S KUŘEtem to cuklo ze strany na stranu, a protože Hektor jako jediný ze skupinky ještě stál a nebyl připoután k žádné ze sedaček, hodilo to s ním nejprve na jednu zeď lodě a poté na druhou.

„Co to tam vyvádíš?!" vyhrkla Val.

„Já nevím!" postěžoval si v meziletu na protější stěnu.

„Je tu Bouře!" křikl na ně Valerian. „Ale nepůsobí to, že bychom se v ní mohli schovat."

Jakmile to dořekl, zatáhl za páčku a loď sebou opět vehementně cukla. Hektor přitom ještě jednou zavrávoral, ale poté se vše vrátilo do normálu a on opět nalezl rovnováhu.

„Hoho, jen klid, holka!" zasmál se a opřel se rukou o zeď.

„Ale vždyť já nic neřekla!" bránila se Val.

„Já taky nemluvil k tobě," řekl a poklepal přitom na stěnu lodi, které zřejmě tato přezdívka náležela.

Val jenom mlčky protočila oči, ale tuto scénu nijak dále nekomentovala.

„Oukej, oukej, tohle vyřeším," dodal Hektor pohotově a začal se soustředěním.

Malum se v těch brejličkách musel pohrabat, pomyslel si. A udělal je vo dost citlivější. Zhluboka se nadechl, takhle to přece nemůže nechat. Tentokráte vyvolání Bouře nedalo vůbec žádnou práci, problém nastal, když přišlo na to, aby ji ukočíroval.

„Kolik Bouří už jsi takhle vlastně ovládl, Hektore?" zeptal se ho Valerian a v duchu si nadával za to, jak moc se unáhlil, když mu povolil, aby je na nich takto testoval. Najednou chápal Valino zděšení, s tím klukem zkrátka nemohlo být nic jednoduchého.

„Humlu." Hektor mu na jeho otázku jenom něco neslyšně zašeptal.

„Tak kolik?" pokračoval Valerian.

„Jednu," zamumlal o něco srozumitelněji.

„Kolik?!" vyhrkl. Valerian svůj dotaz zopakoval a vážně doufal, že se předtím přeslechl.

„No, JEDNU!" vyhrkl Hektor. „Ale byla to ta nejlepšejší Bouře, kterou kdy kdo viděl. Že je to tak, holka?" obrátil se na Val. „Holka?"

„Ó, promiň, to mluvíš se mnou, nebo s tou lodí?" ušklíbla se Val.

„Tak dík za pomoc," procedil mezi zuby a chytil se opěradla její židle, aby opět neslétl. Lodí projel další z řady silných otřesů, avšak tentokráte mělo snad jít i o ten poslední. Alespoň to si Valerian myslel.

„Zdá se, že jsme neutrpěli, žádné škody," sdělil jim s viditelnou úlevou, ale Hektor mu to moc nevěřil.

Jak to sakra můžeš vědět, pomyslel si skepticky a přešel k displeji na řídícím panelu, aby se o tom přesvědčil na vlastní oči, jenže ten hlásil přesně to, co jim bylo před chvílí sděleno. Hektor pro sebe něco mlaskl a pak se zadíval před sebe. V tu chvíli ze sebe dokázal dostat jen obdivné: „Ooo."

Jejich loď byla sice ze všech stran obklopena černočernými mraky, ovšem výhled již nevypadal tak hrozivě, jako předtím. Šlo spíše o poutavý obrázek, který působil jako by vypadl z nějaké pohádkové knihy. Žádné hromy, blesky, jen kouzelný klid. Mračna na už tak dost zašedlé obloze nebudila žádný rozruch a působila spíše jako tunel, který jim dával hledanou ochranu.

„Hezký," pochválil se Hektor s úsměvem. Byl na svůj výtvor právem hrdý.

Val s Magdou se zbavily bezpečnostních pásů a se zvědavostí v očích k nim přešly, aby se též podívaly, co se to tam venku vlastně děje. A i je nový výhled zcela učaroval.

„Neuvěřitelný," vydechla Val, když Hektorovo dílo spatřila.

„Nikdy jsem nic podobného neviděla," přidala se Magda.

„Na druhý pokus to nebylo zlé," zamumlal Valerian od řízení a na Hektorově tváři se při těch slovech objevil ukřivděný výraz.

„Nebylo zlé?" zopakoval po něm dotčeně. „Vždyť tohle bylo naprosto boží!" dodal a pak se s rozezleným mumláním usadil do jedné z volných sedaček, rozhodnutý, že bude vše koordinovat právě z tohoto místa.

Zbytek cesty proběhl překvapivě v klidu. Hektor se zprvu silně soustředil, aby měl jistotu, že bude Bouře od jejich lodi udržovat řádný odstup a nijak je neohrozí, ovšem s postupem času začal povolovat ve své ostražitosti. Zdálo se, že to na mraky stejně nemělo vliv, takže proč se zbytečně namáhat. Avšak místo, aby se Hektor radoval ze získaného volna, seděl zabořený v sedačce a na tváři měl opět usazený zamyšlený výraz. Zařízení brýlí bylo zdokonaleno, možná až tuze dobře, a to ho viditelně znervóznilo.

Bez plánů, pomyslel si. Sdružení se povedlo bez plánů odstranit moji pojistku, a ještě k tomu to takhle vylepšit. Na jednu stranu byl rád, že se tak stalo, přeci jen si díky tomu mohl dát nyní nohy na stůl a sledovat, jak jim cesta pěkně ubíhá, ale na tu druhou... Pokud to všechno dokázal Malum bez plánů, tak kde bylo psáno, že nezvládne sestavit další brýle? A pak další a další a další... Smrťáci byli již nyní téměř k nezastavení, co teprve, kdyby kontrolovali Bouře, jak se jim zlíbí? Žádná těžce koordinovatelná technika, parní skútry, vzducholodě, laviny... Jen Bouře. Precizní, vše ničící Bouře. Síla, která udeří v přesný čas na přesné místo a dokáže s sebou vzít celá města, nehledě na jejich vzdálenost. Dokonalá zbraň. A Val s Valerianem i Magdou se na ně chystali jen tak vrhnout? To bylo zlé, moc zlé. S tímto problémem se dalo dělat jen jediné, a to... Nemyslet na to. Zkrátka na to nemyslet. Hektor dospěl k závěru, že si dá od všeho zlého na moment oraz. Vezme nepříjemné myšlenky a zavře je do šuplíčku ukrytého někde hooodně hluboko ve své hlavě. Pokud má vše vyřešit, musí být „čerstvej". A tak zavřel oči a rozhodl se, že si dá menšího šlofíčka. Poslední dny pro něj byly tuze náročné a on tak chvíli odpočinku vážně uvítal. Jak tak seděl zabořený v sedačce, tak se nevědomky pousmál. V tu chvíli nemyslel vůbec na nic, a to bylo vážně osvobozující.

Najednou KUŘEtem projel nečekaný otřes a od řídícího panelu se dala zaslechnout sprška nadávek.

„Co, co, co?!" vyhrkl Hektor, který byl opět ve stavu pohotovosti. Co jsem proved?

„Nevím, co se děje," ozval se od řízení zmatený hlas Valeriana. „Je to jako by nás k sobě přitahoval obří magnet!"

Magnet, zaváhal Hektor. Jaký... magnet? Najednou se však celý rozzářil.

„Smrťáci!" zvolal a na jeho tváři se nacházel úsměv od ucha k uchu.

„Vážně?" ušklíbla se Val. „A to má být jakože dobrá zpráva?"

„Ne, ty to nechápeš, holka. Smrťáci teď asi chtěj přivolat Bouři! A nás to tak táhne jejich to, no, směrem! A to je ten magnet!"

„To znamená, že už musíme být blízko Terry 4," nadhodila Magda zamyšleně. „Možná už dokonce i nad Malumií."

Vzhledem k tomu, že Sdružení ovládalo Bouře a snažilo se s jejich pomocí udržovat lidi v pokud možno neustálé panice, tak dávalo smysl, že musí být skupinka velice blízko cíle.

„Navrhuju nechat jim tenhle mráček a zkusit nějak nenápadně zdrhnout," řekl Hektor a navedl Valeriana k místu, kudy měli upláchnout. Tento manévr se překvapivě nesetkal s žádnou větší obtíží a Hektor věřil, že je nikdo nespatřil. Při pohledu k zemi mu však došlo, že i kdyby na oblohu napsali „Tak jsme tady, drahoušové!", nikdo ze Smrťáků by je nezaregistroval. Sdružení totiž zcela jistě upíralo zraky úplně jinam než na oblohu. A nyní se tím směrem díval i Hektor.

Veškerou pozornost na sebe upoutal dav, který též směřoval k centrále. Hektor by zprvu přísahal, že šlo jen o zaneřáděnou řeku, jež se vlnila směrem k Malumii, ale čím déle tím směrem zíral, tím více si byl jistý, že se jednalo o lidi. O velké množství lidí. O zatraceně hodně velké množství lidí! A co ho na tom všem zarazilo asi nejvíce, bylo jejich oblečení. Nešlo jen o černé skvrny, které by byly v těchto místech tak obvyklé. Kromě tmavých barev, tu byla k vidění i zelená, fialová, oranžová a... červená?

„Co to má znamenat?" zaváhala Val při pohledu z okna.

„Co se tam děje?" přidal se Valerian, kterému scéna pod nimi unikala.

„Je tady děsná spousta lidí," odpověděl jim Hektor a při těch slovech se pousmál. „Jsou to klany z Terry 1."

„A jsi si tím jistý?" zeptala se ho Val, která stále nevěřila vlastním očím.

Na odpověď se jí dostalo lehké přikývnutí.

„Jo. Vypadá to, že se... sjednotily," zamumlal a ucítil, jak mu při těch slovech po zádech přeběhl mráz. Přesně tak, jak si to Greg přál.

Něco takového nebylo vůbec snadné vstřebat. Šlo o náhlou, překvapivou událost, která však stejně bledla v porovnání s tím, co se stalo pak.

„Tati, tati, přistaň!" zvolala Val nadšeně. Jakmile to dořekla, chytila Hektora za ramena a natočila ho směrem, kde zřejmě něco spatřila. „Musíme přistát, podívej!" vyhrkla a po tváři se jí přitom koulela jedna slza.

Hektor zprvu vůbec nechápal, co se to s ní stalo. Nejistě se podíval směrem, kterým ukazovala, a přitom přivřel oči, aby lépe zaostřil na lidi pod sebou. I když se chystali na přistání, byli stále v dost velké výšce a odhalit něco konkrétního se zdálo být nadlidským úkolem. Když se však hodně soustředil, dokázal si domyslet, že vepředu jel na koni Roger Windshield. Jeho by poznal kdekoli, ale nechápal, proč by zrovna kolem tohoto jezdce dělala Val takový humbuk. A pak ho spatřil.

„To je," vydechl a ze všech sil se snažil dostat ze sebe něco smysluplného. „To je... To je..."

„Ada," dokončila za něj větu Magda a objala zaskočeného Hektora kolem ramen. „Val má pravdu, musíme přistát," usmála se. „Musíme hned přistát."

Hektor polkl. Stejně jako ostatní i on usedl do sedačky, připoutal se a čekal na přistání. Vše provedl jako v transu. Stále tomu nedokázal uvěřit, nešálil ho jenom zrak? Pokud to jen zčásti přijme jako pravdu a zjistí, že šlo jen o přelud, o pouhou halucinaci, zničí ho to.

Ada je... naživu?