Tato část patří k těm delším, má více jak 3k slov a další část vyjde až po animáčku, který vás na blížící se finále řádně naladí (už nám zbývá jen pět kapitol a nic nenastaví tu správnou atmošku jako animáček, no, ne?)

----

„Ado!" vyhrkla Val, když rychlým a zbrklým pohybem vyskočila z KUŘEte a rozeběhla se k němu.

„Val? Tak jste to vážně vy!" zajásal Ada a pokusil se slézt z koně, aniž by si přitom něco udělal. Nešlo mu to však moc dobře, bylo na něm vidět, že k němu minulost nebyla zrovna dvakrát přívětivá. Zpoza vlněné čapky byl k vidění obvaz, který zřejmě skrýval rány na hlavě. Levou paži měl zabalenou v šátku, jenž ji v sádrovém obvazu pomáhal držet ve stabilní pozici a když se Adovy nohy dotkly země a on udělal pár kroků za Val, tak se dalo poznat, že kromě viditelných zranění, jich má ještě spoustu skrytých pod oblečením. Pohyboval se velice pomalu a kulhal. Val to přisuzovala zvrtnutému kotníku.

„Rád vás zase," začal s úsměvem, ale dál se nedostal. Val ho bez zaváhání objala, jenže on něco takového nečekal a jakmile na něj dolehla její váha, tak jen neobratně zavrávoral, a přitom sykl bolestí. Už jen ten pokus se k ní dobelhat mu vzal hodně sil a byť to Val zamýšlela dobře, na takovou fyzickou nálož ještě nebyl Ada ani náhodou připravený.

„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit," spustila ihned omluvným tónem a pustila se ho. I když před sebou měla jeho zbědovaný obrázek, nemohla si pomoci a do objetí vložila více síly, než měla.

„Jsi v pořádku?" dodala starostlivě.

„Teď už ano," pousmál se a tentokrát to byl on, kdo objetí inicioval. Díky tomuto činu mohl skrýt roztřesený ret a lesknoucí se oči. Ada to sice neřekl nahlas, ale v tu chvíli ji potřeboval více než kdy jindy a žádná fyzická bolest ho od toho nemohla odradit.

Nevěděl proč, ale najednou se celý roztřásl. Když však ucítil Valinu dlaň, která ho začala konejšivě hladit po zádech, tak se vše opět zklidnilo. Přivřel oči, které se mu zaplavily slzami. Byl rozhodnutý, že si užije ten okamžik štěstí, který se jim dostal, přesto ticho po chvíli přerušily jeho vzlyky. Tlumené, avšak stále zřetelné. To pro něj bylo nové, už si ani nepamatoval, kdy něco takového zažil naposledy.

Ada takřka nikdy neplakal, a to ani jako dítě. Prakticky veškeré bolístky přecházel se zatnutými zuby, a v tomto zvyku pokračoval i jako zajatec Sdružení. Slzy bolesti? Možná jedna, dvě, ale pláč jako takový? Ne, to zkrátka ne. Jenže znovushledání se s Val mu připomnělo ta léta, která společně strávili v Místě. Vybavil si jejich začátky, když byli ještě „malí a hloupí" a jediný, kdo při nich stál byl Ros, starší bratr, na kterého se mohli kdykoli spolehnout. Který tu pro ně vždy byl, a to i přesto, že mu to Ada s Val nedělali snadné. Hlavně Val, která se jako malá neustále někde toulala. Ale Ros je nikdy neopustil. Ne, místo toho se o ně staral, pomáhal jim a naučil je takřka všemu, co znali.

Ada si vzpomněl na jejich poslední večeři u Smithů, na chvíli, kdy mu nadšeně povídal o rozečtené knize a básnil o dalekých krajích. Ros ho se zaujetím poslouchal, a to i přestože této vášni nerozuměl. Ada věděl, že pro něj cestování nic neznamenalo. Věděl to, ale nikdy mu o tom nepřestal vyprávět, protože to byla jedna z mála chvil, kdy Ros vypadal spokojeně. Vážně spokojeně. Jeho výraz nebyl mrzutý a oči, ty v sobě nenesly touhu se mstít. A Ada z hloubi srdce doufal, že až hrozba od Sdružení pomine, tak budou mít těchto poklidných chvil více.

Tehdy to na něj skutečně dolehlo. Dlouho zapíraná minulost, kterou se snažil vytěsnit, se zjevila v plné síle a teprve když se od lodě ozval další nadšený hlas, tak se dokázal opět naladit do „pracovního" módu.

„Pleško!" zajásal Hektor a podobně jako Val se i on nadšeně rozeběhl kupředu.

„A to se podívejme," pousmál se Ada na rozzářeného cestovatele a usušil si oči. „Kdopak se to tady rozhodl objevit?"

„Tsk, ale copak? Myslel sis, že se mě takhle snadno zbavíš?" ušklíbl se Hektor. „To ani náhodou, já si vás totiž vždycky najdu, jasný? Mně se neschováte," dodal a chtěl mu udělit přátelskou herdu do zad, ale Val ho zarazila.

„Pozor," sykla a zastavila mu ruku.

„Co? Jo, chňápu. Je křehkej, já vím," zasmál se a místo toho ho tedy jen zlehka poplácal po rameni. „No, a ještě něco," odkašlal si. „Taková drobnost, vo nic velkýho nejde, ale... Jak je sakra možný, že žiješ?!"

„Copak, překvapený?" pousmál se Ada.

„Jo, a jak. Tak dělej, povídej!" vyhrkl.

„Kde jenom začít. Pravdou je, že bez pomoci bych tu už nebyl."

„Takže to vy?" obrátil se Hektor k Rogerovi, který celou dobu v tichosti stál opodál a mlčky je pozoroval.

„Windshieldovi mě dali do pořádku, to ano," přikývl Ada, ale nezdálo se, že by to byla hledaná odpověď. „Ale je tu někdo, bez koho by to nikdy nezvládli. Kdepak jenom je?" dodal zamyšleně a začal zkoumavým pohledem skenovat okolí za Hektorem. Ten se ohlédl, ale mezi lidmi žádnou známou tvář nezahlédl.

„Mohli byste, prosím, ustoupit?" oslovil Ada pár jezdců a ti poslušně uhnuli na stranu.

„Ale to není možný," vydechl Hektor s podivem a párkrát překvapeně zamrkal.

„Právě naopak," pousmál se Ada. „Možné je totiž úplně vše."

Hektor zůstal na místě jako zmražený a jen bezeslova zíral na osobu, která před ním stála. I když „stála", to nebylo tak úplně přesné. Před ním se zjevil jezdec, jehož kůň s ním chodil do kolečka a nezdálo se, že by to zvíře mělo v úmyslu v nejbližší době zastavit.

„Asi mám rozbitého!" ozval se Hektorovi tak moc známý hlas a on se opět celý rozzářil.

„Tome!" vyhrkl a zamával mu na pozdrav.

Jmenovaný se za ním ihned otočil.

„Heku!" vypískl Tom nadšeně, ale vzápětí mu nechtěně nastavil záda, protože se jeho kůň dal opět do pohybu. „Mohl bys... Přestaň... Mohl bys... No, tak," okřiknul Tom koně, ale ten ho vytrvale ignoroval.

Hektor se mu tedy rozhodl pomoct. Opatrně k němu přistoupil a jistou rukou chytil zvíře za uzdu, které se tímto činem zastavilo.

„Tyhle hubený krávy jsou fakt extra třída, co?" ušklíbl se Hektor při pohledu na koně a pak znovu upřel pozornost na Toma. „Rád tě zase vidím, kámo," zazubil se na něj. Stále nedokázal uvěřit tomu, že před ním v sedle sedí právě on.

„To já tebe taky," opětoval mu úsměv Tom a pokusil se seskočit z koně. Jenže to nešlo přesně tak, jak si představoval. Sice se mu podařilo opustit sedlo, ale přitom ztratil balanc a než se nadál, už padal přímo na Hektora, který mu měl posloužit jako polštář.

„Ugh, tak tohle mi vážně nechybělo," ušklíbl se Hektor, když zjistil, že skončil zády ve sněhu a Tom se mu uhnízdil na břichu.

„Pardon," zamumlal a na omluvu mu věnoval zářivý úsměv od ucha k uchu. Ten úsměv, o kterém si Hektor myslel, že ho už nikdy neuvidí.

***

Tom se Smrťáka držel zuby nehty a odmítal se ho pustit. Věděl, že jakmile to udělá, tak jeho kamarádovi ublíží, a něco takového nehodlal dovolit. Musel se udržet.

„Padej, zmetku!" sykl po něm Smrťák, ale Tom ve svém úsilí nepolevoval. Visel mu na zádech a oběma rukama ho pevně držel pod krkem. Použil na to veškerou sílu.

Tom neměl v úmyslu dát sebe nebo Filipa zadarmo, a to se dotyčnému vůbec nelíbilo. Smrťák pomalu, ale jistě brunátněl, jenže pak se objevil jeho kolega, který se škodolibým úšklebkem srazil Toma svým štítem k zemi, až to zadunělo.

Tom tu ránu přirozeně neustál a slétl na podlahu. Z ní se pokusil co nejrychleji opět postavit na nohy, ale tehdy obdržel další úder, který ho již uzemnil úplně. Svět kolem něj nezvratně zčernal a vše utichlo. Tom dopadl na podlahu, ze které se již nezvedl. Nemohl tak vidět, že když dal Mat příkaz odvést Filipa pryč, byl to právě tento Smrťák, který to musel ihned vykonat a svou rozdělanou práci tak nedokončil.

Tom ještě nějakou chvíli bezvládně ležel na podlaze v dusivém tichu. Probrat ho dokázal až těžký štiplavý vzduch, ze kterého mu bylo do kašle. Se zakuckáním znaveně otevřel oči. Vše kolem bylo rozmazané. Hlava mu třeštila a on se za ni bolestně chytil. Za tu dobu, kterou strávil v bezvědomí, se mu na ní stihly udělat dvě nepěkné boule, ale ty ignoroval. Opřel se rukama o zem a na všech čtyřech se mocně rozkašlal. Oči se mu přitom rozslzely a v krku měl neskutečné sucho. Ještě nikdy předtím mu nebylo tak zle. Dokonce ani na té prokleté lodi ne. Po chvíli se se značným vysílením opravdu zvedl na nohy a konečně se mohl rozhlédnout kolem sebe. Při tom pohledu se jeho dech zrychlil a rty roztřásly.

„Haló?" vysoukal ze sebe Tom slabým hlasem a nohy se mu po vyslovení tohoto slůvka opět podlomily.

Nikdo mu neodpovídal. Nikdo se nehýbal.

„Ale t-tady se přeci nespí," hlesl takřka neslyšně a chytil se stěny, aby lépe udržel rovnováhu.

V tu chvíli toho na něj bylo zkrátka moc. Bylo zde tolik věcí, které se daly jen těžce zpracovat. Tolik zlých věcí. Na něco takového nebyl zvyklý, a tak dokázal z hlavy vytáhnout jen jedno pravidlo. Jen jedno jasné pravidlo týkající se chodu domu, které znělo jasně: Tady se nespí. Bylo to tak snazší. Jeho oči se ale přesto rozslzely.

„Haló?" zvolal Tom podruhé. „Slyší... mě... někdo?" vysoukal ze sebe a s roztřeseným krokem se přesunul ke schodům v naději, že situace nahoře bude jiná.

„Je tu... ha-haló?" zkusil to potřetí a vstoupil do místnosti. Do tváře ho ihned udeřil chladný vítr, který do domu foukal rozbitým oknem. Slunce ještě zcela nezapadlo a on tak se tak mohl bez problémů rozhlédnout v jinak neosvětlené místnosti. Na podlaze a na stěně byly k vidění skvrny od krve, stále ještě čerstvé. Za normálních okolností by se z toho Tomovi udělalo zle, ale nyní, když byl celý jeho svět vzhůru nohama, se tato věc zdála být jen drobným detailem.

Najednou zaslechl šramot.

„Je tady někdo?" zvolal Tom o něco jistějším hlasem a otevřel dveře skříně.

„Uá!" vyhrkl Jonáš II..

„Uá!" oplatil mu stejnou mincí vyděšený Tom, jenž překvapením uskočil dozadu a dopadl tak přímo na zadek. „Co tam děláte?"

„Ada říkal, že se máme schovat," odpověděl mu chlapec, když vylezl z krabice, aby z ní mohl pomoci sestřičkám.

„Tak Ada?" zaváhal Tom a poté mu vše zapadlo do sebe. Ta krev. To rozbité okno. Teprve nyní si všiml, že se na zemi válejí střepy a on měl štěstí, že si žádný z nich při pádu nezarazil do kůže.

Tom přeběhnul k tomu, co zbylo z okna, a vyhlédl ven.

„Ada!" vyhrkl a otočil se ke dveřím. Poté znovu k oknu. Pak opět ke dveřím. „Musím mu pomoct," řekl nakonec. „Lékárnička!" zvolal, ale Jonáš II. ho ještě stihl zarazit.

„A co my?" řekl a zachytil ho za rukáv. „Můžeme ti nějak pomoct?"

„Ano!" vyhrkl. „Teda... Ne. Vlastně ne," zavrtěl hlavou. „Ne, vy... s-stůjte tady. Dojdu pro pomoc a... tady budete a dolů... Dolů nechoďte!" vyhrkl na rozloučenou a zabouchl za sebou dveře.

Tom seběhl po schodech pro lékárničku. Naštěstí věděl přesně co se kde v domě nacházelo, takže mu nedělalo problém ji najít. Během chvilky ji držel v rukách a už s ní byl venku. Zaklekl k ležícímu Adovi a přetočil ho na záda. Odkryl tak rudou skvrnu ve sněhu.

„No, tak," povzbuzoval ho Tom, ale Adovy oči byly pevně zavřené a nepůsobilo to, že by se měly v brzké době otevřít. „NO, TAK!" zvolal o něco frustrovaněji, než bylo jeho zvykem a po tvářích mu začaly stékat nové slzy, které ho studily a štípaly. Nevěděl, jak dlouho tu Ada v tom stavu ležel. Kolik krve už ztratil. Dalo se mu ještě vůbec pomoci? Při té myšlence se Tomovy ruce roztřásly a úplně mu odmítly poslušnost. Sice vytáhl z lékárničky obvazy, ale nedokázal se kontrolovat, takže mu část z nich vypadla na zem a odkutálela se pryč, kde se do nich začal vpíjet sníh.

„Ado, probuď se," zamumlal prosebným hlasem, zatímco mu chaoticky vázal rameno a část hrudi. „Probuď se, prosím," polkl s dlaní na jeho hrudníku.

Cítil, že dýchal. Sice slabě, ale stále dýchal. To mu dávalo naději. Drobnou naději, že to celé může skončit šťastně.

„Vstávej," pokračoval Tom v naléhání a snažil se zaškrtit ránu. Alespoň to si pamatoval, že se má udělat. Přesně tak mu to bylo řečeno: pokud někdo krvácí, musíš to zastavit. Zaškrtit, to bylo jediné, na co v tu chvíli myslel. A i když bylo nyní Adovo krvácení jakž takž zastaveno, Tom vytušil, že ještě nemá vyhráno. Nastal čas na krok číslo dvě aneb vyhledat pomoc. Najde někoho schopného a ten už se o všechno postará.

Tom se napřímil a rozhlédl se kolem. Potřeboval odborníka, jenže to byl problém, protože nikde nebylo ani živáčka. Nikde nikdo. To bylo na jednu stranu dobře, znamenalo to, že je Sdružení pryč a už jim nehrozí nebezpečí. Zároveň ale v okolí nebylo osoby, která by mu mohla pomoci. Takže jak...

A pak to zaslechl. Frknutí. Zaržání. V tu chvíli se v Tomově hlavě zrodil plán, který se mu však ani trochu nelíbil.

„Ale ne," povzdychl si a vzal Adu za paži. „To ne, ne, ne."

Tom se zapřel nohama o zem a pokusil se Adu přesunout. Jenže jeho bezvládné tělo na něj bylo tuze těžké!

„Víš, že mi moc nepomáháš?" posteskl si a zatnul zuby. Udělal několik rychlých kroků a posunul se s Adou ke stáji. Nastala krátká pauza, drobné vydýchání následované další sérií kroků. Pauza. Vydýchání. Z Toma lil pot, ale nakonec byl schopný dostat se s Adou až do stáje. Do té stáje, kde na něj čekala i ta hrozná stvoření.

„Nekoukej se tak na mě," okřikl Tom koníka, který mu na odpověď jen nesouhlasně zatřásl hlavou. Jako by snad to zvíře nevěřilo, že s ním ten pacholek mluví tak drzým tónem.

Poté se Tom rozhlédl kolem.

„Dobře, dobře, dobře," mumlal pro sebe a snažil se uklidnit. „Tak fajn, co..." Znovu pohledem přejel po stáji. „Co by asi tak udělal Hek?" zamyslel se.

Jak prosté, pokud k nim pomoc nepřijde, je nutné, aby za ní vyrazili sami. Tom si byl vědom toho, že musí Adu dostat na koně a dopravit ho za někým, kdo by se o něj mohl postarat. Věděl, že Adovi svým obvazovým počinem získal trochu času, ale pokud ho ihned nedostane k někomu více zkušenému, tak neměl pražádnou šanci. Naštěstí věděl, kam by měl vyrazit. Vzpomněl si, že měli dobré vztahy s jistými Greenovic, takže pokud by se dostal na jejich území, jistě by jim pomohli. Jenže aby se tak stalo, musel Tom přijít na to, jak dostat Adu, toho těžkého a velkého Adu, na koně, to „stvoření z pekel". To se zdálo být nemožné, ale Tom věděl, že Hektor takové slovo nezná. Ten by se této výzvy nezalekl. Ne, on by našel řešení, a to nejlépe za pomoci toho, co by bylo po ruce.

Tom se znovu rozhlédl po okolí, aby viděl, co má k dispozici. Bylo zde mnoho koní, ale to se mu vůbec nelíbilo. Ta zvířata působila hrozivě a... ohromně. V Tomovi při pohledu na ně zbyla jen malá dušička. Očima zapátral po stáji a jeho pohled se střetl s mini-koněm (alespoň tak by to stvoření nazval), se kterým se také při svém příchodu do stáje nepohodl. Mohl být snad právě tento mini-kůň odpovědí na jeho otázku?

„Nehýbej se, prosím," oslovil Tom koníka o něco zdvořileji a ten mu na odpověď jen něco odfrkl. Zřejmě si stále ještě pamatoval to nepěkné osočení z minula.

Tom nakonec vzal Adu za paže a s vypětím všech sil se mu podařilo dostat ho až na hřbet zvířete. Když se ujistil, že tam Ada vydrží a nespadne, mohli vyrazit.

„To by bylo," usmál se Tom spokojeně a pak sebou trhl. Ten kůň. Ten zatracený mini-kůň! Vždyť on na něj úplně zapomněl! Tom bázlivě natáhl ruku dopředu a polkl.

„Neboj se," řekl a sám netušil, jestli mluví k zvířeti či k sobě. „Není se čeho bát."

Kůň po něm hodil očkem, ale žádný radikální krok neprovedl. To byly dobré zprávy. Tom k němu opět přiblížil dlaň. Užuž se dotýkal uzdičky, když zvíře zčistajasna pohodilo hřívou.

„Uá!" vyhrkl a cukl rukou, jako by se před ním zjevila masožravá rostlina, která mu znenadání chňapla po prstech.

Bál se. Opravdu moc a moc se bál. S vyděšeným pohledem sledoval koně, který se však podle všeho k ničemu zákeřnému nechystal. Tom se tedy zhluboka nadechl, rozhodnutý, že to zkusí znovu. Musí to zkusit znovu, zkrátka... musí. Jinak to nešlo. Pohledem sklouzl k Adovi, který ho nyní potřeboval více než kdy jindy. Další ze série hlubokých nádechů a výdechů na sebe nenechala dlouho čekat. Potřeboval se uklidnit, jedině tak všechno zvládne.

„Ty... p-pomůžeš mi?" zeptal se opatrně koníka a ten přikývl.

Souhlasil tak s jeho návrhem, nebo to snad byla jen shoda náhod? Kdoví, ale Tom to v tu chvíli vnímal jako tolik hledané gesto souhlasu. Koník mu dal své požehnání, a to mu stačilo. Tom tedy odvážně chytil uzdu a vyvedl zvíře ze stáje. Vydal se směrem, kde si myslel, že se nachází Greenové a doufal, vážně moc a moc doufal, že tam dorazí včas.

***

„Jenže nedošel ke Greenovejm," řekl Roger svým hrubým hlasem, který však na Hektora nepůsobil tak hrozivě jako tehdy na střelnici. „Vydal se opačným směrem a narazil na nás. Adu jsme ošetřili, ale kdyby ten kluk dorazil o něco později, dost možná bychom už nic nezmohli."

„A děcka?" zaváhal Hektor.

„V bezpečí," odpověděl Roger. „To se ale nedá říct o těch grázlech ze Sdružení," dodal a vytáhl svou pistoli. „Chvíli nám trvalo, než jsme z toho vašeho Toma vytáhli, co se stalo, ale..." Roger se na chvíli odmlčel a jeho oči posmutněly. „Když jsme tam přijeli a... viděli to. Nikomu dalšímu už nebylo pomoci," polkl a obrátil se k Hektorovi. „Byli to dobrý lidi."

„Já vím," zamumlal Hektor. „To já vím."

„Ale věděli, do čeho jdou," pokračoval Roger sklesle. „Greg i ostatní. Když jsme se doslechli, že vám hledaj jmenovky... Věděli, kdo jste a co může přijít, ale vzali vás k sobě a chtěli vám pomoct. Nechápal jsem proč, ale teď... Už tomu asi rozumím."

„Tak rozumíte?" zaváhal Hektor. „Ale proč jste sem teda přijeli? A co máte vlastně v plánu? A taky... Jak jste se sem tak rychle dostali?"

„Dobrý otázky, kluku. Už chápu, proč tě měl Greg tak rád," ušklíbl se Roger. „Normálně by nám trvala cesta mnohem dýl, vo tom žádná, ale když si člověk půjčí techniku od Sdružení..."

„Počkat, vy jste je..."

„...zabili?" dokončil za něj větu a v jeho hlase se zračilo pobavení. „Ty páprdy z představitelstva Terry 1? Ne, řekněme, že jsme jenom voprášili starý Zimžírkovský manévry. A k tvým dalším otázkám. Jsme tu hlavně kvůli jednomu, a to je pomsta. Jestli si ti cápkové ze Sdružení myslí, že můžou jen tak vtrhnout do naší země a napadnout naše lidi, tak se pletou."

„Takže vaše lidi?" ušklíbl se Hektor. „Co jsem slyšel, tak vám dřív nedělalo problém někoho od vás zabít."

Roger zavřel oči a zhluboka si povzdychl.

„Neříkám, že to mezi náma bylo vždycky samý sluníčko a duha," zamumlal nakonec. „Ale Smithovic jsou dobrý lidi. Byli to dobrý lidi a možná jsme měli s Gregem neshody, ale..." Roger se na chvíli odmlčel. „On měl jedno přání, víš?"

„Znovu sjednotit klany," odpověděl Hektor.

„Přesně tak," přikývl Roger. „A to se taky stalo. Hele, jsou tu dokonce i Fialky," řekl a ukázal na fialové okápěnce. „A jakmile se k nám přidají i ti mírumilovní rostlinožrouti, tak je jasný, že jde do tuhýho."