„Zrádce?" vyhrkl Ros. „Měl bys vážit slova, Heku," pokračoval ostře. „Až donedávna jsme za něj považovali tebe."

Za tu poznámku se na něj Hektor jen provokativně zašklebil. Zlatý časy, pomyslel si ironicky. Jestli bylo na celé té Hek-je-zrádce události něco pozitivního, tak to byl fakt, že Místňáci zřejmě již předtím tušili, že něco nebylo v pořádku. Měli mezi sebou krysu a rozhodně nešlo o hlodavce, jakým byl Fou, který Hektorovi již nějakou chvíli odpočíval v kapse.

„Hmm, tak zrádce? Něco jako dvojitý agent?" začala nahlas přemýšlet Val.

„Snad mu nevěříš?!" zuřil Ros. „Vždyť se nás snaží jenom rozhodit. Je to blázen!"

Val však jen rezolutně zavrtěla hlavou. Tušila, že by měla Heka vyslechnout. O tom, že mezi sebou mohou mít špióna, uvažovala již nějaký čas.

„Proč ho tak chráníš?!" pokračoval Ros rozlíceně. Zřejmě měl v celé situaci jasno. „Vždyť tenhle mizera," ukázal na Hektora, „může za to, že nemáme Místo. Že nemáme Adu. To pro tebe vážně tenhle Zimžírka znamená víc než on?!"

„Tohle nebylo nutný," zamumlala.

„Však vím," zamručel Ros. Hned jak to dořekl, věděl, že přestřelil. „Nemáme moc času," pokračoval, „potřebujeme to vyřešit rychle."

Hektor se mezitím vydal na menší procházku po vagónu. Nesl se jako pán. Líbil se mu chaos, který vyvolal, cítil se velice důležitě. Důkladně si přeměřil každého přítomného pohledem. Když byl menší tak často slýchával, že se každá lež provalí. Provinilec uhne očima, zlomí se mu hlas, rozklepe se... Jenže nikdo z přítomných nevypadal ani trochu podezřele, a to se Hektorovi nelíbilo. Začala v něm hlodat otravná myšlenka. To fakt můžu bejt tím zrádcem já?

„Vážně nemáme moc času," začala Val. „Tohle je špatný. Hodně, hodně špatný. Heku, nemůžou za to třeba ty tvoje brýle?"

Hektor neodpovídal, jen si zamyšleně kousal nehet na ruce. Valina otázka jen umocňovala jeho obavy. Jenže pak přišla spásná myšlenka.

„Nene," zamítnul její domněnku. „To bych musel vyvolat Bouři."

Prakticky všechna jeho setkání se Sdružením se odehrála vždy krátce po Bouři. Ať již šlo o první prohozená slůvka s Jedničkou, nebo o jeho dobrodružství v hospodě.

„Ale protože teď žádná není," pokračoval, „tak by nás Smrťáci vůbec neměli objevit."

„A nesetkal ses s nimi i někdy jindy?" vložil se do diskuse Tom.

„Jak jako někdy jindy?" osočil se na něj Hektor. „Já si o našich schůzkách nevedu deníček, jestli tě zajímá tohle. A vůbec proč mi skáčeš do řeči?"

„Já ale nikam neskáču, normálně tu stojím," bránil se Tom.

„Jasně, že jo," odfrkl Hektor. „Prý nesetkal ses s nima někdy jindy. Pff. Jestli už nemáš nic dalšího, tak..." Najednou se odmlčel. „Počkat... Tome, ty jsi génius!" zajásal. „Génius!" V ten moment by mu nejraději vlípnul hubana na tvář. Tak moc šťastný byl. Vždyť on se se Smrťáky mimo Bouři opravdu setkal! Tehdy uvízl na stromě a vypadalo to, že ho dostanou. Jenže pak Jednička obdržel zprávu o tom, že „signál vychází odjinud" a nechali ho jít. Hektor tomu tehdy nepřikládal velkou váhu a svůj podařený únik pokládal za šťastnou náhodu.

„Doufám, že jste všichni hotoví," ozval se z hlášení Michalův hlas. „Vlak za chvíli zastaví."

„Dobře, dobře," začal Hektor se zběsilou organizací. „Už vím, o co tu jde. Hledejte takovou malou blikající věc. Musí bejt někde tady. Když ji najdem a zahodíme někam pryč, tak ty Smrťáky určo zaženeme."

„Fajn, za pokus to stojí," přikývla Val. „Jde se hledat malá blikající věc. Něco přesnějšího bys asi neměl, co?"

„No..." Hektor se pokusil rozpomenout, co vlastně po svém pádu spatřil ve sněhu. Nakonec byl schopný popsat jen jakési drobné bílé placaté kolečko. A přesně, jak mu Val říkala v nemocničním pokoji, i něco zdánlivě nesmyslného a nepatrného, může hodně pomoci.

„Počkej, to jako vážně?" vyhrkla a otočila se k Matovi, který celou dobu mlčky stál opodál. „Ty nám tady popisuješ Matův bonbón!"

„Cože? Ne, s mými bonbóny nic nebylo," bránil se. „Ada dokonce jeden ochutnal, je to normální sladkost."

„To jo," zazubil se Hektor a udělal několik kroků kupředu. Myšlenka, že by jeho protivník z Místa mohl být tím hledaným záporákem, se mu velice zamlouvala. „I mně jsi jeden nabídnul. Ale to byly ty navrchu. Co když u zbytku šlo nějaký sledovačky?" zakřenil se. Najednou mu všechno dávalo smysl. Mat se nijak netajil tím, že ho chtěl z Místa vystrnadit. To on všem rozhlásil zprávu o jeho tajné schůzce s Val. To on byl tím posledním člověkem, se kterým se před svým odchodem viděl.

„Byls poslední, s kým jsem se před odchodem z Místa viděl," zopakoval Hektor své myšlenky nahlas. „To tys mi musel na záda vlípnout jednu z těch sledovaček a já kvůli tomu pak zdrhal na strom jako ňáká veverka. Ale s něčím jsi nepočítal," usmál se na Mata. „Že neumím běhat. Po mým držkopádu se mě ta blbost pustila. Smrťáci mě tam nechali, přesně, jako ti pitomci teď nechají nás. Jen to musíme najít."

„Blbost," zašklebil se Mat. „Nic na mě nemáš," dodal jistě.

„Mám to!" zajásal Ros, který něco objevil na stěně za krabicemi. Bylo to ono hledané bílé kolečko. Ros nehtem oddělil sněhobílou krytku a našel tak rudé světýlko, přesně takové, jaké jim Hektor předtím popisoval.

„To ale není moje!" odsekl Mat.

„Rychle s tím ven," přikázala Val. S pomocí několika Místňáků otevřela dveře vagónu a vyhodili z něj to sledovací zařízení.

„To by bylo," oddychl si Ros. „Ale co teď uděláme s tím zrádcem? Jen tak ho vyhodit nemůžeme."

„Svažte ho," rozkázala Val a ukázala ke krabicím. „Někam ho schováme."

„Tohle vám neprojde," nadával Mat, dokud mu neucpali pusu.

„Jasně. Tohle vám neprojde," napodobil ho Hektor. „Super hláška, to si fakt zapíšu. Jinak... víš, že takhle vypadáš mnohem líp?" ušklíbl se. Na odpověď se mu dostalo jen naštvané zahuhlání.

„Fajn, ale kam ho teď dáme?" zeptal se Ros, v jehož hlase se začala zračit panika.

„No, to je jednoduchý. Hodíme ho do toho, no, jak se to jenom jmenuje..." začal Hektor.

„Do kotle? Skvělý nápad, Heku," prohlásil Ros a změřil si Mata pohledem, jako by se jednalo o ptáčka, kterého se chystají rožnit.

„Co tě taky nenapadne," zavrtěla hlavou Val. „Hek určitě myslel tendr."

„Jo?" zaváhal Hektor.

„No, jasně. Jak je uhlí," vysvětlila.

„Ehm, jo. Tendr, uhlí, přesně to jsem myslel," přikývl Hektor nejistě. Jedna jeho část si totiž vážně přála udělat z Mata pečené kuře.

Ros chytil jejich zajatce a táhl ho za Hektorem k lokomotivě. Měli štěstí, vagón byl průchozí a nemuseli tak zkoušet kaskadérské kousky v podobě běhání po střechách.

„Co tu děláte?" zeptali se oba vousatí topiči a zděšeně sledovali, jak je Mat vhozen do uhlí.

„Potřebujeme ještě jednu, ehm, službičku," řekl Hektor a vykulil na ně prosebně oči jako štěně. „Prostě dělejte, že nic nevidíte, ju?"

„Hektore," povzdychl si Michal, který cítil, že do celé té akce zabředl více, než by mu bylo milo. „Jestli dobře počítám, tohle je už druhá službička, co jsme pro tebe udělali."

„No a jestli dobře počítám," ušklíbl se Hektor, „tak jsme zachránili život třem lidem."

Zpět do vagónu se stihli vrátit jen taktak. Ve chvíli, kdy došli k ostatním, se dveře se zaduněním otevřely a zvenku na ně hleděly dvě obrýlené tváře. Smrťáci.

„Tohle by měl být nákladní vagón, ne?" zaváhal jeden z nich. Byl vysoký štíhlý a zřejmě i služebně mladší.

„No jasně," zvolal Hektor ze své zadní pozice pohotově. „To zbožíčko jsme my."

Hned jakmile to dořekl, ucítil, jak ho Val kopla do holeně.

„Aú, to bylo jako za co?" zašeptal.

„Neblbni," sykla po něm.

„Nákladní vagón, nebo ne," chopil se iniciativy druhý Smrťák, který byl malý, zavalitý a zjevně unavený. „Hledáme v okolí povstalce," řekl a obrátil se na svého kolegu, jako by jej vyzýval k učinění dalšího kroku.

„Přesně tak, povstalce. Bezejmenný," přitakal ten vysoký. „Takže," začal nesměle, „než přijedou ostatní, tak bychom je měli vyzvat, aby vyšli ven, nebo..." Smrťák byl na vážkách, ale když se setkal se souhlasným přikývnutím nadřízeného, získal alespoň trochu jistoty a opět se obrátil na lidi ve voze. „Ehm, všichni ven, ať vás můžeme zkontrolovat," přikázal nejistým hlasem.

Oba pak začali postupně kontrolovat jejich jmenovky. Naštěstí nebyl tento páreček pracovníků Sdružení nijak svědomitý, a i přesto, že byl zavalitý Smrťák zjevně profesionál, i on už byl ve věku, který by Hektor nenazval jinak než jako „řvu a všechno je mi nějak fuk". Byl vyhořelým učitelem, který se snaží mít svou práci co nejrychleji za sebou. Oba tak jen přejížděli očima po jmenovkách, jako by hledali někoho konkrétního. Asi chtějí Mata, pomyslel si Hektor, přesto v něm hlodaly pochybnosti. Co když jim jmenovky nebudou stačit? A budou po nich chtít papíry na potvrzení totožnosti? Něco takového Místňáci jistě neměli a on ty své ztratil prakticky v první den svého dobrodružství. Oba Smrťáci už byli s kontrolou téměř u konce. Zbývali jim jen Hektor a Ros. Najednou se však vedoucímu rozzářil náramek. Konečně, zajásal Hektor v duchu. Ale že to trvalo.

„Signál?" zaváhal zakulacený Smrťák, když se po ohlášení dozvěděl onu novinku. „A vychází odjinud?"

„Ale ještě před chvílí byl tady ve vlaku," bránil se ten vysoký, ale jeho nadřízený ho mávnutím ruky umlčel.

„Jistě, pane," pokračoval a zlostně se na svého mladšího společníka zadíval. „Hned se připojíme k ostatním."

Poté, co domluvil, se se všemi ledabyle rozloučil a vyrazil zpět ke svému skútru. Vysoký Smrťák se podíval na svůj komunikační náramek a vytřeštil oči.

„Ono to vážně jde odjinud!" vypískl zděšeně. „A ostatní tam už jsou?"

Hektor se jen potěšeně pousmál. Tak voni tam poslali víc lidí? Byl nadšený, že jeho žertík vyšel.

Když byli oba Smrťáci pryč, mohl vlak znovu vyrazit a dopravit Hektora s ostatními do určené destinace. Netrvalo dlouho a vagónem se ozvalo hlášení:

„Vystupovat!"

„Tak kam jsi nás to zavezl?" obrátila se na Hektora Val, když viděla, jak se mladík nedočkavě vrhá ke dveřím vagónu. Z myšlenky, že by je měl zrovna on někam vést jí bylo velice nevolno.

„Vezmu vás domů," usmál se šibalsky. Poté vyskočil ven a zadíval se do dáli. Nikdy by nevěřil, že se sem ještě někdy vrátí.