„Jak se vlastně jmenuješ?" obrátil se Hektor na onu tajemnou opatrovatelku. „Když nejsi ta Akžába, tak co seš teda zač?"

„Neměj strach, i to se brzy dozvíš, Hektore," zaculila se na něj. „A co vlastně znamená to tvé jméno, Hektor?"

„Jak jako znamená?" zaváhal a zamyšleně se poškrábal na tváři.

„No, jestli to má nějaký význam, ne?" ušklíbla se, jako by šlo o zjevnou záležitost.

„Jo, tak. Ne, o žádným nevím," zamumlal. Sice si vzpomněl na historku o brýlích, ale v tu chvíli nebyl zrovna ve sdílné náladě. „Prostě jsem jenom Hektor."

„U nás mají všechna jména svůj význam. Víš třeba, co znamená jméno našeho krále?"

Na odpověď se jí dostalo zavrcení hlavou.

„Asi byste to přeložili jako ‚Mírumilovný'," řekla a vstoupila do jedné z chýší. „Víš, my věříme, že podle dne, kdy se narodíš, obdržíš do vínku i určité vlastnosti."

„Hmm, tak to máte dobrý," prohodil Hektor zamyšleně a znovu se poškrábal. Obličej ho svědil poněkud více, než bylo zvykem.

Když vešel do chýše, rozhlédl se kolem, ale nic zajímavého neobjevil. Uvnitř se nacházely jen dvě rohože, zřejmě na spaní, a pak nějaké hliněné nádobí.

„Tady," řekla a předala Hektorovi něco, co vypadalo jako dlouhý zelenobílý šál.

„A co to má jako být?"

„Co by," pokrčila rameny. „Přece oblečení. Ale ještě předtím, než si to na sebe vezmeš, tak se musíš umýt. Ten tvůj puch sem ještě přitáhne dotěrný hmyz."

„Tak dík," odfrkl.

„Zavedu tě k vodě," řekla a pak se na něj zkoumavě zadívala. „To jsi měl vždycky?" dodala a pro ilustraci si ukázala na tvář.

„Co?" zaváhal a znovu se podrbal.

„Máš tam... pupínky."

„Cože?" vypískl a ihned si před obličej dal dlaně. „Pupínky?!"

„Vypadá to jako vyrážka, ale předtím jsi ji neměl. To je velice zvláštní," pokračovala zamyšleně, zatímco Hektor panikařil.

„Jak se to stalo?" vyhrkl rozčilením i šokem zároveň. „Tys mě začarovala, že jo?"

„Začarovala?" zopakovala po něm pobaveně. „Ne, to ne."

„Určitě za to může ta debilní žlutá věc," zanadával a nespouštěl ruce od obličeje.

„Banány nikomu neškodí, proč by tedy měly tobě?"

„Co já vím, protože mě nemaj rádi? Poslední dobou si na mě zasednul kde kdo, proč by zrovna banány měly bejt výjimkou?"

„Ukaž," řekla jemně a sundala mu ruce z obličeje.

Hektor stiskl čelisti k sobě a uhnul pohledem na stranu.

„Není to tak zlé, jak jsem si myslela," pokračovala.

„Ne?"

„Ne, je to mnohem horší."

„Cože?!"

„Jen klid, klid, dělám si z tebe legraci," zazubila se na něj a zlehka mu natočila hlavu na druhou stranu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. „Možná to máš vážně z toho jídla."

„Ale vždyť to bylo tak dobrý!" postěžoval si. „A proč by to jídlo trestalo jenom mě?"

„Možná je něco špatně ve tvém těle."

Hurá, zvolal Hektor v duchu sarkasticky. Přesně to potřeboval slyšet. Další člověk, co mu řekne, že je s ním něco špatně. To už si neužiju vůbec žádnou mňamku?

„A půjde to, no," zaváhal a znovu se poškrábal na tváři, „nějak dolů?"

„No, buď to zmizí samo, nebo to můžeme zkusit urychlit slanou vodou," navrhla.

„Vodu, prosím!" zajásal Hektor a znovu si podrbal tváře, které měl nyní celé zarudlé.

Naštěstí jejich kroky stejně mířily k oceánu, tímto způsobem tedy zabili dvě mouchy jednou ranou. Hektor byl moc rád, když zjistil, že pobřeží není daleko. Stačila jen chvíle chůze a už slyšel, jak se vlny rozbíjejí o skály.

„Pořádně si tu hlavu namoč do vody," poradila mu. „Nejlepší by bylo, kdyby ses vykoupal celý," dodala s úšklebkem.

„No, já nevím," zaváhal Hektor a přitáhl si kabát blíž k tělu.

„Copak? Ty se stydíš?" popíchla ho.

„Já a stydět se?" zavrčel. „To teda ne, klidně ti tu ukážu svoje všecko. Jenom teď nemám náladu."

„To je v pořádku, stačí si sundat jenom to nejnutnější," usmála se a rozeběhla se k vodě. „Je tu takové teplo, že za chvíli stejně uschneš!" stihla na něj zavolat ještě předtím, než do vody hodila placáka.

„Hmm, tak fajn," řekl a sundal si vše až na spodky.

„Tak ty tedy vážně nejsi žádný stydlín," zazubila se na něj.

„Spíš už mi bylo fakt vedro," odfrkl, zatímco cupkal po špičkách k vodě. I přestože zde vládlo teplo, oceán působil studeným dojmem. A když do něj vkročil a voda se mu rozlila kolem kotníků, tak se Hektorova domněnka jen potvrdila. Sakra, to je fakt ledový, pomyslel si, když byl ve vodě již po kolena a dál se mu opravdu nechtělo.

„Čím déle budeš váhat, tím to bude horší," ušklíbla se jeho průvodkyně.

„Jasně, jasně," přitakal Hektor, který nespouštěl oči z hladiny. Dělal drobné a opatrné krůčky. Soustředil se jen na to, aby mu nepodklouzla noha, takže se vůbec nezaměřoval na okolí, a to byla chyba. Hektor měl vodu již u pasu, když se dívka rozhodla, že využije jeho vytrvalého soustředění k menšímu překvapení. V tichosti se dostala za jeho záda a se slovy „Do toho!" se o něj opřela dlaněmi a shodila ho do vody. Ozvalo se hlasité šplíchnutí a Hektor zmizel pod vodou.

„Ptfuj," rozkuckal se, když se jeho hlava opětovně vynořila nad hladinu a on tak mohl vyplivnout vodu, která se mu dostala do úst. „Tohle není... sranda! Vždyť... jsi mě mohla... zabít," mrmlal, zatímco stále vykuckával slanou vodu a vyplazoval přitom jazyk zhnusením. „Ty..."

„Kosia," řekla, zatímco opodál splývala na zádech.

„Koza? A to má... být zase... co?" osočil ji stále ještě kuckající Hektor.

„Moje jméno."

„A to má... taky ňákej... význam?" zeptal se a věnoval jí nepřátelský pohled. Hektor v tu chvíli nevěděl, co bylo horší. Jestli fakt, že do něj vrazila, nebo to, že po jejím zásahu ho vyrážka na tváři již tolik neštípala. Ta rada vážně zafungovala!

„Jistěže má ňákej význam, ale na ten určitě brzy přijdeš sám," usmála se a kroužila kolem něj jako žralok.

„Pff, jasně," odfrkl. „Určitě je to ‚Magor', nebo ‚Zabiják'."

„Jistě, protože magory a zabijáky obvykle pověří tím, aby se o někoho starali," zasmála se. „Pořádně se umyj, nebo ti žádný náhradní oblečení nedám."

„Dobrá volba," odfrkl. „Protože přesně to tahle Terra potřebuje. Blázna, co tu bude pobíhat ve spodkách."

Hektor ještě chvíli zůstal ve vodě, ale to jen v místě, kde mohl stále ještě bezpečně dosáhnout na dno. Jeho domovina totiž nebyla zrovna ideálním místem pro vodní kratochvíle, takže motivace k tomu, aby pronikl do tajů plavání, byla minimální. Proto to neuměl a co věděl, tak ani Val na tom nebyla o nic lépe. O Valerianovi však měl Hektor své pochyby. Pořádně netušil, kdy přesně se objevily Bouře a svět se změnil v ledovec. Možná, že jak Valerian, tak i Malum kdysi opravdu někam chodili plavat. Tato myšlenka přišla Hektorovi vtipná. Zakladatel Sdružení a bývalý velitel Místa na jedné pláži, oblečeni v pruhovaných plaveckých overalcích. A Malum místo cylindru slamáček. Jak by je někdo mohl brát vážně?

„Už máš lepší náladu?" vyrušila ho z přemýšlení Kosia.

„Co?" zaváhal.

„U toho stromu jsi vypadal vážně zamlkle a napruženě. Je to teď lepší?"

„Asi," zamumlal.

„Víš, že u nás máme jedno rčení?"

„Jo? Tak to máte fakt dobrý."

„Baanu so a emmia. Doslova to znamená: ‚Co nesou dva, to nebolí.' Hektore," oslovila ho jemně a připlavala k němu blíž, „vážně mi nechceš říct, co tě trápí?"

„To vážně nechci, Koso," odsekl.

„Kosio," opravila ho.

„A není to fuk?"

„Není, to je jako kdybych ti říkala Mektore," zasmála se.

„Tak fajn," zamumlal a obrátil se ke břehu. „Asi bychom se měli to, no, vrátit," řekl, když ucítil, jak se do něj pomalu začínala dávat zima.

„Máš pravdu," přitakala. „A teď schválně, kdo bude u tvého oblečení dřív!" zavelela a vydala se ke břehu. Ještě předtím si ale řádně pojistila svůj náskok.

„Hej!" křikl Hektor, když od ní obdržel řádný stříkanec vody a to přímo do obličeje. „Tohle není fér!"

„Život není fér!" zasmála se.

To teda fakt ne, pomyslel si a rozeběhl se ke břehu. Nebo se o to alespoň pokusil. Chůze ve vodě však byla namáhavá a na Kosiu a její plavecký styl neměl.

„Hádám, že jsem vyhrála," řekla, zatímco vítězně zamávala nad hlavou Hektorovým novým šatstvem.

„Kdybych uměl to, no, plavat, tak ti to nevyšlo," odsekl a naštvaně jí vytrhl šaty z ruky.

„Mám to brát jako výzvu k odvetě?" zeptala se ho s potutelným úsměvem.

„Možná," odfrkl a na jeho tváři se na okamžik objevil skutečně šťastný úsměv.