Hektor se s ostatními ocitl v osadě plné kulovitých chýší. Přišlo mu to primitivní a velice nezajímavé. To jsou teda architekti, ušklíbl se v duchu, když viděl špičaté střechy z jakési slámy. Já bych to dal líp.

„Král tudy," řekl ten trpaslík, zřejmě ve funkci jakéhosi afrického Jedničky, a vykročil kupředu. Trio Hektor, Val a Valerian se vydalo za ním, ale najednou se prcek zprudka otočil a zastavil je.

„Ne, ne, ne," rozzlobil se. „Jen jedna. Jedna člověk," řekl a natáhl ruku k Val.

„To ani náhodou," osočil ho Hektor, který v tu chvíli vypadal jako gigant chystající se zašlápnout skřítka.

„Nech ho," řekla Val mírně. „Já půjdu."

„A seš si tím jistá, holka?" zaváhal Hektor. „Protože tohle fakt není moudrý. Troufám si říct, že se jedná o valovinu," zazubil se na ni. Byl hrdý na svou slovní hříčku.

„Poradím si," ušklíbla se Val a dělala, že jeho poslední slovo neslyšela. „A kdyby něco, tak z nich udělám cedník, neboj," dodala a s úsměvem ukázala na své pouzdro se zbraní. „Zatím dělej společnost tátovi, ano?" rozloučila se s ním a následovala jistého vzteklého prcka do jedné z chýší.

Hektor se ohlédl a spatřil Valeriana, jak kráčí pryč.

„P-počkat!" zakoktal jeho směrem. To poslední, co potřebuju je, abych tady ztratil slepce, dodal v duchu a rozběhl se za ním.

„Copak? Chceš se přidat na procházku, Hektore?" oslovil ho Valerian, zatímco pokračoval v chůzi a Hektor jen pokrčil rameny.

„A proč by ne," odpověděl zvesela. „Má ta procházka ňákej cíl?"

„Vlastně ano. Víš, věděl jsem, že se ke mně připojíš," řekl a narazil svou improvizovanou holí o strom. Poté se zastavil a zaposlouchal se.

„Slyšíš to?" zeptal se ho a na chvíli se odmlčel.

Hektor našpicoval uši, ale nic nezaslechl. Hlasy z osady utichly, zřejmě byli od místních obyvatel hodně vzdáleni a v okolí tak nebylo ani živáčka.

„Co bych měl slyšet?"

„To ticho," pousmál se Valerian. „Řekni mi, Hektore, myslíš si o mně, že jsem slabý?"

„Cože?" vyhrkl a překvapeně zamrkal. „Ne, jasně, že ne."

„Zajímavé," řekl Valerian s tajemným úsměvem. „A co hlupák. Považuješ mě za hlupáka?"

„Proč bych –" začal Hektor váhavě, ale svou větu už nedokončil.

„Tak proč si myslíš, že se vedle mě může promenádovat Malumův potomek," procedil mezi zuby Valerian, jehož ruka držela Hektora pod krkem. „A to bez jakýchkoli následků?"

„J-já," zakoktal sípavým hlasem. Najednou nemohl dýchat. Jeho záda byla silou tlačena na kůru jednoho z těch „podivných" stromů, které nikdy předtím neviděl a v tu chvíli si moc přál, aby bylo KUŘE hned vedle a on do něj mohl nasednout a odletět pryč. Co to má sakra znamenat? Jeho mysl zachvátila panika. Vůbec té změně nerozuměl. Valerian se celou dobu choval jako hodný, milý pán a najednou z něj šla nevyslovitelná hrůza. A jakou měl sílu! Někomu takovému se jen těžce vzdorovalo. A Valerian si byl dobře vědom své přesily. Poznal, že je z něj Hektor nervózní, dost možná i k smrti vyděšený, přesto se rozhodl sevření nepovolit.

„Mám tě prokouknutého, Hektore," pokračoval zlověstně.

„Ale vždyť vy nevidíte," bránil se.

„Ne doslova, jen obrazně," povzdychl si Valerian a trochu svůj stisk povolil.

„Ale tohle bude ňákej – "

Hektor se ze situace pokusil lidově řečeno vykecat, ale Valerian ho měl zřejmě opravdu „prokouknutého", protože s tímto činem počítal.

„Už ani slovo," řekl ostře a dlaní mu zakryl ústa. „Teď nebudeš mluvit, ale poslouchat," dodal stroze. Z jeho hlasu šel znát hněv. Ještě stále měl před očima ty brýle, které ten osudný den nalezli v krytu pod podlahou. I ten jejich nápis. HEKTOR. Nevšední jméno, Hektor. Bývalému veliteli Místa nedalo moc práce spojit si nápis z brýlí se jménem Magdina schovance.

„Mohl bych tě zabít," pokračoval Valerian klidným hlasem, i když to v něm v tu chvíli vřelo. „Způsobit ti utrpení, jaké jsi ještě nezažil, protože jestli jsem si něco ze Sdružení odnesl, pak je to, jak činit bolest," dodal a dlaní nepřestával tlačit na Hektorova ústa. Cítil jeho třas.

„Ale vzhledem k tomu, že jsem takový dobrák, tak tě nechám žít," řekl Valerian nakonec. „Mám jenom jednu podmínku."

Podmínku? Samozřejmě, že Hektor na nic takového nehodlal přistoupit. Nikdo mu tady nebude klást podmínky! V tu chvíli se chtěl tuze moc bránit, ale z nějakého důvodu nemohl. Jeho tělo odmítalo pracovat a on tak mohl jen s vypoulenýma očima sledovat Valeriana a nechávat každé jeho slovo, aby se mu nepříjemně vpalovalo do mysli.

„Od této chvíle se už nepřiblížíš ani ke mně, ani k Valérii," pokračoval. „Když to dodržíš, budu tvoji existenci tady tolerovat a nebudeš se mnou mít problémy. Ale když ne," řekl a znovu zesílil svůj stisk.

Hektor bolestně zavřel oči.

„Když se jí třeba jenom zeptáš na to, jaký měla den, nebo jak se má. Zkrátka, když se s ní pokusíš navázat jakýkoli přátelský kontakt, tak se osobně postarám o to, aby se tady každý člověk dozvěděl, co za zrůdu ve skutečnosti jsi. Rozumíš tomu, co ti tady říkám? Jestli ano, tak kývni."

Hektor lehce přikývl.

„Výborně," ušklíbl se Valerian, když ucítil pohyb Hektorovy hlavy. „Zdáš se jako bystrý kluk, takže asi není nutné zabíhat do podrobností, co by se stalo, kdyby ses o této naší malé konverzaci někomu zmínil, že?"

Hektor znovu roztřeseně přikývl a Valerian na své dlani ucítil jeho přerývaný dech.

„Dobře, dobře. Když budeš tímhle způsobem pokračovat dál, tak se nevrátíš do Sdružení po kouskách," dodal a pustil ho.

Hektor si odkašlal a opřel se dlaní o strom, aby znovu získal stabilitu.

„Možná si myslíš, že jsem na tebe teď zbytečně drsný," pokračoval Valerian o něco mírněji. „Ale jsi jeho krev, Hektore," dodal trpce. „A s někým takovým nechci a nebudu mít co dočinění. Magda je moc hodná a starostlivá, takže to nevidí, ale já ano," řekl a namířil svou klacko-hůl na jeho hrudník. „Jsi stejný jako on a čím dál budeš od mé rodiny, tím líp pro všechny."

„Já vím," zafuněl mu Hektor na souhlas a Valerian se po těchto slovech zarazil.

„Tak víš?" zopakoval s podivem.

„Ano, ale Val o tom, prosím, neříkejte," dodal sklesle.

„A co ti na tom tak záleží? Chci přece, aby ses od ní držel dál," odsekl.

„To jo," přikývl Hektor. „A udělám to, jenom... Nechci, aby se na mě tak dívala."

„A to přesně jak?"

„Jako vy," doplnil se. „Nechci, aby se na mě dívala tak jako vy."

Hektor byl připravený přijmout svou porážku. Za těchto podmínek se mu to zdálo jako to nejschůdnější řešení. Na co ale rozhodně připravený nebyl, byla chvíle, kdy by se na něj Val podívala a v jejích očích by se zračil hněv. Ale ne ten, který měla, když mu poprvé (a vlastně ne naposledy) vyhrožovala smrtí. Tato vzpomínka akorát nutila Hektora se pousmát. Ne, byl to hněv na Maluma, na Smrťáky, na celé Sdružení, který se koncentruje do jednoho zlého pohledu plného agrese a averze. Zhnusení. A Hektor věděl, že pokud by od ní okusil něco takového, bylo by to horší než uvíznout v Bouři. Tehdy se vám ledové krystalky zabodávají do kůže jako ty nejvytrvalejší jehličky, ale aspoň se drží na povrchu. Tento pohled by ho ale zasáhl hlouběji. Dostal by se do místa, kam zatím žádná vločka nepronikla. Do srdce. Vidět v jejích očích tu nevyslovitelnou zášť by Hektora zasáhlo přímo u srdce. A z této rány by se vzpamatovával jen velice těžce.