Magda s Tadeášem již několik týdnů nebydleli v Chatrči, ale v jednom z lesklých ocelových obytných domů, které poskytovaly domov jen osvědčeným členům Místa. Samotné prostory byly o poznání čistější, vybavení kvalitnější a ubytování bylo přizpůsobeno jak jednotlivcům, tak i dvojicím, nebo celým rodinám. Jednou z funkcí Místa bylo poskytnout domov lidem, kteří nechtějí žít pod nadvládou Sdružení.

Když Magda poprvé viděla jejich nový pokoj, byla nadšená. Nacházel se v blízkosti koupelny, za což byla velice vděčná. To poslední, co potřebovala, bylo létání po schodech tam a zpátky, kdykoli si potřebovala dojít na záchod. Koupelna v přízemí pro ni byla naprostým luxusem, i přestože se jednalo jen o dva vzájemně propojené prostory, kdy jeden obsahoval řadu vzájemně oddělených sprch a ve druhém byly k nalezení záchodové kabinky. Oba prostory poskytovaly člověku alespoň nějaké soukromí, na rozdíl od té jedné tajemné komnaty, kterou byla nucena sdílet celá Chatrč. A v poslední době se Magdě ono soukromí hodilo, protože v kabinkách trávila více času než kdekoli jinde. Její břicho se stávalo větším, zatímco močový měchýř se zase z nějakého důvodu smrskával. Magda procházela změnami, které se jí ani trochu nelíbily. Od té chvíle, co se dozvěděla, že je těhotná, ji zachvátila panika. Něco takového by se dalo považovat za normální, jenže spolu s úzkostí se dostavily i deprese, nechuť, porucha spánku, no, ano, Magda se nemohla ani pořádně vyspat. Každý den tak pro ni byl zase o něco náročnější. Doufala, že ty negativní pocity po porodu zmizí. Že se konečně dostaví to štěstí, o kterém se tolik mluví. Na tu představu se upírala více, než bylo zdrávo. Věřila, že až se jí to miminko narodí, tak bude všechno v pořádku, a proto se snažila své potíže maskovat, a to hlavně před Tadeášem, který každý den zářil jako sluníčko. Ale byl tu však člověk, který dokázal prohlédnout skrz její přetvářku, skrz masku hrané spokojenosti. Magda nechápala, jak se mu to povedlo. Dávala si pozor, aby své pravé a veskrze negativní pocity nedávala najevo, a přesto tu byl někdo, kdo ji prokoukl. A tak, když do jejich pokoje jednou zavítal velitel, Magda vytušila, že si nepřišel jen tak přátelsky popovídat, ale spíše jí hodlá promluvit do duše. To on jako jediný věděl o jejích záchvatech paniky, o úzkostech, které prožívala od chvíle, kdy se dozvěděla, že je v očekávání. Velitel měl v sobě zřejmě jakýsi kouzelný detektor, který dokázal odhalit, že u Magdy něco nehraje.

„Jak se daří?" pozdravil ji velitel jako by se nic nedělo.

„Dobře," usmála se. Jenže jeho neoklamala. Sám byl rodič.

„Pořád je to stejné, že?" zeptal se a rozhlédl se po místnosti.

„Nemusíš se bát, Tadeáš někam odběhl," řekla. Moc dobře věděla, že ti dva na sebe měli pifku od prvního dne, co se potkali.

„Samozřejmě," zazubil se. „Já se taky dlouho nezdržím. Přišel jsem jen vyzvědět, jak ti je. Však víš... jestli je ti už, no, líp."

„Líp? No, asi. I tak se to dá nazvat, proč by mi taky," začala, ale uprostřed věty se zarazila. Její oči padly na kolébku, stojící vedle postele. Ten pohled jí naháněl hrůzu. Dal jim ji šťastný pár bydlící o pár pater výš. Ano, „šťastný pár". I ona by měla být „šťastná", tak proč není? Cítila se jako monstrum. Nezvládne to. Nebude dobrá matka. Zkazí tomu dítěti život. Nejvíce ji trápilo, že nebyla schopna podělit se o svou nejistotu s Tadeášem, před kterým nikdy nemívala tajemství. Nikdy. Žádné. Krom tohoto.

„Každý rodič to má jinak," řekl velitel, když viděl její ztrápený pohled. Udělal několik kroků a přisedl si k ní na postel.

„A co tvoje žena?" zeptala se po chvíli zarytého mlčení. „Jak ta to zvládala?"

„Měla z naší holčičky radost," řekl okamžitě. Nepotřeboval čas na přemýšlení, a to Magdě jen přitížilo.

„Tak vidíš. Něco je se mnou prostě špatně," povzdychla si.

K celému koktejlu negativních pocitů se v tu chvíli přidaly i výčitky. Nebylo tajemstvím, že velitelova žena zemřela krátce po porodu.

„Možná, že je už na čase svěřit se se svým trápením někomu dalšímu," řekl velitel po chvíli.

Magda se užuž chtěla bránit a vznést nějaké silné proti argumenty, jenže on se nenechal přerušit.

„Nemá smysl se uzavírat do sebe, věř mi, znám to. Nedělá to dobrotu," řekl pevným hlasem. „Za to, co cítíš, nemůžeš. Co ale můžeš změnit je přístup," pokračoval rázně, zněl téměř učitelsky.

„Mám to snad brát jako nějaké školení?" zasmála se Magda.

„Brát to můžeš, jak chceš," odpověděl s úsměvem. „S problémy se dají dělat jen tři věci. Můžeš je ignorovat, mluvit o nich, nebo je řešit. A já bych řekl, že té první možnosti sis užila víc než dost. Teď je na čase jednat. Pomoc je blíž, než si myslíš, Magdo. Začal bych u Tadeáše a uvidíš, kam to povede."

„Hezký, že ho zmiňuješ, přijde mi, že vy dva se nemusíte," odpověděla.

„Tady nejsme ve Sdružení, je normální, že si lidé nesednou," řekl a přešel ke dveřím. „To důležité je cíl, a ten tu máme všichni stejný. Myslím to vážně, Magdo. Možná ti přijde, že to, co zažíváš ještě nikdy nikoho nepotkalo, ale opak je pravdou. Jen se o tom pořádně nemluví."

„Mluvení," pousmála se Magda. „Kdybychom se ho tak moc nebáli, možná by bylo na světě o něco líp."

„To máš pravdu, mluvení," zamyslel se a našpulil přitom pusu podobně jako Val. V tu chvíli si to ani neuvědomil, ale v jeho hlavě se zrodil plán na největší demonstraci, kterou měl kdy svět vidět. Velké Vzepření se mělo za několik let stát skutečností.