Valerian na Hektorovu žádost nic neodpověděl. Jen mu věnoval zamyšlený pohled a pak se obrátil a odešel zpět do osady. Hektor se tak ocitl sám a po dlouhé době se tak i cítil. Byl sám v tom nejryzejším slova smyslu. Sám jako ve chvíli, kdy opustil Dům. Kdy opustil Magdu. Kdy se toulal Terrou 4 a byl jen tím Zimžírkou. A nyní, i když bylo na dohled mnoho lidí, tak se znovu cítil tak osaměle. V tu chvíli mu bylo do breku. Cizí místo, cizí lidé a jediný člověk, s kterým si mohl co říct, měl být nyní mimo jeho dosah. Pláč se zdál být přirozenou reakcí, ale Hektor ho však rázně odmítl.

Ne, pomyslel si a nesouhlasně zatřásl hlavou. S jistým odhodláním zatnul ruce v pěst a zastavil třesoucí se ret. Tohle není můj první průser, dodal pak v duchu. A rozhodně není ani ten poslední. Tohle dám, řekl si nakonec a s hlubokým nádechem se rozešel zpět k vesnici. Přitom si dal záležet, aby byl od Valeriana, co nejdále to šlo.

Když po nějaké době vyšla z chýše Val, měla s sebou doprovod, podle všeho samotného krále. Byl to mladý muž se zlatou čelenkou, stejně zlatým náhrdelníkem a dlouhým pestrobarevným rouchem. Hlavu měl holou a na tváři přísný, přesto laskavý výraz. Hektor se při pohledu na něj pousmál. Přišlo, že tu má každý svoji verzi. Drobný ukřičený generál se zdál být Jedničkou, král zase Adou. Mohl tu snad někde pobíhat i africký Hektor?

„Rád vás poznávám, jmenuji se Badwo," představil se jim král. „Doufám, že nám odpustíte naše unáhlené jednání. Když se k nám dostala zpráva o příletu ‚velkého ptáka', cítili jsme se ohroženi a museli jsme o vás zjistit více."

„Král Badwo nám nabídl útočiště," doplnila ho Val. „Můžeme se odsud spojit s Gregem a ostatními a taky nabrat síly."

„A jak to, že mluvíte tak dobře naší řečí?" zeptal se ho Hektor, který byl z plynulosti králova projevu unesený. Zvláště, když ho srovnal s tím drobkem křičícím „jedna člověk".

„Naše království spadá pod Sdružení, abychom přežili, museli jsme se naučit jeho řeč," odpověděl Badwo s jistou skleslostí v hlase.

Bohužel to vše však neskončilo jen u jazyka. Aby nebyli místní úplně vyhlazeni, museli přijmout také kulturu Sdružení. Vzdali se tak svých náboženských rituálů, ceremonií a zkrátka všeho, co pro ně bylo svaté, a to proto, aby mohli žít. Někteří z místních se však neubránili myšlence, zdali má pak takový život, život bez víry, cenu.

„Možná tedy spadáme pod Sdružení, ale to neznamená, že nepomůžeme lidem v nouzi," prohlásil Badwo a ukázal směrem odkud k nim Hektor a ostatní přišli. „Mí lidé obdrželi instrukce ohledně vaší vysílačky. Přenesou ji do chýše pro hosty. Prosím, buďte tu jako doma."

„A vážně nás tu nikdo ze Sdružení nenajde?" vložil se do toho Valerian. „Přeci jenom, právě jste řekl, že ‚spadáte' pod Sdružení."

„Nikdo ze SMRTi nás nenavštívil již celá léta," pokračoval Badwo skleslým tónem. „Zaseli do našich srdcí strach a pak zmizeli. Můj titul je nepatrný, veškerou moc má představitelstvo Terry 3 sídlící na severu. Dělí nás však taková dálka, že se jejich návštěvy nemusíte bát."

Tato slova přítomné uklidnila a když se brzy v jedné z chýší objevila vysílačka, mohl se Hektor dát do jejího testování. Samozřejmě se tak dělo za přítomnosti Val i Valeriana. Hlavně Valeriana. A když se vše zdálo být připravené, pokusil se Hektor kontaktovat Grega. Otočil s jedním z knoflíků a displej ze Smrťáčího komunikačního náramku se rozzářil zelenou barvou. Zdálo se, že vše funguje tak, jak má a Hektor proto udělal pár kroků dozadu a přenechal mluvení jiným. V tu chvíli mu to přišlo jako dobrý nápad. Přešel k výlezu z chýše a nechal Val, aby do vysílačky promluvila.

„Haló? Haló?" pronesla do přístroje s jistou opatrností. „Slyšíte mě?"

Žádná odpověď.

„Haló? Haló?" zvolala netrpělivě. „Krucinál, ono to snad nefunguje. Heku?" otočila se k místu, kde ještě předtím jmenovaný stál, ale ten už tam nebyl. „Kde je Hek?" zaváhala. „Ten nám to pomůže spravit."

„Jistě si poradíš i bez něj," odpověděl jí Valerian mírně.

„To těžko, vždyť on tu vysílačku pomáhal sestavit," povzdychla si. „Nikoho kvalifikovanějšího s sebou nemáme. Dojdu pro něj," dodala a zvedla se.

Než stihl Valerian cokoli dalšího říct, ozval se z vysílačky něčí hlas.

„Haló, Val, jsi to ty?"

„Ado, no, sláva," zaradovala se. „Ono to funguje!"

„Našli jste v Jižní Americe útočiště?"

„Ano i ne," ušklíbla se.

„Počkat, jak je tohle možné?"

„Útočiště máme, ale Hek nám ve spánku změnil nastavení," zazubila se na vysílačku Val. „Skončili jsme v Africe."

„No, to snad... Já nemám slov," zasmál se Ada. V tu chvíli byla jedna jeho část ráda, že se Hektor vydal na dobrodružství daleko od nich. „On je vážně číslo. Nedivím se, že ho ty děti milují. Víš o tom, že mu ti caparti nakreslili obrázek?" pokračoval pobaveně. „Jsou na něm oni tři, Hek a z nějakého důvodu tam přidali i mě."

„Úúú, že by si z vás udělali nového tátu s mámou?"

„Val, prosím," Ada se chytil za hlavu a dusil v sobě smích. „O takových věcech se nežertuje, ještě tě Hek uslyší a já ho budu mít na krku jako manželku."

„Jo? Odkud bereš to přesvědčení, že nebudeš manželkou ty?" ušklíbla se Val.

„Prosím, už dost," zasmál se. „A kde vlastně je? Je tam někde s tebou?"

„No, byl tady," odpověděla nejistě. „Ale někam zmizel. Mimochodem, ta teplota je tady taky k nevydržení. A víš, že tu není vůbec sníh?"

„Opravdu? To zní skvěle."

„No, jo, je tu jen zelená tráva," řekla Val zasněně a začala mu básnit o okolí. „A lidi jsou tady hrozně milí. Teda předtím na nás mířili kopím ale –"

„Kopím?!"

„No, jo, ale upřímně, to byla mnohem menší hrozba než to, co jsme si zažili s Gregem," dodala Val se smíchem. „Tihle aspoň nemají kápě."

Zatímco ve stanu probíhala vášnivá debata, Hektor se procházel po osadě a prohlížel si, s čím to tady vlastně má, co dočinění. Jenže kromě domků, které byly jeden jako druhý, na nic dalšího nenarazil. V tu chvíli si přál, aby mohl být s ostatními v té chýši a komunikovat s Adou a zbytkem přes vysílačku, jenže to nešlo. Ne, když tam byl on, Valerian. Hektor by si zkrátka nemohl ten rozhovor užít, když by věděl, že je každé jeho slovo podrobováno zevrubné analýze. Že může být vše, co řekne, použito proti němu. Byl to příšerný pocit a kdyby to šlo, tak by Hektor hned založil petici týkající se vyhoštění Valeriana. Podpis od toho afrického mini-Jedničky by jistě získal a král-Ada by také mohl být pro.

Stavím se tam potom, dospěl nakonec k rozhodnutí a sedl si pod jeden ze stromů. Těšil se na to, že si popovídá s Tomem a Adou a možná, se dozví také nějaké drby od Jonáše II. a popovídá si s Pravou. Levá ho sice stále rozčilovala svou umanutostí, ale koneckonců, kdyby tam byla i ona, tak by se taky nezlobil. Stejně tak by mu nevadil rozhovor s Tinou, které však do této chvíle neodpustil hlášku o tom, že vypadá, jako by ho „vyzvrátil bizon".

Jak tam tak Hektor seděl a v myšlenkách bloudil ke všemu možnému a nemožnému, tak najednou ucítil, jak mu něco spadlo na hlavu. Předmět se odrazil od jeho náhradních brýlích usazených na čele a spadl mu přímo do klína. Hektor se podíval, co to k němu přilétlo a spatřil banán. Se zvědavostí si to ovoce prohlédl. Jako člověk, který vyrostl na polévkách a tyčinkách si mohl o něčem takovém nechat jen zdát. Několikrát ho zvědavě protočil v ruce, jako by šlo o kolt, a najednou ucítil další ránu, která byla snad ještě o něco silnější než ta předchozí. Druhý banán právě dorazil.

„Auvajs!" vyhrkl Hektor rozezleně a vzhlédl. Koruna stromu zašustila, ale nikoho tam neviděl. Znovu se tedy opřel o kmen a dal se do rozjímání nad tajemným ovocem, když vtom přišla třetí rána. Další banán.

„Co to má být?" rozčílil se Hektor a vstal. Z koruny stromu k němu kromě šustotu listí dolehl i tlumený smích. „Kdo je tam?" pokračoval rozmrzele. „A proč mi házíš na hlavu tyhle... věci!" řekl a hrozivě namířil banán do koruny stromu.

„A co s tím chceš dělat?" ozval se seshora rozverný hlas.

„No, jestli s tím nedáš pokoj, tak," začal Hektor, ale zasekl se. Nevěděl, jak má pokračovat.

„Tak co?" řekla hlava, která na něj vykoukla z koruny stromu a Hektor sebou polekaně cukl. „Akwaaba, cizinče," zasmála se ta hlava a pak jedním ladným skokem odhalila, že se pod tím banánobijcem skrývá dívka.

„Fíha," prohlásil Hektor uznale, když viděl, jak elegantně by ten skok proveden.

„Dáš si?" řekla a podala mu banán, který stihl šokem upustit.

„Dík, Akwábo," ušklíbl se.

„Sám jsi Akwába," zazubila se na něj a banán mu předala. „To je jenom náš pozdrav, tak se u nás vítá."

„Jo? Že to tady ještě nikdo neřekl," pokračoval Hektor rozmrzelým tónem a začal slupku trhat, jako by šlo o balicí papír.

„Třeba tu jenom nejste vítaní," zavtipkovala. „A i bezruká opice jí banán lépe než ty," dodala s úsměvem, když viděla, jak se Hektorovi banán nabodl na prst, ze kterého zjevně odmítal slézt.

„Aby ne, když v tom maj ti vopičáci praxi," odfrkl a pokusil se toho mazlavého kousku nějak elegantně zbavit. Moc se mu to nedařilo.

„Všichni ostatní z toho létajícího zařízení jsou v chýši, proč tam nejsi ty?" začala s vyzvídáním a důkladně si Hektora změřila pohledem.

„Nemusím bejt všude s nima a... ó, tohle je mňam!" zvolal labužnicky, když se do banánu konečně zakousl.

„Hmm, chápu, Hektore," pokračovala zamyšleně, když si přečetla jmenovku na jeho kabátu. „Není ti v tomhle teplo?"

„Ne, já jsem byl vždycky to, no, chladnej," zamumlal, i když se v tom oblečení vlastně vařil.

„A taky smrdíš," ušklíbla se.

„Cože?" vyhrkl dotčeně a přičichl si ke kabátu. Jeho obličej se ihned stočil do zhnusené grimasy. Bleh, pomyslel si. No, fuj. Proč mi tohle nikdo předtím neřek?

„Král Badwo říkal, že se mám postarat o cizince, kteří k nám dorazili," pokračovala. „Budu tedy něco jako vaše opatrovatelka."

„To mám fakt štěstí," odsekl.

„To máš, protože hygiena je zjevně tvůj nepřítel," ušklíbla se. „Pojď, ukážu ti, jak to tady chodí a dám ti nějaké oblečení. V tomhle se brzy usmažíš jako taro."

„Taro?" zaváhal.

„Neznáš banány a ani taro?" zavrtěla nechápavě hlavou. „Co jste to jenom za lidi."