Postupovali lesem jako dvě shrbené babičky zlomené tíhou svých ošatek. Přesto v sobě měly cizincovy kroky jakousi eleganci a jistotu, zatímco Hektor jen bezmocně škobrtal. Celá situace připomínala maminku vedoucí své dítě na návštěvu k někomu, koho znala jen ona. A i když se to zdálo být naprosto nemožné, Bouře s každou další vteřinou nabírala na síle. Přesně, jak cizinec předpověděl. Bylo jasné, že pokud něco rychle nevymyslí, budou smeteni. Zapomenuti. A ta myšlenka se ani jednomu z nich nelíbila.

Jenže pak se něco stalo. V momentě, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, v okamžik, kdy Hektora opustila i ta poslední kapička naděje, která se ho držela jako rosa visící na stéble trávy, tak přesně tehdy se... cizinec rozhodl zastavit?

„Co se děje?!" vykřikl Hektor, když spatřil, jak se jeho pan Neznámý prudce zachytil jednoho ze stromů a zůstal stát na místě.

Žádná odpověď, jen skučení vichru. Ten člověk tam prostě jen tak stál a ohmatával kmen.

„Teď není čas hrát si na ujetého lesního doktora," zkusil mu Hektor domluvit. „Musíme pohnout!"

Jenže cizinec ho nevnímal a jen zadumaně zkoumal strom, který překvapivě odolával Bouři lépe než všechny ostatní stromy v okolí. Zatáhl za jednu z větviček a čekal.

„Pokud tu chceš mrznout a voškubávat větve," křikl Hektor podrážděně, „tak to si mě vážně mohl ušetřit téhle výpravy a nechat umřít o pár metrů vedle."

„Buď zticha, pracuju," utrousil cizinec a zatáhl za další z větví. Ozvalo se lehké cvaknutí, následované o něco hlasitější ránou. Spodní část kmene povolila a odkryla tak malý průchod. „Padej," přikázal cizinec a Hektor neodporoval. I kdyby se mu do té králičí nory náhodou nechtělo, neměl na vybranou. Cizincův rázný hlas byl doplněn o ještě ráznější šťouchnutí a než stihl Hektor cokoli namítnout, zjistil, že padá do neznáma. Jediné, co ze sebe zvládl dostat bylo vysoké Áááá!

Věci se semlely tak rychle. V jednu chvíli bojoval o život v Bouři a v tu další? Bojoval o život na jakémsi zvráceném tobogánu. Takže se toho vlastně tolik nezměnilo. Samotná jízda se mu vůbec nelíbila. Hektor klouzačky nechoval příliš v lásce. Už jako malý kluk se ošíval nad myšlenkou, že vyleze po schůdkách a využije gravitaci k řízenému pádu, takže je pochopitelné, že byl pro něj tento kluzký výlet do neznáma učiněnou hrůzou.

Po chvíli konečně spatřil světlo na konci tunelu. Doslova. Ale krom světla tu bylo ještě něco. Hlasy? No, sakra. Hektor se pokusil zapřít zmrzlýma rukama o stěnu a zpomalit svůj pád. Nejlépe se úplně zastavit. To jsou tam vážně další lidi? Nebo si můj zmrzlej mozek vymýšlí slyšiny? Odpověď na své otázky se měl co nevidět dozvědět. Než se nadál, skončil rozplácnutý jak široký, tak dlouhý, přímo na podlaze. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Byl v nějaké tajemné podzemní místnosti a ke svému překvapení zjistil, že opravdu nebyl sám. V místnosti krom něj postávalo asi pět dalších lidí a netrvalo dlouho, než se jeden z nich odhodlal a oslovil ho.

„Musíš rychle pryč, vstávej!" křikl po něm svalovec, který byl zřejmě všech čumilů lídr.

„Co?! Dej ode mě ruce pryč, pleško!" rozčílil se Hektor. „Teď jsem přišel a–"

Onen „pleška" ním trhl právě včas. Jen kousek od místa Hektorova přistání ve vteřině dopadl jeho už tak známý neznámý. Právě tajemný lamač větví se stal svalovcovým dalším cílem.

„Nechci zpochybňovat tvé vůdčí schopnosti, Val," oslovil Hektorova zachránce, „ale–"

„Tak je nezpochybňuj, Ado."

Bez ruchu Bouře už nebyl hlas neznámého tak nečitelný. Hektor náhle věděl, na čem je. A moc se mu to líbilo. Bylo nad slunce jasné, že jeho cizinec byl ve skutečnosti cizinkou. Ženská, usmál se. Tak to je pohoda. Z tohohle vybruslím jedna dvě, žádný problém. 

Val si sundala šálu, kterou měla až do této chvíle omotanou kolem hlavy, a odkryla tak své zářivé zrzavé vlasy. Čím si je asi myje, že jsou tak super, napadlo Hektora. Tohle musí být nora kadeřníků.

„Jestli se ti něco nelíbí," zazubila se na něj, „můžeš jít ven na čerstvý vzduch. Však víš, zchladit si hlavu. A teď," otočila se k Hektorovi, „pojď za mnou."

Ten se však rozhodl, že se místo slepého následování raději přihlásí o slovo.

„Holka!" vykřikl. Možná se tak úplně nepřihlásil, Hektorovy sociální schopnosti byly obecně na bodu mrazu. Rád nazýval věci jejich pravým jménem a bylo mu jedno, jestli se dotkne něčích citů. Zvolání „holka" pro něj představovalo jednoduchý a šarmantní způsob, jakým může oslovit neznámou ženu.

„Klidně si tu s krtčíma kámošema provádějte, jakékoli úchylnosti chcete," pokračoval Hektor se svým jazykem jako břitva. „Koneckonců, kdo jsem, abych vás soudil, že? Jde jen vo to, že až ta Bouře pomine, tak bych odsud vážně moc rád zmizel. No, a škrábat se nahoru po tý klouzačce nepřipadá v úvahu, takže se nabízí otázka: máte tu nějaký výtah? V nejhorším případě postačí i schody."

„Raději bych vážil slova, mladíku," ozval se otravný svalovec, který se podle všeho jmenoval Ada, ale kvůli jeho lesknoucí se hlavě a chybějícímu obočí, na něj Hektor nepromluvil jinak než jako na plešku. „Zaprvé, naše velitelka není žádná holka. Val ti zachránila život, rozhodně bys jí měl projevit trochu úcty."

„A zadruhé?" pošťouchl ho.

„Mám pro tebe špatné zprávy: pokud ti někdo neudělí povolení, tak odsud neodejdeš. Taková jsou pravidla Místa, jehož součástí jsi od této chvíle i ty."

„Vážně?" zasmál se Hektor. „To mi tu vyhrožujete jakousi sektou? V tom případě vážně radši zkusím štěstí tam venku. Třeba se ta Bouře už přehnala."

„Ale to přeci nemůže," vypískl blonďatý mladík, kterému zřejmě velice záleželo na pravidlech.

„Díky, Tome," prohlásil Ada a důležitě se na Hektora podíval, čímž ho jen více naštval. A ten se tak rozhodl vyrazit do útoku. Ada se sice na první pohled zdál jako neporazitelný svalovec, ale tak by tomu možná mohlo být ve férové rvačce. Jenže Hektor měl v plánu trochu nečistější způsob hry. Rozhodl se vytáhnout z kabátu svůj nově nabytý a nabitý revolver s úmyslem probít si cestu ven. Jenže než vůbec stihl udělat první krok vpřed, sám hleděl do několika hlavní.

„Ale no tak," zasmála se Val. „To od tebe vážně nebylo moudré."

„Povím ti tajemství, holka," pokračoval Hektor. „Já jsem všechno jenom ne moudrý." V tom nelhal. Hektor patřil k chytrým lidem, měl dobré nápady, ale to jejich provedení... velice nešťastné.

„Tomu i věřím," ušklíbla se. „Tušila jsem, že to s tebou nebude lehké. Ti lidé tady nejsou jen na okrasu, udělají všechno proto, aby tě tu udrželi," zazubila se na něj. „Takže buď teď skloníš svou zbraň, kterou tak nepěkně míříš na mého... společníka a půjdeš s námi–"

„Nebo?" uchechtl se.

„Nebo tě tu na místě zastřelíme. Takhle jednoduché to je."

„Blafuješ, holka," zasmál se, ale nepůsobil dvakrát jistě. „Nevěřím ti ani slovo a rozhodně neberu příkazy od nějaké sexy zrzky, i když to patří mezi moje tajné fantazie," mrkl.

„Já tě asi vážně zabiju."

Heh, kdyby mě chtěla zabít, tak by to po tomhle už jistě udělala.

„Přeci si nenecháš svou tvrdě vydřenou reputaci zničit nějakým hňupem," řekl Ada téměř neslyšně, když viděl, jak se Hektor provokativně usmívá.

„Fajn," odfrkla. „Teď dej zbraň Adovi a následuj mě. Nezapomeň, že jsem ti právě zachránila život," řekla úsečně a vyšla ze dveří.

Hektor se rozhlédl. Stále zíral do několika hlavní, situace pro něj nevypadala zrovna růžově. I kdyby si odtud náhodou probil cestu ven, na povrchu stále řádila Bouře. Navíc, ať se mu to líbilo, nebo ne, musel uznat, že byl dlužníkem. Bez Val by byl touto dobou jistě jen zmrzlým rampouchem. Dávalo smysl poslechnout si, co mu chtěla říct. A tak svůj kolt položil na zem a odkopl ho směrem k Adovi.

„Ať slouží," odfrkl. „Až tohle setkání skončí, budu ho chtít vrátit."

„Právo nosit u sebe osobní zbraň si musí každý Místňák vysloužit," řekl klidným hlasem Ada a vzal kolt k sobě.

„Jistěže," procedil mezi zuby Hektor. Rozhodl se alespoň pro tuto chvíli, že bude lidově řečeno držet hubu a krok. Poslouchat a pomáhat. Fuj, jak on ta slova na pé nesnášel.