Ada se po několikáté pokusil zvednout ztěžklá oční víčka, která mu neustále padala zpět dolů, jako by byla vyrobena z olova. Hlavu měl jako střep. Vůbec netušil, kde se nacházel. Takto dezorientovaný se ještě nikdy předtím necítil. Neviděl na podlahu, strop či stěny. Nevěděl, kde je dole a kde nahoře. Chyběl mu jakýkoli orientační bod. K dispozici měl jen tmu. Ale ne tu, ve které se nacházel Hektor. Toto byla uměle vytvořená černota. A jako by toho už tak nebylo dost, na jeho suchá ústa se mu něco neustále lepilo. Jakási látka.

„Je tu někdo?" zeptal se Ada po chvíli. Ne snad proto, že by někoho v okolí opravdu očekával, spíše se pokoušel zorientovat se podle svého hlasu. Zaposlouchal se, jestli neuslyší svou ozvěnu. Přišel si jako netopýr. Jenže jeho hlas znovu nezazněl. Žádná ozvěna k Adovým uším nedorazila. Musel být držen v malém prostoru. Jeho teorii o uzavřené místnosti potvrdilo cvaknutí dveří, které se po chvíli ozvalo. Ada se otočil za zdrojem zvuku.

„Kdo je to?" zahuhlal. Látka se mu stále lepila na ústa a špatně se mu dýchalo. Jako by měl něco přehozeného přes hlavu. Pokusil se to ze sebe strhnout, ale rychle si uvědomil, že nemá čím. Chtěl pohnout rukama, ale nedokázal to. Něco je drželo přivázané pevně k židli. Cítil, jak se mu při pokusu o pohyb provaz jen více zařezává do rukou.

„Kde to jsem?" pokračoval Ada. Ani na tuto otázku nečekal odpověď, přesto se z prázdna ozval další hlas. Hluboký, mazlivý, ale také dosti povýšený hlas.

„Otázky tu kladu jen já," řekl ten kdosi přísně.

Ada zaslechl, jak dotyčný něco odložil... zřejmě na stůl. Obrázek místnosti, ve které byl držen, tak nabíral na jasnosti.

„Nevím, jestli na ně budu znát odpovědi," prohlásil Ada klidně. I když se uvnitř něj mísil strach s hněvem, hlas se mu ani trochu nezachvěl.

„Ale ano, budeš," odpověděl dotyčný chladně a udělal několik kroků k němu. „Bezejmenný," dodal a Ada ucítil dotek něčí dlaně v místě, kde měl mít jmenovku. „Už je to dlouho, co jsem měl to potěšení mluvit s někým od vás. Ale ty asi nevíš, kdo jsem, že?" pokračoval hlas. „Jak bys také mohl."

V tu chvíli se Adovi před obličejem vytvořil náhlý závan vzduchu, který měl takovou sílu, že mu z hlavy strhl čepici. A stejně jako jeho čapka byl dole i pytel, který mu celou dobu zacláněl ve výhledu. Světlo v místnosti ho na okamžik oslepilo, obraz se rozostřil a Ada tak mohl spatřit jen pár siluet. Instinktivně sklopil pohled k zemi a několikrát zamrkal. Poté se znovu zadíval do nyní již jasné tváře svého věznitele.

„Vy jste... Ale to není možné," vydechl Ada překvapením. Často o něm slýchával, neustále o něm mluvil, ale vidět ho na vlastní oči... Na jednu stranu to bylo děsivé, na druhou fascinující.

„Není možné? Právě naopak, můj drahý bezejmenný příteli, možné je úplně vše. Ale má to svou cenu," prohlásil Malum a obešel Adovu židli, takže zajatci téměř dýchal na záda.

Tvůrce Sdružení nevypadal ani zdaleka tak démonicky, jak si jej mnoho lidí v Místě představovalo. Šlo o vysokého muže ve středních letech s bystrým pohledem a tmavými uhlazenými vlasy, které zdobila lehká šedinka na boku hlavy. Malum nepůsobil ani trochu ďábelsky a jeho slova, ta nezněla zle. Alespoň zatím ne.

„Stále jsem se nedozvěděl, co po mně chcete," nenechal se Ada zviklat.

„Chci po tobě ten největší dar, který může dát jeden člověk druhému," zašeptal mu Malum do ucha. „Informace. Chci to, co máš ve své hlavě. Chci HEKTORa."

„Koho?" nahodil Ada nechápavý výraz.

„Ne koho, ale co," opravil ho Malum a přešel zpět ke stolu, který se nacházel v přední části místnosti. „Nesnaž se přede mnou dělat hlupáka, pojďme se raději bavit rozumně."

Malum si přitáhl k Adovi od stolu druhou ze židlí a ležérně se na ni posadil tak, že měl před sebou její opěradlo. Teprve nyní si Ada pořádně všiml Smrťáka stojícího celou dobu v rohu místnosti hned vedle dveří.

„Poznám, když mi někdo lže," pokračoval Malum. „Jistě ses s HEKTORem již setkal. Zkusím ti osvěžit paměť, jde o můj první biometrický vynález. Zařízení tak mocné, že dokáže ovládat Bouři jen pouhopouhou myšlenkou. Ach, tolik síly v něčem tak až směšně drobném," zasnil se.

„Vážně nevím, o čem mluvíte," tvrdil Ada stále tu svou.

„Opravdu? Že bys nakonec nebyl tak chytrý, jak jsem si myslel? A co třeba ‚kouzelné brýle', no? To už by ti něco mohlo říct."

Ada zavrtěl hlavou, jenže Malum se nenechal zmást. Poznal, že před ním Ada skrýval tajemství. Mávl rukou na svého zaměstnance, který stál po celou dobu jejich konverzace jako socha v koutě. Smrťák ve vteřině ožil a přešel k němu.

„Potřebuje trochu motivace," řekl Malum a jeho zaměstnanec Adu bez váhání udeřil do nosu. Ozvalo se zaskučení.

„Je zvláštní, jak některé části těla umí být odolné, zatímco jiné se zlomí během chviličky," řekl Malum téměř bez emocí. „Roky toto zařízení hledám. Roky," pokračoval. „To jste si vážně mysleli, že přede mnou něco takového dokážete schovat navěky? Dokud jste byli zašití jako krysy ve svém podzemí a prováděli drobné sabotáže, nechával jsem vás."

„Nechával?" vydechl Ada, který cítil, jak mu teplá krev stéká na horní ret.

„Jistěže. Úplně vás zlikvidovat by bylo bláhové, vždy se objeví někdo nový. A po nich další, a zase další. Je to únava donekonečna vyhledávat, kde mám své odpůrce. Jenže teď, teď mám takový pocit, že jsem udělal chybu. Že jsem to nechal dojít příliš daleko a opakuje se problém s Terrou 1. A něco takového nesmím dopustit," zamumlal. „Řekni, kde jsou ty brýle?" zeptal se mírným hlasem.

„Vážně nevím, o čem mluvíte," trval Ada na svém.

Malum znovu pokynul Smrťákovi, který bez zaváhání Adovi uštědřil další úder. Tentokráte trefil čelist a Adova hlava se po ráně prudce zaklonila.

„Myslel jsem, že je pryč," pokračoval Malum ve svém proslovu, jako by se kolem něj vůbec nic nedělo. „Ztracen... pohřben..." S posledním slovem se však jeho hlas na okamžik zlomil. Jako by si vzpomněl na něco velice bolestivého. Ada netušil, na co mohl samotný vedoucí Sdružení v tu chvíli myslet, ale muselo to být něco silného. Malum v tu chvíli působil až nepříjemně lidsky a zranitelně.

„Ale teď když to mám skoro na dosah, myslíš, že si to nechám ujít?" Malum znovu naznačil rukou stejné gesto a Smrťák udeřil do třetice. Zjevně si svou roli užíval, protože si pro své rány vybíral jen ta nejbolestivější místa. Nos, čelist a nyní přišel na řadu krk.

„Dost, dost, dost," zarazil ho Malum. „Takhle ho zabiješ. To by se z toho dostal až příliš snadno."

Poté, co to dořekl se na Malumově tváři objevil úšklebek. Jeho obličej se stočil do škodolibé grimasy, která rozhodně nevěstila nic dobrého.

„Můj vynález možná pohřbený není, ale oni budou. A to brzy," řekl a obrátil se na Adu. „Právě mi s vámi došla trpělivost," otočil se ke stolu, odkud zvedl svůj cylindr a nasadil si jej zpět na hlavu. Poté přešel ke dveřím a jeho plášť se zavlnil, jako by šlo o hrdinskou kápi.

„K čemu se chystáte?" zamumlal Ada bezmocně.

„To se ti bude líbit," věnoval mu chladný úsměv. „Už se nebudeme snažit o úspěšnou infiltraci mezi tebe a tvé kamarády. Žádné hledání, kudy to vlastně vylézáte ze svých děr. Celou tu oblast prostě pohřbíme."

„Cože?!" zděsil se Ada. Chtěl protestovat, ale došla mu slova. Poté ucítil, jak mu Smrťák znovu nandává pytel na hlavu. „To nemůžete," zahuhlal.

„A co přesně mi v tom má bránit?" zasmál se Malum. „Jako bych to snad neříkal. Jakmile se člověk oprostí od principu zakázaného a dovoleného, zjistí, že na tomto světě není nic nemožné. Vůbec nic nemožné, rozumíme si?"

„Když nás zlikvidujete, objeví se další," zahuhlal Ada a natočil hlavu směrem, kde předpokládal, že stojí jeho nepřítel. „Sám jste to řekl. Tímhle nic nezískáte."

„A přesně tady se pleteš," prohlásil Malum mezi dveřmi. „Dám si záležet, aby o nás tví přátelé věděli. A pak je donutím udělat chybu, kterou zpečetí svůj osud."

Těmito slovy se Malum rozloučil se zajatcem a vyšel ven. V místnosti zanechal jen strážného a když kráčel směrem k výtahu, diktoval přitom do svého komunikačního náramku další pokyny:

„Operace Dar z nebes je tímto oficiálně zahájena," řekl Malum tajemně. „Využijte veškerý materiál, který je k dispozici, máme na to jen jeden pokus."

„Ano, pane," ozval se z druhé strany hlas Jedničky.

„Až s tím skončíte, důkladně prohledejte celou oblast. Je mi jedno, jak dlouho to potrvá. Chci ty brýle, rozumíme si? S Bezejmennými se netrapte, nezapomeňte, že jsou povoleny jakékoli ztráty."

„Pane," začal Jednička nejistě. „Ta část země, o které mluvíte, zahrnuje i obydlenou oblast plnou civilistů."

„Asi jste mě prve neslyšel. Řekl jsem jakékoli ztráty," prohlásil Malum odměřeně. „Účel světí prostředky, příteli, to si pamatujte. Může je těšit, že padli za dobrou věc. A teď mi přineste ty brýle, ano? Víte, jak nerad zažívám zklamání."