Valerian měl ty události stále v živé paměti. Jako by se to vše odehrálo včera, a ne před tolika lety. Spoutaný, domlácený, v řetězech. Byl jako zubožený pes. Chladný kov mu svíral zápěstí, ruce bezvládně spoutané nad hlavou, kterou měl svěšenou a s prázdnýma očima sledoval zem. Neminul den, kdy by za ním nepřišel někdo ze Smrťáků a nepraktikoval na něm výslechové techniky Sdružení. Valerian se je snažil ignorovat. Snažil se být silný. Najít ve své hlavě útočiště a úplně se oprostit od bolesti vnějšího světa. Mohou mu zlomit tělo, ale ne mysl. Nesmí si je pustit do hlavy. Nesmí. Na nic jiného ty dny, týdny a měsíce nemyslel. Musí být silný. Nesmí povolit. Jenže čím déle byl Valerian vězněn, tím bylo jeho tělo slabší. A čím méně mu zbývalo síly, tím více se na něm každý bolestivý vjem projevoval.

Přišel si jako vločka zmítaná v Bouři. Jen jedna drobná bezbranná sněhová vločka, ledový krystalek bičovaný silným a neporazitelným protivníkem.

„Ještě stále nepromluvil?" zaslechl zvenku ten nepříjemně známý hlas.

„Ne, pane M," ozvala se jasná odpověď.

„Touto dobou by měl být na pokraji svých sil," řekl Malum zamyšleně. „Měl by prosit o milost, jak dlouho už tu s ním mrháme čas?"

„Bude to dvanáct měsíců, pane."

Valerianovi z těch slov naskočila husí kůže. Od Velkého Vzepření uplynul rok. Je to rok, co prohráli. Rok od smrti Tadeáše. Najednou byl rád, že se jeho přítel nakonec rozhodl ho neuposlechnout. Smrt se Valerianovi v tu chvíli zdála být tím nejlepším možným východiskem.

„Buďte náročnější," přikázal Malum.

„A-ale jak?" zakoktal Smrťák překvapeně. „Zkusili jsme snad úplně vše, pane. Už nejde být," polkl, „náročnější."

„Opravdu?"

Z chodby zazněl pobavený smích a dveře se otevřely. Do místnosti se tak dostala trocha světla, a i když si velitel přál, aby se mohl podívat za jeho zdrojem, nenašel v sobě ani tolik síly, aby otočil hlavu na stranu. Jeho dech byl slabý, přerývaný. Hrudník se mu s každým nádechem lehce nadzvedl, ale to nikdo nemohl přes jeho volné tričko vidět. Přes to tričko, na kterém se zračily skvrny potu, krve a kdoví jakých ještě dalších tekutin.

Valerian zaslechl kroky a pak ucítil, jak ho někdo zprudka chytá za vlasy.

„Je slušnost podívat se nově příchozímu do očí," prohlásil Malum, samozřejmě že v plné síle. Na tváři neměl ani vrásku, jeho tmavé vlasy byly perfektně upravené a kontrastovaly se zrzavými cucky, které měl na hlavě Valerian.

„Copak, že se mnou stále nemluvíš?" zeptal se ho Malum ostře a zesílil svůj stisk. Velitel sykl, ale jiné odpovědi se od něj hlava Sdružení nedočkala. „Neboj se, však ty promluvíš," ušklíbl se Malum a pustil ho. „Rozmluvím tě, i kdyby to mělo trvat věčnost," dodal a přešel ke dveřím. „I kdyby to mělo trvat věčnost," zopakoval příkře a dveře se za ním zavřely.

„Je to troska," promluvil pak Malum na chodbě ke svému podřízenému. „Měl by nám dát odpovědi na cokoli. Cokoli!" rozčiloval se. „Takže kde je problém?" dodal zamyšleně a v tu chvíli to byla spíše taková řečnická otázka. Malum si domyslel, že na tento problém existuje jen jedno řešení – Valerian ještě nemá dost. To byla v tu chvíli jeho jediná myšlenka.

Malum v té místnosti neviděl člověka, který by mu stál za pohled. Šlo jen o smutný obraz ubožáka, který ho měl po dvanácti měsících prosit, ne, on měl přímo žadonit o smilování. O smrt. Ale nedělo se tak. Proč?

„Proč nám to ještě neřekl?" pokračoval Malum zadumaně.

Nechápal to. Byla to tak jednoduchá otázka. Primitivní záležitost. Triviální odpověď.

Kde jsou?

Tuto otázku nutil Smrťáky klást Valerianovi den co den. Hodinu co hodinu. Minutu po minutě. Kde jsou? Kde se skrývají? Malumovi nestačila odplata za ztracenou lásku jen na jednom člověku, ne. Chtěl potrestat celé Místo a s ním i celý svět.

Ještě ten den vydal nařízení, aby všichni obyvatelé Terr povinně nosili jmenovky. Najít tak členy odboje mělo být snazší. Malum počítal s tím, že to nařízení lidé z odboje nebudou respektovat a stanou se tak snadno rozeznatelnými, a tedy i polapitelnými. Stvořil Bezejmenné. S čím však nepočítal bylo pouto, které velitele s Místem svazovalo. Kdyby se ho ten rok zeptal na cokoli jiného, povolil by. Valerian byl už příliš slabý a nevěřil, že to zvládne o něco déle. Rok se mu zdál být nekonečný a jen myšlenka na to, že by to měl podniknout znovu byla děsivá. Odporná. Na zvracení.

Valerian by opravdu udělal cokoli, jen aby to skončilo. Cokoli, jen aby přerušil kruh nikdy nekončících muk. Aby už konečně mohl zemřít. Jenže Malum se ho ptal stále na to samé.

Kde jsou?

A to on prozradit nemohl. Ani všechno utrpení světa by ho nedokázalo přimět, aby vydal Malumovi do spárů odboj. To nešlo. Cokoli jiného. Cokoli jiného, jen ne lokalitu Místa. Jen ne lokalitu Val.

A tak se to táhlo ještě několik let. Kdykoli si Valerian myslel, že už nemůže být hůř, že už nejde, aby zažil větší muka, tak zjistil, jak moc se vlastně mýlil. Rozžhavené vidlice, které mu na kůži vytvářely nepěkné cejchy, byly den ode dne žhavější. Hroty nožů, které se mu zařezávaly do masa, byly den ode dne ostřejší. Jediné, co zůstávalo stejné, byla ta otázka. Ta hrozná otázka, jejíž odpověď nesměl Malum nikdy znát. A tak roky plynuly, až i zakladateli Sdružení muselo být jasné, že narazil na soka, který se jen tak nevzdá. Více než jako zajatce ho Malum považoval za hádanku. Rébus. Hračku?

Když se tedy po pěti letech Malum objevil před Valerianem, měl v hlavě úplně nový plán. V jeho očích se již nezračil vztek, který měl, když se shledali poprvé. Tentokrát šlo o spokojenost. Malum měl na tváři vítězný úsměv. Toužil potom velitele zlomit, ale volil pro to špatné nástroje. Kladl špatné otázky, a přitom to bylo tak lehké. Proč ho to jen nenapadlo dříve? Byla to hra o dvou hráčích, která mohla být vnímána jako vyrovnaná. Ať již Malum udělal cokoli, zdálo se, že se Valerian nikdy nepodrobí. Nyní se však objevilo východisko. Malum si domyslel, proč mu odmítá prozradit lokalitu Místa. Valerianova silná stránka však byla zároveň i jeho slabou, které se zakladatel Sdružení rozhodl využít.

„Přemýšlel jsem," řekl Malum tehdy veliteli, jehož pocuchané vlasy a neupravené vousy (které si nikdy nechtěl nechat narůst a jen fakt, že měl ten porost na tvářích ho doháněl k šílenství) byly tehdy vrcholem jeho nuzného vzhledu.

„Chtěl jsem po tobě jen jedno – lokaci té vaší centrály, nebo ať už je to cokoli," ušklíbl se Malum. „Ale ty mi to odmítáš dát."

Valerian na jeho řeči reagoval jen sípavým dechem.

„Takže co kdybych ti teď řekl, že ty pozůstatky odboje budu... tolerovat?" zazubil se na něj Malum a přesně, jak předpokládal, jeho vězeň ožil. Svaly na Valerianově tváři v ten moment všechny zapracovaly, aby společně utvořily výraz údivu.

„Myslel jsem si to," řekl Malum spokojeně, jako by mu četl myšlenky. „A bude to ještě lepší, neboj. Řeknu ti to narovinu, ty pro Sdružení nemáš žádnou cenu. Ne tady a ne takhle. Zjevně jsi ale člověk s pevným duchem," řekl a nahnul se k němu. „Člověk s hodnotami. Tak by ses nazval, že? Ale ty hodnoty," zasmál se. „Hodnoty mají své kouzlo, ale mrtvým jsou k ničemu. Takže já ti teď povím, jak to bude. Ty se jich teď a tady zřekneš. Vzdáš se jich a staneš se jedním z nás," ušklíbl se. „Staneš se tím, co tak moc nenávidíš."

„Co-cože?" vysoukal ze sebe Valerian chraplavým hlasem.

„Pracuj pro Sdružení," zašeptal mu Malum do ucha. „A já ti zaručím, že tví přátelé z odboje budou moci žít."

Po těchto slovech se od něj odtáhl a s pobaveným výrazem sledoval, jak se jeho vězeň snaží dát všechny kousky skládačky dohromady.

„Když... pro vás... budu pracovat... tak oni... budou žít?" vydechl Valerian úlevou i vyčerpáním.

„Přesně tak," odpověděl Malum klidně a věnoval mu chladný úsměv. Poté se k veliteli nahnul tak blízko, že Valerian cítil za krkem jeho teplý dech. „Tvůj život za ty jejich. Slib Sdružení loajálnost a já ty zbytky toho patetického odboje nechám být."

„Jak vám můžu věřit?" zeptal se ho a sebral veškeré své síly, aby mohl Malumovi zpříma pohlédnout do očí.

„To nemůžeš," ušklíbl se na něj Malum jistě. „Ale přesto to uděláš."

Valerian mu neodpověděl, jen znovu stočil pohled k podlaze.

„Nemáš totiž na výběr," pokračoval Malum.

„Vždycky je na výběr," odporoval mu.

„Opravdu?" pousmál se. „Ovšem nyní se mi zdá volba jasná," řekl a znovu ho bolestivě chytil za vlasy, aby se mu mohl lépe podívat do tváře. „Není to těžké rozhodování, opravdu není. Jen je... bolestivé, že?" zeptal se ho, a přitom s úsměvem naklonil hlavu na stranu. V jeho tváři se zračilo potěšení

„Tak co, veliteli?" dodal poté Malum s jistou pobaveností. „Zradíš svoje lidi? A svoje zásady?" zazubil se na něj. „Nebo tu budeš raději navěky hnít jako mučedník? Mučedník, kterého už stejně nikdo nikdy neobjeví. Mučedník, jehož život přišel vnive– "

„Udělám to," přerušil ho Valerian stroze. „Budu pro vás pracovat." Při posledním slově se mu zlomil hlas.

„Pak tedy věz, že dokud se budou tví přátelé chovat alespoň v mezích slušnosti, nechám je být."

„V mezích slušnosti?" vydechl s vysílením Malumova poslední slova a upadl na zem. Smrťáci mu zrovna uvolnili okovy z paží a gravitační síla se tak mohla prosadit v celé své kráse.

„Ano," přitakal Malum. „Abych byl upřímný, nevidím důvod, proč bych měl tento slib porušit. Vlastně je velice nepravděpodobné, že by k něčemu takovému došlo. Existuje jen pár věcí, které by mě rozčílily," odfrkl Malum od otevřených dveří. „A ty už jste stihli provést všechny," dodal trpce.

S těmito slovy vyšel ze dveří. V tu chvíli ho těšila myšlenka, že po tolika letech konečně zlomil svého protivníka. Tehdy byl Malum opravdu odhodlán nechat odboj na pokoji. Dovolit mu, ať proti němu vede svou žabomyší válku. Ať proti němu podniká své drobné sabotáže. Ale běda tomu, kdo mu zkříží cestu. Běda tomu, kdo mu připomene, o co všechno vlastně přišel.