„Co budeme dělat?" ozval se za Adovými zády zděšený Filip. „Jdou po nás."

Z jeho hlasu šla cítit panika, ale nikdo se mu v tu chvíli nemohl divit. Před jejich očima byli popraveni přátelé. A nepřátelé stáli za dveřmi.

„Nikdo nesmí z domu," přikázal Ada a poté všechny instruoval, aby z nábytku postavili něco na způsob barikády. Ada si moc dobře uvědomoval, že střet se Sdružením byl nevyhnutelný. Ti Smrťáci si sem rozhodně nešli popovídat, ne potom, co předvedli.

Děti byly poslány nahoru a pár lidí za nimi zatáhlo falešnou stěnu. Buď odmítali ukázat Smrťákům další prostor domu, nebo tímto činem chtěli dětem zabránit v tom, aby se jim náhodou nepřipletly do vřavy. Ať již za tím stál jakýkoli důvod, nyní se všichni nacházeli před falešnou zdí, která měla být tím posledním, co Smrťákům zabrání vpadnout dále do domu. A Ada doufal, že případný útok dokáží odrazit a nebudou za ni muset nakonec sami ustoupit. Prohra by v tomto případě byla téměř jistá.

Zatímco takřka všichni stáli za nově vzniklou barikádou složenou ze stolů a židlí, on přešel k oknu, pod kterým se ještě stále nacházela Tina, jež měla oči plné slz. Seděla na zemi a tiše vzlykala. Celý svět pro ni najednou přestal existovat. Stále ještě zpracovávala nedávnou minulost, takže pro přítomnost jí již nezbylo místo.

„Tino," oslovil ji Ada jemně a sehnul se k ní. „Pojď se mnou," dodal opatrně ve snaze vrátit ji zpět do přítomnosti a natáhl k ní ruku.

„Ale Gre-Greg," vysoukala ze sebe a se zarudlýma očima se na něj zadívala.

„Já vím," sdělil jí s co nejvyrovnanějším tónem. „Vím, a až tohle všechno skončí, tak se nám dostane nejedné příležitosti ke truchlení. Ale teď na nic takového nemáme čas a já... potřebuji tě. My všichni tady. Takže, prosím, pojď se mnou, protože bez tebe to nezvládneme," dodal a znovu k ní natáhl ruku.

Tina se zadívala na jeho dlaň, ještě párkrát potáhla nosem, a nakonec ji přijala. Opět se postavila na nohy a společně se přesunuli za stoly k ostatním.

„A co bude teď?" zaváhal Tom, jenž se stihl přikrčit vedle Ady.

„Budeme čekat," odpověděla mu Magda, která byla po Adově druhé straně.

„Třeba můžeme dělat, že nejsme doma," zkusil to Tom.

„Dobře, tak tenhle plán si necháme v záloze," pousmál se Ada. Pohledem stále hypnotizoval dveře, které se měly každou chvíli rozrazit. Namísto toho je však čekalo něco jiného. Zaklepání.

„Co to sakra," zamumlal Ros od vedlejší stolové barikády. Nikdo v tu chvíli netušil, na co si to Sdružení hraje.

„Buďte ve střehu," sykl Ada po všech zúčastněných. „A střílejte jen, když nebude zbytí."

To zaklepání bylo nanejvýš podezřelé, ale dávalo jim drobnou šanci zabránit krveprolití. Po vydání Adových instrukcí se dveře pomalu otevřely a ze škvíry na ně zamávala ruka.

„Hádám, že to tam venku jste viděli," ozval se zvenku Matův hlas.

Na odpověď mu zazněl zvuk nabíjené pušky.

„Táhni, odkud jsi přišel," prohlásil Ros zostra a namířil zbraň na dveře.

„Chceme jenom Hektora," pousmál se Mat, stále ještě skrytý za dveřmi. Byl jako jezinka slibující, že do dveří strčí jen jeden prstíček, a to i přesto, že má v plánu vlézt do domu a učinit jej brzy neobydleným.

„Není tu," odpověděl mu Ada stroze.

„A to vám máme věřit?" pokračoval Mat. „Všichni víme, že Hektor nepatří zrovna k hrdinům, co se obětují za tým. Nechte nás ten dům prohledat a nic se vám nestane."

„Nevěříme ti," odvětil Ada. „Určitě neodejdete s prázdnou."

„To máš pravdu. Pokud s vámi Hektor opravdu není, odvedeme si někoho, kdo je pro něj důležitý."

„Cože?" ozvalo se zpoza barikád několik překvapených hlasů.

„Slyšíte dobře," ušklíbl se Mat. „Hektor je paličatý a neposlouchá. Potřebujeme někoho, kdo nám dá páku. Kdo nám umožní s ním komunikovat."

„Ale proč s ním chtějí komunikovat?" špitl Tom.

„Teď ne, Tome," hlesl Ada, jenž usilovně přemýšlel nad tím, co měl Mat v plánu.

„Bude lepší, když se k nám dotyčná osoba připojí dobrovolně. Věřte mi, nechcete, aby to šlo po zlém," ušklíbl se. „Tak kdo to bude, že by Ada? Nebo snad Tom? Ne, od Maluma jsem slyšel jiné jméno. Prý nějaká Magda."

Ada stočil překvapený pohled k nositelce toho jména.

„Jak o tobě můžou," zaváhal, ale Magda ho přerušila.

„To netuším, ale půjdu," řekla odhodlaně.

„Cože?!" vypískl Filip. „To ne, to nesmíš. Oni... chovají se k lidem hrozně. Vím to."

„Je to jediná možnost," pokračovala s klidem a narovnala se. „Nedovolte Hektorovi, aby za mnou šel, ano?" obrátila se na Adu.

„Pojď zpět, něco takového ti nemůžu dovolit," zavrtěl Ada hlavou a jemně ji chytil za paži.

„Já tě ale o žádné svolení nežádám," pousmála se. „Už jsem se rozhodla."

Jakmile to dořekla, tak zvýšila hlas.

„Hektor tu vážně není," promluvila ke dveřím. „Ale půjdu s vámi já."

„A s kým přesně to mluvíme?" řekl Mat zpoza dveří, zatímco špicloval uši a snažil se identifikovat ten hlas. Val ani Hel to být nemohly.

„S Magdou," odpověděla po kratší odmlce.

„Výborně," ozval se rázný hlas Jedničky. „Vyjděte ven s rukama nad hlavou, Magdo."

„Prosím, nechoď," hlesl Filip a pokusil se ji zastavit, ale ona ho nenechala.

„Musím. Je to jenom malá cena za to, že vás nechají být," sdělila mu s lehkým úsměvem. Poté se zhluboka nadechla a vyšla ven. Pár Smrťáků se jí ihned chopilo a odvedlo ji do vzducholodě.

***

„A to má být všechno?!" rozčiloval se venku Jednička. „Jeden zajatec a dost? Nechápu, proč mi Malum přidělil takovýho pacholka. O co se tady snažíš? Měli jsme tam vtrhnout a jednou provždy je zklikvidovat."

V ten moment mu došla veškerá trpělivost, kterou s odbojem kdy měl. Od chvíle, co se Hektor objevil ve hledáčku Sdružení, nedělal Jednička nic jiného, než že ho hledal. Jednou šel po jeho brýlích, podruhé zase po něm jako po osobě. Už toho bylo dost. Měl po krk celé záležitosti s Hektorem i jeho přáteli.

„Slyšel jste je, ne?" pronesl Mat s úšklebkem. „Není tam."

„Třeba lžou," odfrkl.

„O tom pochybuju, to by nám pak nevydali někoho ze svých. Zvlášť, když od Ady jistě znají naše výslechové metody. Centrála Sdružení není žádná hospoda, nikdo by se k nám dobrovolně nepřidal, takže tady Hektor vážně není."

„Stejně nechápu celé tohle divadlo," odsekl Jednička. „Mám tu své nejlepší muže a děláme tu ze sebe co? Nějakou levnou dopravu?"

„Teď vám moc nerozumím," zamumlal Mat s lehkým úsměvem, který tvrdil opak. On moc dobře věděl, kam Jednička směřuje. „Nepamatujete si snad, co pan M říkal?" zazubil se na něj. „Chce Hektora. O osudu odboje ještě není rozhodnuto, nebo se snad mýlím?"

„Toho nejdůležitějšího člověka už máme," ušklíbl se Jednička. „Ta ženská je živá a zdravá, Hektora k nám přivede. Nevidím tedy jediný důvod, proč se nezbavit nepřítele. Tady a teď."

„No, je pravda, že s nimi mám pár, ehm, jak bych to jenom řekl, nevyřízených účtů," ušklíbl se Mat.

„Výborně, tak tedy domluveno," odpověděl mu Jednička. „Jdu to sdělit svým mužům."

„Ale ještě jedna věc, veliteli," sykl po něm Mat. „O téhle akci se nikde zbytečně nezmiňujme. Z nějakého důvodu je pan M na ty odbojáře měkký. Až moc měkký, na můj vkus. Takže i když mu v tuhle chvíli pomáháme, pochybuji, že by to ocenil."

„To jistě ne," přikývl. „Ale účel světí prostředky," dodal s úšklebkem a dal se do práce.

Jednička věděl, že pokud by se o jejich chystané akci Malum dověděl, byl by z toho malér. Co „malér", pro situaci, ve které by se ti dva ocitli neexistovalo vhodné slovo, jejich životy by skončily. Jenže myšlenka likvidace povstalců byla lákavá. Tak moc lákavá.

Jednička věděl, že ten rozkaz nemá vydat. Věděl to. Bylo to zlé. Špatné. Nemyslitelné. A pokud by se na to přišlo, tak cena, kterou by za ten čin musel zaplatit, byla vysoká. Vlastně ta nejvyšší možná. O to více však chtěl Jednička ta slova vypustit z úst. Jen při pomyšlení na likvidaci odboje mu mysl zaplnil pocit radosti. Euforie. Bylo to tak opojné. Věděl, že to nesmí udělat, ale zároveň to musel udělat. Má moc, takže proč ji nevyužít? Teď už couvnout nemůže. S každou další vteřinou ta euforie jen sílila. On o ten opojný pocit radosti zkrátka nesmí přijít. Dokončí to.

A tak se té osudné noci dostal k uším Smrťáků plán na likvidaci odboje, který dle Maluma mohl brzy ohrozit existenci SMRTi.

***

„Jak jsi to jenom mohl dovolit?!" sykl Filip po Adovi. „Jak jsi to sakra mohl dovolit?!"

„Nic jsem nedovolil," povzdychl si Ada. „Slyšel jsi ji, bylo to její rozhodnutí."

V tu chvíli si uvědomil, odkud Hektor sebral tu svou paličatost. Magda byla rozhodnutá, že z těch dveří vyjde, a tak z nich také vyšla. Ada věděl, že v tom by jí jen těžce zabránil. Vydala se Sdružení v domnění, že zbytek zachrání, ale on raději zůstával ve střehu. Matův slib nebral jako závazek a přirozeně očekával, že mohou přijít problémy. Někdy v budoucnu...

Ada předpokládal, že vzducholoď se Smrťáky brzy odletí a oni se budou moci vrátit k běžnému životu. Místo toho se stal pravý opak. Dveře domu se najednou zprudka otevřely a dovnitř vpadla skupina Smrťáků se štíty, jež bez jediného varování začala se střelbou.

„Pozor!" křikla Tina a strhla ho k zemi. Ada jen překvapeně zalapal po dechu. Nečekal to. Sdružení udeřilo bez jediného varování a zaskočilo je.

Měl to být rychlý boj. Smrťáci vlastnili štíty, které byly velice podobné těm z Velkého Vzepření, a v půlkruhové formaci se stahovali blíže a blíže k obyvatelům domu. Ti se sice vytrvale bránili, ale Smrťákům se vyrovnat nemohli. Netrvalo dlouho a odboj se neměl kam hnout. Došlo k tomu nejhoršímu, bylo třeba odsunout zeď. Filip s Tomem neváhali a přiběhli ke stěně, aby s ní pohnuli a získali tak prostor pro ústup. Jakmile se jim to podařilo, zaregistrovali cizí hlas.

„Hej, toho znám!" ozval se v blízkosti Filipa jeden ze Smrťáků a po těchto slovech srazil překvapeného mladíka k zemi. Filip dopadl na podlahu a zbraň mu přitom vyletěla z ruky.

„Terrazrádče!" procedil mezi zuby Smrťák a když viděl, jak se Filip natahuje po pistoli, šlápl mu na ruku. „Za svou zradu zaplatíš," ušklíbl se a namířil na něj svou zbraň.

„Nech ho být!" vyhrkl Tom a bez zaváhání se pověsil na útočníka.

Filip se znovu natáhl po zbrani, aby mohl Tomovi pomoci, ale tu mu už někdo další odkopl z dosahu.

„To nebude nutné," sdělil mu Mat, na jehož botu nyní Filip překvapeně zíral. „Takže vzpoura proti Sdružení, 1834?" zeptal se ho jedovatě. „To jsem od tebe vážně nečekal. Smrt by pro tebe byla až moc dobrá," dodal a poté se ozvala rána. Smrťák, kterého se Tom držel celou dobu jako klíště, byl díky včasnému zásahu svého kolegy volný.

„Vezmeme ho s sebou," ukázal Mat na překvapeného Terrazrádce a oba Smrťáci přikývli. Chytili vzpouzejícího se Filipa a vlekli ho pryč, zatímco kolem nich zuřilo peklo.

Zaměstnanci Sdružení postupovali hlouběji do domu, jehož obyvatelům pomalu docházel dech. Bylo jen otázkou času, než přízemí padne a oni se ve svém zuření přesunou dál. Výš. Ros zrovna dostal příležitost dorazit jednoho ze Smrťáků, když vtom něco upoutalo jeho pozornost.

„Děti!" křikl směrem k Adovi, který byl blízko schodiště, a ten pochopil. Prudce se otočil a bez zaváhání ze schodů shodil Smrťáka, který se do nich sápal. Poté po nich sám co nejrychleji vyběhl. Ada přitom zaslechl několik výstřelů, ale všechny jej naštěstí minuly. Několika svižnými kroky se dostal až do pokoje, kde za sebou prudce zavřel dveře a zůstal o ně opřený jako živá barikáda.

„Co se děje, strejdo?" vyhrkl Jonáš II., který mu šel ihned naproti.

Už předtím slyšeli hluk vycházející zezdola, ale nikdo z nich naštěstí neměl dost odvahy, aby se tam šel podívat. A tak se všichni tři jen choulili v rohu místnosti, tulili se k sobě a doufali, že ať už se tam děje cokoli, tak to brzy přejde.

„Schovejte... se," rozkázal Ada, zatímco se dveře pod jeho zády vzdouvaly, jak na ně Smrťáci z druhé strany tlačili. „Honem," řekl a ze všech sil se snažil udržet dveře na místě ještě alespoň o chvíli déle.

„Skříň," ukázal Jonáš II. sestrám úkryt, a ty k místu ihned přeběhly.

„Tohle ven," chopila se iniciativy Levá a podala Pravé nějaké oblečení, které tam akorát zabíralo místo.

Děti společnými silami vyházely nepotřebné věci a nechaly si tam jen krabici, do které si vlezly a přehodily přes sebe deku. Když bylo jejich maskování kompletní, zavřel za nimi Jonáš II. dveře od skříně a všichni tři se tak v tichosti topili ve tmě. Ve stejný okamžik byl Ada odražen od vstupních dveří.

Do místnosti se nahrnuli dva Smrťáci, ale dříve, než stačili jednat, překvapil Ada prvního z nich a vytrhl mu štít, za jehož pomoci ho vytlačil zpět na schody. Z těch se člen Sdružení zřítil a při pádu nechtěně srazil pár dalších Smrťáků, kteří za nimi šli nahoru.

Mat si všiml, že seshora vychází podezřelý hluk, zatímco přízemí je čím dál tím tišší a tišší, a rozhodl se jednat. Sebevědomě obešel několik padlých těl a jedno z nich špičkou boty přetočil na záda. Byl to Ros. Ležel u Tiny, kterou se až do poslední chvíle snažil krýt. Chtěl ji ochránit, vytrhnout ze spárů Sdružení, ale nevyšlo to.

„Takže Rostislav?" ušklíbl se Mat nad zakrvácenou jmenovkou, jež byla připnuta na bezdechém hrudníku. „Ubožáci," dodal a vyšel po schodech nahoru, kde Ada zrovna odrážel útok druhého ze Smrťáků. Toho se mu ale nedařilo zbavit. Naštěstí mohl to samé říci i jeho protivník ze Sdružení, který se vytrvale snažil najít nějakou skulinu, kudy by jej mohl zasáhnout. Jenže Ada byl schopný každý z jeho útoků vykrýt za pomoci „půjčeného" štítu a kromě toho, že chránil sebe, tak si dával záležet, aby Smrťáka držel, co nejdále od skříně. Tento čin však útočník naštěstí nezaznamenal.

Mat využil momentu, kdy Smrťák natlačil Adu na zeď, a tehdy vytáhl svou zbraň. Střelil Adu do nohy, která byla v tu chvíli odkryta. Ten sykl bolestí a instinktivně natočil svůj štít tak, aby si zakryl své zranění, jenže to byla chyba. Nechtěně tak odkryl Smrťákovi větší část těla, než původně chtěl a vzduch pročísla další rána. Přes štíty neměl ani jeden z nich ideální výhled, a tak Adovo zranění nebylo smrtelné a zasáhnuté bylo hlavně levé rameno, přesto nešlo o žádnou prkotinu. Mat si zřejmě uvědomoval, že k porážce tohoto vysoce postaveného Místňáka stačí už jen velice málo a jeho samolibost v tu chvíli zvítězila nad opatrností. Bez zaváhání tedy odstrčil Smrťáka a vykázal ho ven, aby dohlédl na dění v přízemí.

„Na bývalýho zajatce Sdružení máš v sobě nějakou sílu," odfrkl Mat uznale.

„Nevidím důvod, proč by mi měla chybět," odsekl Ada a ohnal se po něm zraněnou rukou, která byla zároveň i jeho vůdčí. Mat ale nebyl vůbec špatným soupeřem. Uhnul jeho pěsti a zabořil mu prsty do střelné rány. Ada pod vlnou náhlé, nečekané bolesti pustil štít, který s kovovým zařinčením dopadl na zem.

„Bojuješ dobře," pousmál se Mat, „ale Sdružení se nevyrovnáš."

S posledními slovy zesílil svůj stisk a zaryl prsty hlouběji do rány. Ada pod další vlnou bolesti padl na kolena.

„Řekni, že se vzdáváš," pokračoval Mat, zatímco se mu prsty barvily jeho krví. „Požádej o slitování a třeba tě pak s velitelem ušetříme. Zrovna tebe jsem vždycky obdivoval. A teď bys mohl konečně bojovat za správnou věc."

Ada něco nesrozumitelně zafuněl a poté se mu podíval zpříma do očí. Těžce oddychoval, a i když se hlídal, jeho pohled krátce sklouzl skříni.

„Já už ale za správnou věc bojuji," odsekl a pak sebral veškerou sílu, která mu ještě zbývala a soustředil ji do své zdravé ruky. Vymrštil paži nečekaně kupředu a sevřel Matovi hrdlo. Ten překvapením vyhrkl a pokusil se jeho ruku odtlačit, ale nešlo mu to. Ada se pomalu napřímil, veškerou váhu jeho těla držela nyní jen ta zdravá noha. Na druhou kulhal a tmavou nohavici zdobil rozrůstající se rudý flek.

„Nech... mě," zachroptěl Mat a snažil se Adu přimět, aby svůj stisk povolil. Pokusil se ho kopnout, ale nohama zvládl jen bezmocně třepotat ve vzduchu. „Nejseš... zabiják," dodal s úšklebkem, zatímco se mu tváře barvily doruda. „Nezabiješ mě," odfrkl. Stále si byl jistý svou převahou „Nezabiješ."

Ada na něj stále zíral s odhodlaným pohledem a svůj stisk nepovoloval. Držel ho pevně, avšak ještě než stihl cokoli dalšího říct, nebo udělat, vtrhl do místnosti někdo další a překvapil ho.

„Blbče," sdělil Jednička rychle rudnoucímu Matovi a poté vystřelil.

Ada již další ránu neustál. Zavrávoral a pustil Mata, který neváhal ani vteřinu a vší silou do něj vrazil. Okno se pod vahou postavy roztříštilo a Mat mohl sledovat, jak se Adovo bezvládné tělo kutálí ze střechy a padá do sněhové závěje pod domem.

„Je mrtvý?" zeptal se ho Jednička.

„Určitě," odfrkl Mat.

„Vždyť jsi se z toho okna ani nepodíval," řekl a sám pohlédl ven. Ada však stále ležel v závěji pod nimi a vůbec se nehýbal.

„Nemám rád vejšky," okomentoval situaci Mat chraplavým hlasem. „Je to divný," pokračoval pro sebe a promnul si hrdlo. „Někdy mi třeba nevadí," odkašlal si. „Ale jindy mám závratě a vůbec nemůžu myslet. No, a kvůli jednomu blbýmu Místňákovi to fakt nehodlám zkoušet."

„Hmm," řekl Jednička zamyšleně a znovu vykoukl ven. Ada tam stále ležel, ale to mu nestačilo. Ještě jednou po něm vystřelil. Rána sice tělo těsně minula, ale vzhledem k tomu, že se Ada nepohnul a ani sebou nijak jinak necuknul, tak si Jednička domyslel, že bylo dílo dokonáno.

„Fajn, je po něm," zhodnotil to spokojeně. „A i kdyby náhodou ne, tak brzy bude. Bez pomoci dlouho nepřežije. A tu tady najde jen těžko."

„To už jste se všech zbavili?" zaváhal Mat.

„Nebyli pro nás žádnou výzvou," sdělil mu Jednička nadutě a s odporem se rozhlédl po místnosti. Zem byla pokryta střepy a obrázek s pěti postavičkami visící u okna na sobě nesl rudý flek.

„Jen se pojď podívat, když nevěříš," dodal a Mat ho poslechl. Minul skříň a sešel s ním po schodech dolů, kde byl lehce zaskočen pohledem, který se mu naskytl. Na podlaze ležela nehybná těla. Členové odboje i klanu Smithů, jen těžce by mezi nimi někdo hledal rozdíl.

„Dobrá práce," pochválil ho Mat s úšklebkem. „Nechte to tady tak, jak je. Ať každý, kdo s nimi kdy spolupracoval, ví, že se neposlušnost trestá."

„Jsou všichni bezpečně mrtví?" otočil se Jednička na své muže. „Odmítám omyly, jasné?"

„Všichni," přikývl jeden ze Smrťáků, ale Jednička měl na tváři stále ten výraz, kterým dával světu najevo, že pokud každého z padlých ještě jednou nestřelí přímo mezi oči, tak to nebudou nikdy vědět s jistotou.

„No, to se na to podívejme," ušklíbl se Mat, jehož pohled upoutala vysílačka a on tak přerušil Jedničkův myšlenkový pochod. „Naše spojení."