„Kdo si jako myslíš, že jsi?" pustil se do nově příchozího Michal a na chvíli povolil sevření Hektorova krku.

„Nechci žádné potíže," odvětil Ada klidně. „Vezměte si od toho mizery, co potřebujete a předejte mi ho. Slibuju, že půjdeme po svých a už nás nikdy neuvidíte."

Michal postavil Hektora zpátky na zem a vrátil se se svými kumpány zpět do hospody. Anebo taky ne. Podvod v kartách se dal jen těžce překousnout, tady šlo o hospodskou čest. A tak místo aby osazenstvo dalo Adovi a Hektorovi šanci na mírumilovný odchod, rozhodli se přejít do protiútoku.

„Na takové hlášky ti kašlu, kamaráde," zasmál se Michal. „Karetní podvody se tady netolerujou. Pokud jsi alespoň trochu chlap, vyřešíme to hezky postaru," řekl a vytáhl si důležitě rukávy. „Vítěz bere vše. Naše prachy i toho kluka."

„Takže dluh z karet?" Kdyby měl Ada obočí, pobaveně by ho nadzvedl. „Nestojím o problémy, ani o vaše peníze," řekl nakonec s klidem, který mu byl tolik vlastní. „Jen nás nechte odejít. Sám z jeho společnosti nejsem nadšený, to mi můžete věřit."

„Búúú, tak pan chůva odmítá naše vydřený librodolary," prohlásil Michal provokativně. „Ale já ti něco povím..." chtěl pronést další peprnou poznámku na Adův účet, ale najednou ztichl a zůstal na něj jen upřeně zírat. „T-ty seš, t-ty seš," zakoktal a s šokovaným výrazem ukázal na Adův hrudník, jako by v něm měl díru od dělové koule. „Bezejmenný," dokončil svou myšlenku. V jeho hlasu se zračil údiv a fascinace. Zřejmě o takzvaných Bezejmenných slyšel jen různé hospodské povídačky, ale nikdy žádného nespatřil na vlastní oči. Nebylo divu, Místňáci si léta dávali záležet, aby je nikdo neviděl. A Sdružení se snažilo vymýtit jakékoli zvěsti o přetrvávajícím odboji. Hektorovy činy tak poněkud ruinovaly práci oběma stranám.

„Panejo," vydechl Michal, když z něj opadlo překvapení. „Tomu říkám jackpot," zavrčel a na jeho tváři se objevil vítězný úsměv. „Až s tebou skončím, zaplatí mi Sdružení majlant! Po takových, jako jsi ty se určitě shání. Jste nebezpečí pro systém. Systém!" vykřikl.

Po tomto odhalení ožilo ještě několik dalších lidí, kteří byli až do této chvíle schovaní v bezpečí hospody. Skupina zvědavců se nahromadila u dveří, někteří na Adu hleděli s obdivem, jiným se v očích zračil strach. Pak tu byli i ti, kteří na něj zírali s pusou dokořán, neschopni jakéhokoli slova. Zatímco u těchto lidí nešlo pořádně poznat, co si o Adovi vlastně myslí a co se jim právě honí hlavou, Michal a jeho přátelé byli krásně čitelní. Mysleli jen na jedno, na peníze.

„Takže, půjdeš s náma po dobrém," řekl Michal tajemně a jeho dva kamarádi si za něj poslušně stoupli a výhružně zaťali ruce v pěst. „Nebo po zlém?"

Ada na tuto hrozbu mohl reagovat různými způsoby. Mnozí by po takovém odhalení jistě vzali nohy na ramena a zmizeli někde v lesích. Jenže útěk nebyl úplně Adův styl. Krom nedávného incidentu se Smrťáky boj nikdy nevzdával. A protože muži stojící před ním pro něj nebyli dostatečným ohrožením, aby porušil své zásady, zvolil si Ada variantu po zlém. Nejprve hbitě uskočil před Michalovým úderem, čímž svého protivníka zaskočil. Nikdo nečekal, že by někdo takto velký mohl být i mrštný. Poté Ada vymrštil svou pěst jako had připravený k útoku a jedním rychlým pohybem srazil nepřítele k zemi. Zřejmě to byla vážně rána, protože Michal zůstal ležet a už nevstal.

Pokud by se jednalo o čestný souboj jeden na jednoho, jistě by Ada vyhrál. To by se ale na něj nesměli ve vteřině pověsit dva Michalovi spojenci. Jeden z nich Adovi nasadil kravatu, zatímco druhý se mu snažil za zády zkroutit ruce, aby se nemohl pořádně bránit. Ada se bez zaváhání vrhl prudce k jednomu ze stromů, kde byl ještě před chvílí tak dobře přišpendlen Hektor a zbavil se jednoho z útočníků. Muž dopadl na zem, a i když chtěl pokračovat v boji, nemohl. Hektor ho zezadu dorazil židlí, pro kterou si předtím doběhl do hospody. Nerad si totiž špinil ruce a rána kusem nábytku se mu zdála jako dobrá alternativa. Po tomto vydařeném úderu položil Hektor svou nově nabytou sesličku na zem, posadil se na ni a kochal se představením, které mu bylo poskytnuto. Adovi již z původních tří útočníků zbýval jen pan Škrtič, který mu však dával pořádně zabrat. Pokusil se ho ze sebe setřást, jenže to bylo marné. Držel se jako klíště, které se nechtělo nechat vytočit. Ada se několikrát zapotácel. V obličeji již začínal být celý rudý.

„Nechceš pomoct?" ozval se Hektor z židličky.

„Myslíš... že... potřebuju... pomoct?!" zachrčel Ada, který pomalu nabíral odstín zralého rajčete.

Hektor se pousmál a vrhnul se do akce. Jak jinak než po hlavě. Znovu chytil svou věrnou židli a se slovy „Tady máš, ty sviňáku!" praštil vší silou posledního z hospodských vikingů, který tak vytrvale visel na Adovi. V ten moment vylétlo několik třísek a Hektorovi se nebohý kus nábytku rozložil v rukách. Muž téměř okamžitě uvolnil své sevření a omráčený upadl do sněhu.

„Ještě někdo si chce zahrát?!" nadhodil Hektor pobaveně.

Poté se z dálky ozvalo výhružné dunění.

„Co to sakra..." zamumlal Ada.

„Ouha, nejsou to snad," vydechl Hektor. Jeho oči vypadaly, že mu každou chvíli vypadnou z důlků.

„Myslíš Smrťáci?'" dokončil jeho větu Ada. „Ne," zavrtěl hlavou. „Tohle je něco horšího. Přichází další Bouře, tentokrát to jde poznat i bez sirén. Ale tuhle jsi nemohl přivolat, že ne?"

„Nevím, o čem to mluvíš," ušklíbl se Hektor a zamířil zpět do hospody. Moc dobře věděl, že tam najde zabudovaný podzemní kryt, do kterého se mohli všichni štamgasti včas schovat, kdykoli nabrali podezření, že se jejich směrem žene něco velkého. Sdružení uzákonilo, že každá hospoda musí mít svůj vlastní bunkr (velice podobný obyčejnému sklepu). Toto nařízení bylo několikrát napadeno, lidé nechápali, proč by měli mít opilci jistý úkryt před Bouří, zatímco všichni ostatní musí závodit s časem a vyhledávat kryty Sdružení. Odpověď na tuto otázku však široká veřejnost nikdy neobdržela. S nejvyšší pravděpodobností však za tím vězel fakt, že Malum vlastnil přes devadesát procent hospod napříč všemi Terrami. Levný alkohol a dostupný úkryt byly kombinací zaručující stálý příliv zákazníků.

Netrvalo dlouho a Adův tip potvrdila i varovná siréna Sdružení. A zatímco Hektor kráčel do bezpečí, Ada se vracel pro Michala a jednoho z jeho kumpánů. Jednoho si přehodil přes rameno a druhého jen za sebou táhl po zemi.

„Co to děláš, pleško?" zeptal se Hektor zvědavě.

„Co myslíš?" odfrkl. „Zachraňuju jim život, jako jsem to před chvílí udělal pro tebe."

„S tou záchrannou to byla spíš týmová práce," protestoval. „Ale proč se s nima obtěžuješ?"

Hektor nechápal, co Adovi bránilo schovat se s ním do bunkru a nechat skupinu tří agresivních mušketýrů za sebou. Když ale viděl jeho odhodlání, rozhodl se, že provede jedno ze slovíček na pé, které tak nesnášel. Pomůže. Nakonec tedy i on sebral posledního vikinga, muže, o kterého předtím tak hezky rozbil židli, a připojil se k záchranné misi. Když to Ada viděl, neubránil se úsměvu. Fakt, že byl Hektor ochotný pozdržet svůj odchod do bezpečí, a to jen kvůli životu někoho, koho sotva znal, bral Ada jako krok tím správným směrem.

„Víš, Heku, možná nejsi zase tak ztracený případ, jak jsem si myslel," prohlásil, když vcházeli do hospody.

„Na-ápodobně, pleško," vydechl Hektor vysílením, tahání toho muže mu dávalo značně zabrat. „Nápodobně," zazubil se.