„Pomalu se nám tady zabydlujete," usmála se Kosia a nabrala si další sousto podivné pasty, kterou měla v misce, a jež byla podle všeho také jejich jedinou večeří.

„Jo, zabydlujeme," zamumlal Hektor a skepticky přičichl ke své misce.

Všichni společně seděli u táboráku. Sešel se zde celý kmen, který kromě jídla vítal i trochu té večerní konverzace spojené s vyprávěním příběhů a pohádek. Hektora však tyto řečičky nezajímaly, šlo mu hlavně o to jídlo. Když mu Kosia řekla, že si bez tohoto pokrmu nedovede představit den, očekával něco výjimečného. Fenomenálního. Ne... kaši. Obyčejnou kaši, která vypadala, jako by byla uhňácána z divné hlíny.

„Tvá nechuť k jídlu je překvapivá," pokračovala Kosia.

„Prostě nevěřim cizím věcem," odfrkl Hektor a pokračoval v hňácání se v tom.

„A jsi si jistý, že je to tím?" usmála se. „Baanu so a emmia, Hektore," povzdychla si. „Proč se mi jenom nesvěříš? Jistě by se ti ulevilo."

Hektor na to nic neodpověděl, jen bloudil zrakem po přísedících. Spatřil krále Badwa, jehož klidný a majestátní zjev se mezi ostatními ztrácel. Všichni seděli na vyhřáté zemi, jedli stejný pokrm ze stejného nádobí a měli na sobě i podobné oděvy. Jistě, král se sice odlišoval svou zlatavou róbou, ale v přítmí ta barva nebyla tak jasná, a navíc se zdálo, že do ní svým chováním vnášel jakousi pokoru.

Hektor se u krále moc dlouho nezdržel a pokračoval v tichém zkoumání přísedících. Nespatřil žádné polonahé existence, všichni měli oděvy podobné těm, co dostala jeho skupina od Kosii. Po chvíli opět upřel pohled na své „pánské šatičky", které se mu už tolik nelíbily, vzhledem k tomu, že byly velice podobné těm, které obdržel také Valerian. To Hektora rozčilovalo, alespoň v módě chtěl být speciální. Jenže to ne, Valerian musel dostat „jeho barvičku". A to proč? Vždyť ty šaty bývalý velitel Místa stejně neuvidí! To nemohl dostat nějaký jiný kus ošacení? A muselo to být ZELENÝ? Hektor v duchu supěl, jenže pak zahlédl posledního člena skupiny. Vedle Valeriana seděla Val ve své modré tunice a Hektor se při pohledu na ni neubránil úsměvu. Neskutečně jí to v těch šatech slušelo. Zrzavé a trochu mastné vlasy jí kontrastovaly s modří látky, která vkládala do její vrozené energičnosti trochu toho klidu.

Když Val viděla, jak se na ni dívá, tak mu úsměv oplatila. Tehdy v Hektorovi hrklo a on instinktivně uhnul očima a začal zarytě hypnotizovat zem. Sakra. Moc dobře věděl, že tohle neměl dělat. Neměl se na ni dívat. Neměl se na ni usmívat a už vůbec jí neměl dovolit, aby si ho všimla. Ne, měl si hledět svého. Tak to bylo správné. Měl zůstat sedět na své straně ohniště a nic nepodnikat. Do ničeho se nepouštět. Jenže on si zkrátka nedal říct, ne. On prostě musel pokoušet štěstí.

„Jako bych o tom nemluvila," řekla Kosia a konejšivě ho pohladila po rameni, zatímco Hektor opět propaloval pohledem onu kašovitou hmotu v misce. „Proč tu sedíš se mnou a nejsi s nimi?"

„Nechci se o tom bavit," zahuhlal Hektor a nabral si sousto z misky. Hmmm, pomyslel si labužnicky. Ono to vlastně není vůbec špatný. I když mu ta kaše připadala nevábná na pohled, byla vážně sladká a dobrá. Kosia se při pohledu na jeho spokojený výraz usmála od ucha k uchu. Na Hektorovi šlo poznat, že má v bříšku jako v pokojíčku. Chvíli ho tedy nechala v klidu jíst a teprve poté znovu promluvila. Tentokráte však k jinému tématu.

„Víš, připomínáš mi našeho boha," přerušila ticho a Hektor na ni překvapením div nevyprskl svou večeři.

„Tak boha?" vyhrkl a vykulil na ni oči. Jistě, považoval se za frajera, ale zmínka o bohovi přišla i jemu dost silná. Když se však Hektor probral z prvotního šoku, rozhodl se, že o svém nadpřirozeném dvojníkovi zjistí více.

„A kdo to vlastně má být?"

„Anansi," usmála se. „Je to bůh z našich příběhů. Dobromyslný šprýmař."

„No, je pravda, že jako dobromyslnej jsem," řekl Hektor polichoceně. „A určitě je to taky fešák, že jo?"

„Je to pavouk," zazubila se na něj.

„Takže já ti připomínám pavouka?!" vyhrkl ukřivděně a nechápavě nadzvedl jedno obočí. „Odkdy je osm nohou přitažlivejch?!"

„Nerozčiluj se tolik," zasmála se. „Anansi na sebe sice bere podobu pavouka, která se ti možná nezdá v pořádku, ale má v sobě mnoho kvalit, víš?"

„Tak kvality, jo?" ušklíbl se. „Hele, ale ještě, než budeš pokračovat, tak ne, mně ze zadnice žádný nitě fakt nelezou," odfrkl.

„Ty tuhle schopnost ani nepotřebuješ," pousmála se Kosia. „Nevím, co máš za sebou, Hektore, ale když tě vidím, teď a tady, tak před sebou vidím i obraz Anansiho. Ještě nikdy se mi to nestalo a asi už nikdy nestane, ale něco v tobě jako by hlásilo jeho ideály."

„Hmm, a jakýpak ideály to maj bejt?" pokračoval Hektor skepticky. „Jde o rozbíjení keramickejch hrnců? Nebo o schopnost utopit se v oceánu? Protože v tomhle jsem fakt přeborník."

„V jednom z našich příběhů je svět v temnotě," začala Kosia s vyprávěním a Hektor jen otráveně protočil oči.

„Říkal jsem –" začal, ale svou větu již nedokončil, protože Kosia nabrala lžíci té kašovité hmoty a strčila mu ji do pusy.

„Tady máš a žužlej," zazubila se na něj a pokračovala ve svém vyprávění.

Vždyť jsem jí říkal, že žádný pohádky nechci, pomyslel si Hektor naštvaně, ale poslušně se chytil lžíce a protestoval jen ve své hlavě.

„V tom příběhu byl celý svět ponořen do tmy a zvířata toužila potom dosáhnout do nebeského království, aby si odtamtud přinesla trochu božího světla. Každé z nich se tam pokusilo dostat po svém. Orel tam zkusil doletět, ale nedokázal se dostat tak vysoko. Opice se tam pokusila vylézt, ale žádný ze stromů nedosahoval takové výšky, aby z něj na nebe dosáhla. Mnoho dalších zvířat se hlásilo, že se do nebeského království pro světlo dostanou, ale žádnému z nich se to nepodařilo. Ať již velká a mohutná, nebo vysoká a štíhlá, každé z nich nakonec selhalo. A pak se o slovo přihlásil Anansi."

„Boží pavouk, chápu," odfrkl Hektor s hranou nezaujatostí. „A určitě to všechno zmáknul."

„Když se o slovo přihlásil Anansi, zvířata se rozesmála. Žádné z nich nevěřilo, že to dokáže. Podceňovala ho, odrazovala ho, srážela ho svými argumenty k zemi. Byl to přeci jenom drobný pavouk, jak by někdo takový mohl uspět v místě, kde selhal orel, opice, i samotný král zvířat? A ty, Hektore, ty mi ho připomínáš. Na první pohled se zdáš být jen pěkným kecalem – "

„Hej," okřikl ji, ale velice jemně. Řekla o něm přeci, že je pěkný, ne?

„Ale když je s tebou člověk delší dobu," pokračovala Kosia, „tak pozná, že v té hlavě vážně něco máš. A že jsi schopný velkých věcí."

„Tak velkých věcí?" povzdychl si a na tváři se mu objevil skleslý výraz. Hektor si vzpomněl, že o něčem podobném s ním před časem mluvil i Malum. Tehdy padlo slovo „potenciál", ale on přeci o nic takového nestál. On se nechtěl nikam rozvíjet! A velké věci? Ty by Hektor nejraději nechával jen takové maličké a nezajímavé.

„Přesně tak. Jsi schopný velkých věcí," ujišťovala ho Kosia. „Ale na něco takového se vždy hodí přátelé. A i když Anansi nakonec vážně uspěl, bez pomoci jiných zvířat by to nikdy nezvládl. Takže se tě zeptám znovu. Proč se tu bavíš jen se mnou a nejsi mezi svými?"

Hektor si složil hlavu do dlaní a chvíli na to nic neodpovídal.

„Víš, vono je to... složitý," řekl nakonec. „Ve zkratce, možná nejsem tak boží, jak si o mně myslíš. Mám za sebou, ehm, minulost a prostě," povzdychl si, „je to fakt hodně složitý."

„Chápu, ale věř mi, že každý máme něco," pousmála se. „Woforo dua pa a, na yepia wo, Hektore. ‚Pokud šplháš na správný strom, budeme tě tlačit výše.' A já mám pocit, že pro Val bys na žádný špatný strom nikdy nešplhal."

„Šplhat? To fakt ne, copak jsem nějaká opice?" ušklíbl se.

„Však víš, jak jsem to myslela," odpověděla mu Kosia s úsměvem. „Kdyby ses chystal udělat něco špatného, lezl na zlý strom, nepodporovala bych tě. Ale ať už máš v té své hlavě cokoli, je to dobré."

Kéž by si to mysleli všichni, pomyslel si Hektor smutně a znovu svým pátravým pohledem vyhledal Val s Valerianem. Ale nemyslí. A proto ze mě taky nikdy ten boží pavouk nebude. Jenom tetřev. Ten blbej tetřev, kterýho chce každej zastřelit.

Z proudu myšlenek ho vytrhlo až nepříjemné svědění na tváři.

„Ale ne," vyhrkla Kosia, když spatřila Hektorův obličej. „Promiň, já úplně zapomněla!"

„Co?" zaváhal a pak mu to došlo. „Uáá!" vyhrkl a vyskočil na nohy, přičemž shodil z klína i misku s kaší. S tou kaší, ve které byly banány! Jeho výkřik přirozeně upoutal nežádanou pozornost a Hektorovi nezbývalo nic jiného než si dát ruce před obličej a urychleně zmizet. Chytil směr, o kterém doufal, že ho zavede k oceánu, a odběhl rychlostí blesku pryč.

Zanechal tak za sebou hned několik zmatených tváří.

---

V příští části bude audio! Bude hudba! Připravte si sluchátka, nebo repráčky, tohle bude stát za to!