Místňáci bezradně sledovali, jak se kolem nich kruh z koní uzavřel a ze všech stran na ně začaly mířit pušky. Hektor polkl. Tak tenhle dárek si můžou vodpustit, pomyslel si mladík kysele při pohledu do jedné z hlavní. Každý z tajemných jezdců měl přes hlavu nataženou tmavou černou kápi, takže jim nebylo vidět do obličeje, což se Hektorovi ani trochu nelíbilo. Jestli na ně měli mířit, tak ať jim aspoň ukáží svou pravou tvář!

„A vy jste zase kdo?" ušklíbl se Hektor, který si za ten čas už nějak zvykl, že se ho každou chvíli pokouší někdo zabít.

„Na to bych se měl zeptat spíš já vás," oznámil mu jeden z jezdců, zřejmě jejich vedoucí, hlubokým hlasem. „Co tu pohledáváte?" pokračoval příkře a seskočil z koně.

Hektor dle stavby těla a zbarvení hlasu usoudil, že měl co dočinění s vysokým mužem, ale víc toho v tu chvíli nedokázal odhadnout.

„Sem nikdo nechodí, zvlášť ne cizinci," dodal ten vedoucí a dal si přitom záležet, aby zdůraznil, jak moc cizí pro něj ta skupinka vlastně byla.

„Přišli jsme sem hledat pomoc," řekla Val odhodlaně a udělala krok dopředu. Snažila se, aby na ní nešla znát nejistota. Stejně jako pro všechny Místňáky, i pro ni byl pohled na koně nový. Nikdy předtím žádného na vlastní oči neviděla.

„Máš kuráž," zasmál se ten neznámý zpoza své kapuce. „Ale pomoci se vám tady nedostane. Měli byste jít zpátky tam, odkud jste přišli."

„Počkat!" promluvil další z okápovaných jezdců, tentokráte to byl vlastník jemného ženského hlasu.

„Teď ne!" okřikl ji vedoucí, ale jezdkyně se jím nenechala odradit. Seskočila ze svého koně a nebojácně vešla do kruhu.

„Jestli potřebují pomoc, tak jim tedy pomůžeme," řekla rozhodně a sundala si z hlavy kápi. Odhalila tak dva střapaté hnědé copy.

„Jmenuji se Tina," představila se jezdkyně a natáhla k Val ruku. Ona Tina v tu chvíli nevypadala nijak nebezpečně. Na tváři měla zářivý úsměv od ucha k uchu, který odhaloval mezírku mezi jejími předními zuby a vlastně tak trochu působila jako americká verze jejich Toma. Tina mu byla blízká nejen věkem, výškou, ale i přátelským chováním. Přesto Val chvíli váhala, než si s ní potřásla rukou. Za ta léta, která strávila vedením Místa, se naučila poslouchat jedno pravidlo: nikdy nevěř cizím lidem. A zřejmě nebyla jediná, kdo se tímto heslem řídil.

„No, výborně! Ještě se jim tady vodhaluj," zanadával hlavní jezdec. „Zatracená práce, vždyť o nich nevíme vůbec nic! Já bych se na to..." Svou větu však raději nedořekl, stejně se nejednalo o nic slušného. Ona Tina ho podle všeho pořádně dopálila.

„Vždyť jenom hledají pomoc," bránila se dívka.

„Přinesou s sebou jenom samý problémy," odfrkl jezdec a změřil si Val pohledem. „Takže ty těmhle nýmandům velíš?" dodal odměřeně.

„Héj!" ozval se Hektor ukřivděně. To oslovení se mu ani trošku nelíbilo.

„Ano," odpověděla Val jistě a nespouštěla z jezdce zrak.

„Neuvěřitelný, vždyť jste ještě děti," odfrkl muž s úšklebkem. „Fajn, půjdete s námi."

„A smím vědět proč?" řekla Val slušně, přesto dost nekompromisně. Neutekli přeci z Terry 4 jen proto, aby tu padli do zajetí skupince maskovaných rádoby kovbojů.

„Říkali jste, že chcete pomoct," odfrkl jezdec. „Tak pojďte."

„Asi bude nejlepší, když si přisednou na koně," navrhla Tina nesměle.

Další otrávené odfrknutí. Kdoví, jaké měl ten hlavní jezdec s Místňáky vlastně plány. Třeba je chtěl za těmi zvířaty táhnout.

„Tak dobře. Ty," ukázal muž na Val. „Rozhoď si ty svoje nýmandy mezi nás a pojedem. Nerad bych tu zůstával dýl, než je třeba," zamumlal a podíval se směrem k moři, které se zdálo být rozbouřenější, než bylo zvykem. Val přišlo, že se k vodě dívá se zhnusením a tomu rozuměla. S mořem nechtěla mít po předchozích zkušenostech nic společného a myšlenka na blížící se jízdu pro ni tak představovala vítanou změnu. Bohužel byl však v odboji někdo, kdo to tak pozitivně neviděl a musel nadělat ohledně cesty na těchto zvířatech docela dost povyku.

Val by nikdy netušila, že bude jejich přesun tak náročný. Mělo jít o jednoduchou „nasedneme na koně a jedem" akci, jenže on se zkrátka musel objevit někdo, kdo věci zkomplikoval. A nebyl to ani Ada, ani Ros, nešlo o Magdu a jejího znovunalezeného synka 1834 (vlastně Filipa, ale ani on sám si na toto jméno ještě nezvykl). Dokonce se do protestování nedal ani Hektor, a to to byl samotný mistr všech protestů! Nyní v tom však byl výjimečně nevinně.

Hektor uhlídal své držkování a došel k jednomu z jezdců a se slovy „tak mě tam pusť, kámo" se nějakým způsobem dostal na hřbet koně. Nešlo o žádnou pěknou podívanou, ale stále můžeme říci, že Hektor jakýmsi osobitým způsobem spolupracoval. Problém nastal u Toma. Opravdovou osinou v zadeli se totiž stal právě on. Jeho vykulené oči hypnotizovaly koně jako by šlo o nějaké oheň chrlící zrůdnosti.

„Tome, co se děje?" zvolala Val ze hřbetu koně hlavního jezdce.

„Jen pojď, frajere," ozval se Hektor. „Nasedni už, vždyť to není nic těžkýho," zamumlal, zatímco se zuby nehty držel „svého" jezdce jako by šlo o nějaký lidský volant.

„A-ale, ale, ale," zakoktal Tom a vyděšeně zíral na zvíře stojící před ním. Byl to bělouš s oříškově hnědýma očima, jejichž přátelský pohled by dokázal obměkčit i to nejkamennější srdíčko. Tom byl však jejich moci zřejmě odolný. A o dobrých úmyslech tohoto koně měl své pochybnosti.

„Tome," oslovila ho Val s jistou naléhavostí v hlase. Pomalu se začínala cítit ve stresu. Věděla, že Tom na některé věci potřebuje čas, ale pro ni v tu chvíli šlo o něco víc než jen o drobnou překážku v cestě. Chtěla před tou skupinou tajemných jezdců vypadat dobře, ukázat, že je schopná velitelka, a ne „dítě", jak ji ten vedoucí jezdec nezdvořile nazval. Jenže tento efekt se ne a ne dostavit. A to poslední, co Val potřebovala, bylo „ztrapnit se" před druhým velitelem.

„Tak pojď, Tome," oslovil ho Ada mírně a sesedl z koně, na kterém byl s Tinou. Ta na něj upřela smutný pohled. Jako jedna z mála si svého Místňáčího jezdce sama vybrala a opravdu nechtěla, aby na jeho místo usedl někdo jiný.

„Ne, já nechci!" rozkřičel se Tom a začal do Ady zběsile bušit pěstičkami. Jenže tento boj byl předem prohraný. Ada si ho přehodil přes rameno a nesl ho ke koni jako vzteklý pytel brambor. Nakonec to byli právě tito dva Místňáci, kteří nasedli na Tinina koně. Dívka se tak musela nedobrovolně projet s jedním ze zbylých jezdců. Celou dobu se tvářila jako anděl pomsty a zlostně Toma propichovala pohledem. Ten si z toho však hlavu nedělal. Sám byl vzteky bez sebe a snažil se ze zvířete všemožnými způsoby dostat. Slézání, škubání, vyskakování za jízdy, v tu chvíli bylo vše povoleno. Jenže bez výsledku.

Koně klusali zasněženou plání a okolní krajina se s každou další minutou měnila a více lahodila oku. Útesy z odpadků byly už dávno zapomenuty někde v dáli. Koně nyní projížděli zasněženým lesem a jejich běh působil velice jistě. Jako by snad jezdci na jejich hřbetech byli jen nepotřebným závažím, což bylo vlastně jen a jen dobře. Zvířata se vedla sama, a to byla hlavně pro Adu radostná zpráva, protože to byl právě on, na koho zbylo kočírování dvou zvířat naráz.

„Zvládáš to?" zeptala se ho Tina a vyslala jeho směrem ustaraný úsměv. Zřejmě měla v organizaci jezdců podobné postavení jako Ada. Nejenže zvládla přinutit velitele, aby jim pomohl, ale nyní také dost jistě komandovala jezdce vepředu, aby s Adovým koněm držel krok.

„Asi," řekl Ada a úsměv jí opětoval. „Abych pravdu řekl, jede to samo."

Na druhé straně Hektorovi, tomu do smíchu moc nebylo. Mladík se stále křečovitě držel svého jezdce-opatrovatele, a přitom se neustále rozhlížel kolem sebe. Zvědavost mu totiž nedovolovala podvolit se strachu a Hektor tak působil dojmem, že je členem nějaké exkurze. Když koně vyjeli z lesa, stočil se jeho pohled k vyvýšeném místu, kde stála věž podobná majáku. Na jejím vrcholu bylo drobné a zároveň jediné okno celé stavby. Hektora však neupoutal architektonický kousek sám o sobě. I z takové dálky šly rozeznat siluety dvou ozbrojených postav, které působily jako by byly členy Sdružení.

Tak tam nás vezou? Hektorovi najednou přeběhl mráz po zádech. Ta stavba se mu vůbec nelíbila. Působila zašlým dojmem a kdyby mu někdo řekl, že v ní straší, Hektor by mu to jistě věřil. Naštěstí pro něj se však koně nezastavovali. Mířili dál na západ a netrvalo dlouho, než se před nimi rozevřela pláň s budovou, která jako by sahala do dvou rozdílných světů. Její spodek se zamřížovanými okny působil jako vězení, zatímco horní patro vysílalo do světa domácké vibrace a vypadalo velice udržovaně.

„Tohle je vono?" zaváhal Hektor nahlas. Jako odpověď se mu dostalo jen „prr" a kůň zastavil.

„Oukej, beru to jako ano," zazubil se Hektor na jezdce a pokusil se slézt z koně. Místo ladného seskoku se nakonec sesunul jako pytel brambor a s žuchnutím dopadl do sněhu. Jako zázrakem si při tom kousku nic nezlomil.

Postupně i všichni ostatní seskákali ze svých koní a následovali hlavního maskovaného jezdce do budovy. Ten otevřel dveře a odkryl tak všem vnitřek domu. Hektor se ušklíbl. Zvenčí se mu ta budova zdála rozsáhlá, takže přirozeně očekával o něco větší prostor. Mohli mít snad jezdci technologii, která dělala dům větší zvenčí? Samotný prostor byl navíc nezajímavý a z velké části prázdný. Celou místnost vyplňovalo jen pár prázdných stolů a židlí společně s několika krabicemi, které byly příhodně postaveny pod jedním ze zamřížovaných oken.

„No, my to teda měli hezčí," zamumlal Hektor, když vstoupil dovnitř a rozhlédl se kolem.

„Říkal jsi něco, synku?" otočil se k němu hlavní jezdec.

„Ne-é," zaváhal Hektor. Kdyby byl muž jen o chlup menší, klidně by mu to zopakoval do očí, jenže on byl zblízka tak ohromný! S někým takovým se Hektor rozhodně nechtěl pustit do křížku. Alespoň ne nyní, zvlášť, když měl na práci jinačí záležitosti.

Hmm, copak je asi támhle, pomyslel si Hektor zvědavě a rozešel se na konec místnosti, kde jeho pozornost upoutala jedna ze stěn.

„Dáme vám nějaké zásoby a suché oblečení," obrátil se jezdec k ostatním. Poté pokynul svým dvěma pobočníkům, aby Místňákům pár krabic předali. „Pak můžete jít svou cestou."

„Ještě jste nám neřekli, kdo jste," namítla Val.

„Jsme ti, co vám poskytli pomoc," odpověděl vedoucí stroze a nahnul se k ní. Zjevně se snažil působit hrozivě a možná by mu to i vyšlo, kdyby ho někdo nevyrušil.

„Hele, lidi!" křikl Hektor z druhého konce místnosti. Všichni se na něj otočili.

„Co to tam děláš?!" obořil se na něj jezdec, ale měl to marné. Hektor měl na tváři svůj typický copak-to-asi-je výraz a jakmile ten se objeví, tak se z Hektora stává neřízená střela. A je k nezastavení.

„Běž odtamtud!" okřikl ho vedoucí jezdec podruhé, ale Hektor se nedal.

Pravdou bylo, že mu ta místnost přišla velice zvláštní. Tolik místa, přesto jen několik kusů nábytku a pár krabic? Navíc tu nebyly žádné schody, jak se tedy jezdci dostávali do toho vyššího patra? Každému muselo být jasné, že je před nimi něco tajeno. Jenže co? A Hektor se přesně na tuto otázku snažil najít odpověď. Využil sporu dvou velitelů a vydal se na průzkum, kde objevil...

„Falešná zeď!" zvolal Hektor vítězně, když našel spojnici mezi boční stěnou a jakousi papír maší, která si jen hrála na to, že je zdí.

„Gregu, zastav ho!" křikla Tina, když viděla, jak Hektor vší silou zatáhl za falešnou zeď. Ta se zasunula a odkryla tak zadní část prostoru, kterou neměl neočekávaný návštěvník nikdy spatřit. Po levé straně místnosti se dal spatřit průchod do jakési provizorní kuchyňky, byly zde i schody vedoucí do vyššího patra a o kus dále šlo skrze pootevřené dveře vidět něco-jako-pracovnu, kde se skrývala podivná mašinka. Proč musí mít všechny tajný úkryty ňáký šílený stroje, pomyslel si Hektor otráveně i zvědavě zároveň. Natočil hlavu na stranu, aby do pracovny lépe viděl, když vtom ucítil, jak ho někdo chytil za límec a stáhl dozadu.

Sakra.

„To by stačilo," prohlásil hlavní jezdec, jehož ruka nemilosrdně svírala Hektorův kabát. Ten se na něj jen nevinně zazubil. „Tohohle šťourala si vemte a vypadněte, vy..." Najednou se velitel zarazil. „Proč se na mě tak culíš, synku?" obrátil se zpět k Hektorovi.

„Já nevím, Gregu," odpověděl Hektor s úsměvem, zatímco mu stále visel v ruce. „Prostě jenom rád vodhaluju tajemství."

V tu chvíli maskovanému jezdci došla trpělivost. Hektor přivřel oči v bolestivém očekávání. Tušil, že s ním bude brzy mrštěno o zeď a jezdec spustí vlnu nadávek, jenže se tak nestalo. Místo toho se muž jen usmál.

„Vy jste teda vážně povedená partička," ušklíbl se jezdec a pustil Hektora zpět na zem. „Co jste vlastně zač, nějaký odboj, nebo tak nějak?"

„Spíš tak nějak," zazubil se na něj Hektor.

„Že tu můžou zůstat!" zaprosila Tina. „Nemají kápě a... podívej, vždyť jim chybí i jmenovky. Budou tady na ráně úplně pro všechny," dodala, a přitom nadzvedla svou kápi a odkryla nápis Tina na svém kabátu.

„Hmm, jmenovky nemají všichni až tady na Hektora," zamumlal Greg zamyšleně. „Ale jak jsem řekl, tohle je jediná pomoc, kterou dostanou."

„No, táák," zaprosila Tina a zatahala ho za rukáv. „Nemůžou se tu potulovat bez dohledu. Co když narazí na Windshieldy?"

Hektor zamyšleně nakrčil obočí. Takže tady se nebojí Smrťáků, ale nějakejch Shieldů?

„Fajn," odsekl Greg nakonec. „Pokud budou chtít, smí tu s námi zůstat."

V tu chvíli to sice neřekl nahlas, ale bylo na něm znát, že by moc rád znal jejich příběh (kdo by taky ne, že?).

„Díky," řekl Ada. „Rozhodně uděláme vše proto, abychom vám nebyli na obtíž."

„S tím počítám," řekl Greg a odložil svou kápi. V ten moment spadla Hektorovi čelist na zem.

---

Dobrá zpráva pro ty, co se nemůžou dočkat, co Hektora tak překvapilo. Příští týden totiž vyjde Zimžírka hned třikrát! Ptáte se proč?

Krom typické středy tu máme dva speciální dny. Prvním je pondělí, kdy má Hektor narozeniny a něco takového se prostě musí oslavit. Dalším dnem je pátek, kdy je mezinárodní den knih (předtím jsme zde na účtu slavili jen ten britský) a i to se musí řádně oslavit. Tudíž pondělí, středa a pátek, vážení! Čtiva tedy budete mít (alespoň ode mě) víc než dost a doufám, že vám budoucí části zpříjemní školu, práci, nebo třeba jen čekání na autobus. :3