„Myslíš, že tě Ros poznal?" zeptala se Val.

„Určitě," přikývla Magda. „Viděla jsi, jak se tvářil. Bude těžké... vídat se tady s ním... ale nějak to zvládneme," vysoukala ze sebe a bolestně se usmála.

„A k tomu Smrťákovi," dodala Val šeptem.

Hektor však další část její promluvy neslyšel. Špicoval uši, seč jen mohl, přesto byl Valin hlas neslyšitelný. A pak zpanikařil. Zaslechl, jak se k němu z chodby blíží kroky. Jejich rozhovor zřejmě skončil. Sakra, zanadával v duchu. Nesmí vidět, že jsem je špehoval, problesklo mu hlavou.

Hektorovi bylo jasné, že musí něco podniknout. V tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího, než několika rychlými kroky přeběhnout místnost a skočit na gauč. Krátce poté vstoupila do místnosti i Val a důkladně se rozhlédla kolem, jako by snad někoho hledala. Hektor vykukoval zpoza gauče a sledoval ji, jak soustředěným pohledem skenuje jídelní stůl. Všechny děti byly dávno po večeři, u talířů tak seděly jen lidé z její skupiny.

„Ty," ukázala na Smrťáka, který usrkával polévku a zdál se být úplně klidný. To bylo zvláštní. Od chvíle, kdy se zbavili Mata, se 1834 zřejmě cítil bezpečněji než kdy jindy.

„Pojď sem na chvíli," dodala a kývla hlavou k chodbě, kde nervózně postávala Magda.

Smrťák odložil lžíci a chtěl se poslušně zvednout ze židle, jenže nemohl. Ros, který seděl vedle něj, ho chytil za paži a věnoval Val tázavý pohled. Nelíbilo se mu, že se k zaměstnanci Sdružení chovají, jako by byl odjakživa jejich přítel. Když však zahlédl Magdu postávající na chodbě, zase sklopil zrak a nechal 1834 být. Pustil mladíkovu paži a ten se tak mohl zvednout ze židle a následovat Val.

„Tohle je panečku pořádný divadýlko, Fou," zamumlal Hektor ze svého gaučového úkrytu. „Vůbec nemám šajna, co se to tu děje," ušklíbl se a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Ale je to vážně pěkný drámo."

Zvědavost Hektora znovu přemohla a on se plíživými pohyby začal přesouvat zpět k chodbě. Teď už mi to musí vyjít. Jenže zřejmě nebyl zdaleka tak nenápadný jako prve. Někdo si jeho podivného chování stihl všimnout.

„Hej!" okřikl ho Ros. „Kam si myslíš, že jdeš?"

„J-já," vykoktal.

„Viděl jsem, jak jsi tu předtím lítal," pokračoval Ros ostře.

„Lítal?" přerušil jejich rozhovor Tom, který dojídal svou polévku. „Hek umí létat?!" řekl a dal si do pusy další lžíci té dobroučké polévky. Přitom věnoval Hektorovi spokojený úsměv. Neměl rád pokrmy, co se musely žvýkat a Magdina polévka mu tak dělala ohromnou radost.

Ještě ten tu chyběl, pomyslel si Hektor kysele a nešťastně se podíval k chodbě, kde zřejmě probíhal ten úplně nejdůležitější rozhovor celého dne. A on u toho nemohl být!

„O co se snažíš? Nechceš snad špehovat Val, že ne?" řekl Ros a dloubl ho do hrudníku.

„Špehovat?" zopakoval Hektor dotčeně „Jasně, že nechci špehovat. Chtěl jsem jít jenom, to, no... nahoru!" zvolal pohotově. „No, ano. Nahoru. Navštívit svůj starý pokojíček, však víš, zavzpomínat a tak."

Ros mu věnoval zmatený pohled.

„Chceš se ke mně přidat?" zeptal se Hektor opatrně. Nechtěl ho rozčílit, stále měl v živé paměti tu scénu se Smrťákem a nožem. „Mohl bych ti třeba ukázat svoje starý pyžámko."

Rosův zprvu zmatený a nedůvěřivý pohled se rychle stočil do zhnusení.

„Cože?" vyhrkl. „Ne, o tvoje pyžámko fakt nestojím." Ros se poté podíval do chodby a když nikoho neviděl, udělal několik kroků od Hektora a zamířil zpět k jídelnímu stolu. „Můžeš jít," dodal. „Ale žádný blbiny."

„Jasná věc," zazubil se Hektor, otočil se na podpatku a už byl v chodbě odkud automaticky vyběhl schody nahoru, kde bylo patro s dětskými pokojíčky. Svou tajnou misi však ještě nevzdával. Třeba se vrátí, pomyslel si a s nadějí se přikrčil u dřevěného zábradlí schodů a čekal. Netrvalo dlouho a dostavila se odměna. Z chodby pod Hektorem se ozval Valin hlas.

„Tak ty vážně nemáš jméno?" zeptala se Smrťáka.

Hektor se na schodech ještě více přikrčil a zaposlouchal se. Žádnej strach, tohle je dokonalý krytí, pomyslel si spokojeně. Přes dřevěné zábradlí zahlédl, jak Smrťák zavrtěl hlavou. Sice měl na sobě půjčené oblečení z vlaku, na kterém bylo našito Gregor, ale 1834 si byl moc dobře vědom, že mu to jméno nepatřilo. Zaměstnanci Sdružení měli jen a pouze svá čísla.

„A i potom všem, co jsme si teď řekli, se chceš stále vrátit ke Sdružení?" pokračovala Magda opatrně.

„Nechci, ale musím," odpověděl. „Potřebujete někoho uvnitř, jinak Adu nezachráníte."

„Ale mít člověka uvnitř nám bude k ničemu, když budeš mrtvý!" protestovala Magda.

1834 však jen znovu zavrtěl hlavou.

„Budu v pořádku. Když vyrazím teď hned a řeknu, že jsem vám z vlaku utekl, a přitom jsem několik hodin bloudil v lese, tak mi uvěří. Teda... doufám," zaváhal. U Maluma si nikdo nemohl být jistý.

Magda mu věnovala pevné objetí a poté pomalu přešla ke dveřím, které s odporem otevřela. Bylo na ní vidět, jak moc se jí do toho nechce.

„Jinak... Díky," věnoval jim 1834 lehký úsměv na rozloučenou. „Vážně díky to, no, za všechno," rozloučil se s nimi a s vytaženým límcem až ke krku kráčel tmou do Malumie.

Ve chvíli, kdy za ním zaklaply dveře se Valin pohled se stočil na fotky dětí pověšené na zdi.

„Na nikom tu nevidím ty, ehm, brýle," řekla po chvíli.

„Ty brýle se mi nikdy nelíbily," odpověděla Magda, která přesně věděla, o jakém módním doplňku Val mluví. „Byly takové... zvláštní. Neměla jsem z nich dobrý pocit, a tak jsem je spolu s ještě zvláštnějšími plány dala na nějaký čas na půdu."

„A proč tam nezůstaly? Nebylo by lepší nechat je v krabici, aby na ně padal prach?" pokračovala Val.

Magda však jen zamítavě zavrtěla hlavou.

„Těžce se to vysvětluje, ale nešlo to. Nepatřily mi, nebylo by správné si je nechat," usmála se.

„Aha," povzdychla si Val. Opravdu doufala, že by jí Magda mohla celou záhadu kouzelných brejliček osvětlit, ale zřejmě ani ona z nich nebyla příliš moudrá.

„Jaký byl vlastně Hek, když byl malý?" zeptala se jí Val po chvíli zarytého mlčení.

Sakra, zděsil se Hektor, který si uvědomil, že Magda může mít někde schované jeho „trapné" snímky z dětství. To poslední, co potřeboval, byla galerie jeho fotek z nočníku.

„Byl vážně něco," usmála se.

„A vždycky míval na všechno svou odpověď?"

„Vlastně ani ne," Magda zavrtěla hlavou, „většinu času byl dost zamlklý."

„Jasně, ten určitě," zasmála se Val. „Hek a zamlklý? Vždyť ten má vlastní názor i na vlastní názor."

„Nevím, jak teď, ale když byl malý, byl hodně uzavřený ve svém vlastním světě," řekla opatrně. „Možná, že když je teď mezi lidmi, je upovídaný, protože se nechce cítit sám. Víš, jen tehdy, když jsou lidé necháni delší dobu o samotě, se ukáže jejich pravá nátura. A taky jejich největší nepřítel."

„Malum?" zděsila se Val.

„Vůbec ne. Tím největším nepřítelem si bude vždycky člověk sám."

„Aha, to vlastně dává smysl," zamumlala. „Ale já tomu pořád nerozumím. Hek v nás má přátele. Jistě, měli jsme trochu krušný start, ale věci se pomalu dávají do normálu. Zrovna on má být ten poslední, kdo se bude uzavírat před světem. Vždyť za nic nenese žádnou zodpovědnost! Má na starosti jen sebe a ani to nezvládá!" rozčilovala se.

„Kdoví, co se mu právě teď honí hlavou," zamumlala Magda a instinktivně se ohlédla ke schodům. V tu chvíli v Hektorovi hrklo. Ona o mně ví? Magda schodišti věnovala jen několikavteřinový pohled, přesto Hektor viditelně znervózněl. Když se pak obrátila zpět k Val, cítil, jak mu padl kámen ze srdce.

„Možná by sis s ním měla popovídat osobně," řekla Magda nakonec. „Já zatím půjdu zaučit naše hosty do povinnosti zvané mytí nádobí. To by bylo, abyste mi tu jenom lenošili."

Hektor vycítil, že se blíží konec jejich rozhovoru a začal pomalu pomýšlet na další přesun někam, kde bude zase o něco bezpečněji. Z kapsy jeho kabátu vykoukla malá rozčepýřená hlavička. No, jistě, Fou! Vždyť já ho ještě ani nenakrmil. Val se v něčem spletla, nakonec Hektor přeci jen nějakou zodpovědnost měl – musel se postarat o svého zvířecího kamaráda. Potřeboval najít místo, kde by mu mohl dát pár drobků k večeři, prostor k proběhnutí a hygieně. V Hektorově kapse se sice tu a tam objevil krysí bobek, ale Fou byl zvířátko na úrovni a svou potřebu vykonával zásadně mimo jeho oblečení. Naštěstí znal Hektor dům jako své boty, a i přesto, že se člověku mohlo zdát, že se nedá nikam hnout, aniž byste někomu nešlápli na nohu, tak on věděl přesně, kam se má vydat, aby byl na chvíli zanechán o samotě.