Hektor zíral na odmaskovaného velitele jezdců jako v transu. Jen na něj poulil své vytřeštěné oči a jeho čelist by mohla čistit podlahu.

„Ehm, jsi v pořádku, synku?" znejistěl Greg, který by věkem mohl dělat tátu většině Místňákům. Právě těmto lidem nabídl přístřeší v domnění, že jsou všichni normální, jenže Hektor v tu chvíli vykazoval takové známky debility, že by své předchozí rozhodnutí nejraději odvolal.

„Ty jsi, ty jsi..." začal Hektor a všichni s napětím očekávali, co z něj nakonec vyleze. „Ty jsi... černej? Proč?"

„Ó, můj bože. Hektore, nemůžeš se jen tak ptát lidí, proč jsou černí," okřikla ho Magda maminkovsky, zatímco si Val schovala tváře do dlaní. V tu chvíli by se nejraději zahrabala několik metrů pod zem.

„Proč ne?" bránil se Hektor. „A podívejte, támhleten je taky černej," ukázal na jiného z jezdců a ten na něj jen vytřeštil oči.

Val byla v tu chvíli rudá až za ušima.

„Hektore, tak naposledy," osočila ho Magda šeptem. „Na takové věci se slušní lidé neptají."

„Tak pardon," zamumlal a sklopil omluvně zrak k zemi. „Mě to jen zajímalo."

Samozřejmě, že pohled na někoho s tmavou pokožkou byl velkou neznámou pro všechny. Pro Místňáky to snad představovalo ještě větší šok než kůň! Na tak omezeném prostoru, kde předtím žili, se nikdo takto vzhledově odlišný nikdy neobjevil. Nikdy! Měli tedy plné právo být v rozpacích a Hektorova otázka tak byla v tu chvíli naprosto přirozená. Jen ji zkrátka nikdo nedokázal položit nahlas.

„Ehm," odkašlal si Greg, který se stále ještě vzpamatovával z onoho dotazu. „O našich rozdílech si koneckonců můžeme popovídat u jídla," prohlásil sportovně. „Řekl bych, že jste asi dlouho neměli nic pořádnýho k snědku. A soudě podle toho mokrýho oblečení jste se sem dostali lodí. Musela to být pěkně dlouhá plavba a něco takového není pro každýho."

„To fakt ne," odfrkla Val, které se jen při myšlence na parník stále ještě zvedal žaludek.

Greg se nahnul k podlaze a nadzvedl poklop, který byl perfektně skrytý v parketách. Nešlo však o žádný podzemní úkryt, nebo zbrojovnu. Byla to jen jakási spíž.

Jezdci sešli po schodech dolů a když se po chvíli vrátili, měl každý z nich v ruce několik zabalených kousků chleba.

„Tady," řekl Greg a podal Val jeden ze sendvičů. „Musíte mít dost síly, až nám budete povídat, odkud to vlastně přicházíte."

Místňáci se s nadšením pustili do jídla a Val s Adou začali vyprávět o jejich dobrodružství, které začalo jedním zmateným Zimžírkou s kouzelnými brýlemi, přešlo v lavinu ohrožující jejich životy a skončilo skokem z centrály Sdružení (to byl též život ohrožující kousek). Do svého vyprávění Val nezapomněla zahrnout ani tu hroznou, dva týdny dlouhou plavbu parníkem. Celkově vzato by se dalo říci, že posledních pár měsíců nebyl k nikomu z nich osud moc přívětivý.

„Takže odboj, jo?" zavrtěl hlavou nevěřícně Greg.

„Přesně tak," odpověděla Val. „A když už teď víte všechno o nás, bylo by fajn dozvědět se taky něco o vás. Co jste vlastně zač, taky odboj?"

Greg se usmál. Z jeho výrazu šlo poznat, že slovíčko odboj jistě nebude správnou odpovědí.

„My jsme... rodina," odpověděl stroze. „Říkáme si Smithovi. Nezajímá nás Malum nebo Sdružení. Staráme se jen o to, aby měli všichni co jíst a dětem se dostalo vzdělání. Žádný to přiblblý vymývání mozků, co je provozovaný jinde."

„Vy tady máte taky děti?" zaváhal Ada a rozhlédl se po místnosti. Všichni jezdci byli bezpochyby dospělí a do definice dítěte by tak v tu chvíli spadal nejlépe asi jen Hektor.

„Jsou tu jen tři děti," řekla Tina. „Ale ty vás nebudou rušit, zdržují se nahoře," ukázala ke schodům vedoucích do vyššího patra.

„Jinak můžete mi vysvětlit, co to tam ten kluk dělá?" zeptal se Greg a pak ukázal do dálky.

Val se ani nemusela ohlížet, moc dobře tušila, kdo to ten „kluk" vlastně je. A když nakonec hlavu přeci jen otočila, její teorie se tím jen potvrdila. Val spatřila Hektora, jak stále drží svůj sendvič a chodí nahrbený po místnosti, jako by něco hledal. Než však stihla zareagovat, ozval se Ada.

„Já to vyřídím," řekl mrzutě a přešel k Hektorovi. „Tak co tu děláš?" zamručel na něj.

„Co? No, nic," začal Hektor vyhýbavě a schoval kus chleba za svá záda. „Já tu nedělám vůbec, ale vůbec... nic."

„A co teda ten sendvič?" pokračoval Ada skepticky.

„A co by s ním mělo být?" zazubil se na něj Hektor nevinně a stále držel svůj pokrm schovaný za zády.

„Nesnědl si ho," odpověděl Ada rázně. Tušil, že v tom musí být něco nekalého. Všichni byli vyhladovělí a hltali své sendviče, jako by to mělo být jejich poslední jídlo. Z jakého důvodu si tedy Hektor dobrovolně prodlužoval hladovku?

„Já... Prostě nemám hlad," odsekl Hektor a chystal se někam zmizet, ale Ada ho zarazil.

„Jestli hledáš tu krysu," začal a získal si tak veškerou Hektorovu pozornost.

„Foua?" vyhrkl a vykulil oči. „Takže ty víš, kde je?"

Ada přikývl.

„To zvíře ti vyskočilo z kapsy, když jsme byli na odpadcích," řekl a Hektor po těchto slovech zbledl.

„Cože?!" vyhrkl. „To není možný, to by mi Fou neudělal."

„Takže myslíš, že si vymýšlím?" zeptal se ho Ada chladně a Hektor po něm naštvaně blýsknul očima.

„Ne," zamumlal nakonec. „Jasně, že ne. Ale... Proč jsi mi o tom neřekl?"

„Ani ty mi neříkáš všechno," odpověděl Ada neurčitě a zkřížil si ruce na prsou. Hektor tušil, že by na to měl reagovat, ale v tu chvíli věděl jen to, že musí vyhledat svého zvířecího kamaráda. Fou by mě jen tak neopustil, pomyslel si. Určitě se jenom leknul těch prevítů na koních. Musím ho najít. S touto myšlenkou v hlavě se Hektor vydal rozhodným krokem ke dveřím.

„Tak co se to tady děje?" zaváhal Greg, když spatřil, jak Hektor už nějakou chvíli lomcuje dveřmi. Tlačil na ně ze všech sil a ony se ne a ne otevřít!

Oni je snad přilepili, supěl Hektor v duchu a v tu chvíli nebyl v místnosti nikdo, kdo by o tomto souboji člověk vs dveře nevěděl.

„Tak co se děje?" zopakoval Greg svou otázku.

„Ztratil se mi Fou," zavrčel Hektor a pokračoval ve svém běsnění.

„Fou?" zaváhal.

„Jo, můj kámoš," odsekl Hektor.

„Ne člověk, ale zvířátko," vysvětlil Ada.

„Tak zvířátko?"

„Radši se... neptejte," povzdychl si Ada, ale Greg byl rozhodnutý, že jestli se někdo ztratil, tak ho musí najít. A to i kdyby to byl jen domácí mazlíček.

„Tak dobře, synku, vyrazíme," řekl Greg rozhodně a přešel ke dveřím. „Tino?" zavolal na dívku. „Máš to tu na chvíli na starost, ano?"

Tina přikývla, a i když ji v tu chvíli zajímalo, kam se chtěl Greg s Hektorem vydat, věděla, že pokud jí to neřekl nyní, pokus o doptávání by byl jen ztrátou času. Greg poté otevřel dveře (které opravdu nebyly ničím přilepeny, jen se otevíraly k sobě, ne od sebe, jak Hektor celou dobu zkoušel), vyšel ven a vyvedl ze stáje dva koně.

„Počkat," zaváhal Hektor. „To je jeden jako pro mě?"

„No jistě," zasmál se Greg a nasedl na toho svého. Přitom si rutině přehodil přes hlavu kápi „Jestli tady s náma máte být, musíte si zvyknout na náš styl života. Tak šup na koně, ať můžeme vyrazit."

A tak se Hektor začal sápat nahoru. Rukou se chytil sedla, dal jednu nohu do třmenu a užuž to vypadalo, že se na toho koně nějak vyškrábe, jenže to by se to zvíře nesmělo dát do pohybu.

„Uáá," vyjekl Hektor, když začal kůň bez předešlého vyzvání pochodovat.

„Ukaž mu, kdo je tady pán," zasmál se Greg.

„Jak jako pán?!" vyprskl Hektor jedovatě, když poskakoval po jedné noze za koněm.

„Musíš být rázný, soustředit se," řekl Greg a chytil Hektorova koně, aby na něj mohl mladík lépe naskočit. Nakonec se Hektor jako zázrakem opravdu dostal do sedla, a dokonce na něm neseděl obráceně, což bral jako takové své malé vítězství.

„Fajn. A co teď?" obrátil se na Grega.

„Teď prostě pojedeš," zazubil se na něj.

Hektor sledoval, jak Greg jednoduchým stiskem nohou koně „zaktivoval". Jako by nešlo o zvíře, ale o stroj. Hektorovi tento způsob uvažování přinášel alespoň trochu klidu. Není to zvíře, ale stroj. Jenom stroj, co čeká na tvůj příkaz, pomyslel si a zkusil provést stejný gryf, který viděl u Grega.

„Ten můj bude asi rozbitej," zahlásil Hektor, když se svýma nohama snažil již po několikáté dát koni příkaz, aby se dal do pohybu. Ten však jako na potvoru musel zrovna nyní zůstat stát na místě.

„Buď rázný a ukaž mu, kdo je tady pán," zopakoval Greg svou instrukci.

„Ne, fakt," odporoval Hektor. „Ten kůň je prostě porouchanej, tohle není možný," zamumlal a vzápětí sebou trhl. Zvíře se dalo do chodu.

„Výborně, synku," pochválil ho Greg. „A teď vyrazíme za tím tvým Fouem. Kdes ho viděl naposledy?"

„No, u těch vodpadků," řekl Hektor nesměle. Celý se třásl, měl pocit, že ho ze sebe ten kůň brzy shodí. Greg si všiml jeho nejistoty, ale nic neříkal. Jen si dával záležet, aby měl jeho koně stále nablízku a mohl tak včas zasáhnout, kdyby se splašil (a to ať kůň, či sám Hektor).

Zbytek cesty strávili v naprosté tichosti. Hektor se po chvíli přestal tak křečovitě držet sedla, a dokonce by se dalo říct, že se uvolnil. Když vzduch rozčíslo racčí skřehotání, seděl už Hektor v jakž takž vzpřímené poloze a působil docela jistým dojmem.

„Tak jsme tady," řekl Greg a zastavil. „Jak ten tvůj Fou vlastně vypadá?"

V tu chvíli mu bylo jasné, že hledají nějaké zvířátko. Jako první ho napadl pes, nebo nějaký druh kočky.

„Je malej, chlupatej, prostě skvělej," řekl Hektor zasněně.

Tato odpověď Gregovi moc nepomohla. Přišlo mu, že vyzpovídává rodiče, pro kterého je jeho dítě to nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší. Když však spatřil, jak Hektor nadějeplně zírá na skupinu krys, zarazil se.

„Počkej," zamyslel se Greg. „Není snad... Chceš říct, že tvůj mazlíček je vážně... krysa?"

„Ta nejlepší krysa na světě," dodal Hektor a stále hypnotizoval skupinu hlodavců. Ani jeden z nich však nevypadal jako jeho milovaný Fou. Všichni měli černou pichlavou srst, která nebyla ani zdaleka tak krásná a lesklá jako ta Fouova. Navíc smrděli a jejich oči byly zvláštně rudé a nepřátelské. Šel z nich zkrátka strach. Ne, mezi nimi Fou není, pomyslel si Hektor a udělal několik kroků pryč od té děsivé skupiny.

„Halooo," začal Hektor s voláním, zatímco Greg nad ním nevěřícně vrtěl hlavou. „Fouuu, kde jsiii?!"

Nad Hektorovým tesklivým voláním by se až srdéčko ustrnulo a kdyby to byla pohádka, jistě by měl v tu chvíli kolem sebe spoustu zvířecích pomocníků, kteří by mu rádi poskytli své cenné služby. Jenže Hektor v žádné pohádce nebyl. Pokud byl v jeho okolí jelen se zlatými parohy, tak ten na něj kašlal a nechával ho, aby se s tím chudák Hektor popral sám. A tak minuta míjela minutu a výsledek se ne a ne dostavit.

Greg dal Hektorovi ještě nějaký ten čas, aby freneticky pobíhal po odpadkových útesech, ale nedělal si moc velké naděje na úspěch. A když se po nějaké době začalo smrákat, Greg vytušil, že musí vyrazit zpět. Užuž se chystal sdělit Hektorovi tu smutnou zprávu, povědět mu, že jeho putování za chlupatým kamarádem je u konce, když vtom zaslechl jásot.

„Fou!" zvolal Hektor nadšeně. „Našel jsem tě!"

I v tom přítmí byl Hektor schopen rozeznat ten známý čumáček a šibalský výraz. Krysák se k němu hned poslušně rozeběhl.

„Tys mi teda dal," oddechl si Hektor. „Tak pojď, půjdeš zpátky domů," řekl a chtěl si vzít Foua do dlaně, jenže ten se odtáhl. Hektor zamyšleně nakrčil obočí. To je divný, ještě nikdy předtím mi tohle nedělal. Znovu k němu natáhl ruku, Fou se mu však o ni jen opřel packama a koulil na něj smutná očička. Jako by na ni nechtěl, či nemohl vylézt.

„T-ty," vydechl Hektor zmateně. Hledal v sobě sílu, aby ze sebe vysoukal i zbytek věty. „Ty," zkusil to znovu, „se se mnou chceš rozloučit? Tak je to?"

Fou se ohlédl a ukázal hlavičkou směrem k jedné opuštěné krysce.

„Ale to snad né," zvolal Hektor otráveně. „To né, to nemůžeš myslet vážně! Ty mě fakt vopustíš kvůli ňáký holce?"

Fou na něj znovu upřel svá očička.

„Ale co základní pravidlo?" odvolával se Hektor na parťácký kodex. „Kámoši před ženskejma!"

Znovu ten pohled.

„No, ale když nad tím tak přemejšlím," pookřál trochu Hektor, „měl jsem vědět, že to jednoho dne přijde. Vždyť jsi stejnej štramák jako já. To byla jen votázka času, kdy si tě vyhlídne nějaká dáma."

Jakmile to Hektor dořekl, neubránil se úsměvu. Rostou tak rychle, povzdychl si v duchu a poté pohladil Foua po hlavičce. Nebyl to úplně ten typický domácí mazlíček, ale Hektor zase nebyl žádný typický chlapík. Společně prožili mnoho dobrodružství, byli to zkrátka parťáci. Hektor Fouovi povídal o věcech, které nikomu jinému nedokázal říct, třeba i o tom svém „zatraceném" původu. Bylo jen a jen přirozené, že Hektora poté, co se dozvěděl, kdo je ve skutečnosti jeho otcem, trápily vlezlé myšlenky. Co když jsem taky špatnej? Pamatoval si, co mu Malum tehdy řekl.

„Čím déle se na tebe dívám, tím více zřejmé se to stává."

Možná, že jsem trošku sobec a umím být i osina v zadku, ale že by to se mnou bylo až tak zlý? Těch pár týdnů, které Hektor strávil na lodi, měl hodně času na přemýšlení a leckdy, když byla hluboká noc a na všechny Místňáky padl hluboký spánek, obrátil se na Foua a svěřoval se mu se svými... pocity? Hektor sám nemohl věřit, že ho k tomu Sdružení donutilo. Ale bylo to nutné. Měl pocit, že by mu z toho všeho jinak praskla hlava, kdyby se někomu nesvěřil. Tehdy byl za svého zvířecího parťáka moc rád. Přišel si, že díky němu není sám. A to vše mělo nyní skončit. Fou byl na odchodu.

Hektor se znovu podíval směrem k jeho družce. Krysička nesměle postávala pár metrů opodál a sledovala je neklidnýma očkama.

„Takže," povzdechl si Hektor, „tohle... to bude asi konec, co?"

Nevěděl, jestli se mu to jenom zdálo, ale v tu chvíli by přísahal, že Fou přikývl hlavou.

„Budeš mi chybět," řekl Hektor nakonec a pohladil ho ještě jednou, naposledy, po hlavě. „Ale respektuju tě, kámo," řekla narovnal se. „A myslím, že lepší místečko k založení rodinky sis prostě nemohl vybrat," zamumlal a utřel si oči do rukávu. „Je to tady správně vodporný."

Fou mu pískl na souhlas a odhopkal ke své družce. Jo, taky mi budeš chybět, pomyslel si Hektor a se smutným pohledem sledoval, jak se mu oba vzdalují. V tu chvíli by přísahal, že mu Fou zamával.

Hektor se otočil a vrátil ke Gregovi, který celé jeho loučení sledoval ze hřbetu koně.

„Takže konec?" oslovil ho Greg klidným hlasem.

„Jo," odpověděl Hektor a znovu si otřel oči do rukávu. „Už vim, proč to tady nemáte rádi. Je to tu plný prachu, štípou z toho voči," zamumlal a začal se znovu drápat na koně. Díky tomu, že bylo zvíře přidržované Gregem mu to šlo o něco lépe než předtím.

„Už ho asi nikdy neuvidím," posteskl si Hektor.

„Nikdy neříkej nikdy," ušklíbl se Greg.

Pěkně pitomá rada, pomyslel si Hektor kysele a zívl. Hledáním Foua strávili hodně času.

„Taky to, no," pokračoval Hektor zamyšleně. „Pardon, že jsem tě sem táhnul."

„To nic, synku," odpověděl Greg s lehkým úsměvem. „Stejně jsem teď neměl co dělat."

„Že ne?" ušklíbl se. „Vždyť jsi ten... velitel, nebo tak něco."

„Říkal jsem ti, že jsme rodina. Tam žádné, no, velitele nenajdeš. Navíc... Ty vypadáš přesně jako ten typ, co se nesmí nechat o samotě."

„Takže... Tys se mnou jel jako chůva?" zašklebil se na něj Hektor.

„Fajn, zůstaneme radši u toho velitele," zazubil se na něj Greg a společně vyrazili zpět k domu.