Půda. Pro někoho znamená jen zatuchlý prostor pod střechou, jiní o ní zase uvažují jako o místě se zvýšeným výskytem duchů a strašidel. Pro Hektora však znamenala jen jediné: útočiště. A tak, když se chtěl ten večer na moment vzdálit od všeho a od všech, proplížil se do dalšího patra a zamířil až na úplný konec chodby, kde několikrát vyskočil, aby dosáhl na visící provázek. Když se mu po několika pokusech konečně povedlo za tu věcičku zatáhnout, vysunuly se ze stropu schůdky, po kterých mohl vystoupat až na půdu.

Celý prostor se topil v šeru. Hektor prošel kolem krabic, které byly naplněny rozličnými předměty od oblečení, hraček a knížek, po archy papírů a různé látky. Jako můra lákaná na světlo automaticky zamířil k okrouhlému oknu, skrz které do místnosti pronikalo stříbrné světlo měsíce. Tento jediný zdroj světla byl však slabý a dokázal ozářit jen drobnou část podlahy. Hektor se sesunul k zemi pod oknem a zhluboka se nadechl. Konečně klid, pomyslel si a vytáhl z kapsy svého věrného hlodavčího parťáka, kterého položil na parapet. Fou se spokojeně protáhl a bez váhání si od Hektora převzal nabídnuté drobky. Do jídla se pustil prakticky ihned. Alespoň někdo se tu má fajn, pomyslel si Hektor a přitiskl si kolena blíže k bradě. Nikdy by ho nenapadlo, jak moc dokáže změnit jeden den. Jen jedno rozhodnutí. Kdyby zašel do hlavního města a sehnal si „pořádnou práci", jak ho Magda nabádala, neseděl by tu a Adův hlas by ho pomalu nedováděl k šílenství.

Běž!

Hektor se o nic z toho, co se mu stalo, neprosil. Chtěl jen zažít svobodu, být sám za sebe. Užít si trochu adrenalinu jako Zimžírka. Nežádal o to, aby se stal objevitelem Místa. Nehledal skryté podzemní město a stejně tak neměl v úmyslu ho zničit.

Zatracená práce! Pryč!

Jenže jak se zdálo, nikoho jeho názor nezajímal. A zkáza zřejmě čekala všude, kam se vydal.

„POVÍŠ MI NĚJAKÝ PŘÍBĚH??!" vytrhl ho z přemítání nepříjemně vysoký dětský hlas.

Hektor překvapeně nadskočil, až si málem svými koleny vyrazil zuby.

„Co tu sakra děláš, Jonáši?" zašeptal udiveně do šera. „Nemáš tu co dělat."

„Ale mám," odpovědělo dítě. „To ty jsi mi přeci ukázal tohle místo, pamatuješ?" Jonáš přešel k Hektorovi a opřel se o jeho kolena břichem a předstíral, že létá.

„A jo, sakra," zasmál se Hektor. „To jsem fakt neměl dělat," dodal a posadil si Jonáše vedle sebe. Tomu se však vybrané místo nelíbilo a raději vlezl Hektorovi do klína.

„Takže povíš mi o nějakém ze svých dobrodružství?" začal nedočkavě. „Říkal jsi, že až se odsud dostaneš, tak budeš zažívat jedno dobrodružství za druhým."

„Jasně, jedno dobrodružství za druhým," odfrkl Hektor.

Moc dobře si pamatoval, co tehdy Jonášovi napovídal. Společně na půdě trávili celé dny, většinou, aby se tam schovali před maminou domu a jejím „komandováním" ohledně úklidu. Jindy na půdu chodili, jen aby si odpočinuli od ostatních dětí, které nebyly tak „senza" jako oni. Jenže pak přišel den Hektorových narozenin, se kterými mohl oslavit také nově nabytou svobodu (a odpovědnost, o které však nechtěl ani slyšet). Hektor mohl opustit Dům a začít nový zářný život někde daleko, předaleko. Samozřejmě, že Magda nechtěla, aby je opouštěl. „Můžeš se sem kdykoli vrátit, najdeme ti uplatnění," řekla, když se loučili. „Tady budeš vždycky doma." Ale Hektor po ničem takovém netoužil. Chtěl být svým pánem. Tam venku na něj čekal celý svět, proč zůstat navěky jen na jednom místě?

„Alespoň jedno dobrodružství. Moc prosím," žadonil Jonáš.

„Už jsem ti řekl, že nic takového nebude a teď hybaj dolů. Zpátky za ostatními," řekl Hektor nekompromisně a pokusil se ze sebe Jonáše sundat, ten se však nenechal.

„Ale já za ostatními nechci," zakňoural. „Chci tady být s tebou a poslouchat tvoje příběhy. Prosím. Prosííííím," škemral a zkoušel na Hektora psí oči. „Pověz mi o svých dobrodružství. Aspoň jedno!"

„Ach jo," povzdychl si. „Ale fakt jenom jedno, jasný?"

Jonáš nadšeně přikývl.

„Fajn, dobrodružství... Nějaké super dobrodružství," zamyslel se Hektor. Jaký příběh by mu asi tak mohl vyprávět? Potřeboval něco dětem přístupného, s jistotou věděl, že pokud by zmínil něco nevhodného, mohl počítat s tím, že jeho zadnice pozná středověk. Šlo by o drsný úder maminy a její vařečky, jejíž obrys by z Hektorova zadku jen tak nezmizel.

„Už vím!" zajásal po chvíli Hektor a důležitě si odkašlal. „Takže, bylo, nebylo, to jsem byl takhle v hospodě, teda," zarazil se, „v domě, kde se pije takový to dospělácký pití..."

„A cos tam dělal?" zeptal se Jonáš zvědavě.

„Coby, no, pil jsem tam to dospělácký pití, ne? A taky jsem tam hrál, hrál jsem tam, to, no..."

„Karty?" dokončil za něj větu Jonáš.

„Jak to víš?" podivil se. „Jsi ještě dítě, který by o takovejch věcech nemělo vědět, ne?"

Jonáš pokrčil rameny.

„Jsem prostě bystrej," odpověděl.

„Jo, jasně," ušklíbl se Hektor. „No, tak fajn, kde jsme to jenom... Á, už to mám. Řekněme, že jsem hrál karty a vyhrával. Možná až moc a mým spoluhráčům se to ňák nelíbilo."

„Že tys podváděl!" skočil mu do řeči Jonáš.

„Hej!" okřikl ho Hektor. „Já nikdy nepodvádím! Jen mám vlastní pravidla, kterou jsou jiná a lepší. A teď neruš, když ti něco vyprávím. Takže ti hňupové začali dělat problémy a –"

„A kolik jich bylo?" vyhrkl Jonáš.

„No, hodně," řekl Hektor a zamyšleně se poškrábal za uchem.

„Deset!" vyhrkl Jonáš první velké číslo, které ho napadlo.

„Ehm, jo, jasně, proč by ne," přikývl Hektor. „Nějak tolik jich bylo. Možná míň, možná víc. Ale teď k věci. Normálně bych je jakože přepral, ale nějak jsem se blbě vyspal a byl jsem unavenej, takže jsem neměl úplně tolik síly, co normálně."

„Takže jsi... prohrával?" zívl Jonáš.

„No, i tak se to dá říct. A pak, když jsem myslel, že to se mnou bude jakože hodně špatný, tak se objevil Ada a –"

„Kdo... je... Ada?" skočil mu unavený Jonáš do řeči.

„To je jeden můj kámoš," odpověděl Hektor s úsměvem. „No, a on se na ně vrhnul. To byl levej hák, pravej hák. Já si teda taky párkrát bouchnul."

„Hustý, takže... jste... je... přeprali?"

„Přeprali? My je zlikvidovali. Ti si nebudou schopní sednout na židli ještě tak týden."

„A... co... by...lo... dál?" zašeptal Jonáš s hlavou položenou na Hektorovi. „Co...," pokračoval ve vyptávání jako zaseknutá deska. Jonášův hlas pomalu slábl až naprosto ztichl a bylo slyšet jen lehké oddechování. Výborně, pomyslel si Hektor a protočil oči. On na mně usnul. Ještě tohle mi scházelo. Co teď s ním?

Hektor vzal Jonáše opatrně do náručí a snesl ho po schodech dolů. Stále si pamatoval, kde se nacházel jeho pokoj a která z postýlek mu patřila. Ostatní děti v místnosti již dávno spaly, a tak Hektor postupoval nadmíru opatrně, aby je náhodou neprobudil. Položil Jonáše do postele a přikryl ho dekou. Poté se vrátil zpět na půdu, v domnění, že si tam užije chvíli samoty. Jenže tam už na něj čekal někdo další.

„Všude jsem tě hledala," pozdravila ho Val.

„Hledala?" znervózněl.

„No, ano. Už jsem si říkala, jestli ti nenarostly křídla a neuletěls nám," usmála se.

„Já a lítání? Pff, to vůbec nejde dohromady," opětoval jí úsměv a zadíval se na večerní oblohu.

„Nemohla jsem tě nikde najít," pokračovala. „A když jsem se ptala Magdy, kde bys mohl být, řekla mi, že sem chodíváš rád. Ale proč?" zeptala se a rozhlédla se okolo. Půda jí přišla jako temné a zatuchlé místo.

„Proč? Sám nevím," zamumlal. „Možná kvůli tomuhle," řekl a ukázal z okna na hvězdy.

„To jsem netušila, že se o tohle zajímáš. Na astronoma bych tě netipovala," ušklíbla se.

„O to nejde," ušklíbl se Hektor.

„A o co teda jde?" pokračovala ve vyptávání.

„To ti právě nemůžu říct. Vypadal bych jako blbec."

„Víc než obvykle? To pochybuju," zasmála se. „A teď už mě nenapínej, o co teda jde?"

„Tak fajn. Chodím sem kvůli jedný povídačce, co mi Magda vyprávěla, víš? Kdykoli jsem se to, no, zeptal na svou," Hektor se na chvíli odmlčel, „rodinu. Chodím sem kvůli svojí rodině." 

---

"Takový trochu abstraktnější fanart k Já, Zimžírka, kde můžete vidět Val a hvězdu co svítí jen pro ni."

autorka phoenixnakama: