Doporučuji si ke čtení pustit přiloženou skladbu, která jako by byla složena přímo pro tuto kapitolu. Toto je předposlední audio (po této skladbě mám už jen jednu, a tam si všichni procvičíme slzné kanálky). Avšak nepředbíhejme. Vraťme se zpět na Terru 3, kde Hektor zpracovává nové informace.

---

Hektor již chvíli seděl v písku a zíral na moře. Na to klidné, temně modré moře, jehož hladina odrážela svit mnoha jasných hvězd. Utřel si oči do rukávu. Snažil se ubránit pláči, ale nešlo to. Vždyť byli pryč. Lidé, které znal, se kterými trávil čas a měl je tak moc rád. Ti všichni byli pryč. Nenávratně. Definitivně. Zhluboka se nadechl a vzhlédl. Zadíval se na noční oblohu a představoval si, že jim je už lépe. Že se jim dostalo té hvězdné podoby, o které od Magdy tolik slýchával. Zbaveni strachu. Zbaveni chladu. Zbaveni všech pozemských útrap. Přesto mu ani tato myšlenka neulehčovala a smutek v něm stále jen a jen rostl. Přišlo mu, že ztratil část sebe, o které ani nevěděl, že ji má. A na její místo se dostalo jen chladné objetí ničeho. Prázdnota, jež se už nikdy nezbaví. Se kterou se bude muset naučit žít.

Hlubokou noc protkal další z jeho tichých, přidušených vzlyků. I když byl Hektor sám, tak nechtěl, aby byl jeho pláč slyšen. Považoval ho za slabost, on přeci nikdy nepláče. Nikdy. A když už mu slzí oči, tak za to může prach. Ano, i teď kolem něj poletuje prach. Spousta prachu. A také je tu písek a slaný vzduch. To je ono, sůl. Za jeho slzy nese odpovědnost sůl.

Proč?

Noc protnul další vzlyk a Hektorovo nitro si začínalo klást otázky, na které chtěl tak bláznivě znát odpověď.

Proč to udělali?

Nechápal to. Byl to masakr. Vycvičení vojáci Sdružení, ti nejlepší z nejlepších, a proti nim stála skupina bývalých Zimžírků a lidí z odboje. Výsledek musel být každému jasný.

Takhle to nemělo být, pomyslel si Hektor sklesle. Nemělo. Není to... fér.

Fér, to bylo to slovo, které hledal. Jistě, chtěli se Sdružení postavit a počítali s tím, že je velká šance, že z tohoto boje nevyváznou všichni živí. Tedy, pokud se s něčím takovým vůbec dá nějak počítat. Ale měl to být fér souboj na bitevním poli. Poměření dvou sil, které jednou provždy rozhodne o jejich osudu. Dvě strany, z nichž jedna vyhraje a druhá zanikne. Přesně tak si to Hektor představoval. Jenže Sdružení zarazilo vše na úplném začátku. V tu chvíli si chtěl z plných plic vynadat. Samozřejmě, že to zarazili již v počátku, byli by hlupáci, kdyby jim dali šanci!

Znovu si usušil oči, z nichž mu však stále stékaly slzy, které nebraly konce. Kdyby se mohl vrátit v čase, nikdy by jim nedovolil se rozdělit. I kdyby je měl ven vynést v zubech, tak by to udělal. Utekli by odtamtud. Všichni. Bez výjimek. Magda, Tom, Ada, Tina, Greg, Ros, Jonáš II., Levá s Pravou... Žádné loučení by nikdy nenastalo. Ale teď už bylo pozdě. Moc a moc pozdě.

Hektor pomalu zvedl ruku k obličeji a při pohledu na dlaň se neubránil ušklíbnutí.

„Prý slibuju," zamumlal naštvaně, když pohlédl na svůj malíček. Hned si vzpomněl na Toma.

„Tak ti to slíbím já," snažil se ho tehdy Tom povzbudit. „Zase se uvidíme, Heku. Slibuju." Přesně proto Hektor nikdy nedával sliby. Přesně. Proto! Co když ho teď bude strašit Tomův duch? To bylo to poslední, co v tu chvíli potřeboval. Mít před očima svou chybu, člověka, kterého neochránil. A zabil. To on ho zabil. Ne Sdružení, ale on. Hektor.

Najednou ho z přemýšlení vytrhlo praskání větví.

„Kdo je tam?" vyhrkl Hektor a prudce se otočil za zdrojem zvuku. Přimhouřil oči a zaměřil se na výlez z lesa. Nikoho však neviděl. Asi jenom vítr, pomyslel si a znovu se otočil k vodě, když vtom zaslechl ono zapraskání ještě jednou. A tentokráte zaznělo velice blízko.

„Kdo seš?" vyhrkl. „A co po mně chceš?!" Hektor se přistihl, jak pohledem přejíždí po zemi a hledá pár klacíků, ze kterých by si mohl udělat obranný kříž proti příšerám.

„To jsem jenom já," ozvala se Val a Hektor si oddychl. Žádné fantasmagorické zbraně nebudou třeba.

„Potřebuju být sám," sdělil jí stroze a obrátil se k ní zády.

„To nejde," pokračovala Val mírně a přešla k němu blíž. „Teď tě nemůžu nechat samotného."

Hektor jí však stále držel nastavená záda. A když se ho pokusila konejšivě chytit za rameno, vytrhl se jí.

„Jdi pryč," snažil se ji odradit, ale jeho hlas v tu chvíli nepůsobil vůbec jistě. Spíše naopak. Jako by tím tónem volal o pomoc. A Val víc slyšet nepotřebovala. Byla připravená jeho volání vyslechnout.

„Nechci, abys mě takhle viděla," pokračoval Hektor a oběma dlaněmi si zakryl tvář. Tentokráte však nemaskoval rudou vyrážku, ale uplakané oči. Své uplakané zarudlé oči, které byly důkazem jeho slabosti. Alespoň to si myslel. Že je slabý.

Val využila jeho chvilky nepozornosti a vzala ho za ruce, které jemně stáhla dolů.

„Jak to myslíš, že tě nesmím vidět takhle?" zeptala se, zatímco se Hektor snažil skrýt před jejím pohledem. „Všichni jsme teď... zničení," pokračovala, a i v jejích očích se zaleskly slzy. „Tohle nebylo správné a já si to budu až do konce svého života vyčítat."

„Není to tvoje chyba," zamumlal.

„Zato je to určitě tvoje, viď?"

Na odpověď se jí dostalo jen lehké přikývnutí.

„Blbost," zamítla to Val.

„Jak to můžeš říct? Slyšela jsi, oni mě... hledali," hlesl. „Kdybych tam byl, tak –"

„Tak co?" skočila mu do řeči. „Zlikvidovali by nás všechny a tebe by navíc odvlekli do centrály. Tak by se ti to líbilo?"

„Tam se dostanu tak jako tak," odfrkl. „Nemůžu jim nechat Magdu."

„Ale copak to nevidíš? Ona by to takhle nechtěla," protestovala Val. „Heku, Magda se tě vždycky snažila držet od Sdružení co nejdál. Obě jsme se o to snažily," zdůraznila. „Už tehdy v Domě. Vždyť jen ta myšlenka, že by ses měl vidět s Malumem je... děsivá. Kdoví, co by ti provedl. Mohl by ti ublížit, nějak tě testovat, nebo," na chvíli se odmlčela. „Já vlastně ani netuším, co všechno by ti mohl provést a radši na to ani nechci myslet. Ale jedno vím jistě, ty se s ním nesmíš setkat."

„To ti asi nevyjde, holka," ušklíbl se Hektor, kterému se v hlavě začínal rodit plán.

„Vážně ne?" řekla a úšklebek mu oplatila. „Podceňuješ mě, víš o tom? Ale proto jsem vlastně tady," řekla a sedla si před Hektora tak, aby jí viděl přímo do očí. „Ať už se chystáš udělat cokoli. Ať už máš v tý svý hlavě jakkoli šílenej plán, tak o tom chci vědět, rozumíš?"

„Proč bych –"

„Chci ti pomoct," přerušila ho. „Takhle jednoduchý to je. Chci ti pomoct. Jednou bych prostě vážně chtěla být součástí tvého plánu, ať už je jím cokoli, jasné?"

„Počkat," zaváhal a na jeho tváři se objevil překvapený výraz. „To, to jako fakt?"

„Fakt," přikývla. „Tak co, můžeš mi tady slíbit, že už neuděláš žádnou zbrklost? Že mi o všem řekneš?"

„Něco takovýho ti nemůžu slíbit, a ty to moc dobře víš."

„Prosím, jen pro tentokrát," zkusila to znovu. „Chci zachránit Magdu stejně jako ty, ale –"

„O tom dost pochybuju," přerušil ji Hektor. „Nikdo nemůže chtít zachránit Magdu tak jako já. Nikdo," zopakoval šeptem. „Těžko se to vysvětluje, ale ona... ona je pro mě něco jako hrdina, víš?"

„Vím," přikývla. „Je to velká bojovnice a v odboji byla vážně extra třída."

„Ale to ne! Odboj sem fakt netahej, jako by ten toho už nezvoral dost," zamumlal vztekle. „Magda je něco víc než jen ňákej blbej vodbojář. Ona je mnohem víc. Je to moje mamina, chápeš? Mamina," zašeptal.

„Ale, Heku –"

„Ona tu pro mě vždycky byla," přerušil ji. „Vždycky. A to, i když jsem se choval jako úplnej vůl. A nikdy... nikdy se o mě nepřestala zajímat. I když jsem furt vodmlouval a nechtěl se nic učit. Ona to se mnou prostě nevzdala a... a... Vem si třeba to blbý čtení. Furt na mě tlačila a rozčilovala mě a... já se to nakonec fakt naučil," fňukl. „A to jenom díky ní. Ona mi věřila, víš? Viděla ve mně něco dobrýho, když nikdo jinej ne a... Já nejsem dokonalej, Val. Ale to, co je na mě dobrý, to mám díky ní. A Sdružení mi ji chce vzít. Chce mi ji vzít, a to si to mám jako nechat líbit?" zeptal se jí se slzami v očích. „To si to mám jako nechat líbit?" zopakoval tichým hlasem.

„Samozřejmě, že ne" zavrtěla hlavou. „Ale zkus mě pochopit, Heku, já... Nemůžu už ztratit nikoho dalšího, chápeš?"

„Cože?"

„Nemůžu... Nemůžu ztratit tebe."

Hektor na ni zůstal jen udiveně zírat.

„Já to taky nechci," zamumlal nakonec. „Ale nemám moc na výběr, chápeš? Tady nejde jenom o Magdu, kdybych mohl zachránit ostatní... Copak si myslíš, že já někoho z nich ztratit chtěl? Jasně, že ne. Vždyť já je měl rád," povzdychl si a jeho pohled se opět stočil k dlani. „Co třeba Tom, ten mizera," zamumlal naoko rozhněvaně a znovu se zadíval na malíček. „Ten... mizera. Víš, co mi řekl, než jsme se rozloučili?"

Val mu na odpověď zavrtěla hlavou.

„Že se prý znova uvidíme. Dokonce to i slíbil. Slíbil! Proč to sakra dělal?!"

„Jestli to slíbil, pak to určitě dodrží," řekla a konejšivě mu položila ruku na rameno. „Znala jsem Toma dost dobře na to, abych věděla, že on své sliby vždycky dodrží."

„Ale jak by –"

„Vždycky," přerušila ho s jemným úsměvem. „Stejně tak doufám, že i ty dodržíš svoje slovo a nevydáš se Sdružení."

„Říkáš, že nechceš, abych šel za Sdružením, ale oba moc dobře víme, že kdyby šlo o tvýho tátu, tak bys neváhala a vyměnila by ses za něj." Jakmile to dořekl tak zprudka vstal. „A zkus mi říct, že ne."

„Jasně, chápu, máš naprostou pravdu, Heku," povzdychla si. „A já vím, že jsem teď sobecká, protože... Ano, na tvém místě bych neváhala. Ale byla by to chyba, víš? Hrozná chyba, která by určitě nikomu nepomohla. Všechno by se tím jenom pokazilo."

„Jasně, prý pokazilo. Jako by to mohlo bejt ještě horší," odsekl. „Copak ty máš snad nějakej jinej nápad? Protože kromě dohodnutí si schůzky s tím... Ugh," vydechl frustrovaně. Nedokázal Matovi přijít na jméno. „Já prostě fakt nic lepšího nemám."

„Woforo dua pa a na yepia wo, Hektore," ozval se z lesa známý hlas jedné banánobijky. „Myslím, že jsi nalezl ten správný strom," pokračovala Kosia mírně. „Nech nás tedy pomoci ti na něj vylézt."

---
A tímto je měsíc deprese oficiálně za námi a přichází poslední fáze, která se dá nazvat jen jako jedno velké "Huh há!"