Když se vrátili zpět do vesnice, přišel si Hektor jako jiný člověk. Vyrážka zmizela tak rychle, jako se objevila, a ta nová tunika byla tak neskutečně příjemná! Její zelená barva s bílými ornamenty se mu velice zalíbila. Měl z toho oblečení podobný pocit, jaký zažíval s noční košilí, takže se dalo říci, že byl Hektor vlastně docela spokojený. I přes poněkud krušný start se mu pobyt v africké osadě začínal líbit. Zvláště obdivoval všechny ty barvy, které pro něj byly vítanou změnou. Žil ve světě tmavých kabátů a bílých sněhových peřin. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že na světě existuje něco tak živého, nádherného a kouzelného. Najednou mu bylo líto, že to nemůže sdílet s ostatními. Moc rád by tu scenérii ukázal Magdě, Adovi, Tomovi... U toho posledního jmenovaného však bylo Hektorovi jasné, že by se setkal spíše s pištivou „ííí" reakcí a než by se nadál, tak by se Tom opět na nějakou chvíli proměnil ve sklenici.

„Heku!" zavolala na něj Val a vytrhla ho tak z přemýšlení. „To je dost, že jsi tady!" vítala ho.

„C-co?" vyhrkl a vypoulil oči. A sakra!

Hektor věděl, že tento moment přijde a na Val někdy narazí, ale že to bude tak brzy?

„Kam jsi to zmizel? A co to máš na sobě?" zazubila se na něj.

„Ete-sen, Val," ozvala se Kosia, která ho doprovázela do osady. „Dala jsem Hektorovi nové oblečení, protože jeho puch byl horší než stádo umírajících ovcí."

„Hele!" okřikl ji Hektor. „Nemohl jsem smrdět víc než jedna mrtvá ovce. A to úplně ňáká mrňavá."

„Náhodou, to bylo vážně přesné," zasmála se Val. „A ty jsi?"

„Vaše opatrovatelka," odpověděla.

„Aha, takže ty budeš Kosia," rozzářila se. „Ráda tě poznávám."

„I já tebe. Ale měli byste být tři. Někdo nám tedy chybí," řekla a rozhlédla se kolem.

„Táta odpočívá v chýši, bylo toho na něj moc," vysvětlila Val.

Prej „moc", ušklíbl se Hektor v duchu. Jó, pouštět hrůzu a vyhrožovat smrtí, to jednoho fakt unaví.

„Pak ho tedy necháme odpočívat," usmála se Kosia. „Nabídla bych vám prohlídku, ale kromě mé chýše a chýše krále asi nepotřebujete znát nic dalšího."

„A co je tohle?" zaváhala Val a sebrala ze země banán, pozůstatek jednoho neslavného ovocného bombardování.

„To nech na mě," zazubil se Hektor směrem ke Kosie. „To je ten, no, banán. A jí se to takhle, hele," řekl a oloupal ho jako profesionál. „Jen teda bacha, tahle věc dokáže bejt pěkně vostrá."

„Banán?" zopakovala Val a vzala si kousek ovoce nedůvěřivě do ruky. „Je takový... měkký," zamumlala s lehkým zhnusením.

„Proto ho musíš taky nechat v tý, no, slupce," řekl Hektor a významně se na Kosiu podíval. „Že mám pravdu, co?"

„Výborně, Hektore," pochválila ho, jako by šlo o jejího pilného žáčka. „A neboj se, Val. Obi nnim a, obi kyere."

„Obi nim cožeto?" zaváhal Hektor.

„Pokud člověk neví, naučíme ho to," vysvětlila Kosia. „Je zvláštní, že jste překvapení z maličkostí, ale hádám, že v prostředí vašeho domova bych byla podobně ztracená."

To teda, ušklíbl se Hektor v duchu. Pokud by došlo na souboj v přivolávání Bouří, věděl, že by Kosiu strčil do kapsy. A vlastně i kohokoli z té osady, vesnice, nebo cože to vlastně bylo.

Val se dala do jezení banánu a nemohla si ho přitom vynachválit. Celá zářila, ale to se nedalo říct o Hektorovi, kterému úsměv ze tváře po chvíli zmizel. Jak je možný, že jí žádný pupínky nevyskákaly, pomyslel si ukřivděně. Nepřišlo mu to vůbec fér.

„Panečku," pochvalovala si Val. „Tohle je vážně moc dobrý. To teď budu jíst pořád. Díky."

„Jen počkejte, to jsem vám ještě nepředstavila naši kuchyni," zasmála se Kosia.

„Tak to budeme muset dohnat," přitakala Val. „Ale ještě předtím, Kosio, používáte tady ta cizí slova často?" zaváhala.

„Cizí slova?" zopakovala po ní s úsměvem. „To ne, já jen někdy mluvím naší rodnou řečí. Cítím se tak lépe," zazubila se na ně. „Obanyansofoo yebu no be, yennka no asem, víte?"

„Tak teď fakt doufám, že to nebyla nadávka," ušklíbl se Hektor.

„Ne, jen jsem se vám snažila vysvětlit, o co jde. U nás totiž ‚moudří lidé mluví v příslovích'."

„Takže ty jsi jako moudrá?" zaváhal Hektor. „Ha, takže ‚Kosia' určitě znamená ‚Moudrost'!" zajásal.

„Těsně vedle," zazubila se na něj. „Ale však ty na to přijdeš. Mimochodem, u nás si ceníme dvou věcí: přísloví a příběhů. A protože toho prvního jste ode mě slyšeli až moc, co takhle nějaký příběh?" řekla a pobídla je, aby se posadili.

„Dneska už mám příběhů až po krk," odfrkl Hektor. „Spíš by mě zajímalo, co tu tak děláte ve svým volným čase."

Kosia užuž otevírala pusu, ale Hektor ji zarazil.

„A vynechej všechno, co se týká přísloví a vyprávění pohádek, jo? A taky plavání," dodal rychle. Vody měl pro ten den ažaž.

„Samozřejmě," ušklíbla se Kosia. „Ale asi tě zklamu, Hektore. Náš život je jinak spíše... nudný. Tak byste to asi nazvali. Nuda. Sháníme jídlo, dřevo na podpal, vodu..."

„Vždyť tu máte ten ohromnej oceán!" vyhrkl. „To není moc dlouhý shánění."

„Pitnou vodu," doplnila se Kosia. „Tvůj přítel je tuhý jako bahno," obrátila se k Val.

„Jo, tuhej teda je," ušklíbla se.

„Tak pardon, že existuju!" odfrkl Hektor jedovatě. „Mimochodem, já se tý břečky napil, takže technicky vzato JE to pitná voda."

„Samozřejmě," protočila oči Kosia.

„Máš naprostou pravdu," přidala se ke špičkování Val.

„Vy jste fakt neuvěřitelný," odfrkl Hektor. „Člověk, aby se tu bál promluvit."

V tu chvíli mu došlo, že by se vlastně MĚL bát promluvit. Hektor při tom prozření vykulil oči. Zatraceně, začal v duchu panikařit. Vždyť se tu právě baví s Val, a to nebylo dobré. Hektor se ihned otočil, jestli někde nespatří Valeriana, jak na něj zírá s tím svým zabijáckým pohledem, ale nikde ho neviděl. Srdce mu v tu chvíli bušilo o sto šest, ale jak rychle se splašilo, tak se také znovu uklidnilo.

Val vlastně říkala, že spí, oddychl si v duchu. Takže tohle tady, to by mohlo být cajk. V ten moment mu ze srdce spadl takový kámen, až se Hektor zalekl, že by tu ránu mohl někdo slyšel.

„Však my to tak nemyslíme," usmála se Val a přátelsky do něj drkla ramenem. „Mimochodem," obrátila se na Kosiu. „Říkala jsi něco o shánění dřeva. Myslím, že to je něco, co bychom tady s Hekem mohli zvládnout."

„U nás ale dřevo shání jen ženy," řekla Kosia nedůvěřivě a změřila si Hektora pohledem.

„Hej," zvolal a důležitě jí zamával rukou před očima. „Oba už víme, že ženská nejsem. Ale dřevo nasbírat zvládnu. Heh, co zvládnu, já vás v tom sběru i překonám! Jde se," zavelel. „Prý jen ženy, mrmly, frmly," nadával cestou lesem. „Pitná voda, mrmly, frmly. Heku, to je oceán, mrmly, frmly. Však já vám ještě ukážu. Budu takovej sběrač, až si z toho sednete na zadek!"

Společně se poté dali do sbírání dřeva. Kosia přitom postupovala jako profesionál, nacházela větve, které lámala na menší kusy, aby se jí poté lépe nesly. Hektor byl překvapený, jak moc tuto činnost podcenil. Žádný „sběr", ono šlo o jeden velký trénink na procvičení veškerého svalstva v těle. Bylo třeba zapojit nejen paže, ale i nohy a Kosia tak nejednou doslova lámala věci přes koleno. Hektor v tu chvíli věděl, že by se s někým takovým rozhodně nechtěl pustit do křížku. Jak je možné, že člověk, který ve svém volném čase jenom vypráví různé příběhy, má v sobě takové množství síly? Za nějakou dobu na místečku vyrostla slušná hromada dřeva a Kosia se vydala hledat něco na svázání.

„Tohle vypadá dobře," prohlásil Hektor uznale, když před sebou spatřil tři stejné hromady. Natáhl se po jedné z nich, ale najednou se zarazil. „Počkej, co to sakra děláš?!" vyhrkl, když viděl, jak si Kosia umístila svou hromadu... na hlavu! I Val při tom pohledu poněkud zneklidnila.

„Mám jenom dvě otázky," řekla Val po chvíli. „Jak? A taky... proč?"

„Pod to bych se moh kliďánko podepsat," přitakal Hektor.

„Vy nenosíte zátěž na hlavě?" zaváhala Kosia. „A jak se tedy s věcmi přesouváte?"

„No, nosíme je v taškách," začala Val.

„Jo, máme brašny, tašky, větší kapsy, batůžky," pokračoval Hektor ve vyjmenovávání. „Zapojujeme ruce, víš? Je to chytřejší."

„Když myslíš," ušklíbla se Kosia. „Vy jste vážně zvláštní," dodala pro sebe.

Val vzala svůj přidělený díl klestí a pokusila se ho vyrovnat na hlavě, tak, jak to viděla u Kosii. Jenže její první pokus jen s velkým zašramocením žuchl zpět na zem.

„Parádní práce, holka," zazubil se na ni Hektor.

„Jestli chceme splynout s místními, tak se taky musíme chovat jako oni," odfrkla a znovu se pokusila hromadu svázaných klacíků vyrovnat. „Takže jestli nosí na hlavě věci, jdu do toho taky, jasný?"

„Hmm, hmm," přitakal. „Protože s timhle na hlavě jsi fakt nenápadná. Úplně k přehlídnutí."

„Kdybys místo toho kecání," řekla Val soustředěně a vyrazila za Kosiou. „Radši taky něco dělal."

„Co jsem slyšel, tak je tohle ženská práce," odfrkl a vzal hromadu klestí do náruče. „Takže to, že jsem tady, vlastně znamená, že jsem to, no, jak se to... Takový pěkný slovo to bylo... bede, beme..., bene..., bene... vole..."

„Myslíš benevolentní?" zasmála se Val, zatímco si rukama přidržovala svoji otýpku na správném místě. „Máš pravdu, tvoje laskavá pomoc nás tady zachránila. Bez tebe bychom byly úplně ztracené."

„To teda," ušklíbl se. „Prej ženská práce. Podle mě se jenom bojíte toho, že kdybyste to nechali dělat chlapy, tak vás strčíme do kapsy," zazubil se na ně.

Val se užuž chystala něco namítnout, ale Kosia byla rychlejší.

„Tak to jsem tedy zvědavá, jak si povedeš při další ženské činnosti," prohlásila s jistou pobaveností, jako by snad věděla něco víc. To Hektora trochu vyděsilo. Hned se dal do přemýšlení, co na něj „ta ďábelská Kosa" přichystala, ale nic ho nenapadalo. To ho děsilo ještě víc.

Jakmile došli zpět do vesnice, složili dříví u jedné chýše, ze které již vycházel kouř.

„Tady vaříme," řekla Kosia a vstoupila.

Hektor s Val zvědavě nakoukli dovnitř, kde spatřili improvizovaný táborák, jehož okraje byly utvořeny z bláta. V jeho centru plál ohýnek, jenž se živil několika posledními kousky dřeva, které ještě nestihlo shořet. Kouř byl z chýše odváděn dřevěnou trubkou, která vedla skrz střechu ven a nikdo se tak nedusil dýmem.

„Tady," řekla Kosia a podala Val keramickou nádobu. „A ještě jedna pro tebe, chlapáku," dodala s úsměvem a předala druhou Hektorovi.

„To se dává taky na hlavu?" zaváhala Val.

Obdržená nádoba byla slušně veliká a jestli měla předtím problém s vyvážením otepi, pak kulaté dno pro ni bylo prakticky nemožné.

„Tohle celý je na hlavu," zazubil se na ně Hektor. „Já to prostě ponesu v ruce. Od toho je přece mám, ne?" řekl vítězně, jako by se chystal místním udělit lekci o tom, jak je důležité míti Hektora.

„Když myslíš," řekla Kosia s úsměvem a znovu to působilo, jako by věděla více než on. „Pokud si ale chceš, vyzkoušet, jak se to dělá u nás, Val, mohlo by ti pomoci toto." Kosia vzala z menší prázdné nádoby kroužek. „Tady," řekla a podala jí ho. „Pomůže ti to udržet nádobu na místě."

Val odložila nádobu a zkusila si tu věcičku umístit na hlavu. Hned první pokus jí vyšel. Val byla překvapená, jak pevně jí držel kroužek ve vlasech. Nehnul se ani o píď, padnul zkrátka jako ulitý. Spokojeně se ušklíbla na Hektora, který jí to vrátil. Jestli ze sebe chce dělat tajtrlíka, tak já jí v tom bránit nebudu, pomyslel si.

„Máš pravdu," obrátila se Val ke Kosie. „Teď to bude vážně snazší."

Když to dořekla, pokusila se nahnout k položené nádobě, aby jí kroužek nespadl, ale moc jí to nešlo.

„Na," ušklíbl se Hektor a podal jí nádobu. „Kde byste beze mě byly, co?"

„Jistěže, ty jsi náš zachránce," odfrkla Val a pokusila se vybalancovat nádobu na hlavě.

„Takže vyrážíme?" nadhodila Kosia zvesela, a aniž by čekala na odpověď, dala se do chůze. Její krok byl jistý, šlo poznat, že něco takového dělá často. Za ní kráčela Val, která si místy nádobu přidržovala, přesto se rychle dokázala adaptovat a rovnováha se jí s každým krokem dařila udržet lépe a lépe. Jako poslední šel Hektor, který svou keramickou nádobu držel v náručí. To jsou ale ňoumové, pomyslel si pobaveně. I on šel jistým krokem, připravený všem ukázat, jak moc je vlastně šikovný.

***

„To je všechno?" zasmál se Hektor při pohledu na říčku, která se jim po chvíli cesty ukázala. Voda stékala v tenounkých svazcích a Hektorovi bylo jasné, že z tohoto zdroje by se voda získávala velice těžce. A dlouze.

„Ani náhodou," zasmála se Kosia. „Tuhle řeku musíme překročit. O kus dál je potok, ze kterého bereme tu nejčistější pitnou vodu, co je tady k dostání. Teď se teprve ukáže, co v tobě dříme."

Jakmile to Kosia dořekla, vydala se opatrně k říčce. Vystoupala po bahnitém kopci k jejímu břehu, a i ona si chvílemi musela jednou rukou přidržet nádobu, aby jí nespadla. Když se Kosia dostala až nahoru, tak přesunula nohu na jeden plochý kámen, jenž byl ve vodě jedním z mála pevných bodů, na který se dalo spoléhat, a přesunula se na něj. Poté opatrně překročila na druhý z kamenů, a nakonec seskočila na břeh.

„Teď vy," obrátila se zbylé členy výpravy.

„Jasná věc," řekl Hektor jistě. Vyšplhal k řece přesně tak, jako to udělala Kosia a pak se zaměřil na kameny. První krok mu vyšel, a to mu dodalo jisté sebevědomí. Jenže u druhého mu podklouzla noha a on ztratil balanc. Při pokusu o znovunalezení rovnováhy dal Hektor ruce instinktivně od sebe a nádoba mu tak vyklouzla. Ozvalo se šplíchnutí a pak zvuk tříštění.

„Zatraceně," zamumlal mrzutě, když jeho pohled padl na střepy.

„Tolik k té tvé prospěšné práci," utrousila Val stojící za ním.

„Hej! Když se to nepovedlo mně, tak pochybuju, že to dáš ty, holka," ušklíbl se a natáhl k ní ruku. „Dej to sem, pomůžu ti."

„Ani náhodou! Ještě zničíš i tu moji. Ani to nezkoušej!" Val se ochranářsky chytila nádoby uhnízděné na hlavě, přičemž na něj vyplázla jazyk. „Zvládnu to sama, když mi vyklidíš prostor."

„Vo tom silně pochybuju," trval Hektor na svém a stále se natahoval po nádobě. Val neváhala a jednou rukou ho plácla přes prsty.

„Auvajs," sykl ukřivděně. „Tak fajn, slečno já-všechno-umím, teď jsem na tebe fakt zvědavej," řekl a dokončil cestu na druhou stranu, kde čekala Kosia.

A tak se řeku pokusila překonat i Val. Zhluboka se nadechla a přešla na první kámen. To se povedlo. Pak udělala krok na druhý a odtud se pomaloučku, polehoučku přesunula až na břeh.

„Skvělá práce," pochválila ji Kosia. „Teď už jen vystoupáme tenhle kopeček a jsme tam."

„Super," odfrkl Hektor a podíval se na své prázdné ruce.

„Za tu zničenou nádobu se omlouváme," dodala Val. „A možná i za tu, co mám na hlavě, protože ten kopec je docela strmý."

„Nemusíte se omlouvat," řekla Kosia mírně.

„To taky neděláme," zamumlal Hektor mrzutě a zkřížil si ruce na prsou. Stále se nedokázala přenést přes prohru, kterou jeho tým „Ruce jsou lepší" obdržel.

„Abofra bo nnwa na ommo akyekyedee, Hektore," prohodila s úsměvem. „Dítě dokáže rozbít šneka, ne želvu."

„A co je zase tohle?" prohodil kousavě, zatímco Kosia již stála na vrcholu.

„Že jsem ti dala úkol v podobě želvy, na který jsi zkrátka nebyl připraven," usmála se a podala mu ruku. Hektorovi se bláto chytalo na boty a podkluzovalo mu, takže za pomoc byl vlastně rád.

„Ehm," zvolala Val, která byla ještě stále dole. „A mně s tou mojí želvou jako nikdo nepomůže?" oslovila ty dva horolezce, a i jí byla nabídnuta ruka.

„To nejhorší už máte za sebou," řekla Kosia poté toliko potřebná slova povzbuzení, zatímco poskytovala Val podporu, aby se k nim mohla připojit. V tu chvíli však tato banánobijka netušila, jak moc se spletla. To nejhorší je teprve čekalo. Bohužel však nešlo o Bouři, která před svým začátkem dává všemu živému vědět: „A teď bude zle." Byl to jen plíživý stín, jenž si najde cestu do srdce, které pevně sevře a už nepustí. Zlá předtucha, která se člověku dostane do hlavy, ale on ji ignoruje, protože by jinak působil jako paranoidní blázen. Tato velká voda byla k nezastavení a již brzy měla vpadnout do jejich životů a zanechat po sobě jen spoušť. A slzy.