Pokud Hektor a jeho spolek zažíval adrenalin v Africe, pak se to nedalo srovnat s tím, co se ve stejnou dobu chystalo na skupinku bývalých Zimžírků kdesi v Americe.

„Možná, že to jde pomalu," komentoval Ada u večeře stav operace Vybudujme nový odboj. „Ale několik lidí se k nám přidalo, to je dobré, ne?"

„Jasně, několik lidí," zamumlal mu na odpověď Ros s jistou nevrlostí. „To nestačí. Potřebujeme jich víc, jestli má Sdružení zaplatit za to, co nám provedlo."

Ros v sobě stále nesl ohromný vztek, který se nedal jen tak zkrotit. Ne, že by se o to tedy nějak moc snažil. Chtěl se mstít, to byla síla, jež ho poháněla a dávala jeho životu smysl. Síla, kterou přijal, chytil se jí a už se nepustil. Ano, pomsta, ta se zdála být odpovědí na vše. Ros se chtěl mstít Sdružení, jež mu sebralo rodiče a bylo zodpovědné za smrt mnoha nevinných lidí, kteří zahynuli při VV, i těch, které zavalila lavina. Nikdy nekončící boj proti SMRTi během těch let zaplnil jeho mysl a on se přistihl, že už delší dobu vlastně nemyslel na nic jiného. Neznal a ani nemohl znát nic jiného. Ne, když byl poblíž Ada, který, byť již byl sám vlastně dospělý, v Rosových očích zůstával stále jen tím malým bráškou. Bráškou, kterého měl za úkol chránit. A o kterého málem přišel.

Ještě stále měl v živé paměti ten den, kdy se k nim Ada nevrátil. Když se dozvěděl, že ho Sdružení dostalo a odvleklo do Malumie. Tehdy měl co dělat, aby na centrálu sám nevběhl v bláhovém pokusu o jeho záchranu. A když je Hektor přivedl do Domu a Rosovy oči se setkaly s těmi Magdinými, tak jeho vnitřní boj ještě zesílil. Magda mu připomněla kdysi tak krásné časy v Místě a jako by toho nebylo dost, tak se objevil i Valerian, který jen otevřel staré rány. Dávno zapomenuté křivdy. A Ros se tak na moment stal opět dítětem. Dítětem bez dětství. Znovu se ocitl v době, kdy ho kromě pomsty ovládala ještě jedna síla. Zbožné přání. Tehdy žádal jen o jediné: rodinu. A když už ji měl konečně na dosah, když se zdálo, že bude vše dobré, tak přišlo Velké Vzepření. A on ji ztratil. Malum mu ji vzal. Právě Malum mohl za to, že Ros zůstal na vše sám. Že nikdy nebyl dítětem. Že jím nikdy nemohl být.

Rosovi se vrátily vzpomínky na velitele, Magdu s Tadeášem, malého Adu, Filipa i jednu holčičku, která se ráda toulala tam, kam neměla. Při vybavení si malé Val se musel pousmát. Uhlídat ji byl vždy kříž. To s Adou to bylo jednodušší, tehdy stačilo vytáhnout knížku a bylo po starostech. Vlastně i nyní, po tolika letech, v této tradici oba bratři pokračovali. Ještě před večeří se spolu bavili o cestopisu, který Ada předtím ukazoval i Hektorovi. Ros cestování moc nemusel, ale vidět Adův rozzářený obličej, když mluvil o daleké Asii, nebo když mluvil o Tině, to mu stačilo. Alespoň něco pozitivního se na tom skrývání u Smithů dalo najít. Zdálo se, že opravdu našli místo, kde Sdružení nemělo takovou moc.

Ros se přistihl, že jedna jeho část těmto lidem záviděla. Zvláště dětem, které s nimi v domě žily. Záviděl jim, ale zároveň z nich měl radost. Hektor to nevěděl, ale často, když své následovníky v podobě Jonáše II., Levé a Pravé bavil různými příběhy a kejklemi, tak býval Ros poblíž. Mlčky stál opodál a poslouchal jejich bezstarostný smích, který mu někdy až vháněl slzy do očí. Slyšel smích, který se mu tak dlouho vyhýbal. Smích, který by měl zažívat každý člověk nehledě na věk. Jenže místo toho tu byl jen strach. Strach, smutek, hněv. Trojice emocí, která doprovázela Sdružení. Trojice emocí, které se staly Rosovým stínem.

„Jsi mrzutý," vytrhl ho Ada z proudu myšlenek.

„Opravdu?" ušklíbl se.

„Mrzutější než obvykle," zazubil se na něj a Ros si jen hlasitě povzdychl. Kdyby to bylo jen na něm, tak by již dávno táhli na Malumii se vším, co měli. Jenže naštěstí (či bohužel?) to na starosti neměl. I přestože byla Val na míle daleko, stále měla rozhodující slovo ona. A tak mohl jenom naštvaně pouštět páru.

„Val ještě o žádném útoku nemluvila, že jo?" řekl nakonec a pohledem sklouzl ke své nové jmenovce. Nebýval vždy Rosem, jenže to své původní jméno nechoval nikdy moc v lásce. Rostislav, považoval to za jméno pro páprdy a z tohoto důvodu se stal dobrovolným „třípísmenkáčem" už jako malý kluk. Ale když nyní seděl s Adou u stolu, tak se přistihl, že mu to jeho jméno, celé jméno, vlastně už tolik nevadí. Snad proto si od Grega nechal sehnat právě tuto jmenovku. Možná se i on chtěl vrátit ke starému životu. K životu o více písmenkách.

„O útoku ještě nemluvila, to ne," zavrtěl Ada zamítavě hlavou. „Tedy zatím ne, ale nedivím se tomu. Vždyť sami nemáme na čem stavět."

Za pomoci Grega a několika dalších jezdců se jim již podařilo procestovat značnou část Terry 1. Oslovili téměř všechny klany a sdělili jim své plány, jenže málokdy se setkali s pochopením. Obvykle došli jen ke kompromisu, že zůstanou v kontaktu, takže pokud by se jich Val zeptala, kolik se jim podařilo najít spojenců, bylo by jí řečeno číslo mezi nulou až několika tisíci.

Jejich rozhovor přerušilo až podivné dunění, hučení, jehož zdroj se nacházel venku. K obyvatelům domu dolehl silný poryv větru, který bušil na okna a lámal větve okolním stromům.

„Co se to děje?" zvolal Greg mrzutě od vedlejšího stolu a téměř všichni se šli podívat k oknům, aby zjistili, co ten humbuk způsobilo. Přikrčeni vyhlíželi ven, aby je nikdo neviděl. Ros chvíli zadumaně sledoval jejich záda, v hlavě měl již určitou teorii o narušitelích, a poté se i on sám šel podívat, co se dělo.

„Vzducholoď," obrátil se k němu Ada, aby ho uvedl do obrazu.

„Sdružení," zavrčel mu na odpověď. Jeho neblahá teorie se potvrdila. „A je tam i ta zrádná svině," dodal spíše pro sebe.

I na takovou dálku byl schopný poznat Mata. Ten zrovna vystupoval ze vzducholodě, jež přistála nedaleko jejich domu.

„Myslíte, že o nás ví?" zaváhala Magda, která stála vedle nich. Kromě Mata se na pláni zjevila také desítka Smrťáků v organizované formaci, která byla k vidění snad jedině u římských legiích.

„Rozhodně tu nejsou náhodou," pokračoval Ada vážným hlasem. „Přiletěl s nimi i Jednička."

„Kdo?" zaváhal Greg, který z tohoto slangu již vypadl.

„Velitel Malumových ozbrojených sil," vysvětlil mu Ada a odvrátil se od okna. Nedal na sobě znát jedinou známku nervozity a z jeho tváře vyzařovala vážnost. Věděl, že přítomnost Mata a Jedničky nemohou brát na lehkou váhu a začal promýšlet, jaké další kroky by měli podniknout, ale někdo ho předběhl.

„Fajn, takže plán je jasný," řekl Greg a odehnal všechny od oken. „Nic na nás nemají, takže Sdružení tady nemá vůbec co pohledávat," dodal již s puškou v ruce (o tom, kde ji tak rychle sehnal, mohl Ada jen polemizovat).

„Jsou na našem pozemku," pokračoval Greg. „A každý ví, že nepovolaným je vstup zakázán."

„Chci pomoct!" vyhrkl Ros bez zaváhání, ale Ada ho zastavil.

„Třeba sem přiletěli kvůli té věži, která je nedaleko," řekl Ada rázně. „Tím, že jim půjdeme naproti jen vyvoláme konflikt. Zvlášť, když je tam Mat, který by nás jistě poznal."

„Žádný konflikt nebude, o to se neboj, synku," prohlásil Greg mírně. „Pošlu je i s tím jejich vzdušným korábem zpět tam, kam patří."

„To není dobrý nápad," oponoval mu Ada.

„Nebuď hned vyklepanej, ano?" zasmál se Greg. „Odtáhnou odsaď tak rychle, jako se sem dostali."

„Přesto nemusíš chodit ven," pokračoval Ada v naléhání. „Měli bychom držet pozici. Pokud půjdeš ven, budeš na ráně."

„Sám jsi na ráně," ušklíbl se Greg a přešel ke dveřím.

„My tě doprovodíme," promluvil Brad a jak Ada pochopil, i otec dětí. „Nás nikdo ze Sdružení nezná."

„Ale no tak, v klidu si tu dojezte večeři, ano?" zasmál se Greg. „Postarám se o ty nýmandy sám."

„Ne," řekl Brad rozhodně a kývl na druhého muže, který přinesl další dvě zbraně. „Pomůžeme ti s nimi. Ať vidí, že je nás víc."

„Bránit vám v tom nebudu," ušklíbl se Greg. „Fajn, jde se."

„Tohle ale vážně není–" Ada svou myšlenku nestihl dokončit, protože ho Greg nekompromisně přerušil.

„Jde. Se," oznámil mu stroze a otevřel dveře.

A tak se trio odvážných vydalo ven. Nešlo je zastavit a Ada jen s nervózním pohledem sledoval, jak se za nimi dveře zavírají.

„Taky se mi to nelíbí," obrátila se na něj Tina, jako by mu četla myšlenky, a chytila ho za ruku. „Možná, že když se nenápadně podíváme, co se tam venku děje, tak se třeba uklidníme," dodala s nezastřenou nadějí v hlase.

„Dobře," přikývl a oplatil jí stisk. Společně se přikrčili u okna a zvědavě sledovali scénu, která se jim naskytla. Okolí utichlo a v domě nikdo ani nedutal, takže i na takovou dálku byli oba schopni slyšet téměř celý rozhovor. Svůj podíl na tom nesl Greg, který si dal záležet, aby mluvil řádně nahlas.

„Tady nemáte co pohledávat!" obořil se na nově příchozí jednotku Smrťáků. „Tohle je pozemek Smithů, tady platí naše pravidla."

„Jsme tu na rozkaz pana M," odpověděl mu Jednička naprosto chladným tónem. „A to je ten nejvyšší zákon, který tahle Terra nebo jiná část světa zná."

„Tohle není žádná vaše podělaná Terra," odfrkl Greg. „Tohle byla, je a vždycky bude Amerika."

„Takže vy nám nechcete umožnit průchod?" zeptal se ho Mat, který celou dobu stál mlčky vedle Jedničky. „Protože my se přes vás dostaneme. Ať se vám to líbí, nebo ne," dodal s úšklebkem a zhoupl se přitom důležitě na patách.

„Dál vás nepustíme a můžete mi věřit, že si z nás nechcete udělat nepřátele," řekl Greg a zamával mu puškou před očima. „Tohle je poslední šance, synku," obrátil se k Matovi, který mu v tu chvíli něčím připomínal Hektora.

Pohled z okna se Tině nelíbil čím dál tím víc. Tři postavičky čelily organizované skupině Smrťáků a ona cítila, že má žaludek jako na vodě. Dlaně se jí potily, přesto se Ady nepouštěla. Naopak ještě zesílila svůj stisk.

„Co myslíš, zvládnou –"

Tina svou větu již nedořekla. Přerušila ji série výstřelů, která zazněla nocí a vše ponořila do mrtvolného ticha. Dívka se s dlaní před ústy a zatajeným dechem svezla pod okno. Vzlykla a přes hřbet ruky jí začaly stékat slzy. Viděla, jak do sněhu padla tři těla, a i na takovou dálku šel zahlédnout spokojený úsměv Jedničky, který se na tento okamžik vyloženě těšil.

„Poprava rebelů," ušklíbl se Jednička. „Mrtví nikomu nebudou škodit."

„A to je teprve začátek," odpověděl mu Mat chladně. „Hádám, že Hektora a jeho kamarády najdeme právě v tom domě."