1834 měl namířeno k hlavnímu sídlu Sdružení, které bylo od Domu vzdáleno asi čtvrt hodinu chůze. Obrys tohoto mrakodrapu se zarýval do inkoustového nebe a budova šla krásně vidět i z takové dálky. Centrála působila jako Babylónská věž, jejíž stavba se na rozdíl od stejnojmenného příběhu povedla. Ono zmatení jazyků, které zabránilo dokončit tu legendární stavbu z Bible, zde nemělo žádnou moc. Univerzální jazyk Sdružení se nedal splést a stavaři nemuseli příkazům rozumět. Stačilo jen, když budou poslouchat.

Když unavený a rozbolavělý 1834 konečně došel až k centrále, čekalo na něj nepříjemné překvapení.

„Pan M tě chce vidět," uvítal ho u brány muž oblečený do temné přiléhavé róby. Jeho tmavá tunika byla pevně ovázaná ebenově černým páskem a v kontrastu s bílou zdí budovy působil jako silueta. Jako by byl jen něčí stín. Přítomnost tohoto muže znamenala jen jediné. Problém. Takto odění lidé nebyli klasickými Smrťáky, které 1834 tak dobře znal. Nedohlíželi na pořádek v Terrách, nepochodovali se zbraní v ruce. Tito muži v černém se zdržovali jen a pouze na centrále Malumie a na přidružených střediscích, která se dala najít na zbylých Terrách. I přesto, že se zdáli být na první pohled neozbrojeni, byli nebezpečnější než klasičtí Smrťáci.

1834 jen nesměle přikývl a bezeslova se vydal za mužem do Malumovy kanceláře. Tu cestu znal až moc dobře. Znervózněl. Cítil, jak se mu třesou ruce a nelidsky potí dlaně.

„Nemá rád čekání," prohlásil muž po jeho levici chladně.

1834 si v tu chvíli uvědomil, že při myšlence na setkání s Malumem podvědomě zpomalil a začal se courat. Po upomínce tedy raději znovu přidal do kroku, aby se svému průvodci vyrovnal. Oba se zastavili až před kovanými dveřmi. 1834 polkl. Nejistě zvedl ruku a zaklepal. Žádná odpověď.

„Tak já půjdu, to, no, dovnitř," obrátil se ke svému průvodci, který stál vedle dveří a hleděl do prázdna. V tu chvíli působil více jako vypnutý stroj než jako člověk. 1834 vzal za kliku a nahlédl do místnosti.

„Přál jste si mě vidět?" pravil nesměle. Zase žádná odpověď.

Místnost měla obě boční stěny pokryté okny. Ta vpravo poskytovala výhled na Malumii. Od vysokých obytných domů působících více jako vězení než jako obydlí, až po vzdálenou horu odpadků na úplném okraji hlavního města, kterou měl v brzké době čekat odvoz. Okna, která pokrývala levou část místnosti, však nesloužila k prostému výhledu. Poskytovala pohled do různých koutů s roztodivnými ekosystémy. Jedno ukazovalo písčitou pláž s palmovými stromy a exotickými ptáky, další bylo podobné tomu, co 1834 dobře znal, jen sníh, stromy a cirkulující vločky. Mladík nejistě procházel místností a míjel další a další scenérie. Poušť, pastviny, deštný les. Zastavil se, až když jeho pohled upoutal malý šimpanz. Zvířátko zamířilo blíž k oknu a zaklepalo na sklo. Jako by se s 1834 snažilo komunikovat. Mladík se k němu přiblížil a instinktivně natáhl ke zvířeti ruku. Nikdy předtím nic podobného neviděl, muselo tam být umístěno teprve nedávno. Šimpanz popolezl po větvi a přeměřil si 1834 pohledem. Poté na něj vycenil zuby a z jeho plic se vydal děsivý skřek. Mladík vytřeštil oči a zděšeně ucukl.

„Neublíží ti," ozval se z druhého konce místnosti známý hlas.

„Omlouvám se, pane M, neviděl jsem vás přicházet," řekl 1834 provinile a stočil pohled ke stolu, za kterým seděl Malum. Přísahal by, že tam ještě před vteřinou nikdo nebyl.

„V pořádku, jen si sedni," ukázal na bílé kožené křeslo před sebou. „Abych pravdu řekl, jsem velice rád, že tě znovu vidím."

1834 polkl a posadil se do křesílka. Nervózně se v něm zavrtěl. Z nějakého důvodu se neustále propadával hlouběji a hlouběji do křesla jako by snad seděl v tekutém písku. Malum si jeho zápolení všiml. Zamyšleně nadzvedl jedno obočí, ale nic na jeho souboj s křesílkem neřekl.

„Jaké to bylo?" zeptal se a upřeně se na 1834 zahleděl.

„Jaké bylo co?" opětoval mu otázku otázkou. Musel vážit každé slovo. V tu chvíli mu přišlo, že vede rozhovor s hadem, který se ho chystá při špatné odpovědi uštknout.

„Ta společnost Bezejmenných," upřesnil Malum svůj dotaz a složil si ruce pod bradu. „Na bývalého zajatce vypadáš velice dobře," pokračoval. „Museli se k tobě chovat hezky."

„Hezky?" zopakoval nervózně. „T-to ne, jeden z nich mě málem zabil," zajíkl se a nevědomky se chytil za krk. Jako by tam stále cítil chladné ostří nože. Ještě nikdy předtím se 1834 tak nebál jako při setkání s Rosem.

„J-já... nebyl jsem na ně připravený," dodal 1834 omluvně. Celý svůj život trávil na centrále, ven se podíval jen dvakrát. Dvě mise. Dva neúspěchy.

„Víš, proč jsem tě přiřadil k Jedničce?" zeptal se ho Malum, jako by jeho řeči předtím neslyšel. „Proč jsem chtěl, abys byl v elitní skupině a pochytil tam toho co nejvíce?" pokračoval, a přitom z něj nespouštěl oči.

„Protože jsem váš projekt," prohlásil naučeně.

„Přesně tak," pochválil ho, obešel stůl a stoupl si za křeslo, na kterém 1834 seděl. „Můj nejdéle trvající projekt, abych byl přesnější. Jsi synem Sdružení," pokračoval Malum. Když zmiňoval část se synem, zvláštně se mu zlomil hlas. „O to víc potřebuji vědět, jestli tě Bezejmenní nenakazili," řekl a chytil ho za rameno. Sevřel jej tak pevně, až mladík sykl bolestí.

„Doufám, že ti nebude vadit menší test, že ne?" dodal Malum téměř šeptem.

„T-test?" vykoktal zaraženě.

„Ano," usmál se a pustil mladíkovo rameno, aby mohl zapnout svůj komunikátor. „Může vstoupit," promluvil do přístroje.

1834 se nervózně ohlédl ke dveřím, ve kterých se objevila známá postava. Byl to Mat, tentokráte však na sobě neměl oblečení Místňáků nýbrž onu černou tuniku, které se 1834 tak děsil. Mat mlčky přešel místnost a došel až ke stolu, kde se postavil vedle Maluma. 1834 přišlo, že za celou dobu ani jednou nemrkl. Jen se na něj díval a v jeho očích se zračilo pobavení. To 1834 děsilo. Mat mohl být do místnosti zavolán jen kvůli jedné věci. Měl sloužit jako detektor lži.

„Poznáváš ho?" obrátil se Malum zpět k 1834.

„A-ano," přikývl a ihned sklopil pohled k zemi.

„Říkal o tobě nehezké věci," pokračoval Malum a nahnul se k sedícímu mladíkovi. „Prý jsi Bezejmenným pomohl dostat se do bezpečí."

„Jen k železnici," řekl 1834 a vážil přitom každé své slovo. „Ale to potom, co mi k tomu dal povolení."

Tento detail Místňákům unikl, ale když byl 1834 „požádán", aby je odvedl na stanici, nezareagoval ihned, ale chvíli váhal. Věděl, že má Sdružení uvnitř nějakého člověka, ale do poslední chvíle netušil, že jím je Mat. Teprve když 1834 lehce přejel pohledem po skupince a spatřil Matovo vážné přikývnutí, vytušil, že to on je tím dvojitým agentem. A že mu tímto dal svolení, aby Bezejmenné odvedl na stanici. 1834 si však tehdy nemohl dovolit Mata prozradit. Kdyby to udělal, jistě by nyní seděl v křesle se zlomeným vazem. Takovou zradu by mu Sdružení neodpustilo. Nyní ale měl naději. Pokud projde tímto „výslechem", přežije. Malum se usmál.

„A kde bylo jeho povolení, když ho Bezejmenní spoutali?" neváhal a položil mladíkovi další otázku na tělo.

„J-já," začal 1834. „Byl jsem neozbrojený. Nemohl jsem s tím nic dělat. Opravdu. Přísahám."

„Nemohl jsi s tím nic dělat, zajímavé. A teď poslední věc," řekl Malum. „Víš, kde jsou v tuhle chvíli?"

1834 polkl. Na tu otázku si připravoval odpověď celou cestu na centrálu. Nechtěl, aby si Malum myslel, že nad ní dlouze přemýšlí.

„Vlak zastavil v lesích uprostřed ničeho," začal opatrně.

Malum se instinktivně podíval na Mata a ten přikývl.

„A dál?" pokračoval ve vyptávání.

„O mě se nikdo nezajímal. V tom zmatku na mě nějak zapomněli. Povedlo se mi utéct a hned jsem zamířil sem. Jen jsem cestou, ehm, několikrát zabloudil."

Malum se znovu podíval na Mata, který v tu chvíli věděl jen to, co mu pověděl Michal. A jeho informace nebyly ničím jiným než Hektorovým výmyslem. Osud 1834 tak závisel na tom, jak moc dobrý odhad měl Hektor v lidech. Asi není nutno dodávat, že pro něj situace nevypadala moc růžově. Po chvíli, která se dotazovanému zdála jako nikdy nekončící muka, Mat nakonec přikývl. 1834 si chtěl oddychnout, ale nemohl. Ještě zbývalo zjistit, jestli tomu všemu věří i samotný zakladatel Sdružení. A Malum byl mimořádně dobrý ve čtení jiných. Nastalo ticho, při kterém by bylo slyšet i cupkání myšky. Malum na mladíka jen tak zíral, kdoví, nad čím zrovna přemýšlel. Důležité však bylo, že v moment, kdy se ticho konečně přerušilo, zazněla tato slova:

„Tak dobře. Běž si vyzvednout nové vybavení a hlas se u Jedničky."

1834 se rozzářily oči, užuž se zvedal, když vtom ucítil, jak ho někdo drží za rukáv.

„A ještě jedna věc," dodal Malum s chladným úsměvem. „Nezapomeň, že i ten nejdéle trvající projekt musí jednoho dne skončit. Je jen na tobě jak."