Hektor slyšel, jak Val vstala z postele a dělal, že spí. Pravdou bylo, že celou noc ani oka nezamhouřil. Hektor zalezl do postele v době, kdy ostatní ještě tancovali, vyhrávali a zkrátka se moc dobře bavili, ale on po tom všem na nic z toho neměl ani pomyšlení. Zatracená holka, nadával v duchu, ani tu blbou párty jsem si nemoh pořádně užít. Hektor si naštvaně přikryl ucho polštářem a jeho hlava tak vypadala jako součást postelového sendviče. I přes tuto „izolaci" byl však schopný zaslechnout tiché kroky, které se zastavily v blízkosti jeho postele.

„Musíme vyrazit," zaslechl šepot, kterým se Ada snažil nevzbudit ostatní. „Stihnout to dříve, než Smrťákům skončí noční hlídka."

„Vím," ozval se Valin hlas. „Ale potom už se sem nevrátíme, ne?"

Hektor neslyšel, že by jí na to Ada něco odpověděl.

To už se sem vážně nevrátí? Hektor se v tu chvíli soustředil na to, aby držel své oči pevně přivřené a ze všech sil se snažil odhadnout situaci. Ani na blbý „tak se měj"? Najednou sebou trhl. Ucítil, jak mu na rameni přistála něčí ruka. Hektor se zvědavostí odhrnul polštář z hlavy a otočil se. Pleška?

„Vstávat," zašeptal Ada nakloněný nad jeho postelí.

„A to nedostanu ani pusu na dobrý ráno?" ušklíbl se, ale dál neodmlouval. Posadil se ve své noční košilce na posteli a poslechl si Adovy důležité rychle-se-oblékni instrukce spojené s už-teď-máme-zpoždění hudrováním. Hektor se tedy dal rychle do pucu a poté vcupital do kuchyně.

„Ty se ani neumyješ?" zaslechl od Val kousavou poznámku.

„Pleška řekl, ať sebou hnu," prohlásil Hektor výmluvným tónem.

„Měl jsi jednat rychle," přitakal Ada, „ale ne ze sebe dělat zbraň hromadného ničení."

„Tak snad příště," ušklíbl se Hektor a vzal si kousek chleba. Instinktivně od něj část odlomil a chtěl si ji vložit do kapsy, ale pak se zarazil. „No, a jinak... Jaký že to máte oumysly?" řekl a vložil si ten drobek do pusy. „Vyplížit se ven, zmlátit tu Smrťáčí dvojku a zdrhat pryč?"

„To jsi sem přišel jenom proto, abys nám podkopával plán?" zavrčela Val.

„Vždyť tohle se ani plánem nazvat nedá!" zvolal Hektor posměšně a možná více hlasitěji, než by měl, takže od Ady obdržel rázné ššš.

„Nešišuj tady na mě, jo?" nenechal se umlčet. „Nemáte vůbec nic, vrháte se do úplnýho neznáma!"

„A v čem se to liší od tvý záchranný operace, co?" neodpustila si Val rýpnutí. „Poslouchal jsi mě, když jsem tehdy chtěla přijít s plánem? Zůstal jsi na místě, dokud jsme neměli vymyšlenou strategii?"

Val pokládala otázky jednu za druhou jako nějaká mašina na dotazy.

„Ne, zdrhnuls," pokračovala. „Ztratil jsi brýle a málem," zarazila se. „Málem tě dostali," uzavřela nakonec svůj monolog.

„To bylo jiný," odsekl Hektor. „Tam si na nás mohli Smrťáci kdykoli došlápnout. Tady je ale jenom normálně, no, provokujete."

„Jestli tam vážně mají nějakého zajatce," ozval se za nimi Greg, který byl již převlečený a zdálo se, že je připraven vyrazit do akce. „Tak to bych nutně nenazýval provokací."

„Ne?" zaváhal Hektor.

„Ne," zavrtěl Greg hlavou. „A abych pravdu řekl, myslím si, že tu s námi žijete dost dlouho, abychom vás mohli považovat za členy," řekl a obrátil se na Adu. „Povíš jim to ty, nebo já?"

„Co nám má povědět?" zaváhal Hektor.

„Víš, synku, tady s Adou jsme už vymysleli, jak vám obstarat falešný jmenovky a papíry, aby vás Sdružení při případném pátrání neobjevilo," zazubil se na něj Greg.

„Počkat, jak dlouho jsi," obrátila se Val k Adovi, ale ten jen pokrčil rameny.

„Překvapení?" zazubil se na ni Ada a ona jen pobaveně zatřásla hlavou.

Bylo na ní vidět, jak si oddychla. Val by to sice nepřiznala nahlas, ale útěk Terrou 1 bez ničeho a nikoho ji opravdu děsil. V tu chvíli byla ráda, že se Adovi povedlo dotáhnout do konce plán B v podobě úkrytu u Smithovic. A i když jednal za jejími zády, vlastně mu za to nechtěla ani vyhubovat.

„A co z toho teda plyne pro nás?" zaváhala Val. „To tam jako vtrhneme všichni, nebo..."

„Určitě stále platí, že čím méně vás bude, tím lépe," odpověděl Greg. „Buďte nenápadní, nedovolte jim, aby vás identifikovali a už vůbec se jimi nenechte zajmout!" dodal a podal jim tři šátky. „To si uvažte, budete tak nenápadnější."

Hektor si vzal jeden ze šátků a ušklíbl se. Nenápadnější, zopakoval v duchu. To tak. Vždyť budeme vypadat jak trojce banditů.

„A když tam opravdu bude ten vězeň?" obrátila se na Grega Val, když si uvazovala šátek.

„Pak vymyslíme, co s ním. Společně," řekl Greg.

„Tak dobře," přikývla Val s lehkým úsměvem. „Společně."

Po těchto slovech se rozloučili. Trio Hektor, Val a Ada si půjčilo koně ze stájí a všichni vyjeli směrem k té tajemné stavbě. Vyhnuli se otevřené planině a vzali to přes les, který jim poskytoval vzácný úkryt před nevítanými zraky Smrťáků. Pro jistotu se ke věži vydali oklikou a přiblížili se k ní ze zadní strany, kde Val doufala, že na žádného Smrťáka nenarazí. Většinu času strávili v naprosté tichosti, bylo slyšet jen křupání sněhu a odfrkování koní (někdy také Hektora). Žádný z účastníků nemluvil. Jako první jela Val, za ní Ada a vše uzavíral Hektor, který se cítil právem odstrčeně. Jako by šlo o posledního žáka, kterého si museli vybrat do týmu.

„Pozorovala jsem, jak mění hlídky," spustila Val šeptem, když byli téměř u cíle. „Máme asi hodinu čas, než přijedou jejich náhradníci," řekla a pohlédla na své kapesní hodinky.

„Takže přepereme unavený Smrťáky, jasňačka," odfrkl Hektor. „A co když jim ti náhradníci přijdou dřív?"

„Tss, ty mě musíš pořád sabotovat, že jo?" ušklíbla se. „Když nezpůsobíme žádný povyk, tak –" Val začala větu, ale pak se zarazila. Stejně tak zpozorněli i Ada s Hektorem. Na místě, kde by měl za normálních okolností být jen sníh, se na zemi nacházel železný kryt. Vypadalo to jako ohromná vrata, která vedou do podzemí. Sdružení se je ani nenamáhalo maskovat bílou barvou, a i když byl místy povrch pokryt sněhem, byly tu části, které naznačovaly, že se pod jejich nohama něco skrývá. Něco velkého. Hektor zvědavě seskočil z koně a sehnul se k zemi. Přiložil ruku na kovový povrch a na tváři se mu objevil překvapený výraz. Přišlo mu, že to místo není tak studené, jak by mělo být. Že by nějakej vinej sklípek? Ať tam již bylo cokoli, všem bylo jasné, že se jedná o něco rozlehlejší stavbu, než prve předpokládali.

„Stále do toho chceš jít?" zašeptal Ada, kterého přilehlý podzemní „bunkr" zjevně zneklidnil. Nebezpečí se dostalo z podoby „dva Smrťáci a věž" do něčeho nepopsatelného.

„Ano," přikývla Val bez jediného zaváhání. „Budeme postupovat tiše, nesmí nás objevit." Jakmile to dořekla, slezla z koně a opatrně se vydala podél stěny věže k hlavnímu a zřejmě i jedinému vchodu. Gestem Adovi naznačila, ať jde druhou stranou a Hektor? Ten zůstal stát na místě jako zařezaný. Já jako žádný instrukce nedostanu? To je teda úroveň, ušklíbl se v duchu a rozhodl se, že když se o něj nikdo nezajímá, tak ze sebe udělá jen šikovného pozorovatele. Nechá Val s Adou pracovat a až přijde ta správná chvíle, tak se do toho vloží.

Když Hektor dokončil své kolečko kolem věže, našel Adu, jak vítězně stojí na domlácenými Smrťáky.

„To bylo... rychlý," zašeptal Hektor s obdivem. Ada si dal prst před pusu, kterým ho vybídl, aby byl potichu.

„Je jich tu víc?" špitla Val a přitáhla se ke stěně. Ten přilehlý prostor v podobě železných vrat v zemi ji potěšil asi stejně jako Adu či Hektora, ale na druhou stranu ve věži bylo jen dlouhé točité schodiště. Pro překvapivý útok zde nebylo žádné místo. Val udělala krok dopředu, ale Ada ji zastavil.

„Neměla bys jít první," zašeptal, ale ona ho neposlouchala, jen poodkryla kabát a ukázala na svůj kolt.

„Taky umím kousnout, neboj," zazubila se na něj zpoza šátku a s rozvážným krokem se vydala po schodech nahoru.

„Ženský, co?" ušklíbl se Hektor a vyrazil za ní. Jejich vláček tak nyní zakončoval Ada.

Všichni tři se vydali po schodech nahoru a zdálo se, že jejich cesta snad nikdy neskončí. Žádné mezipatro, žádná kuchyňka nebo odpočívárna. Vůbec nic. Hektorovi to stoupání lezlo pomalu, ale jistě, krkem. Panovalo zde nepřátelské přítmí a jediným zvukem, který je po cestě úzkým prostorem doprovázel, byly jejich kroky rezonující kamenným schodištěm. Pro lepší stabilitu se všichni raději drželi kovového zábradlí přimontovaného u stěny. Točité schody sice nebyly kluzké, přesto se Hektor obával, že každým okamžikem ztratí rovnováhu a sletí dolů. Navíc cítil, jak mu pomalu dochází dech a začínají ho pálit nohy.

Blbý schody, nadával v duchu rozezlený Hektor. Jak on je nesnášel! Z nějakého důvodu se však tato únava týkala jen jeho. Val dokázala držet stále stejné vražedné tempo, a i Adovi nedělala chůze do schodů žádný problém. Hektor měl tak pocit, že se mu neustále tlačí na záda nějaká nezastavitelná lokomotiva. Měl jsem ho nechat jít přede mnou, pomyslel si trpce. Pak bych mu mohl vlézt na záda a on by mě vezl, dodal v duchu a na tváři se mu objevil šibalský úsměv. Taková jízda by se mu líbila.

Po nějaké době se do zvuku Hektorova funění a ozvěny jejich kroků přidal další vjem. Mumlání. Val sebou trhla a znenadání se zastavila. Hektor udělal totéž a Ada mu tak málem skončil na zádech, jako moucha rozmáznutá na Smrťáčí přilbě. Všichni tři stáli chvíli mlčky v přítmí schodiště, dokud Val nevydala pokyn.

„Jdeme," zašeptala a připravila si zbraň pro případnou obranu. „Ale opatrně," dodala.

Zřejmě se dostali až k samému vrcholu věže a úspěšně našli jejího, dost možná jediného, obyvatele. Jak na ně ale bude dotyčný reagovat? Je to princezna čekající na záchranu, nebo drak, který se je chystá sežehnout? Hektor polkl. Aby se mu dostalo odpovědi, musí se dostat až nahoru. Musí se s dotyčným setkat tváří v tvář.

Všichni tři poté velice potichoučku vešli do okrouhlé místnosti, kde spatřili muže, který k nim byl otočen zády. Byl to on, ten tajemný mumlač, a zdálo se, že byl natolik zabraný do práce, že ani nezaregistroval nově příchozí. Val gestem ruky nasměrovala Adu na druhou stranu místnosti a Hektor se zase ocitl bez instrukcí. Já bych se na to, pomyslel si rozezleně a opřel se o zeď, na které byla nalepena mapa. Jenže buď ten dotyčný neuměl namíchat tak kvalitní lepidlo jako Hektor, nebo byl prostě jenom lajdák, když přišlo na připevňování, protože v moment, kdy se Hektor o mapu opřel zády, tak... spadla. S rachotem se sesunula po zdi a s ránou dopadla na podlahu.

„Kdo je tam?" vyhrkl muž a zprudka se otočil. V tu chvíli zíral přímo na Adu, který se k němu opatrně přibližoval. „Vím, že tu jste," řekl a rozhlédl se ze strany na stranu, jako by snad Adu ani neviděl. Jako by neviděl nikoho z nich. Jeho skelný pohled jen utvrzoval Hektorovu domněnku. On je slepej!

„Přišli jsme vám pomoct," odhodlala se Val promluvit jako první.

„Pomoc?" zaváhal muž a jeho ruce se roztřásly. „Proč mi tohle děláte?" zeptal se a jeho oči se rozslzely. „Copak jsem si toho už neprotrpěl dost?" Jeho nálada se najednou úplně změnila. Pravá ruka se zatnula v pěst, která jako by se připravovala k útoku.

„Ale kvůli tomu jsme tady," řekla Val nervózně a poočku sledovala mužovu paži, zdali se nechystá k úderu. „Chceme vám pomoct. Kdo jste? Co tu děláte?"

„Vy to nevíte?" zaváhal muž a zadíval se jí do tváře. „Tak proč pak zníš jako ona?"

„Jako kdo?" znejistila a stále hypnotizovala mužovy paže, jestli se náhodou nechystají k útoku.

„Jako Valérie," odpověděl. „Proč zníš jako moje dcera?"