybem prstu ukončit jeho život? Něco takového bylo na Hektora moc. To už by se vážně raději chytil pánvičky, se kterou by nepříteli jednu natáhl. Hektor si byl jistý, že takový kousek by jeho soupeři jistě nečekali a jejich uzemnění by tak bylo mnohem snazší, jenže ne. On musel stisknout spoušť, a to nejhorší na tom všem bylo, že Valerian měl v něčem vážně pravdu. Do centrály se mohl vydat jen Hektor. Musel to být on. I kdyby ho Sdružení náhodou zajalo, tak Hektor nabyl dojmu, že mu Smrťáci nic neudělají. Nevěděl, odkud se to přesvědčení bralo, ale od toho setkání na útesu se ho nedokázal zbavit. Jemu Sdružení neublíží, jeho přátelům by už ale mohlo. A Valerian jistě tušil to samé, proto se rozhodl Hektor vrhnout přímo do osidel zla, a přitom spoléhat na to, že dokáže splnit, proč přišel. Hlavního aktéra tedy měli, zbraň též, k dokonalosti už chybělo jen vymyslet, jak ho tam vlastně dostanou. A zde se dostáváme k důvodu Hektorova čekání,

Původní plán zněl jasně a byl vskutku prostý: Hektor tam nakráčí hlavní branou. Jenže i když šlo o zábavnou myšlenku, nakonec z ní sešlo. Na jednu stranu to byla škoda, Hektor tušil, že by ho ti hlídači od brány jistě viděli velice rádi. Jejich překvapené ale-ne-on-už-je-tady-zase výrazy by mu udělaly ohromnou radost, jenže on se nakonec rozhodl využít jiný způsob cestování. Hektor si řekl, že pokud má být poslaný na misi, tak ať to má řádné grády. Žádná chůze, ne. Uvědomil si, že zatím ještě neměl příležitost k vyzkoušení dárku od Magdy a když svůj závěr sdělil Valerianovi, tak ten překvapivě neměl vůbec žádný problém s tím, aby mu „udělal odvoz". Zvlášť, když se tímto činem zmenšila šance, že bude Hektor Smrťáky prohledán. Jen málokdo by čekal, že se někdo pokusí přistát přímo na střeše centrály SMRTi. Něco takového mohl provést buď hrdina či blázen. A přesně tím Hektor vlastně byl.

A tak vznikla finální verze plánu na zbavení se Sdružení jednou provždy. Hektor se dostane na střechu centrály, najde Maluma, aniž by o jeho příchodu někdo předem věděl, a vše ukončí. Nyní už Hektorovi zbývalo jen vymyslet, jak to všechno sdělit Val, aby ji nenaštval. Sdružení by pak představovalo jeho nejmenší problém.

„No, to," polkl a na moment se zamyslel. „Já tady jenom čekám," řekl nakonec a doufal, že mu tento úhybný manévr vyjde.

„Tak ty jenom čekáš, jo?" zopakovala po něm skepticky. „A to uvnitř lodi, se zbraní a... padákem? Heku, nedomlouvali jsme se náhodou na tom, že budeme všechno plánovat společně?"

„To jo, ale –"

„Ale co?" přerušila ho. „O co se tady snažíš?" pokračovala Val vážným tónem, ale to už se do jejich rozhovoru vložil někdo další.

„Můžeme vyrazit," prohlásil Valerian, který zrovna vešel do lodi a jistým krokem zamířil k řídícímu panelu.

„Tati? Takže ty mu s tím pomáháš?! Zatraceně, řekne mi už někdo, co se to tady vlastně děje?" dodala a pak zavrávorala. Loď se bez varování dala do pohybu a všichni tři výletníci se ocitli ve vzduchu.

„Chystáme se rozložit Sdružení zevnitř," odpověděl jí Valerian od řízení.

„A to za pomoci Heka? Tak to hodně štěstí," ušklíbla se. „To je větší šance, že z něj Malum dostane infarkt," dodala jedovatě.

„Val, vím, že je toto rozhodnutí nezvyklé," pokračoval Valerian mírně. „A já vůbec nepochybuji o tom, že jsi mnohonásobně schopnější než on, ale je to nebezpečné a už by ses odtamtud nemusela vrátit živá. Proto tam také místo tebe posílám jeho."

Tolik lásky, ušklíbl se Hektor v duchu.

„Jenže já jsem se už rozhodla," stála si Val za svým. „Nevedla jsem Místo tak dlouho jenom proto, aby Malum nakonec vyhrál. Jestli ho má někdo dostat, pak jsem to já."

„Za chvíli jsme ve správné výšce," oznámil Valerian Hektorovi, nehledě na její řeči, a ten přikývl.

Hektor mlčky vstal a schoval zbraň do vnitřní kapsy kabátu, hned vedle náhradních brýlí, aby měl jistotu, že se mu ani jedno neztratí. Společně s padákem si to zamířil ke dveřím, ale k nim se však nedostal.

„Ne," hlesla Val, která mu vstoupila do cesty a odstrčila ho od nich.

„Co?" zaváhal a zlehka zavrávoral.

„Jestli má Malum zemřít, musím to udělat já," zašeptala do zvuku motoru tak, aby to Valerian neslyšel, a přitom Hektorovi vytrhla padák z ruky.

„Co blbneš? Vrať mi to," sykl rozhněvaně a natáhl se po svém batohu.

„Ne," zavrtěla hlavou a ruku s padákem od něj oddálila. „Oba víme, že něco takového nedokážeš, Heku. Já vím, že ne," pokračovala tichým hlasem a přistoupila k němu blíž.

Něco takového Hektor nečekal a cukl sebou v marném pokusu udržet si od ní jistou vzdálenost. Za zády se mu však znenadání objevila stěna, která mu jasně říkala, že tudy cesta nepovede. Byl ve slepé uličce. A Val se k němu stále přibližovala.

„Musím to udělat já," zašeptala. „Za všechny lidi, kterým Sdružení, kdy ublížilo."

Znovu byla tak moc blízko.

„Ale, Val," polkl s jistou bezradností. „Tohle... To ti nedovolím."

Hektor se snažil působit jistě. Moc a moc se o to snažil, jenže jeho hlas ho zradil. A Val si toho všimla. Udělala k němu další krok, mezi nimi už nebyl takřka žádný volný prostor, a Hektor přivřel oči. Val ho oběma rukama zlehka chytila za kabát a nahnula se k němu. Hektor tak cítil její hřejivý dech, pod kterým pomalu tál jako sníh.

„Nedovolím... ti... to," zopakoval roztřeseným hlasem, jako by to snad mělo něco změnit. „Nemůžu..."

„Já vím," zašeptala. „A proto ti taky nedám na výběr."

Hektor se na to přirozeně chystal něco namítnout, ale najednou si uvědomil, že jeho ústa již mají na práci něco lepšího než mluvení. Bylo to tady. Nikdy by nevěřil, že se to stane, ale opravdu! Jeho první pusa! Val ho políbila a v tu chvíli šlo veškeré myšlení k šípku. Mozek, jeho věrný kamarád, si hodil na dveře visačku „nerušit" a nechal v tom chudáka Heka samotného. I když, no, „chudáka". Hektor si v tu chvíli vlastně vůbec nestěžoval. Prvotní šok velice rychle pominul a jeho tak zaplavila vlna tepla, která byla překvapivě silnější a mnohonásobně příjemnější než ta, kterou znal z vyvolávání Bouří. Nemohl se té chvíle nabažit, přál si, ať to nikdy neskončí, a to i přesto, že kdyby na ně Valerian přišel, jistě by pak musel Hektor několik dní srkat potravu brčkem (a to v tom lepším případě, kdy by jeho řádění přežil). Něco takového byl však Hektor více než ochotný risknout. Možná i proto, že v tu chvíli rozhodně neuvažoval hlavou.

Jenže jeho přání se nesplnilo a jejich rty se oddálily. Ona se oddálila. Hektor cítil, že se mu Val vzdálila, ale ještě chvíli držel oči pevně zavřené a snažil se vstřebat, k čemu právě došlo. Byl to až její hlas, který ho přiměl vrátit se zpět do přítomnosti.

„Promiň, Heku," zaslechl ode dveří.

„Poč... c-co?" zachraptěl a zmateně se ohlédl. Tehdy ho to trklo. Možná, že byl o jeden zážitek bohatší, ale také i o jednu věc chudší. Padák! Vždyť ona měla ještě stále jeho padák!

„Teď!" zazněl Valerianův hlas, a byla to právě Val, která mohla vyrazit do akce.

„Ale ne!" vyhrkl Hektor se zoufalstvím v očích, jenže než stihl jakkoli zareagovat, tak už byla pryč. „To ne! Sakra! Musím za ní!" obrátil se k Valerianovi.

„Počkej, takže to ona skočila?" vyhrkl a v tu chvíli byl jak zaskočený, tak i řádně dopálený. „Ty –"

„Já vím!" přerušil ho Hektor, protože věděl, že jakákoli nadávka, kterou by Valerian na jeho účet vypustil, by padla na úrodnou půdu. „Potřebuju novej padák! A potřebuju ho hned!"

„Tady," řekl a vytáhl zpoza sedačky jistou... věc, kterou hodil jeho směrem.

Hektor batoh zachytil a mrzutě se na něj zadíval. Tento padák nebyl ani z poloviny tak dokonalý jako ten, který dostal od Magdy, ale k účelu „šup dolů" byl více než dostačující.

„A koukej ji přivést zpátky živou a zdravou, jinak si mě nepřej," dodal Valerian přísně.

„Provedu!" ušklíbl se. Dělá, jako by to snad byla moje vina, odfrkl v duchu a posunul si brýle z čela na oči. Nikdy předtím v takové výšce nebyl a tušil, že se jedná o velice nebezpečný experiment, přesto z toho měl ohromnou radost.

Wheee, vypískl v duchu nadšením a vyskočil ven. Hektor si to po delší době opět svištěl vzduchem, avšak nyní měl jistotu, že nepřistane v odpadcích, po kterých by ještě několik dní smrděl jako leklá ryba. A to bylo velice osvěžující.

A zde menší mini dáreček v podobě ilustrace z mývalí dílničky. Obrázek zlatíků těsně před katastrofou. Heku, máš tchána za zády, hlídej se trošku!