Hektor se již několik minut snažil najít to nejlepší místo u táboráku. Chtěl se vyhnout nepříjemnému kouři, ze kterého ho akorát pálily oči, ale ať si sedl, kam si sedl, ten dým si k němu nějakým záhadným způsobem pokaždé našel cestu. Bylo to k zbláznění. Nakonec se znaveně usadil na spadlý strom, který ležel na okraji táboráku. Z té věčné chůze ho bolel celý člověk.

Jejich nejnovější člen ze Smrťáčí jednotky je poslušně celý den vedl naprostou pustinou. Všichni tušili, že bylo i v jeho zájmu, aby je nikdo ze Sdružení neviděl. Velice těžce by se nebohému 1834 vysvětlovalo, že se nedopustil Terrazrady. S největší pravděpodobností by ho čekala poprava hned na místě. Pokud Malum něco nesnášel více než Bezejmenné, tak to byli právě zrádci ve vlastních řadách.

„Jak se cítíš?" vyrušil Hektora z přemítání Tom.

„Jak se cítím?" zopakoval jeho dotaz posměšně. „Senzačně, jak taky jinak. A teď už zmizni, jo? Tenhle kousek dřeva jsem si našel pro sebe."

„Neumím mizet," zavrtěl hlavou Tom. „To zvládají jen kouzelníci."

„Fajn, tak si tu klidně zůstaň, mně už je to všechno ňák jedno," odfrkl Hektor.

„Tebe něco trápí, že jo?" oslovil ho znovu Tom.

Hektor se na něj s údivem otočil. Ten hňup se vážně nezdá, pomyslel si s úsměvem. Musel uznat, že Tom měl v něčem pravdu. Byla tu jedna otázka, která mu vrtala hlavou.

„Myslíš, že," začal Hektor s formováním svého dotazu, ale zasekl se. „Že prostě, no... ty..."

„Ty co?" nechápal.

„No, ty... přece... veverky!" zajásal Hektor, jako by právě objevil všelék, nebo elixír mládí. „Myslíš, že veverky umí lítat? Slyšel jsem, že je to prý někde normální. Terra 1, nebo tak. Mají prostě takový blány mezi packama. Kdyby tak něco takovýho měli lidi," povzdychl si.

„Veverky?" podivil se Tom. „Opravdu? Na tohle myslíš?"

„No, jasně. Proč by ne."

„A proč se pořád díváš na toho Smrťáka?" zeptal se Tom, aniž by v tu chvíli vytušil, že právě trefil do černého. Přesně to totiž Hektora trápilo, jen se s tím nechtěl svěřit. Žádné veverky, ale jejich nejnovější přírůstek. 1834 seděl u ohně a bez přilby působil jako každý druhý Místňák. Přesto se na něm Hektorovi něco nepozdávalo.

„Zlepšují se ti konverzační schopnosti, mizero," zazubil se na Toma. „Fajn, chceš vědět, co mě štve? Tak já ti to řeknu. Není ti ten Smrťák povědomej?" zeptal se a ukázal směrem ke skleslému tmavovlasému mladíkovi, z jehož pohledu byly cítit obavy.

„Možná," zaváhal Tom. „Takto na dálku se mi zdají všichni Smrťáci stejný."

Jenže tato odpověď Hektorovi nestačila.

„Mám pocit, že jsem ho už někde potkal. Nebo je podobnej někomu, koho fakt dobře znám."

„Hmm, hmm," zahuhlal Tom souhlasně.

„A je tu ještě něco," řekl Hektor tajemně. „Co to je s Rosem? Nemysli si, že jsem dneska neviděl, jak hrozil tím nožíkem. A jak drsně sháněl velitele."

„Aha, jo tak," zamyslel se Tom.

„Jaký aha?! Co aha?!" obrátil se k němu Hektor. „To je všechno, co mi na to můžeš říct? Vždyť se dneska choval jako úplnej magor."

„No, víš, jak jsem ti říkal, že si jsou Ada s Rosem podobní?"

Hektor přikývl.

„Tak, ona ta podobnost není úplně náhodná," pokračoval Tom. „Oni jsou bratři."

„Cožé?!" vypískl Hektor. „Takže Ros se chová jako vůl, protože... neví, co je s pleškou?"

Sourozenecká láska byla pro Hektora něčím zvláštním a nevysvětlitelným. Zatímco si člověk může vybrat své oblíbené jídlo, svůj koníček, svého partnera pro život, tak sourozence, toho si zkrátka nevybírá. Nezvolí si, jestli ho přinese čáp, nebo vrána, jestli půjde o kliďase, či rváče. Přesto je s ním nucen sdílet leckdy ty nejzranitelnější okamžiky života. Dospívání, první lásky, i zlomená srdce. A i když není nikde zaručeno, že na konci této cesty ono vybudované pouto přetrvá, u Ady s Rosem se tak stalo. Společně si prošli ztrátou rodičů i hledáním nového domova. Ada si většinu těchto událostí nepamatoval, byl v té době pouhé batole, a právě kvůli většímu věkovému rozdílu se Ros cítil jako ten, kdo je za svého mladšího brášku zodpovědný. Pokud ho neochrání on, tak už nikdo. Adovo zmizení tak nesl ze všech nejhůře. Přišlo mu, že zklamal.

„Máš sourozence?" zeptal se Tom a na Hektorově tváři se objevil kratičký úsměv. Když přišlo na rodinný život, obvykle nadávkami nešetřil, ale pravdou bylo, že život v Domě s sebou přinesl i milé chvilky. Speciálně s jedním človíčkem si padl do noty a dost možná by ho dokázal nazvat svým mladším bráškou. V tu chvíli se na moment vžil do Rosovy kůže a zamrazilo ho. Věděl, že kdyby se něco stalo jeho blízkým, zuřil by. Z toho důvodu o lidech z Domu s nikým nemluvil, nechtěl ohrozit jejich bezpečí.

„Hádám, že mě teď Ros fakt nenávidí," zamumlal Hektor na odpověď.

„Nesmíš si to brát osobně. Vsadím se, že právě teď nenávidí úplně celý svět."

„Byl bych víc v klidu, kdybych nebyl jeho součástí," prohlásil Hektor kysele a zadíval se na hvězdnou oblohu, jako by z ní chtěl vyčíst svou budoucnost.

Chápal, že se ho Tom snažil jen utěšit, ale bylo jasné, že ani on sám svým slovům moc nevěřil. Ros byl v tuto chvíli nevyzpytatelný. Jednalo se o bombu, která mohla kdykoli explodovat a vzít s sebou celý odboj. Možná, že když se mi vrátí paměť, tak si to u něj aspoň trochu vyžehlím, pomyslel si Hektor a hlasitě polkl. Ta scéna s Rosem, jak klečí na tom nebožákovi a dává mu pod krk nůž, ta ho děsila. Instinktivně se podíval směrem k Tomovi, chtěl zjistit, jestli náhodou nemyslí na to samé, jenže ten již nějakou chvíli tiše podřimoval schoulený na zemi v klubíčku.

Hektor si povzdychl. Záviděl Tomovi jeho klidný spánek, sám by si také přál tak rychle usnout. Jenže to nešlo. A tak místo spaní jen poslouchal tiché praskání dřeva, sledoval drobné jiskřičky, které bloudily vzduchem jako zapomenuté světlušky, a soustředil se na napínavý hřejivý souboj sytě oranžových a jasně žlutých plamenů. Uprostřed něčeho, co se dá nazvat remízou, se Hektorův pohled náhle střetl s někým dalším.

Val, problesklo mu hlavou a ihned sklopil zrak k zemi. Z nějakého důvodu mu začalo srdce bít o něco rychleji a na tváři se mu utvořil ruměnec. Proč se cítím vinej? Znovu se podíval směrem, kde seděla, ale tentokrát s cílem, že pokud se jejich oči střetnou, neuhne. Val měla kolem obličeje omotanou šálu, přesně jako ten den, kdy se poznali a zaujatě ho pozorovala. Po chvíli se zvedla a s kočičí lehkostí prokličkovala mezi spáči. Mířila si to přímo za ním. Hektor se instinktivně posunul, aby jí na kmeni uvolnil místo a ona si k němu přisedla.

„Já –" spustili oba ve stejný čas.

„Tak ty –" znovu promluvili ve stejnou chvíli. Neubránili se úsměvu, už to začínalo být otravné. Val mlčky mávla rukou a vybídla Hektora, ať promluví jako první.

„Nemůžu spát," postěžoval si. To bylo to první, co ho napadlo. V hlavě mu vytanula spousta věcí, ale spánek... Po ničem jiném v tu chvíli netoužil víc.

„Taky mi to dělá problém," zamumlala souhlasně Val, která jednou rukou stále žmoulala předmět ukrytý hluboko v kapse kabátu. Ta tajemná stříbrná koule. Nedokázala z ní dát ruku pryč, potřebovala cítit její chladný povrch. Byla to téměř závislost. Možná si myslela, že když ji bude mít ve své blízkosti, tak lépe přijde na její tajemství. Jistě, mohla se na ni zeptat toho nového Smrťáka, ale ona toužila po tom, přijít na tu záhadu sama. Navíc... Co kdyby jí lhal? Mohl by si vymyslet falešný účel pro tento zvláštní vynález, a ještě by se kvůli tomu dostali do problémů. Nejvíce jí na té kouli děsil ten nápis. HEKTOR. Jako by šlo o nějakou ďábelskou předpověď.

„Co dělá hlava?" zeptala se. „Nějaké novinky?"

„Žádná změna," povzdychl si. Stále slýchával Adovo volání. Někdy bylo tak silné, že se nedalo soustředit na nic jiného. Jindy se ozývalo jen jako slabý hlásek uložený vzadu v jeho hlavě. Přesto tam neustále byl. Kamkoli šel, cokoli dělal, vždy u toho slyšel jeho hlas A aby toho nebylo málo, začalo Hektorovi kručet v žaludku.

„Tady," zareagovala Val a bryskně vytáhla něco z kapsy svého kabátu.

„Tyčinka?!" rozzářil se Hektor a s nadšením si jídlo převzal. V tu chvíli vypadal jako štěně, kterému byl hozen dlouho očekávaný pamlsek.

„Je pozdě," řekla Val pobaveně, když viděla, jak se Hektor zakousl do jídla. „Možná bychom vážně měli zkusit usnout."

„Hmm, rajčatová," zamlaskal Hektor labužnicky. „Asi zůstanu vzhůru," dodal.

„Ne, musíš si odpočinout," naléhala.

„Nemusím," odpověděl. „Je to můj život, můžu si dělat, co chci."

„Teď mluvíš úplně jako Bon," usmála se.

„Jako kdo zase?" zaváhal. Když přišlo na pamatování si jmen a tváří, byl Hektor úplně ztracený. Jak ironické, lidé v davu se mu zdáli všichni stejní, zato svého Foua dokázal od jeho hlodavčích vrstevníků perfektně odlišit.

„Támhle," ukázala Val směrem k jednomu ze spáčů. Již zdálky Hektor viděl jeho stříbrné vlasy uspořádané do rozcuchu rockového zpěváka. „Strašně rád lidem připomíná, že jsme vládci svých osudů. A že nikdy nemáme přestat bojovat."

„A jaký má názor na utíkání?" zamumlal Hektor.

„Neměli bychom," odpověděla hlesem.

Hektora její odpověď nepřekvapila. Útěkem člověk nikdy nic nevyřeší, sám se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Ještě chvíli společně mlčky zírali do ohně, dokud Val nezačala zívat.

„Dobrou noc, Heku," rozloučila se s ním a opatrně se vrátila kolem ohniště zpět ke svému místu. Zdálo se, že z celého tábora zůstali vzhůru jen oni dva.

Hektor vzal obal sušenky s posledními drobečky a přiblížil ho ke kapse, ze které vykoukla drobná hlavička.

„To si pošmákneš, Fou," usmál se a sledoval, jak se jeho mazlíček dal do jídla. Hektor přivřel oči a zaposlouchal se do zvuku praskajícího ohně. Nevěděl proč, ale Místo mu chybělo. I když byla Chatrč hrozná, za tu dobu, kterou v ní strávil, si na ty čtyři opatlané stěny a rozvrzané dveře zkrátka zvykl. Chtěl, aby se vše znovu vrátilo do „normálu". Aby mohl chodit do jídelny na lidožravé polívky, aby měl možnost zajít do knihovny a půjčit si pokračování tučňáčích dobrodružství, i přesto, že na něj knihovnice při výpůjčce prvního dílu koukala velice nevřele. Zívl. Tolik přemýšlení ho unavilo. Cítil žár ohně na očních víčkách, která začínala být každým okamžikem těžší a těžší. Možná nakonec přeci jen usne. A třeba se mu bude i něco pěkného zdát. Sny byly v ten okamžik to nejkrásnější, co mohli zažít. Všichni nedávno ztratili svůj domov a jako by toho nebylo málo, v sázce byly životy jich samých. Nikdo v tu chvíli netušil, kdy to jejich dobrodružství skončí. Jestli to někdy skončí.

---

Jako bonus přináším ilustraci od phoenixnakama , Hektor a Fou, vážení! Jen oni, táboráček a rajčatová tyčka, večer už nemůže být lepší! A autorce ještě jednou děkuji!