Nakonec se do bezpečí KUŘEte dostal i samotný Hektor. Zabouchl za sebou kované dveře a v tichosti zůstal zírat na krajinu pod nimi. Stále mu ještě nedocházelo, co se to vlastně stalo. Ztěžka se mu dýchalo, cítil, jak mu krev buší ve spáncích a srdce bilo tak splašeně, až měl dojem, že mu brzy vyskočí z hrudi. Vůbec nebyl schopný se zklidnit, a to i přesto, že měl za zády přátele, kteří již slavili a jásali nad tím, jak se vše povedlo. Jenže to on nedokázal, alespoň zatím ještě ne.

Hektor s lehce vytřeštěnýma očima sledoval, jak se vzdalují útesu i samotnému Sdružení. Fixoval svůj pohled na Smrťáky, kteří se s každou vteřinou stávali čím dál menšími, titěrnějšími. V jeho očích tak brzy figurovali jen jako mravenci, kteří pro ně již nepředstavovali žádnou hrozbu. Ano, byli jen pouhými mravenci. Nic víc, nic míň. Sdružení je už nechytí, Hektor věděl, že je nechytí. Dohlédne na to, aby Smrťáci zůstali takto titěrnými už napořád. Aby zůstali jen těmi mravenci, co jim už nikdy neublíží.

„Zvládli jsme to!" zaslechl Valin jásot a hned nato se kolem něj obtočily její paže, jež ho pevně sevřely.

Val mu věnovala jedno z nejintenzivnějších objetí, které měla ve svém repertoáru a byl to právě její rozradostněný hlas spojený s hřejivým pocitem z náhlého kontaktu, který Hektora vytrhl ze soustředění a přesvědčil ho, že je vše opravdu u konce. Povedlo se. Zachránili Magdu. Utekli Sdružení. Je konec. Úplný, definitivní. Všechno už skončilo. Už je dobře.

„Docela bych si teď přál vidět Malumův výraz," dolehl k jeho uším Valerianův hlas.

„Byl pěkně nafuněnej, to ti povím," ozvala se nedaleko něj Magda.

No, jo. Nafuněnej, zopakoval po ní Hektor a v tu chvíli se opět naladil do mrzutého, zamyšleného módu. Moc dobře věděl, že „nafuněnej" Malum se nemohl brát na lehkou váhu a Hektorův myšlenkový proud se tak přirozeně stočil směrem ke strašidlům budoucnosti. Co s nimi bude dál? Jaký by měl být jejich další krok? Možná, že už nastal čas na ten „normální" život, o kterém Hektor už delší dobu tak moc snil. Po tom všem by si to zasloužili a on začal vážně uvažovat nad tím, kde by se mohla jejich nesourodá čtveřice usadit. Potřebovali najít klidné místečko, ideálně na sto honů vzdálené jak Malumovi, tak i Sdružení.

Osada, napadlo ho. No, jistě, co jim bránilo vrátit se za Kosiou a ostatními do osady? Vůbec nic! Navíc poté, co se od ní Hektor dozvěděl, že její jméno znamená „přátelství", se v jejím okolí cítil zase o něco bezpečněji. Kosiu měl rád, stejně jako krále Badwa. Dokonce i toho mrňavého věčně navztekaného skoro-Jedničku vzal na vědomí, takže život v osadě by mohl vážně fungovat. Zbývalo vyřešit jen jeden problém, jistou propast, kterou Hektor nedokázal překlenout, i kdyby se snažil sebevíc.

Banány, pomyslel si s odporem. Jak on to ďábelské ovoce neměl rád. Stále těm žlutým neřádům nedokázal odpustit škody, které jeho vizáži způsobily, a to jen po pár nevinných kousnutích! Jenže jak to tak vypadalo, bylo jedno jestli se Hektor vrátí do osady, nebo odcestuje třeba za tučňáky. Banány, ty si ho najdou vždy a všude.

Já jsem asi fakt přitažlivej pro všechno, ušklíbl se v duchu, když došel ke svému místečku a tam se jeden z těch podlouhlých neřádů nacházel. KUŘE sebou při nedávné záchranné akci muselo dost házet, takže dávalo smysl, že se Valina, či Valerianova odložená svačinka skutálela z desky stolu a skončila zde. Banán tak ležel Hektorovi přímo u nohou, jako by šlo o vzorného psíka čekající na svého páníčka. Hektor tomu zákeřnému ovoci věnoval pohled plný nedůvěry, ale dřepl si k němu a vzal si ho do ruky. Zamyšleně si tu nebezpečnou mňamku prohlédl. Mohl by mu ten banán nakonec být k užitku? Jeho pohled padl k opasku a s tím přišla i hledaná odpověď. Vzhledem k tomu, že měl u sebe jen prázdné pouzdro bez koltu, dal si do něj alespoň tento zářivý kousek ovoce.

Po tomto činu si přišel zase o něco celistvější. Zasunutím banánu do prázdného pouzdra se symbolicky vyplnila i jistá prázdnota, kterou v poslední době cítil. Hektor si tedy opět přišel o něco celistvějším, ne však úplným. Ani netušil, zda je něco takového vůbec možné. Jestli na tomto světě existuje síla, která by jej mohla dát opět dohromady. Magda sice říkávala, že čas vyléčí i ty nejhlubší rány, jenže problém byl v tom, že on žádné rány necítil. Alespoň ne na povrchu. Hektor nebyl zraněný, neměl na sobě žádný šrám. Bylo to mnohem horší. On si přišel rozbitý. Za tu dobu, kterou strávil v domě u Smithových, ne, už od chvíle, kdy se naplno přidal k odboji, tehdy si naplno začal tvořit něco jako zrcadlo. Zrcadlo odrážející jeho vztahy, vzpomínky na všechny, které měl tak moc rád. A to zrcadlo bylo nyní pryč, Sdružení ho rozbilo. A jemu tak zbyly jen střepy. Jen pouhé střípky vzpomínek, o kterých Hektor pochyboval, že je někdy dokáže složit opět dohromady. V tu chvíli vážně pochyboval o tom, že někdy bude zase celý, kompletní.

„Hektore?" oslovila ho Magda a on sebou trhl.

„Ano?" zazubil se na ni, přesto jeho oči byly stále smutné.

„Tohle bude asi tvé," řekla s úsměvem a zvedla ruku, ve které se něco zalesklo.

Hektor jí věnoval překvapený pohled, který se krátce nato změnil v rozradostněný kukuč.

„Ale... to... To jsou moje.... Brejličky?!" vypískl a s nadšenýma očima si od ní převzal něco, co vypadalo přesně jako brýle, které měl na hlavě. Jediný rozdíl tvořil nápis HEKTOR nacházející se na jejich popruhu.

„Aaa, díky!" vyhrkl a objal ji. „Díky, díky, díky!"

„Rádo se stalo," zasmála se Magda, když viděla, co s ním ta věc dokázala udělat.

Hektorovy oči opět získaly pomyslnou jiskru šibalství a kdo se na něj v tu chvíli podíval, neubránil se upřímnému úsměvu. Hektor si sundal z hlavy onen „neužitečný padělek" a posadil si do vlasů své věrné „brejličky". V tu chvíli si přišel jako král, kterému se vrátila zpět jeho koruna.

„Páni, Magdo," vydechla Val uznale, když ty brýle spatřila. „Ale jak se ti něco takového povedlo?"

„Jo, to by mě taky zajímalo!" přidal se Hektor, a přitom si rovnal vlasy, aby byly pod jeho brejličkama správně střapaté. Ležérní rozcuch, tak tomu říkal.

„Řekněme, že tady Hektor není jediný, kdo má hbité prsty," odpověděla jim tajemně. „A teď mi povězte, kam chcete letět?"

Valerian se jí užuž chystal povědět o jisté osadě, ale najednou se zarazil. Z jejího tónu vycítil, že má Magda v úmyslu udělat něco... naprosto nemyslitelného.

„Proč to zní, jako bys měla v plánu někam zmizet?" zeptal se jí nakonec a přitom doufal, že se jeho intuice plete.

„Mají Filipa," odpověděla mu stroze a tím jen potvrdila jeho zlou předtuchu. „A jestli si myslí, že mi můžou unést dítě, dvakrát," zdůraznila, „a já s tím nic neudělám, tak to se šeredně spletli."

„Počkat, počkat, počkat... co?" vyhrkl Hektor, který si na moment přestal upravovat vlasy, aby vypadaly „víc fajn". „Ne, nemůžeš se tam vydat, vždyť jsme tě před nima právě zachránili!"

„To já vím a jsem vám za to vážně vděčná, ale – "

„Tohle prostě nemůžeš!" přerušil ji Hektor. „Zase tě chytnou! Ublíží ti! Tohle nejde, to nedovolím... Já... Prostě ne!"

„Jsem už dost velká na to, abych se o sebe postarala, nemyslíš?" odpověděla a v tu chvíli bojovala s tím, aby udržela vážnou tvář. Nebylo divu, tuhle větu jí v podobném znění sdělil právě Hektor, když se vydával z Domu a chystal se vkročit na vlastní pěst do toho chladného, nebezpečného a fascinujícího světa dospělých. Když se dal na velký výlet, na cestu s první kličkou.

„Ať už se s ním stalo cokoli, musím to vědět," pokračovala Magda přísně.

„Ublíží ti," hlesl Hektor a zamítavě přitom zavrtěl hlavou.

„Ne, když jim ublížím jako první," sdělila mu s vážným výrazem.

V tu chvíli byla připravená na každý možný scénář, který zahrnoval jak záchrannou misi, tak i krvelačnou pomstu. Magda byla tak odhodlaná, až z toho šel strach a Hektor litoval kohokoli, kdo by se jí postavil do cesty.

„Magda má pravdu, Heku," vložila se do toho Val, a i ona vypadala velice odhodlaně. „Se Sdružením jsme ještě neskončili."

„Takže kurz na Terru 4," oznámil jim Valerian klidně, a to už bylo na Hektora moc. Opravdu moc. Celou dobu se snažil o zachování si klidu, avšak tato věta ho donutila jednat a on plně přešel do vy-jste-úplní-magoři módu.

„Vy nemůžete bejt normální!" vyhrkl. „Zrovna jsme se od nich dostali! A vy se chcete vracet? A ještě k nim domů?! To už si rovnou můžeme sednout před bránu centrály a udělat si tam třeba piknik!"

„Útěk není řešení," pokračovala Val s rázností velitelky. „Nemá smysl. Ať už se podíváme kamkoli, Malum se zase objeví a jeho lidé po nás půjdou. Nezastaví se před ničím, zbaví se nás i všech, kteří by nás chránili a něco takového nemůžeme dovolit. Ne, my to musíme ukončit. A já si nedám pokoj, dokud Sdružení nezanikne.

„Ale –"

„A Malum nezemře," završila svůj monolog.

Nezemře? Hektor nechápal proč, ale Valina poslední věta ho zaskočila více, než měla. Tohle mělo být tím hledaným řešením?

„Ale no tak!" zvolal nakonec. „Určitě je tu někdo normální, kdo řekne, že to všechno není nutný. Zkuste trochu uvažovat, lidi. Musí to jít i jinak!"

Hektor se zoufale rozhlédl kolem sebe, avšak viděl jen samé vážné výrazy.

„To fakt? Nikdo? Já se z vás picnu," odfrkl a ztrápeně se chytil za hlavu. „Nemůžeme si prostě dát jednou provždy pauzu od toho neustálýho musím-svrhnout-Sdružení poslání? Však víte, nechat je na pokoji, vodpočinout si. Copak už z toho všeho nejste utahaný?"

„Hektore," začala Magda, ale svou myšlenku nedokončila. Hektor totiž řekl něco, co na moment vzalo dech všem přítomným včetně jí.

„Vždyť... Sdružení nakonec nemusí bejt zase až tak zlý."

Ta slova na posádku KUŘEte vskutku zapůsobila, avšak ne tak, jak Hektor zamýšlel.

„Co..." Valiny oči div nevypadly z důlků. „Heku, co to říkáš?"

„Malum nás nechal utýct," pokračoval. „Nechal. Nás. Utýct. Chápete? Žijeme, jsme zase pohromadě, a to je to hlavní, ne? Dostali jsme další šanci a... Magdo," obrátil se k ní. „On ti během toho mluvení mohl ublížit kdykoli chtěl. Mohl ti ublížit, ale neudělal to. A když jsme se vydali k lodi, tak..." Hektor si vzpomněl, jak Smrťáci zůstali stát jako zamražení. „Mohl nás dostat oba. Ale on to neudělal. Neudělal to a ty to víš."

„A kam s tím vším míříš, Heku?" zaváhala Val. „Nechceš snad –"

„Jen si myslim, že další zabijáckou misí ničeho nedocílíme," přerušil ji. „Vždyť... Malum nikoho nezabil, ne?"

„On už se vážně zbláznil!" vyhrkla Val a obrátila se k Magdě, která měla na tváři stejně překvapený výraz. Ani jedna z nich netušila, co si o Hektorovi mají myslet.

„Hektore," začala Magda opatrně, „zlatíčko, já vím, že to myslíš v dobrém, ale... Copak jsi už zapomněl, kolik lidí už kvůli Sdružení zemřelo?"

„Kvůli Sdružení? Ne, to byl ten... Jednička," polkl. „Jednička a pak ten... Vy víte," řekl nakonec. „Ale Malum ne, on ne, on... Nestiskl spoušť, vo to mi jde."

„Takže jako není vrah?" Val v tu chvíli ztratila veškerou trpělivost, kterou s ním až do této chvíle měla. „Sám nikoho nezastřelil, takže je hned svatej?"

Po těchto slovech se dala na rozčilenou procházku po KUŘEti jako by šlo o dopáleného učitele před třídou plnou delikventů.

„Prej nestiskl spoušť," zaparodovala Val jeho hlas. „To možná proto, že neumí střílet, krucinál! Co to s tebou sakra je?"

„Se mnou? Vůbec nic, j-já," zakoktal.

„I Malum má na svých rukách krev, Hektore," vložil se do jejich rozhovoru Valerian, který měl o zakladateli Sdružení již udělaný obrázek. Přeci jen ze všech přítomných to byl právě on, kdo s ním strávil nejvíce času. I když ne úplně dobrovolně.

„Vím, proč se ho zastáváš," pokračoval Valerian přísně, ale jeho hlas nepůsobil zle, „i o co se nyní snažíš. Ale on je vrah. Z celého Sdružení je právě on tím nejhorším. Byl jsem u toho, když... zabil někoho hodně blízkého. Chladnokrevně stiskl spoušť," polkl a snažil se to doříct s co nejpevnějším hlasem. „Malum musí zemřít, jedině tak můžeme zase svobodně žít."

„To ne. Musí to jít i jinak," stál si Hektor za svým. „Vždycky to nějak jde. No, tak, Magdo, řekni," obrátil se s prosebnýma očima ke své mamině, o které věděl, že byla vždycky „ta hodná". „Že to tak nemusí bejt?"

Po tom všem, co zde řekl, tak věřil, že může její názor změnit. Stačila mu jen jedna osoba, pak by to bylo půl na půl a vtrhnutí na centrálu by se muselo odložit. Jen jedna osoba, ta ze všech nejhodnější. Magda.

„Je mi to líto, Hektore, ale Valerian má pravdu," odpověděla mu sklesle. „Malum musí zemřít."

„Ale – "

„Žádné ale," zarazila ho. „Jsi hodný kluk, ale některým věcem ještě zkrátka nemůžeš rozumět."

Hektor nasupeně vytrčil bradu vpřed a sevřel ruce v pěst. Jak jako „nemůžu rozumět"? To vy se tady chováte jako magoři. Nechápal to, vůbec to nechápal. Nikdo ho neposlouchal a to proč? Mám pravdu, pomyslel si rozhodně. Mám pravdu. Tak proč to neviděj?

Nakonec se Hektor rozhodl akceptovat svou prohru. Alespoň dočasně. Však on přijde na to, jak se postarat, aby se vše vrátilo do normálu. Jen počkejte, dodal v duchu a obrátil se k Val.

„Tak fajn, chcete do Malumie? Vyrazíme do Malumie," zazubil se na ni.

„Proč mám takový pocit, že nás budeš chtít sabotovat?" zeptala se ho s nedůvěřivým pohledem.

„Sabotovat?" zopakoval po ní Hektor s lehkým smíchem. „To ne. Ne, ale," dodal a pohladil si brýle usazené na hlavě, „říkal jsem si, že by nám prospělo krytí, to je celý."

„Krytí?" ozvalo se jednohlasem.

„Přesně tak," přitakal Hektor hrdě. „Nechceme bejt přece na obloze vidět, ne?"

„Bože, Heku," povzdychla si Val a chytila se za hlavu. Sice v tu chvíli netušila, jaký má Hektor plán, ale na 99,9 % věděla, že se jí to nebude líbit.

„Schovám nás v Bouři," vysvětlil svůj záměr a po této větě i ta poslední desetina procenta dosedla na své místo. Bylo to oficiální: Hektor se zbláznil.

„Je to už ňáký čásek, co jsem je použil naposledy, takže jsem možná vyšel ze cviku," ušklíbl se. „Ale za pokus nic nedáme, ne?"

Val se se zoufalým pohledem otočila k Valerianovi, kde hledala poslední podporu.

„Dobře," řekl Valerian a Magda si vzala do ruky bezpečnostní pás. Tušila, že ji čeká řádná jízda.

„To jako vážně?" vyhrkla Val.

„Nechceme dát Sdružení vědět, že se blížíme," pokračoval Valerian klidným hlasem. „Pokud nám Hektor dokáže poskytnout přirozené krytí, má mé požehnání vyvádět s těmi brýlemi, co je libo."

„A třeba nás přitom i zabít," zamumlala Val a také přes sebe hodila bezpečností pás.

„Co ten jedovatý tón, holka?" ušklíbl se Hektor a začal čarovat. „Tak se do toho, no, ouha!" vyhrkl, když se celá loď se zatřásla. „Tohle jsem ale nebyl já!"