Malum stál u okna a pozoroval, jak se davy z Terry 1 pomalu hromadí na samotném okraji města. Ruce měl zkřížené na prsou a na tváři se mu usadil soustředěný výraz. Za normálních okolností by po jeho boku stál Jednička, jemuž by byly svěřeny potřebné rozkazy, které by vše vrátily do zajetých kolejí, ovšem problém tkvěl v tom, že toto nebyly tak úplně „normální" okolnosti. A i když se Malum postaral o to, aby svým zaměstnancům názorně připomněl následky, které s sebou neslo neuposlechnutí rozkazů, přesto se z nějakého důvodu stále necítil spokojený. Opět se ozval ten nepříjemně povědomý pocit prázdnoty, který nedokázal ničím zaplnit, a to ať se snažil sebevíc. Znovu slyšel tříštění skla, které, byť se událo před mnoha lety, neslo zodpovědnost za to, že stál tam, kde stál. Okno, právě rozbité okno jej přivedlo do tohoto okamžiku. Do této chvíle.

Malum se vždy díval dopředu, nic jiného jej nezajímalo. Věděl, že pokud chce něčeho dosáhnout, pak za tím musí jít a neplýtvat čas tím, že bude zjišťovat, co jeho chování způsobuje okolí. Dívat se dopředu a nikdy zpět. Nereflektovat, neohlížet se, jen kráčet kupředu. To bylo pravidlo, kterým se řídil celý svůj život. Pravidlo, které po událostech Velkého Vzepření ještě nabralo na své důležitosti. Pravidlo, které nyní z nějakého důvodu porušoval.

„Máme se o ty rebely postarat, pane M?" ozval se z druhé strany místnosti lehce nervózním hlasem mladík, který v tuto chvíli vykonával část Jedničkových funkcí. I přestože byl v některých věcech ještě stále nezkušený, dosahoval ve Sdružení dlouhodobě skvělých výsledků, takže se mu Malum nebál svěřit i náročnější úkoly. Tento nový Jednička patřil k talentům, které se objeví jednou za uherský rok. Představoval novou krev, jež je třeba pro přežití jakékoli organizace.

Malum přivřel oči a znovu se zadíval směrem, kde se nacházeli zmínění „rebelové".

„Zatím nic nepodnikají," odpověděl mu zamyšleně a poté přešel ke svému pracovnímu stolu, z jehož šuplíku vytáhl prázdný arch papíru. „Zasáhněte jen, když zaútočí jako první a," na chvíli se odmlčel, „to je vše. Teď potřebuji být sám.".

Nový Jednička přikývl a poslušně opustil pracovnu. Malum počkal, až se za ním dveře zcela zavřou a poté si složil ruce pod bradou. Zadíval se na ten prázdný list papíru. Už pomalu přestával věřit, že by ten den mohl někdy přijít, ale vše nasvědčovalo tomu, že opak je pravdou. Na Malumově tváři se tak na moment objevil úsměv. Šlo opravdu o pouhou chviličku, kdy šly koutky jeho úst nahoru, ale to jen, aby poté opět klesly a daly prostor soustředěnému výrazu, který byl doprovázen hlubokým zamyšlením. Nebylo pochyb, nastal čas pro poslední krok jeho plánu. Ten však výjimečně nenesl žádné složité jméno. Nešlo o žádný promyšlený akronym či básnický název. Zvláštní, pokaždé nad označením tak moc přemýšlel, snažil se přijít s něčím unikátním, originálním, někdo by řekl i poetickým, avšak nyní, nyní jeho mysl okupovalo prakticky jen jedno jediné slovo.

A jemu bylo po dlouhé době jasné, co musí udělat.

***

Hektor byl rád, že Roger a všichni ostatní obyvatelé Terry 1 zatím jen vyčkávali a nikam se nehrnuli. Žádný útok na centrálu se tak nekonal, avšak Hektor tušil, že tento status quo nezůstane věčný. Určitě je to brzy přestane bavit, pomyslel si mrzutě a pokračoval v zadumaném hledění do dáli. Za tu dobu, co byl v odboji, se dozvěděl značné množství informací o Velkém Vzepření a vypadalo to, že se již brzy mělo konat jeho pokračování. Další střet. Další krveprolití. A Hektor v tu chvíli dokázal přemýšlet jen nad tím, kolik lidí za ta léta na obou stranách již zahynulo. A kolik jich bude muset ještě zemřít, než to celé skončí.

Hektor měl pocit, jako by se v něm probudil jeho „tetřeví" instinkt. Přesně tak by to Greg nazval, kdyby vedle něj nyní stál. Hektor byl tetřevem, materiálem do pytle, a jako by toho nebylo málo, tak mu přišlo, že se dostal do kruhu nikdy nekončící pomsty, ze kterého se ne a ne vymotat. Jednou se za něco mstil odboj, podruhé zase Sdružení a on jako by uvízl někde uprostřed toho všeho a nemohl se odtamtud vymotat.

Ano, šlo o kruh. Žádný začátek, žádný konec. Jen neustálé utrpení. A on stál ve středu toho všeho, v pomyslném oku Bouře, klidném místě uprostřed chaosu. A zatímco se on sám nacházel ve zdánlivém bezpečí, vše ostatní jako by bylo odsouzeno k zániku. Vše na čem mu záleželo, lidé, které měl rád... Chtěl je ochránit, moc si přál je všechny ochránit, ale nevěděl jak. Jak má zkrotit tu Bouři, kterou nevědomky rozpoutal? Jak přerušit ten kruh, o jehož vzniku vůbec nic nevěděl?

„Bojíš se, že ztratíš své přátele?" vyrušil ho z přemýšlení Valerian.

„Ano," zamumlal a mrzutě si zkřížil ruce na prsou. Valerian byl tím posledním člověkem, kterému by si v tu chvíli chtěl vylévat srdíčko a byl by tak moc rád, kdyby bývalý vedoucí Místa odešel stejně rychle, jako se objevil a nechal ho opět o samotě.

„Střet je nevyhnutelný," pokračoval Valerian mírným hlasem, který mimořádně nezněl přísně. Přesto měl do přívětivosti ještě stále daleko. „Vím, co jsi říkal, než jsme přistáli. Přeješ si, aby to šlo jinak a já tomu rozumím. Byly časy, kdy jsem si i já myslel, že můžu všechny zachránit. Tehdy jsem byl stejně naivní jako ty."

„Ale já nejsem naivní," procedil mezi zuby.

„Opravdu?" Na Valerianově tváři se objevil lehký úsměv. „Nemá smysl si něco nalhávat, je v pořádku, že jsi takový. Máš na to právo, jsi ještě mladý. Neviděl jsi ty hrůzy, kterých jsem byl svědkem. Neprožil sis Velké Vzepření, nepocítil jsi na vlastní kůži činy Sdružení a dává smysl, že Maluma i jeho výtvor bráníš. Naivita zkrátka k mladým lidem patří."

„Tohle ale není naivita," držel se Hektor svého.

„A co by to tedy bylo?"

„Já nevím," polkl. „Co třeba... naděje?"

„Tak naděje?" zopakoval po něm Valerian pobaveně. „I ta patří k mladým. Radím ti dobře, Hektore, na naději a jí podobné věci raději zapomeň. Čím dříve se toho pocitu vzdáš, tím lépe pro tebe."

„Hmpf," odfrkl nesouhlasně. „A kdy se vám to stalo?" dodal a Valerian jen podiveně nakrčil obočí.

„Stalo co přesně?"

„Kdy jste se stal takhle zahořklej," dokončil Hektor svou myšlenku.

„Tak zahořklej?"

„Jo, zahořklej," odsekl. „Prakticky celej odboj o vás básnil jako o nějakým světýlku v jinak děsně blbým tunelu, ale víte co? Vy žádný světýlko nejste."

„Hektore –"

„Ne," přerušil ho rázně. „Abyste věděl, tak já klidně budu, to, no, naivní, nebo jak to bylo, ale furt je to lepší než bejt takhle zahořklej. A to neříkám jenom proto, že jste mě tuhle držel pod krkem, prostě... Já jenom... Já vím, že se lidi můžou změnit, jasný? Já se změnil, tak proč by nemohlo i Sdružení? Nikdo další už nemusí umřít a," polkl, „ještě to můžeme zachránit."

Ta poslední slova vyslovil jako zbožné přání, u kterého doufal, že bude vyslyšeno. V tu chvíli vůbec netušil, jakou tíhu vzpomínek na sebe ta slova vázala.

„Ještě to můžeme zachránit," zopakoval po něm Valerian s jistou skleslostí.

Přesně tuto větu řekl při Velkém Vzepření, a to v moment, kdy se vše vymklo kontrole. Tehdy Smrťáci z pro ně neznámých důvodů zdivočeli a on musel v rychlosti učinit rozhodnutí, které mělo určit, jak se o této akci bude v budoucnu mluvit. Mají ustoupit? Bojovat? Pokračovat v diplomatickém snažení? Tehdy mladý a naivní Valerian zvolil třetí z možností. Přesunul své snahy o komunikaci se zakladatelem Sdružení do budovy centrály a tehdy vše skončilo. Selhal. Lidé na něj spoléhali a on zklamal. Zklamal jako velitel Místa, jako přítel i jako otec. Prohrál a jako by toho nebylo málo, jeho porážka též zavinila prohru mnoha dalších nevinných lidí.

„Hektore," oslovil ho po kratší odmlce, „věř, že nikdo tato slova nechápe více než já, ale chtít věci se Sdružením zachraňovat, to je cesta porážky. Kdysi jsem byl jako ty, říkal jsem to samé co ty a... riskoval jsem. Ale musíš pochopit, že riskováním vlastního života to ani zdaleka nekončí. Lidé tě poslouchají, jdou za tebou a jejich krev je poté na tvých rukách."

„Ale –"

„Takže přestaň už konečně uvažovat nad hloupými nápady," skočil mu do řeči a jeho hlas byl opět přísný. „A soustřeď se na to, co nás čeká. Protože jiná cesta není, rozumíš?! Tohle slyšíš od člověka, který kdysi věřil, že to ještě můžeme zachránit. Že už nikdo další umřít nemusí. Že se dá vše vyřešit za pomoci rozumu a slov. No, a podívej se, kde jsme teď. Jen se podívej!" S posledním slovem mocně rozhodil rukama, až mu málem nafackoval.

„Po více jak patnácti letech jsme zpátky na začátku a já už stejnou chybu nehodlám opakovat, rozumíš? Tentokrát... Tentokrát to už musíme udělat správně."

„A co je to to vaše správně?" vyhrkl Hektor, který od něj stihl udělat opatrný krok na stranu. „Napadnout Sdružení? Začít další Vévéčko? Zabít mi... Zabít Maluma? To je všechno moc hezký, ale co to vyřeší?"

„Vyřeší to úplně všechno. Zbavíme-li se Sdružení, zbavíme se také Maluma a všech křivd, které nám on a jeho lidé způsobili."

Všech křivd. Tato poslední slova v Hektorovi vyprovokovala otázku, která ho již nějaký čas trápila.

„Čím to vlastně všechno začalo?" zeptal se ho.

„Jak to myslíš čím?"

„Sdružení tady vládne světu," odpověděl mu s jistou jedovatostí v hlase. „Ale tak to vždycky nebylo, ne? Muselo to něčím začít. Čím? Co byla ta úplně první zlá věc, kterou Sdružení udělalo? Ta vaše úplně první křivda?"

Hektor se na to před časem ptal Val, ale ta nebyla schopná odpovědět. Nevěděla. A když se na to zeptal Ady, tak ani ten nevěděl. Magda? Nevěděla. A Valerian?

„Tak úplně první?" zaváhal. „To... už je to dlouho, Hektore..."

Nevěděl. Pátrání bylo u konce. Ani bývalý velitel Místa nedokázal zodpovědět tuto jednoduchou otázku.

„Ono už je to vlastně jedno," zavrtěl hlavou Hektor. Najednou mu přišlo, jako by se opět ocitl v Domě pro opuštěné děti, ale tentokráte nebyl výjimečně na straně provinilců. „Perete se už tak dlouho, že je to vlastně jedno."

„Chápu, kam tím míříš, vážně to chápu," povzdychl si Valerian a natočil hlavu směrem, kde se domníval, že se centrála nacházela. „Sdružení zkrátka postupně posouvalo hranice, až toho bylo... moc. A já bych si vážně přál, aby se to celé uzavřelo bez ztráty na životech, ale –"

„Tak něco vymyslete!" vyhrkl. „Vždyť jste bejvalej velitel Místa, zatraceně! Jestli na to někdo přijde, tak jste to vy!" dodal s jistou naléhavostí v hlase a pak se rozzářil. Valerian nasadil stejný zamyšlený výraz, jaký znal Hektor od Val a v tu chvíli věděl, že má vyhráno. Alespoň zčásti. Když to samé totiž prováděla Val, tak pokaždé přišla s nějakým nápadem a Hektor se tedy nemohl dočkat, co mu Valerian sdělí. S napětím tedy očekával, co přijde dál.

„Hektore," oslovil ho Valerian po chvíli. „Možná tu něco je, ale... Nebude se ti to líbit, až ti to povím."

„To je jedno," odpověděl mu s jistou dávkou odhodlanosti. „Chci to slyšet."

„Nemusí dojít ke Vzepření číslo dvě, můžeme všem zachránit život."

„Skvělý!"

„Ale má to háček," dodal.

„Jasně, poslouchám!"

„Aby se nám to povedlo..."

„Ano?"

„...tak musí Malum zemřít."

Hektor užuž otevíral pusu v nesouhlasu, ale Valerian se nenechal přerušit a pokračoval:

„Musí zemřít, ale ne proto, že bych se chtěl mstít. Ne kvůli tomu, že bych byl, jak ty říkáš, zahořklý. On je zakladatelem Sdružení, je jeho hlavou a pokud padne on, padne i SMRT."

„Chápu," zamumlal. „A když to musí bejt, bránit vám v tom nebudu," povzdychl si.

„Jenže to nestačí," řekl Valerian a chytil ho za rameno. Snažil se mu přitom dívat přímo do očí, ale jeho pohled byl spíše stočený na Hektorovo ucho. „Maluma můžeš zabít jedině ty."

„Já?" vypískl.

„Ty," ujistil ho Valerian. „Jsi jediný, kdo se k němu dokáže dostat dostatečně blízko, aniž bychom museli napadnout centrálu. Jsi jediný, od koho to nebude čekat."

„Ale j-já," zakoktal.

Já nejsem vrah, protestoval v duchu. Já jsem jenom „hrozič"!

„Myslel jsem si to," řekl Valerian a pustil se jeho ramene. „Tolik řečí o tom, jak nechceš, aby umírali nevinní a –"

„To, jo, ale... To, co po mně chcete, je šílený!" přerušil ho Hektor dotčeně. „Já přece nemůžu jen tak přijít do centrály a zabít člověka. To nejde, tohleto! Vždyť jsem jenom Zimžírka, já... Já lidem neberu život, ale jenom jejich krámy, rozumíme?"

„Tomu rozumím," přikývl Valerian na souhlas. „A vlastně jsem od tebe jinou odpověď ani neočekával."

„Že ne?" zaváhal.

„Ne."

Proč mi tohle sakra říkáš? Vo co se snažíš, pomyslel si Hektor kysele. Je to ňáká manipulace? Protože jestli jo, tak ti to jde parádně, ušklíbl se v duchu.

„Nechci tě nutit, aby sis vybíral mezi Malumem a přáteli," pokračoval Valerian.

„Nechcete, ale nutíte," odfrkl.

„Já vím, ale musíš pochopit, že tohle je válka a ve válce –"

„Udělám to," přerušil ho.

„A uděláš co přesně?"

Nešlo o to, že by Valerian nevěděl, kam tím Hektor míří. On zkrátka potřeboval, aby to „co" bylo specifikováno. Bylo třeba říct to nahlas. Potřeboval ta slova slyšet, musel vědět, že Hektor ví, k čemu se to vlastně upisuje.

„Já... zabiju Maluma," procedil mezi zuby se značnou nelibostí.

„A víš jistě, že to dokážeš? Že necouvneš?"

Valerian si uvědomoval, že mají jistou jen jednu šanci. Další takový pokus by již nemusel být možný.

„Jestli potom už nikdo další neumře, tak... jo," řekl se zatnutými pěstmi. Bylo na něm vidět, s jakou nevolí ta slova vypouští do světa.

„Dobrá, povím o tom plánu vedoucím klanů, a ještě dnes to celé ukončíme. A Hektore?" obrátil se na něj. „Už jen pro tvé dobro doufám, že neselžeš. V sázce je mnoho a cena za neúspěch je vysoká. Jsi si toho vědom, že ano?"

„Ano," povzdychl si a podíval se směrem k centrále. Ano, zopakoval v duchu a po zádech mu přeběhl mráz.

Hektor moc dobře věděl, co je v sázce. Věděl, co se stane, pokud selže. Na jedné misce vah byly životy odboje, klanů z Terry 1, jeho přátel a známých a na druhé... Malum. Rozhodování by mělo být jasné, přesto se v něm ozýval tenounký hlásek, který mu oznamoval, že se vše dá vyřešit jinak. Ať již to byla naivita, naděje, či jen tetřeví duchovní rádce, Hektor měl jasno.

Ještě dnes to celé ukončíme, zazněla v jeho hlavě Valerianova slova a Hektor se podíval na dlaně navlečené v bezprstých rukavicích, které na sobě měly mít velice brzy krev.

Mohly snad tyto ruce patřit člověku, který Malumovi vezme život?