Krásného Apríla (2022) přeji! Jak vidíte, tato část sem nepatří, je z díla Magičtí, což znamená, že ta správná je vydaná někde jinde! Šťastný lov! Více info ohledně této aprílové hry je připnuté na profilu (kromě nápovědy, ve kterých dílech hledat, tam najdete i cenu pro ty, co najdou všechny části). Tato akce není časově omezena, přidat se můžete kdykoli. :3

A komu se soutěžit nechce, ať nezoufá, tu "správnou" část sem za nahraji za pár hodin. Ale ať máme trošku adrenalinu k tomu 1.4., ne? Tak co, jdete do toho?

---

Káfsi toho večera nemohla usnout. Byla nervózní. Vyděšená. Takřka na sesypání. Radost z rodinného shledání v ní sice ještě stále příjemně doznívala, ale tento pocit byl velice rychle přehlušen starostí. Voithó, pomyslela si sklesle. Nechápala to, Voithó zmizel. Voják, který dostal za úkol počkat na jeho návrat, se do paláce navrátil s tím, že na to místo nikdo nedorazil. Jak jako „nikdo nedorazil"?

Káfsi to nedávalo smysl. Voithó by ji neopustil. Ani teď, ani nikdy jindy. Najednou na ni celý ten ostrov působil nebezpečně. Předtím ho vnímala jako Elysium, ráj na zemi, zkrátka místo plné slunce a pohody. Jenže nyní jako by tu cítila něco zlého, nebezpečného. Káfsi zneklidnila a přetočila se na bok. Její zlá předtucha pomalu nabírala na síle a ona měla pocit, že se k ní žene něco velkého, ale co? A odkud? Co je tím zdrojem? Kdo je tím zdrojem? Že by snad samotný král Provlimos? Káfsiny již tak znatelné obavy ohledně této osoby ještě posílily. Královna se ji sice celý den snažila uklidnit, ale Káfsi cítila, že je opatrnost na místě. Potom, co viděla, čeho všeho byl její otec schopný, měla problém s důvěrou, a to hlavně, když přišlo na muže v nějaké vyšší funkci. Muže s autoritou. Většina noci tak pro ni byla bezesnou. Káfsi mžikala do tmy a nechávala se unést vlnou stresu, která s ní několikrát narazila do útesů obav, než ji konečně „vyplivla" na ostrově beznaděje.

Noc plnou strachu, stresu a trápení nakonec vystřídalo ráno, které však překvapivě dokázalo vyřešit jednoho z jejích strašáků. Byť Voithó ještě stále nebyl k nalezení, setkání s králem Provlimem proběhlo bez problémů! Když Káfsi dorazila do trůnního sálu a stanula Provlimovi tváři v tvář, tak byl král... přívětivý? A milý? To bylo velice nezvyklé, a i když se vzhledem podobal jejímu otci, tak povahu, tu měl naprosto odlišnou. Král Provlimos byl vstřícný a Káfsi v jednu chvíli přišlo, že dokonce i zavtipkoval. To jí na moment vykouzlilo úsměv na tváři. Mamka má vážně štěstí, pomyslela si, když viděla, jak královna vedle něj září jasněji než žárovky, které byly přítomné v Athénině „zašívárně", kam Káfsi zavítala při hledání odpovědi ohledně rozbitého kompasu. Podobně jako v té jeskyni se však ani zde Káfsi moc dlouho nezdržela.

Tak kdepak se ten Voithó toulá, pomyslela si mrzutě, rozhodnutá, že ho půjde hledat. Nešlo o nijak promyšlenou akci, zkrátka vyrazí za nosem. Koneckonců, po ostrově se mohla svobodně pohybovat, tak proč toho nevyužít? Dá si menší procházku po okolí, nic zásadního. To by bylo, aby ho neobjevila.

„Princezno Káfsi!" ozval se znedaleka voják dříve známý jako pan Sympaťák. Káfsi ho poznala dle hlasu, a dokonce už znala i jeho jméno. Alexandros.

„Ano? Děje se něco?" zeptala se ho s úsměvem, ale když se jí pohled stočil k jeho rukám, zamrazilo ji. „Počkat, tohle, tohle, tohle," začala, ale nebyla schopná pokračovat. „To je přeci jeho meč!" vyhrkla. „Ale jak?"

Káfsi tu zbraň dobře znala, Voithó ji prakticky nedával z ruky. Rozhodně to je jeho meč. Jeho.... meč, zopakovala v duchu. Ale Voithó ho přeci nikdy neodkládal. Nikdy by ho neopustil, nenechal by ho někde jen tak ležet!

„Našel se nedaleko přístavu, ale po vašem společníkovi se slehla zem," vysvětlil Alexandros. „Je mi to líto, nevíme, kde je nyní."

„To je jeho zbraň?" zaváhala královna, která za doprovodu Provlima vyšla za Káfsi ven.

„Ano," přikývla na souhlas. „Voithó, on je v nebezpečí! Je to horší, než jsem si myslela, musíte mi pomoct ho najít!" zanaříkala a upřela na ni prosebná očka.

„A víš jistě, že je to takto vážné?" zeptala se jí královna, která byla přesvědčena, že je jejich ostrov bezpečným pro všechny a všechno. „Třeba ho jen ztratil. Zapomněl. Možná se s někým zapovídal, někoho potkal a přijde za námi později."

Káfsi však na její vysvětlení jen mocně zavrtěla hlavou. Ne, pomyslela si rázně. Voithó by se s nikým „jen tak nezapovídal". Neopustil by mě. Ne bez upozornění. V rukách stále ještě držela jeho zbraň a s každou další vteřinou si byla více a více jistá, že tu něco nehraje. Něco je shnilého v království Provlimově. A to to přitom začínalo vypadat tak dobře. Tak. Moc. Dobře!

„A kdy se ten váš Voithó ztratil?" zeptal se král a zamyšleně si prohrábl tmavé vousy, jako by v nich hledal odpověď (nebo zapomenutou svačinu).

„Asi včera," hlesla mu Káfsi na odpověď. „Včera ráno a já... pak už jsme se neviděli," dodala a oči se jí rozslzely.

„Za chvíli jsem zpátky."

To bylo to poslední, co jí řekl. Že je za chvíli zpět.

„Pokud se Voithó do konce dnešního dne neukáže, tak po něm hned ráno zahájíme pátrání," sdělil jí král konejšivým tónem. Všiml si, že má Káfsi na krajíčku a to poslední, co potřeboval, bylo, aby jim tam propukla v pláč. To už by raději bojoval proti nějaké mýtické potvoře, než aby musel vymýšlet, jak se uklidňují děti. Naštěstí se zdálo, že jeho slova zapůsobila tak, jak měla.

„To... d-díky," zamumlala Káfsi s jemným úsměvem, zatímco v roztřesených rukách ještě stále držela jeho meč.

„Ale teď už nesmutni, ano?" pokračovala královna. „Slyšela jsem, že k nám zavítala další návštěva."

„Opravdu?" zaváhala Káfsi, a přitom potáhla nosem. „A kdo?"

„Princ Míro," odpověděl za ni král rozmrzele. „Celou dobu nic a najednou zájezd," dodal. Z jeho tónu se dalo poznat, že z této návštěvy radost rozhodně nemá.

„Snad ti ten ruch nevadí," popíchla ho královna.

„Jen mám rád svůj klid!" bránil se. „Káfsi je zde vítaná, ale Sparťany, ty v lásce nemám! Někdy mi přijde, že moře, které nás od nich dělí, není dostatečně velké," dodal s povzdychem.

„Počkat, on je ten princ Míro Sparťan?" zaváhala Káfsi a srdce jí v tu chvíli vynechalo úder. A zatraceně!

„Holčičko, je ti něco?" zeptala se jí královna maminkovsky, když si všimla, že Káfsi najednou nezdravě zbledla.

Královna samozřejmě slyšela o turnaji, který byl Káfsiným otcem pořádán a věděla, že se její bývalý manžel také pustil do diplomacie se spartskými králi. O čem však neměla ani tušení, byl fakt, že Káfsi přislíbil právě tomuto spartskému princi. A že ona před ním vlastně v jistém slova smyslu utíkala.

Káfsi se rozhodla, že před ní o této věci mluvit nebude. Zhluboka se nadechla a bez dalších řečí je následovala zpět do trůnního sálu. Třeba to nebude tak hrozné, pomyslela si. Možná, že je to všechno jenom jedna velká náhoda. Že se sem ten princ stavil jenom na skok a za chvilku zase odejde. Z nějakého důvodu však této myšlence moc nevěřila.

Král Provlimos dal pokyn, aby prince uvedli a když Míro vešel dovnitř, tak se Káfsi zarazila. Ihned ho poznala. Nebylo pochyb, že šlo o stejného Sparťana, kterého tehdy viděla u řeky. Tentokráte však měl přilbu sundanou a ona si ho mohla lépe prohlédnout. Jeho světle hnědé vlasy byly upraveny a dle všeho o svůj vzhled princ dbal. Možná víc než ona sama, což jí přišlo vtipné, takže se na moment pousmála, ale opravdu jen na moment. Nebude se přeci culit na Sparťana!

Princ držel v jedné ruce přilbu a ve druhé štít, na kterém bylo ohromné červené písmeno, lambda. A pokud by člověk stále tápal, jestli před ním stojí Sparťan, krvavě rudá kápě na zádech jen podtrhovala image válečníka.

„Vítejte, princi. Co vás k nám přivádí?" zeptal se ho král s co nejneutrálnějším tónem.

„Přišel jsem si pro princeznu Káfsi, která se má stát mou ženou," odpověděl mu Míro bez obalu a pak natočil hlavu za Káfsi, které věnoval zářivý úsměv nepodobný tomu, jenž spatřil Voithó, než ho Amazonka nezdravě přiškrtila.

„Sparťane," procedila mezi zuby Káfsi, když se jejich pohledy střetly, a zatnula přitom volnou ruku v pěst. V té druhé ještě stále držela nalezený meč a v tu chvíli neměla pochyb, že za zmizení jejího přítele nese odpovědnost právě on.

„Cácorko," oplatil jí Míro s lehkým pobavením ono neformální oslovení a poté obrátil pozornost zpět ke králi a královně. V tu chvíli litoval, že už u té řeky nepoznal, kým Káfsi ve skutečnosti byla. Vše by tak bylo mnohem jednoduší a on by se za ní nemusel vydávat na moře. Lodě neměl rád, mnohem raději řešil záležitosti na souši než ze všech stran obklopený vodou.

„Káfsi, je pravda, že se vy dva –" začala královna, ale Káfsi jí ihned skočila do řeči.

„Řeknu to jen jednou a naposledy: já si tě nevezmu," oznámila mu rázně. „Nikdy, v žádném případě, svatba nebude."

„Něco takového ale není tak úplně na tvém uvážení, nemám pravdu?" odpověděl jí princ jistě.

„Ty..."

Káfsi by mu v tu chvíli nejraději vlepila pohlavek. Jeho samolibému výrazu by jen prospěl rudý otisk dlaně na tváři, ale královna ji v tomto činu zastavila.

„Dejte nám chvilku, ano? Hned jsme zpátky," prohlásila ke králi s princem a poté vzala Káfsi konejšivě za ruku. Za tu ruku, která by bez tohoto zásahu jistě překročila hranice slušného chování.

Káfsi se při této akci trochu ošívala a v její tváři byl stále znát vztek, ale nakonec ji s viditelnou nevolí následovala z trůnního sálu ven, kde je neměl nikdo rušit.

„Jak moc velký problém tu řešíme?" zeptala se jí královna, když měla jistotu, že nejsou v blízkosti nevítaných uší.

„Velký," odsekla Káfsi a vytrhla se jí. „Myslím si, že se Voithó vůbec neztratil, ale ten zatracený Míro ho unesl! To je takový..."

„A ta svatba?" pokračovala královna opatrně.

„S tím přišel ještě otec," polkla. „A já... nejdřív jsem se vážně chtěla přemoct a vyhovět mu. Vzít si toho Sparťana," procedila mezi zuby zhnuseně. „Ale teď... Mami, konečně jsem sama za sebe. Nemůžu to teď ztratit! Nemůžu se vdát, ne teď!"

Káfsi se po tolika letech dostala do stavu, kdy už si nepřišla jen jako něčí loutka, ale měla svůj vlastní život. Byla tak spokojená, proč to tedy měnit? Proč se stávat něčí ženou? Svatba ji vůbec nelákala a jen myšlenka na to, že by se měla vdávat jí způsobovala nevolnost. A jako by již to samo o sobě nebylo dost velkým problémem, tak provdat se za Sparťana? To bylo příliš. Už jen to, že se měla vdát pro ni bylo ránou samo o sobě, ale za Sparťana? Za někoho, kdo zná jen válku a shazuje slabá nemluvňata z útesů? Něco takového bylo pro Káfsi nepřijatelné a jen z pouhého pomyšlení na to, že by princi na svatbu přikývla, se jí zvedal žaludek.

„Pokud byl váš sňatek domluven, tak pro to jistě existuje důvod," odpověděla královna. „Princezny se vdávají rozumně, láska tu nehraje roli. I můj sňatek s tvým otcem byl domluvený."

A jak to taky dopadlo, pomyslela si Káfsi kysele, ale nahlas ta slova neřekla.

„A možná, že tím, že si prince vezmeš," pokračovala královna, „ochráníš svou zemi."

„Jenže já nechci chránit zemi, mami," odsekla Káfsi, ale pak se zarazila. „A já vím, že teď zním jako strašný sobec, ale... Ty pro mě chceš jen to nejlepší, viď?"

„Samozřejmě, že ano," přikývla.

„Tak mi řekni, je sňatek s tím... princem," procedila mezi zuby, „pro mě opravdu tím nejlepším?"

Z královnina výrazu Káfsi poznala, že jí položila otázku na tělo.

„Když řekneš, že ano," pokračovala neoblomným hlasem, „tak už nebudu dělat žádné problémy. A já... vezmu si ho. Vezmu si toho Sparťana," dodala s jistou jedovatostí.

„Ale, Káfsi, přeci po mně nemůžeš chtít, abych," povzdychla si a pak nasadila zadumaný výraz. „Počkej tady chvíli, ano? Hned jsem zpátky," řekla nakonec a na okamžik někam odběhla.

Káfsi zůstala stát na prázdné chodbě a ani nedutala. Co když vážně řekne, že je to pro mě to nejlepší, pomyslela si. Pak by couvnout nemohla, musela by svému slovu dostát, ale samozřejmě až potom, co by osobně dohlédla na to, aby se Voithó vrátil živý a zdravý domů. V tu chvíli se jí v hlavě zjevil obrázek prince. Ten, ten... Káfsi se v duchu snažila vymyslet nějakou hodně drsnou nadávku, kterou by mohla vyslat na adresu toho Sparťana, ale žádné slovo jí v tu chvíli nepřišlo dost silné. Tohle mu neprojde, řekla si nakonec a stiskla nalezený meč obě rukama tak silně, jak to jen dovedla. Tohle mu neprojde, zopakovala rozezleně.

„Tak," vytrhla ji královna z proudu myšlenek, „kde jsme to jenom... Ó, ano, ta svatba. Káfsi, myslím si, že takové velké rozhodnutí záleží jen a jen na tobě. Jde o vážnou věc a nepředpokládám, že to rozhodnutí učiníš hned na místě, proto jsem se rozhodla, že ti pomůžu alespoň tím, že ti dopřeju čas na rozmyšlenou. A teď..." Královna se na chvíli odmlčela a ohlédla se. Vypadalo to, že na někoho čeká a opravdu. Po chvíli se mezi sloupy objevila služebná.

„Výborně, tak tady to je," přivítala ji královna a převzala si od ní svitek, o který zřejmě předtím požádala. „Tohle je zjednodušená mapa našeho ostrova," řekla směrem ke Káfsi a svitek rozbalila, aby se na něj mohly obě lépe podívat.

„Když odsud půjdeš za severním větrem Boreasem, narazíš na opuštěnou kobku. Nikdo do téhle části ostrova nechodí, budeš tam mít od všech klid," dodala a mapu jí předala. „My tu mezitím prince nějak zabavíme a kdoví, možná mu i ten sňatek nakonec rozmluvíme," dodala se šibalským úsměvem.

„Díky, mami. Jsi prostě nejlepší," rozzářila se Káfsi a objala ji.

„A teď už běž, holčičko. Já bych se také měla vrátit zpátky, ať nejsme moc nápadné," rozloučila se s ní a tímto začalo jedno z největších dobrodružství jejich života.

***

„Tak to ti ten plán moc nevyšel, co?" ušklíbla se Evjenik, když viděla, jak princ vychází z paláce a vrací se s prázdnou. Amazonka se ležérně opírala o strom a na tváři jí přitom hrál já-ti-to-říkala pobavený výraz.

„Právě naopak, Ev," zazubil se na ni Míro spokojeně. Zdálo se, že princ věděl něco, co ještě zůstávalo nevyřčeno. „Princezna Káfsi se před námi zřejmě běží schovat a tady se dá skrýt jen na jednom místě."

„Tak schovat?" zaváhala Evjenik a pak vykulila oči překvapením. „Naznačuješ snad..."

„Je to přesně tak, jak si myslíš," sdělil jí Míro s vítězným úsměvem. „Žádné provazy, žádné vlečení. Káfsi za námi přijde sama a budeme je mít oba."