Pět let," řekl Ada, a přitom nevěřícně zakroutil hlavou. „To je vážně hodně dlouhá doba a já... Budu upřímný, kdyby mi tehdy tady Hek nepřispěchal na pomoc..."

Hektor se při zmínce o svém záchranářském kousku hrdě vyprsil a na tváři se mu rozprostřel pyšný úsměv.

„... kdoví, jak by to se mnou nakonec dopadlo," pokračoval Ada.

Val viděla, jak se Adovi při těch slovech roztřásly ruce, ve kterých svíral otěže. Ten obraz ji donutil přemýšlet. Bylo příliš snadné uvažovat o sobě jako o člověku, který se nikdy nepoddá. Který nikdy neustoupí a zachová si morální nadhled. Neztratí naději a udrží si světlo i v té největší tmě. Protože o tom to přeci je, ne? O té jiskřičce, která člověka vyvede z temnoty. O ohni, který jakmile je jednou zažehnut, tak už ho žádná síla neuhasí.

„Sdružení umí dělat zlé věci," řekla Val nakonec. „Podlé věci."

„Počkat, takže vy... vy mi to nemáte... za zlé?" vydechl Valerian s podivem. „Ale já zklamal. Zklamal jsem vás i sebe. Nedokázal jsem vás ochránit. Měli byste mě za to nenávidět, vždyť... JÁ se za to nenávidím."

„Nevydal jsi nás Malumovi," řekla Val jistě.

„Ale on vás chtěl pohřbít pod lavinou a já tomu nedokázal zabránit," odpověděl jí sklesle.

Valerian celou dobu držel svůj slib, který dal Sdružení, ale když se dozvěděl, že chce Malum pohřbít Místo a jeho okolí pod lavinou, tak se pokusil o útěk. O svůj první a zároveň i poslední útěk. Ten den přišel Valerian o zrak, ale to bylo tím nejmenším. Tehdy si myslel, že přišel o všechno. Že je všechny ztratil.

„Kolik vás tu vlastně je?" zeptal se jich po chvíli s nadějí v hlase. Doufal, že uslyší známá jména.

„No, já, Ada, Hek, Ros..." začala Val s vyjmenováváním, a přitom si pomáhala počítáním na prstech. „Pak taky Tom s Magdou a tím Filipem."

„Tak ona je tu i Magda?" rozzářil se velitel, který celou dobu doufal, že se jí tehdy podařilo z centrály utéct. Doufal, ale nikdy to nevěděl jistě. „A povedlo se jí opět se shledat s Filipem? Tak to je úžasné," dodal s úlevou.

O Rosovi Valerian věděl, že Malumovo řádění přežil. Zakladatel Sdružení ho tehdy nechal jít, a to i přesto, že dítě, které s sebou Ros přinesl, nebylo to, které Malum očekával. A i když se v tu chvíli mohl obou chlapců snadno zbavit, tak to nakonec neudělal. Nemohl, nebo nechtěl? Odpověď na tuto otázku znala jen jedna osoba, Malum sám.

„Pár jmen mi vůbec nic neříká," pokračoval Valerian zamyšleně. „Ale to je vlastně v pořádku. Místo se vyvinulo, zvládli jste to skvěle. Jsem na vás vážně hrdý," dodal a Val se začervenala. Vždycky doufala, že to, co dělá, by její rodiče činilo pyšnými, ale nyní, když to slyšela na vlastní uši, když měla jistotu, byla štěstím bez sebe. To samé se vlastně dalo říci i o ostatních členech odboje, když zjistili, kdo to k nim dorazil.

„Valeriane?" vyhrkla Magda, jakmile spatřila nově příchozího.

„Magdo!" zajásal a otočil se za jejím hlasem.

„Ty, t-ty žiješ," vydechla roztřeseným hlasem a objala ho. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím," zašeptala a nepouštěla se ho.

„To já taky," řekl konejšivě a pohladil ji po zádech. „To já taky."

„Ale když jsi tady ty, tak –" začala, ale Valerian ji zarazil.

„Ne," zavrtěl hlavou. Ta slova se mu říkala těžce. „On... nepřežil."

Magda se ho pustila a usušila si slzy, hlavně z radosti, do dlaně.

„Já to tušila," řekla a popotáhla přitom nosem. „Ale chtěla jsem mít jistotu, víš?" dodala a zvedla koutky do smutného úsměvu. „A co ti to udělali?" zeptala se ho starostlivě a natáhla k jeho tváři ruku.

„To nic," polkl a dal jí dlaň dolů.

„Mimochodem, čeká tě spousta seznamování, víš o tom?" dodala Magda o něco veseleji a na tváři se jí znovu objevil lehký úsměv.

„To vím a ani netušíš, jak moc se na to těším, přesto... Nemohu se tu zdržet na moc dlouho."

„Jak to?" vložila se do jejich konverzace Val.

„Moje přítomnost tady vás jenom ohrožuje. Pokud mě tu s vámi objeví, tak... Nedopadlo by to hezky, snad mi rozumíte."

„Ale jak se odtud chceš dostat?" nechápala Val. „A kam?"

V tu chvíli měla tolik otázek, přesto odpovědi ne a ne přijít. To se však mělo brzy změnit. Valerian jí pověděl o létajícím stroji zvaném „KUŘE"*, na kterém pro Sdružení pracoval a za jehož pomoci se již jednou pokusil utéct. Aby vše fungovalo, tak potřeboval na tom stroji provést ještě menší úpravu, ale nemohl. Ne bez pomoci. Naštěstí tu byl Ada, který se nabídl, že ho doprovodí zpět k věži a společně se na to podívají. I když ještě stále nenastal čas na změnu hlídky, bylo všem jasné, že musí jednat rychle.

Hektor po celou dobu oné „seznamovačky" nervózně přešlapoval ve sněhu z místa na místo. Vypadal mrzutě a na náladě mu nepřidala ani zmínka o blížící se cestě. Val se s Valerianem dohodla na tom, že až se strojem skončí, vrátí se za ní. Společně budou hledat posily pro odboj z úkrytu, zatímco Ada a ostatní se o to postarají od Grega. A Hektorovi se tato škatulata vůbec nelíbila.

Po chvíli mrzutého přešlapování se Hektor beze slova otočil a zamířil zpět do domu, konkrétně do místnosti s vysílačkou (nyní vlastně vysílačkami). Pořádně se na ta zařízení zadíval. Chytil se za bradu a na tváři se mu objevil zamyšlený a nepřítomný výraz. Co když to nakonec nebude fungovat?

„Co ten obličej?" ozval se za ním Filip a vyrušil ho tak ze soustředění. „Víš, že jsi teď vypadal úplně jako Malum?" zazubil se na něj.

Mělo jít o neškodný vtípek, ale Hektora jeho poznámka velice dopálila.

„Cos to řek?!" vyhrkl rozezleně.

„Hej, to byla jen taková sranda, pardon," řekl Filip omluvným tónem a udělal od něj jeden bázlivý krok dozadu. Nečekal tak silnou reakci. „A co tu vlastně děláš?" pokračoval.

Každou chvílí se měl Valerian vrátit, dávalo tedy smysl, že budou všichni čekat venku.

„Nevím, jestli to bude fungovat," zavrčel mu Hektor na odpověď a znovu se na vysílačku podíval.

„Pravda, asi bys měl letět s nima a dohlídnout na to. Jsi přeci ten technickej typ, ne?" zazubil se na něj Filip.

„Myslíš?" zaváhal Hektor a ignoroval jeho kousavý tón. Má se opravdu vydat na cestu s Val?

Ále, co si to nalhávám, ušklíbl se nakonec. Bylo mu jasné, že musí letět taky. Žádná jiná alternativa neexistovala, Val zkrátka nemohl pustit z dohledu, zvlášť, když byla poslední dobou větším Hektorem než on sám.

„Fajn," řekl nakonec. „Máš pravdu, taky pojedu. Jenom dojdu za Magdou a – "

„Počkej," zarazil ho Filip. „Za Magdou? Proč?"

„Poletí přece taky," řekl Hektor svým oblíbeným jsi-snad-úplně-blbej-nebo-co tónem.

„Cože? Ne, ona zůstane tady," ohradil se Filip. „Proč by měla jít tam, kam jdeš ty?"

„Tss," ušklíbl se Hektor. „A proč by měla zůstat s tebou, Smrťáku?" dodal posměšně.

„Tak hele, kolikrát ti mám opakovat, že nejsem žádnej Smrťák?" osočil ho Filip. „A Magda má mnohem víc důvodů zůstat tady se mnou než... a... Ahá!" usmál se. „Já už asi vím, kde je problém," ušklíbl se. „Ty na mě prostě normálně žárlíš."

„Co? To teda ne," odfrkl Hektor.

„Ale jo, slepá závist, drahouši," zasmál se Filip.

„Hej, tohle je moje hláška!" rozčílil se Hektor. „To mi musíš brát i tohle?!" rozlítil se a vrazil do něj. Filip to nečekal a udělal několik kroků dozadu.

„Ha, takže ty se mnou máš vážně problém!" zvolal poté vítězným tónem. „Vadím ti? To chápu. Musí tě to asi pořádně žrát," zazubil se na něj. „Když víš, že je to moje máma a ne tvoje."

„Ty prevíte," procedil mezi zuby Hektor.

„Jak jí to vlastně říkáš? Mamina? Já jí říkám ‚mami' a víš proč? Protože můžu," ušklíbl se.

„Nech toho," zavrčel Hektor a sevřel ruce v pěst.

„Tak řekni," pokračoval v provokaci, „jaký to je pocit, když víš, že jsme si tak blízcí? Že mě má radši?"

„To odvoláš!" vyhrkl Hektor a skočil po něm. Povalil Filipa na podlahu, ale ten se nenechal nachytat, jako když ho při jeho prvním setkání s Místňáky přepadl Ros. Naopak zareagoval velice rychle. Nezapomněl na výcvik, který mu Sdružení poskytlo, a dokázal si nejenom udržet Hektora od těla, aby na něj nemohl, ale zároveň ho odmrštil rychlým pohybem paže ke stěně. Filip tak získal potřebný čas, aby se mohl opět zvednout na nohy.

Hektor se ještě nestačil ani vzpamatovat ze šoku, že leží břichem na zemi a už ucítil, jak na něj jeho rival zaklekl.

„Smiř se s tím," zašeptal mu Filip do ucha. Jednu paži mu držel zkroucenou za zády, zatímco druhou mu přišpendlil k podlaze.

„Koukej mě pustit," zavrčel Hektor a pokusil se ho probodnout zlostným pohledem. „Nebo..."

„Tak tady jste," ozvala se Magda, kterou do místnosti přivedly hlasy. „Ale," zaváhala, když spatřila, v jaké náladě byli oba přítomní. „Co to tady u všech všudy vyvádíte?"

„On mě napadnul!" vyhrkl Filip alibisticky.

„A on je kretén!" zvolal na svou obranu Hektor.

„Jo?" ušklíbl se. „Ale ty sis začal!"

„A nezačal bych s tím, kdybys nebyl takovej kretén!"

„Mě ale vůbec nezajímá, kdo si začal," odbyla je Magda rázně. „Perete se tady oba, jste tu v sobě jako kohouti, takže to hezky rozpustíme, ano?"

Filip s nespokojeným výrazem slezl z Hektorových zad a ten se tak mohl opět postavit na nohy.

„Můžu si s tebou promluvit?" oslovil ji poté Hektor opatrně a na moment se stal zase tím klučíkem, který pohledem plným nervozity hypnotizuje parkety.

„Ale samozřejmě," přikývla. „Filipe, nech nás, prosím, chvilku o samotě, ano?"

Filip užuž otevíral pusu na protest, ale nakonec jen sklopil zrak a nasupeně odkráčel pryč z místnosti.

„Tak povídej, co se tady děje?" pokračovala Magda mírně, když měla jistotu, že byl Filip z dohledu.

„J-já," začal, ale ať už chtěl říct cokoli, nedokázal to. Jeho hlava se upřela jen na jednu myšlenku. „Říkal, že ho máš radši," procedil mezi zuby. „Je to pravda?"

„Cože? Tak o tomhle to celé je?" zasmála se.

„Tak je to pravda?" pokračoval Hektor a z jeho hlasu to působilo, jako by měl slzy na krajíčku.

„Samozřejmě, že ne," zavrtěla Magda zamítavě hlavou, ale když spatřila, jak se Hektor celý rozzářil, cítila ještě nutnost něco dodat. „Nemůžeš nutit mámu, aby si vybrala mezi svými dětmi."

„Jo? A já si myslel, že jsem ti fuk," zamumlal jí mrzutě na odpověď.

„Ty hlupáčku, po tomhle se mi bude vážně stýskat," zasmála se a objala ho.

„Stýskat?" zopakoval Hektor nechápavě.

„Letíš přeci s Val a Valerianem, ne?" usmála se.

„No, to jo, ale... Počkat!" vyhrkl. „Jak víš, že chci taky to, no, odletět?"

„Říkejme tomu třeba intuice," odpověděla mu tajemně. „Je dobře, že ses tak rozhodl, budou tě potřebovat."

„Opravdu?"

„Ano, určitě. Víš," začala, ale poté se zarazila. „Zkrátka na sebe dávej pozor, ano? Jsi dobrý kluk, nenech si od nikoho nakukat nic jiného, rozumíš?" řekla nakonec a Hektor přikývl.

„Taky tu na sebe dávejte pozor. Ale... Jestli vodsud vážně odletím pryč, tak jak můžu vědět, že se vám nic nestane?" vyslovil nahlas své obavy.

Celou dobu se všichni bavili jen o tom, jak musí najít bývalému veliteli Místa nový úkryt. Ale jak zajistit, že budou v bezpečí i ostatní? Hektora přepadlo nemilé tušení. Malum se bude chtít mstít, pomyslel si. A záchranou bývalýho velitele vodboje ho navedeme přímo sem!

„Greg nám obstaral papíry i jmenovky, nemusíš se bát," řekla Magda uklidňujícím tónem. „Bezejmenní tu už nejsou a když bude pryč i Valerian, nebudou na nás vůbec nic mít."

„Pravda," přitakal Hektor, který si uvědomil, že je to právě jeho přítomnost, která odboj v Americe v tuto chvíli ohrožuje ze všeho nejvíce.

„Ale stejně," začal, jenže Magda ho přerušila.

„Neboj se, Hektore. Tohle není sbohem, jenom takové na shledanou," řekla a pohladila ho přitom po hlavě. „A teď už běž. Myslím, že je venku něco, co by tě mohlo zajímat," usmála se při pohledu směrem k oknu. „Ty máš takové vynálezy rád, ne?"

Hektor nenápadně vyhlédl ven a zůstal zírat s otevřenou pusou. Venku byl onen létající stroj. A byl nádherný!

„U všech špinavých fuseklí, tohle je bomba!" vyhrkl a jeho mysl se úplně zatemnila. Bez zaváhání vyběhl ven, kde spatřil stroj tak „krásný" a „vymazlený", až mu z toho šla hlava kolem. Před domem přistálo KUŘE, zařízení připomínající bronzový míč, či kulovitou ponorku. Alespoň dle kruhovitých oken by to Hektor viděl více na vodního „miláčka" než na toho vzdušného. Na vrchu toho stroje byla umístěna vrtule, na bocích zase křídla, která svým zvlněním připomínala netopýří a po obvodu byly pověšeny kruhovité nádoby, ve kterých mohly být buď zásoby, či palivo. To Hektor nemohl vědět s jistotou.

„To je ale kráska," vydechl užasle.

„Kráska?" zopakoval Tom s vytřeštěným zrakem. „Vždyť je to šílené a... ošklivé!"

„Cože?" vyhrkl Hektor, který sice chápal, že Tomovi toto zařízení možná nevyhovuje, přesto „ošklivé" pro něj bylo vážně silným slovem. „Co ti to přelítlo přes nos?" dodal ukřivděně.

„Mně?" Tom znejistěl a přejel si rukou po obličeji.

„Takhle jsem to nemyslel," řekl Hektor a pak si povzdychl. Věděl, co teď musí přijít a vůbec se mu to nelíbilo.

„Hele, Tome," oslovil ho zdráhavě. „Řekni mi, jak se ti tady vlastně to, no, daří?"

„Daří?" zopakoval Tom s jistým zaváháním.

„Jo, jako jak ti to jde. Seš tu... šťastnej?"

„Zvykl jsem si," odpověděl mu s upřímným úsměvem, který donutil Hektora, aby se i on sám pousmál.

„Tak to je fajn, moc fajn," zamumlal. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli pořád potřebuješ pomoc tý sklenice, víš?"

„Sklenice? Ne, to ne," odpověděl mu hrdě.

Pravdou bylo, že se Tom již nemusel za nic schovávat, tedy v případě, že nikde poblíž nebyl přítomný žádný kůň. Před těmi ještě stále utíkal, což vypadalo bizarně, zvláště když to zvíře obvykle nic nedělalo. Kůň prakticky jen stál na místě a nechápavě třásl hlavou nad mladíkem, který s vyděšeným výskotem utíkal pryč, jako by měl za zadkem celé Sdružení.

„Takže pak by ti asi nevadilo, kdyby tě na chvilku vopustila i tahle sklenice, co?" řekl Hektor nakonec a ukázal přitom na sebe.

Tom na něj chvíli nechápavě hleděl a pak vykulil oči.

„Počkat, takže ty –" začal a pak kolem Hektora obtočil svoje paže. Chytil se ho jako klíště a už se ho odmítl pustit. „To né! Přeci mi neodejdeš!" rozkřičel se na celé kolo.

Tato scénka samozřejmě přilákala několik zvědavých pohledů. Prostor kolem obou mladíků se začínal plnit diváky.

„Je toho na něj moc," zazubil se Hektor na vysvětlenou. „Tady není nic k vidění!"

„Ty někam odcházíš?" zeptala se ho Val příkře a věnovala mu pohled, ve kterém se mísila nedůvěra se zvědavostí.

„No, myslel jsem, že bych," začal Hektor a pak se odmlčel a hlasitě polkl. „Ten stroj se mi líbí, zajímalo by mě, jak to pracuje."

„To ti táta jistě rád vysvětlí, k tomu nemusíš nikam cestovat," odsekla.

„Ale já mám takovej pocit," začal Hektor opatrně, „že i kdyby mi to jakože vysvětlil, tak když to pak zmizne, tak mi to bude k ničemu."

„Snažíš se tím něco naznačit?" zaváhala. „Protože jestli jo, tak ti to vůbec nejde."

„Chci letět s vámi," vyhrkl Hektor bez rozmyslu a svou upřímností Val úplně odzbrojil.

„To opravdu? A jsi si tím... jistý?"

Byl to velký krok, přeci jen, kdoví, kdy se s ostatními zase shledají. A Val nechtěla být ta, která ho odtrhne od všeho a od všech, co má rád.

„Jsem," řekl Hektor rozhodně. „Navíc, někdo vám bude muset nainstalovat tu vysílačku, ne? A něco takového je práce pro tohohle chlapíka," řekl a s úšklebkem na sebe namířil palce.

„A Tom letí taky?" zazubila se na něj Val, když viděla, že se ho mladík stále drží a v dohledné době se ho rozhodně nehodlá pouštět.

„Jen chvilku," řekl Hektor s nervózním úsměvem. „Já se o to postarám," dodal a Val zatím pomohla přenést do KUŘEte jednu z vysílaček.

„Podívej se, kámo," obrátil svou pozornost k Tomovi, který na něj stále kulil psí oči. „Je to nutný, chápeš? Beze mě budou ztracený!"

„A to bys přeci nechtěl, Tome, že ne?" ozval se Ada, který se zničehonic zjevil vedle nich. „Aby byli ztracení."

„To ne, to bych nechtěl," souhlasil Tom sklesle.

„Pleško?" vyhrkl Hektor a s vykulenýma očima si přečetl jmenovku na jeho kabátě. „Ty seš... Adam?" ušklíbl se.

„Už to tak vypadá," zazubil se na něj Ada „Mimochodem, víš, jak se nám smáli za ta naše jména? Tak jsem zjistil, že tady je většina lidí čtyřpísmenkových."

Hektor se zarazil a pokusil si v hlavě vybavit poličku s oblečením. Byla tam jména jako Greg, Tina, Brad, Sara...

„No, sakra," vydechl uznale. „Takže jsme fakt našli Místo číslo dvě?"

„A ještě si polepšili o písmenko," usmál se Ada. „Vím, že se chystáš k odletu, takže tě vážně moc prosím, zkus se nedostat do..."

„...malérů, chápu," ušklíbl se Hektor. „Ale bude to těžký, já se nedostávám do malérů, to..."

„...ony se dostávají k tobě," dořekl za něj Ada. „Protože jsi pro ně tak moc přitažlivý, my víme," zasmál se. „Ty jsi zkrátka přitažlivý pro všechno, viď?"

„Takže si rozumíme," ušklíbl se Hektor a pak se obrátil na Toma. „Zase se někdy uvidíme, kámo."

„A slibuješ?" zeptal se Tom.

Hektor sebou po této otázce zprudka trhl. Slovíčku „slibuju" nevěřil, přišlo mu velice neupřímné. Představovalo pro něj silný závazek a něco takového neměl rád. Hektor se celkově velice nerad někomu či něčemu zavazoval, a to zvlášť když existovalo nepsané pravidlo, že to, co se slíbí, se má také dodržet. A vzhledem k tomu, že světu vládne mnoho proměnných, které mohou překazit i sebepromyšlenější plány, tak Hektor v zásadě nikdy nic nesliboval. Vyhýbal se tomu slovu stejně jako třeba takové vaně.

„Já na tyhle věci nikdy nebyl," odpověděl mu Hektor nakonec.

„Tak dobře," řekl Tom se šibalským úsměvem. „V tom případě ti to slíbím já," dodal, jako by byl nějaký vizionář. „Zase se uvidíme, Heku, slibuju."

S těmito slovy k němu Tom natáhl ruku se vztyčeným malíčkem.

„A to je zase co?" ušklíbl se Hektor.

„Malíčková přísaha, lidé tady to mají rádi," odpověděl mu Tom s úsměvem.

Hektor protočil otráveně oči, ale nic víc mu na to neřekl.

„Tak fajn," povzdychl si a zvedl malíček, který zaháčkoval za ten Tomův. „Stačí?"

„Ano," přikývl nadšeně.

„No, tak hurá," ušklíbl se Hektor a pak se rozloučil i s ostatními. Vyslechl si typické „hlavně se do ničeho nenamoč" od Rose a i „tak šťastnou cestu, synku" od Grega. Jonáš II. a dvojčata ho jenom radostně objali. Vůbec jim v tu chvíli nedocházelo, že jim jejich „strejda Hektor" na nějakou dobu úplně zmizí.

„Tak honem, Heku!" ozvala se po chvíli Val. „Už pojď, nebo letíme bez tebe!" ušklíbla se. Pomalu s ním začínala ztrácet trpělivost.

„No, jo, pořád!" křiknul jí na odpověď a vlezl si do té „bronzové mičudy", která byla ve sněhu usazena na jakési trojnožce. Vrtule se roztočila, křídla po stranách začala kroužit a Hektor skrze okrouhlé okénko dveří sledoval, jak se Greg a všichni ostatní zmenšují. Ještě jednou jim na rozloučenou zamával, i když si byl jist, že to nemohou vidět.

„Tak dobře, to bychom měli a... fíha!" vydechl uznale, když se otočil a spatřil, do čeho to vlastně vlezl. V tu chvíli mu přišlo, že byl tento stroj větší zevnitř, ale něco takového by přeci nemělo být možné! Hektor se fascinovaně rozhlédl kolem sebe ve snaze najít něco „falešného". Podobný tohle-nemůže-být-možný šok zažil u Smithů a tam za vše nesla odpovědnost falešná zeď. Zde však vše vypadalo velice pravě.

Hektor sklopil zrak k podlaze. Dle hučení, vrzání a všemožného skřípání, se pod jeho nohama s největší pravděpodobností nacházela strojovna. Nebo alespoň něco na způsob strojovny. Hektor udělal pár kroků do středu místnosti, kde byl připevněn kruhovitý stůl, kolem kterého byla uspořádána sedadla. Na úplném konci místnosti se nacházelo oblé okno, před kterým stála na vyvýšeném místě řídící konzole společně se sedadlem pilota.

Hektor došel až ke stolu, kde usedl na jedno z volných sedadel vedle Val. Ta si zapnula bezpečnostní pás, zatímco on tuto „vymoženost" ignoroval.

„Měl by ses taky připásat," pobídla ho.

„Tss," ušklíbl se Hektor. „A kam to vlastně letíme?" obrátil se k Valerianovi.

„Na jih," odpověděl mu výmluvně. „Stále to bude Terra 1, abychom měli co největší šanci na udržení spojení s vašimi přáteli."

„Aha, tak dobře," pousmál se Hektor, ale úsměv na tváři mu nevydržel dlouho. Najednou sebou loď trhla a Hektor přepadl na stůl. Hrana desky se mu zarazila do břicha a téměř mu tak vyrazila dech.

„Ugh," vyhekl, zatímco se mu Val potutelně smála.

Když se pak Hektor vrátil opět do sedačky, tak již bezpečnostní pás neignoroval. Tehdy si myslel, že už se mu nemůže nic stát, jenže to byl omyl. Hektor si v tu chvíli ještě nebyl vědom hrozby, která měla každou chvíli udeřit. A před kterou ho žádný bezpečnostní pás neochrání.

---

*s názvem KUŘE přišla @Strangiez v komentářích a jeho význam zná jen ona a Malum

Mimořádné hlášení - příští středu (11.8.) Zimžírka nevyjde z důvodu výletování. Můžu jen prozradit, že si odskočíme na chvilku do Malumie a podíváme se jak Hektor... pilotuje.

Konec hlášení a 18. 8. naviděnou!