„Fajn," prohlásil Hektor sebevědomě. Snažil se tvářit, že takové rodeo nepodnikal poprvé, i když opak byl pravdou. „Jak se odtud probijem?"

„Takhle," řekl Ada a několikrát vystřelil z otevřeného okna. Smrťáci neváhali a palbu jim ihned opětovali.

„Krucinál, co to vyvádíš?" křikl Hektor. Instinktivně se chytil za hlavu a přikrčil se pod oknem. Taková hovadina. Vždyť po nás střílej!

„Musíme je nějak zabavit, než vymyslíme, jak odtud ven," vysvětlil své chování Ada a znovu několikrát vystřelil. Byl si až moc dobře vědom, že jim hospoda nebude poskytovat úkryt navěky. Až zazní další siréna Sdružení informující obyvatele o pominuvší Bouři, pak teprve budou oba v pořádném maléru. Z bunkru v tu chvíli vyjdou ostatní hosté a jakmile spatří, kdo s kým bojuje, bez váhání předají Adu s Hektorem spravedlnosti. Dva podivní chlapíci čelící jednotce SMRTi? Viník se zdál být jasný na první pohled. A i kdyby se tito lidé nepokusili pomoci Sdružení, na stranu Ady s Hektorem by se také určitě nepřidali. Ne. Byli na vše sami.

„Myslím, že jsme nahraní!" okomentoval stav Hektor a vystřelil směrem, kde se domníval, že se nacházeli Smrťáci. Podle intenzity, s jakou jim „odpovídali", hádal, že se jich ve sněhu mohlo nacházet tak deset. Jejich bílá uniforma jim ale umožňovala dokonale splývat se svým okolím, takže se Hektor mohl ve svém odhadu snadno zmýlit. Jediné, co oběma dokázalo napovědět, kde se zrovna jejich nepřátelé schovávali, byla tmavá sklíčka jejich brýlí. Na to, aby se na ně však stihli zaměřit, neměl ani jeden z nich čas.

„Kryj se a nepřestávej se střelbou," rozkázal Ada a vydal se směrem k baru.

„Vážně?! To si teď...musíš nutně... dát do nosu... nebo co?" křikl po něm Hektor znepokojeně, zatímco prováděl zvláštní dřepo-střílecí rozcvičku. „Já se tady můžu uštvat... A ty ... jdeš... chlastat."

„Klid, hned jsem zpátky," utrousil Ada pobaveně. Na odpověď se mu dostalo jen Hektorovo nezřetelné mrmlání.

I když se situace zdála na první pohled bezvýchodná, Adovi svitla naděje. Všiml si totiž druhých dveří, které vedly ven a zdály se být nikým nehlídané. Nenápadně je pootevřel a vykoukl ven. Dostal se na něco, co kdysi možná bývalo pěkným dvorkem. Krom starého chlívku a necek tu však nebylo nic zajímavého k vidění. Ada hned vytušil, proč nebyl žádný Smrťák v dohledu. Hospoda ležela ve slušné nadmořské výšce a od pádu ze strmého srázu ho dělilo jen pár kroků. Touto cestou se nikam nedostanou.

„Přišels na něco?" uvítal ho Hektor po jeho návratu a pak sebou rychle cukl. Kulka jen taktak minula jeho hlavu a zabořila se do zdiva, jehož kousky vlétly do místnosti. Hektor si oddechl. Tak tohle bylo o fous.

„Tamtudy to nepůjde!" křikl Ada a zabouchl za sebou dveře. Nebylo to nutné, ale měl to zkrátka ve zvyku. Zavírání dveří pro něj bylo slušností.

Ada chtěl přeběhnout zpět k Hektorovi, jenže mu v tom něco zabránilo. Do místnosti krom kousků omítky vlétlo ještě něco jiného.

„Co to sakra –" vydechl Hektor překvapením a nahnul se blíže. Jeho pohled padl na předmět nacházející se jen kousek od něj. Zíral na něj jako v hypnóze.

„Běž od toho!" rozkázal Ada a instinktivně ucouvl o několik kroků zpátky.

Poté přišel záblesk. Vše se seběhlo tak rychle. Oslepující světlo složilo Hektora na podlahu. Při pádu ucítil, jak mu hlava narazila na hranu stolu. Palčivá bolest projela celým jeho tělem. Zaslechl zvláštní praskání a po jeho kůži se roztančilo množství zářivých provázků. Každičký Hektorův sval se napnul k prasknutí. Cítil, jak pomalu ztrácí kontrolu nad tělem. Ležel bezmocně na zemi a jeho ruce a nohy sebou jen nekontrolovatelně cukaly. Byl ochromený. Nikdy nic podobného necítil.

Poslední, co Hektor zahlédl, byl strop hospody. A pak Adu, jak se nad ním naklání. Toho už však nedokázal téměř rozeznat. Celý svět se začal postupně nořit do tmy. Po oslňujícím světlu, které ho tak zaskočilo, přišla čerň. Ta uklidňující, vše ukončující čerň.