„Musíte odsud rychle zmizet!" varovala kolemjdoucí Val. Stála uprostřed tržiště na několika krabicích, které jí měly posloužit jako vyvýšený stupínek a snažila se ze všech sil lidem domluvit. „Podívejte se tady na ten záznam, nemáme moc času! Všechno tady za chvíli pohltí lavina. Když tu zůstanete, zemřete!"

„Tak tohle je tvůj geniální plán?" pronesl Hektor s úšklebkem a v očích mu šibalsky zajiskřilo. „Udělat ze sebe blázna, který předpovídá konec světa? Kajte se, bezvěrci," začal dramatickým hlasem, „nebo se z vás stane oooobří sněhová koule!"

„Moc vtipný, Heku," odsekla. „A ty máš snad něco lepšího? Třeba nějaký trik, který si schováváš jen na speciální příležitosti? Eso v rukávu, kterým nám zachráníš kejhák?"

„No, rozhodně bych jim nemával před nosem těma cáklýma papírama," pousmál se. „Něco takovýho nemůže nikdy zabrat."

„Co ty víš, možná že jo. Ale to asi těžko poznáš, když tu jen tak stojíš a krafeš," procedila mezi zuby a nervózně se podívala na hodinky. Hektor se mezitím důležitě rozhlédl kolem dokola. Chápal, proč lidé ignorují bláznivé řeči Místňáků, sám by na ně asi reagoval podobně. Čemu ale nerozuměl byl fakt, že nikoho nealarmovala záhadná nepřítomnost jednotek SMRTi. Asi jsou ztráty, přes který ten křivák nechce jít, napadlo ho. Malum musel stáhnout všechny své Smrťáky z oblasti a taková akce nikdy neznamená nic dobrého. Proč to nikomu nevadí, rozčiloval se Hektor v duchu. Proč to ti blbci nevidí?

„Velitelko," přihlásil se o slovo Ros, který za sebou vedl nesmělou skupinku. „Tihle byli jediní, co s námi chtěli mít co dočinění."

„Také vedu pár lidí," hlásil zdálky Tom. Nakonec i on dorazil se svou skupinou na domluvené místo setkání. „Potkali jsme je až při cestě sem. V hospodách se k nám nechovali vůbec kamarádsky," povzdechl si.

Hektor se ušklíbl. Vzhledem k tomu, že do hospod chodili z větší části lidé, kteří tam hledali pokoj od všeho a všech, žádný jiný výsledek se ani nedal očekávat. Hektor si obě skupiny nově příchozích zvědavě přeměřil pohledem. Brzy mezi nově příchozími našel vzor, který se mu však ani trochu nelíbil. Nešlo totiž o žádné bojovníky, v mnohých případech to byli lidé, kteří neměli na starost jen sebe, ale nesli také odpovědnost za životy jiných. Rodiny s dětmi. I přesto, že nikdo z příchozích Místňákům tak úplně nevěřil, nemohli si dovolit nic riskovat. A tak se tito lidé rozhodli, že neponechají nic náhodě a vzdálí se na nějakou chvíli od svých domovů. Jen tak. Pro jistotu.

„Tohle je vše?" zaváhala Val. Při pohledu na něco přes desítku lidí se jí zvedal žaludek. Bylo to žalostné množství, jenže jak měla přesvědčit ten zbytek? Lidé, kteří se rozhodli zůstat, se na ně dívali jako na zvěř. Na bezejmennou chásku. Pokud by byla poblíž jakákoli autorita Sdružení, jistě by se mnoho z nich pokusilo Místňáky zajmout a předat je spravedlnosti.

A tak Val nezbývalo nic jiného než nařídit odchod. Museli opustit údolí, ale nebylo to nic snadného. Při cestě z náměstí se podél nich vytvořily dva zástupy plné nepřátelských pohledů sledujících každý jejich krok. Val zahlédla, jak mezi lidmi, kteří se rozhodli zůstat, postávala i jedna malá holčička. Té jediné oči při pohledu na ně zlověstně nejiskřily. Nezračil se v nich odpor, ani strach. Jen je zvědavě pozorovala a v rukách ochranářsky držela hadrovou panenku. V tu chvíli Val netoužila po ničem jiném než ji obejmout. Říct jí, že bude vše dobré, i když až moc dobře věděla, že to nebyla pravda. Jenže matka dívenky si velice rychle všimla jejího ustaraného pohledu a ihned schovala svou dcerku za sebe. To byla poslední rána, kterou Val dokázala snést.

Hektor zamyšleně nakrčil obočí. Zaslechl, jak si Val smutně povzdechla a její kdysi tak rázné kroky se zdály být něčím taženy zpět.

„Víš, holka," odhodlal se po chvíli promluvit.

„Co je, Heku?" odpověděla nevrle. „Chystáš se zase říct něco chytrého?"

„Něco mega chytrýho," nenechal se odradit. „Říkej tomu třeba Hektorský moudro."

„Myslím, že to poslední, co potřebujeme je tvé moudro," pronesla kousavě, ale ani nepřátelský tón jejího hlasu Hektora nedokázal zastavit.

„Právě, že teď je úplně ten nejlepší čas na takový moudro, že, Fou?" oslovil Hektor kapsu svého kabátu.

„Fou?" zaváhala Val a zvědavě se na Hektorovu kapsu zadívala.

„Ehm, to nic," zazubil se. „Tak co, chceš slyšet, co jsem vymyslel?"

„Fajn, sem s tím," zamumlala a zrychlila tempo. Věděla, že nemají mnoho času.

„Jsou chvíle," začal Hektor, „kdy i když se člověk snaží sebevíc, tak nemůže zachránit všechny. Zvlášť, když o to nemají zájem."

„To... dává smysl. Překvapivě. Ale teď bychom měli zrychlit," řekla Val a přidala do kroku. „Kdoví, kolik nám vlastně ještě zbývá času."

Poté zahvízdala a Místňáci zezadu začali popohánět evakuované. Dospělí nesli děti v náručí, aby byla skupina co nejrychlejší a všichni uháněli svižným tempem pryč od tržiště. Běželi kupředu a neohlíželi se. Snažili se nepřemýšlet nad tím, co se žene jejich směrem. Nikdo netušil, kolik toho již uběhli a kam až se musí dostat, aby byli v bezpečí. Ta nevědomost byla ubíjející, ale zároveň je bičovala, aby podali ten největší výkon svého života. A pak to přišlo. Ohlušující rána. Země pod jejich nohama se mocně otřásla a všichni se instinktivně ohlédli za zdrojem zvuku. Kolem vrcholu hory se vytvořilo ohromné bílé mračno a zemí projel další silný otřes. On to fakt udělal, problesklo Hektorovi hlavou. Spolu s ostatními strnule sledoval, jak se z hory utrhla masa sněhu, která se s hrozivým duněním začala hrnout směrem do údolí. Dunění sněhu rychle sílilo a Hektor věděl, že i když to vypadalo, že byli všichni od místa zrodu laviny dostatečně daleko, nikdo vlastně netušil, s jakou silou zde měli co dočinění.

„Rychle na stromy," křikl Hektor po ostatních, kteří na vzdálenou horu stále zírali jako v transu.

Na jeho pokyn všichni přeběhli ke stromům a začali instinktivně šplhat. I přesto, že pár lidí potřebovalo pomoci, netrvalo dlouho, a i oni byli usazeni vysoko ve větvích. Hektor, který byl mezi prvními šplhajícími, se postupně dostal až téměř na vrchol jednoho ze stromů. Stál na větvi a sledoval, jak vše pomalu pohlcuje bílá barva. Srdce mu divoce tlouklo. Doufal, že se k nim ona rozpoutaná přírodní zkáza nedostane. Že se dostali dostatečně daleko. Nervózně upíral zrak do dálky. Po nějaké době hukot valícího se sněhu ustal. Dokázali jsme to, pomyslel si a vydal ze sebe úlevný výdech.

Zlověstně dunění, které všem připomínalo nepříjemné hromy Bouří, dospělo ke svému konci a celý les se znovu ponořil do ticha, které však v sobě mělo skryto i cosi mrtvolného. Jako by veškerý život ustrnul a příroda truchlila nad jeho ztrátou. Hektor a jeho přátelé dostali šanci vidět další východ slunce, jiní však takové štěstí neměli. A toho si byli všichni přeživší až moc dobře vědomi.

„D-d-děkujeme," promluvila po chvíli jedna žena.

Val jen mlčky přikývla a zírala do dálky. Tam někde pod tou nově spadanou sněhovou peřinou se dříve nacházely něčí domovy. Nyní bylo vše pryč. Zmizelo to beze stopy. Země, která se stala domovem zvířat a lidí, knihou s bezpočtem příběhů, galerií s těmi nejkrásnějšími obrazy... ta byla pryč. Beze stopy. Nic z toho však zbytek obyvatel Terry 4 trápit nebude. Nedozví se to. Sníh zřejmě dokáže skrýt cokoli. I pocit viny.

Po chvíli se Val odhodlala promluvit.

„Ještě nemáme vyhráno," řekla rázně. „Musíme odsud pryč. Někam se skrýt a odvést civilisty do bezpečí."

„Někdo sem jde!" vypískl Tom přidušeně.

A opravdu, zdálky byly slyšet něčí hlasy. Všem přítomným se zatajil dech. Kdo to jen může být, přemýšlel Hektor. To se ještě někomu podařilo vyváznout z té sněhové pasti? Když se však vlastníci hlasů po chvíli vynořili zpoza stromů, jen několik metrů od kmenu, na kterém hnízdil Hektor, bylo všem jasné, že se nejedná o žádné přeživší šťastlivce.

„Tady je začátek naší prohledávané oblasti," začal Jednička. „Krom brýlí hledejte taky cokoli, co sem nepatří. Třeba přeživší," dodal chladně a Hektora zamrazilo.

„Ehm," ozval se čísi nesmělý hlas. „Ale proč jsou ty brýle tak důležité?"

„Chceš snad zpochybňovat vedení našeho vůdce?" utrhl se na něj někdo ze skupiny.

„Opravdu by sis něco takového dovolil, 1834?" přidal se velitel.

„Ne, pane," zavrtěl zmíněný 1834 hlavou. „To určitě ne, pane."

„Nováčci," povzdychl si Jednička. „Dobře, tak nyní, když jsme si ujasnili, kdo komu velí, můžeme se dát do práce. Nezapomeňte, hledáme tu Bezejmenné. Jsou teď na ráně, nemají se kde skrýt," prohlásil s úšklebkem. „Zůstaňte ve spojení a teď rozchod," rozkázal.

Oblast k prohledání byla ohromná, a tak nikdo ze Smrťáků neotálel a všichni se dali okamžitě do práce. Utvořili půlkruh a jejich rozestupy se s každým dalším krokem zvětšovaly, dokud se skupinka úplně nerozdělila a každý ze Smrťáků se nevydal svou cestou. Hektor a ostatní se po chvíli dali do slézání. Pokud na místo dorazila jednotka Jedničky, dávalo smysl, že je celý les zamořen Smrťáky, kteří se je snaží dostat. A i když se říká, že je pod svícnem největší tma, tato skrýš by jim jistě dlouho nevydržela. Proto se Val s Rosem rozhodli vydat opačným směrem, než Jednička a jeho spolek, v naději, že nepřítele nepotkají.

***

„Kde to jenom může být?" ozývalo se mezi stromy rozčilené brblání Smrťáka, na jehož přilbě bylo vyryto číslo 1834. I přes jeho tmavé brýle se dalo poznat, s jakým vyděšeným pohledem skenoval své okolí. Jeho hlava nervózně těkala ze strany na stranu a ruka křečovitě svírala služební zbraň. Svůj úkol dokončil, pročesal okolí a nikoho neobjevil, jenže nyní ne a ne najít místo domluveného setkání. Moc si přál, aby narazil na někoho ze své jednotky. Sice měl u sebe komunikační náramek, ale ten 1834 odmítal použít. Už tak mu přišlo, že ho Jednička vnímá jako neschopného troubu, jak by asi reagoval, kdyby mu volal jako malé dítě a ptal se ho na cestu? Ne, něco takového si nemohl dovolit. A tak bloudil lesem úplně sám.

„Někde to tady přeci musí být," zamumlal a pak se prudce zastavil. Měl pocit, že zaslechl pohyb.

„Haló?" zavolal nesměle, ale nedostalo se mu žádné odpovědi.

Zběžně se rozhlédl po okolí a rozklepanou rukou vytáhl zbraň z pouzdra.

„J-je tu někdo?" zkusil to znovu a opatrně napřímil svou zbraň ke stromu, odkud si myslel, že ten zvuk vycházel. „Kdo je tam?" mířil s roztřesenýma rukama do dáli. Nikoho však nespatřil.

„Hmm, divné," zamumlal a otočil se zpět směrem, kde doufal, že se nachází místo setkání jednotky. To však neměl dělat. V moment, kdy nastavil stromu svá záda, ucítil, jak mu na ně někdo dopadnul.

„Kde máš velitele?" zašeptal mu výhružně do ucha drsný mužský hlas a jako by už to nebylo dostatečně nepříjemné, 1834 ucítil, jak mu dotyčný přiložil pod krk nůž.

„J-j nevím... Slezte ze mě, prosím," kňournul. Srdce mu bušilo o sto šest a na krku ho studilo chladné ostří nože.

„Tak ty prosíš," procedil mezi zuby muž. „To si říkáš Smrťák?!"

„K-k-kdo jste?" vykoktal 1834 zmateně.

„Do toho ti nic není," zašeptal mu do ucha neznámý. „A pokud mi neřekneš, kde máš velitele, pak tě potká stejný osud jako jeho. A věř mi, že s ním nemám hezké plány," prohlásil zlověstně.

„J-já ale vážně nevím, kde je," zašeptal 1834 bezradně. Cítil, jak mu nůž klouže po krku.

„Rosi," vyrušil je odněkud z dálky ženský hlas. „Nech toho, je to ještě kluk," sykla Val, které došla trpělivost.

„To je mi jedno," odfrkl Ros, přesto přetočil Smrťáka na záda, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Přes stejnokroj Sdružení nebyl schopný na první pohled rozeznat jeho věk, ale nyní šlo poznat, že se opravdu jednalo jen o kluka. O hloupého kluka, který ani nedokáže najít svoji jednotku. Ros naštvaně zatnul zuby. Bylo mnohem snadnější nahlížet na každého z Malumových poskoků jako na chladnokrevného robotího zabijáka. A on se této představy nechtěl jen tak vzdát. Snímalo to z jeho beder alespoň trochu zátěže.

„Jsme ve válce," řekl Ros po chvíli, „a ta je krutá. Kluk, nekluk, buď hezky poví, kde přesně se jeho velitel schovává, nebo ho tu podříznu."

„Jenže já vážně netuším, kde je," špitl 1834 a pokusil se od něj dostat pryč.

„Pak tedy nezbývá nic jiného než druhá varianta, že?" ušklíbl se Ros a v jeho levé ruce se znovu nebezpečně zableskl nůž.

„Řekla jsem, abys ho nechal, na tyhle věci nemáme čas," prohlásila Val a skočila mu do cesty.

„Ustup," řekl stroze, ale Val na jeho výzvu jen rázně zavrtěla hlavou. I když byl Ros vyšší a silnější než ona, neznamenalo to jeho automatickou výhru. Moc dobře věděla, jak si s ním poradit.

„Ne," sdělila mu rázně a když se přes ni pokusil Ros dostat, hbitě ho chytila za obě zápěstí.

„Co –"zvolal Ros překvapeně, ale to už ho Val oběma rukama uchopila za levačku a otočila si ho zády k sobě. Přitiskla se k němu a chytila ho pod krkem.

„Pusť mě," zachrčel a několikrát se po ní natáhl.

„Ne, dokud se neuklidníš," řekla a pro jistější stisk si ještě zkřížila ruce za jeho hlavou. Ros sebou však stále házel a teprve když mu podkopla nohu a svezla se s ním do sedu, věděla, že může dát signál ostatním. Zapískala a 1834 spatřil, jak se k němu blíží několik dalších lidí.

„Teď nás odvedeš na nejbližší nádraží, jasné?" obrátila se Val na Smrťáka, zatímco stále ještě držela Rose pod krkem. Museli urychleně zmizet a vlak se jí zdál jako ta nejlepší volba.

Smrťák se rozhlédl po přítomných, jako by od nich čekal souhlas.

„A-ano," vysoukal ze sebe po chvíli.

„Tou nejkratší cestou, na které nejsou žádní Smrťáci," zdůraznila Val. „Jistě i někdo jako ty musí vědět, kde má Malum rozloženo nejvíc jednotek. Tak žádný hlouposti."

1834 přikývl.

„To s těmi hloupostmi se týká i tebe," obrátila se na Rose, který měl již chvíli ruce složené podél těla a jen těžce oddychoval.

„Fajn," řekl s notnou dávkou nevole a Val ho pustila.

„Teď se musíme dát do pohybu," rozkázala, zatímco od 1834 přebírala jeho zbraň a komunikační náramek. „Je jen otázkou času, kdy i zbytek jednotky dokončí průzkum. V tu chvíli bych tady vážně nechtěla být."