Val s Adou již nějakou chvíli stáli na chladném vzduchu a ze všech sil se snažili přijít na tajemství brýlí, které jim Hektor dal. Schválně si vybrali místečko v hluboké části lesa, kam nikdo nechodil. Tato lokalita byla přímo ideální pro zkoumání celého procesu přivolání Bouře. Jejich vytrvalé pátrání po tom, co by ty brýle mohlo spouštět, však z nějakého důvodu nebralo konce.

„Nechápu to," zamumlala Val, zatímco si v rukách hrála s popruhem brýlí. „Co může být tím klíčem?"

I Ada byl znepokojený. Každý kousek jeho těla si přál přijít této záhadě na kloub. Za tu dobu si však ujasnili jen to, že spouštěčem nemůže být nic manuálního. Žádný čudlík, či páčka. Nešlo o nic viditelného, a to celé jejich snažení jen komplikovalo. Oba věděli, že ani Hektor není takový hlupák, aby si nevšiml, že když něco zmáčkne, tak se všechno pokazí. Muselo jít o něco skrytého oku. O myšlenkový pochod. Něco uvnitř Hektora. Problém byl, že ani jeden z nich pořádně netušil, co se mohlo mladíkovi honit hlavou, když Bouře vypukly. Dost možná při tom vůbec nemyslel, přeci jen na impulzivní jednání byl machr.

„Fajn, není možné, aby Hek s tímhle krámem dokázal uspět už dvakrát a my ani jednou," zamumlala Val otráveně. Přivolání Bouře brala jako tu doposud největší výzvu, které kdy čelila a Ada si o ni začínal dělat starosti. Její snažení poháněla touha nenechat se Hektorem zahanbit a něco takového obvykle nemívá šťastný konec.

„Tržiště a přepadení v lese," přemýšlela Val nahlas. „Něco měly obě situace společného, jenže co?!" rozčilovala se. „Možná to je jeho narcisismus. Třeba, že když budu chvíli myslet jen na to, jak jsem dokonalá a hogo fogo, tak se taky ta Bouře objeví."

„No, to by se mu jistě podobalo," vzdychl souhlasně a narovnal si na hlavě svou pletenou čepici. Jak on ten mráz nesnášel. „Buď je to jeho namyšlenost, anebo živelný vztek," dodal zamyšleně. Za tu dobu si stihl všimnout, že se Hektor rád nechává strhnout emocemi. Možná tím Adu tak moc zneklidňoval. Byl namyšlený a nepředvídatelný, což byla děsivá kombinace.

„Jestli jde o vztek, tak o ten vážně nemám nouzi," zavrčela Val. Byla frustrovaná, cítila se zrazená. Pokud tedy šlo o hněv, měla ho v sobě spoustu na rozdávání. Tak proč se stále nic nedělo? Za tu dobu, kterou s Hektorem strávila, vypozorovala, že měl své brýle většinu času uhnízděné ve svých střapatých vlasech. A tak se pokusila jeho styl nošení napodobit. Možná, že právě hlava byla tím klíčem. Brýle však stále ne a ne fungovat.

„Tohle asi nebudeš chtít slyšet," řekl Ada opatrně. „Ale co když fungují jen, když je má na sobě Hek?"

Nedokázal se zbavit myšlenky, že Val byla ohledně Hektorova propuštění velice ukvapená. Nebo, že by snad jednala přesně tak, jak Hektor chtěl? Když od nich odcházel, choval se velice podivně. Nejenže jim dal brýle bez řečí, ale ještě k tomu připojil to zvláštní objetí.

„Kolikrát to musím ještě opakovat," procedila mezi zuby Val. „Heka nepotřebujeme, poradíme si sami. Byli jsme před ním, budeme i po něm."

Ada poznal, že Val svůj názor nezmění. Přesto mu něco našeptávalo, že Hektora potřebují, aby byla ona „zbraň" kompletní. Byly to však jen pouhé domněnky a teorie. Pokud měl Ada opravdu zjistit, kde se skrývala pravda, musel se vydat na výlet. Rozhodl se, že Val o svém plánu neřekne. Tušil, že o tom záškodníkovi už nebude chtít slyšet ani slovo.

***

Hektor běžel po zasněžené pláni a snažil se popadnout dech. Musel utéct. Někam se ukrýt. Věděl, že má v patách více než pouze pár Smrťáků, kteří ho jen tak nenechají vydechnout. Zvuk několika skútrů doléhajících k němu zdáli byl dosti výřečný. Stíhali ho jako lovečtí psi, kteří nahánějí lišku. Jenže Hektor stejně jako toto ryšavé zvířátko měl něco, čemu se říká mazanost. Nebyl zdaleka tak bezmocný, jak si Smrťáci mysleli.

Více než samotné pronásledování však Hektora znervózňoval fakt, že vůbec netušil, kde se schovával vedoucí celé této skupiny, děsivý Jednička. Tušil, že na sebe však velitel jistě nenechá dlouho čekat. Hektor se snažil ze všech sil zbavit těchto vtíravých myšlenek a vyprázdnit si hlavu. Říkal si, že se nebude ohlížet a poběží neustále jen dopředu. Nakonec ale nedokázal odolat. Zvědavost ho přemohla a Hektor se podíval za sebe. V tu chvíli přestal sledovat cestu a přišlo zaškobrtnutí. Mladíkovi se podařilo při běhu zakopnout o vlastní nohu a než se nadál, už se kutálel z přilehlého svahu. Válel sudy ohromnou rychlostí a zastavil se až jen díky stromu, do kterého prudce narazil zády. Ucítil prasknutí. Do háje, že by mi ruply záda? Oklepal se a vstal. To ho mile překvapilo. Já jsem fakt celej? Cítil se otlučený a neskutečným způsobem ho bolely nohy, jinak se však vše zdálo být v pořádku. Odkud teda přišlo to křupnutí? Hektor se rozhlédl a na místě dopadu objevil drobný kulatý plíšek. Byl celý bílý, za normálních okolností by jej snadno každý přehlédl. To jen zvláštní rudé blikající světlo ho ve sněhu prozradilo. Hektor na něj chvilku zíral a odolával nutkání vzít si ho k sobě. Chtěl tu věcičku prozkoumat, užuž se k ní natahoval, jenže vtom znovu zaslechl dunění skútrů. A spatřil několik komínů kouře, které se k němu rychle přibližovaly. Neměl času nazbyt, ignoroval proto záhadné zařízení, o které se na něj někde muselo přilepit a dal se znovu do běhu.

Situace pro Hektora sice stále nevypadala růžově, ale po pádu ze svahu mu svitla alespoň troška naděje. Nikdy by nevěřil, že se zvládne dostat zpět do lesa, ale přesto tu byl! Hektor začal kličkovat mezi stromy. Jeho nešťastné zakopnutí mu našlo zkratku. Běžel již nějakou chvíli, přesto cítil, že nemá vyhráno. Bylo jen otázkou času, kdy ho Smrťáci doženou. Myslel si, že vše vyřeší svižným útěkem, ale cítil, jak mu pomalu dochází dech. To není dobrý, pomyslel si a zpomalil. Dostihnou ho. Mohla to být otázka čtvrt hodiny i několika mála vteřin. Hektor však vsázel spíše na ty vteřiny. Obtížné dýchání, píchání v boku, to nevěstilo nic dobrého.

Dost bylo utíkání, řekl si Hektor v duchu a opřel se dlaní o strom, zatímco vydýchával. Takhle to dál nejde. Naštěstí měl krom útěku ještě jednu možnost k obraně proti Sdružení. Až do této chvíle by se dal celý jeho vztah se Smrťáky popsat jako ten kočky a myši. A Hektor se mylně považoval za myš. Za malou myšku, která si musí sehnat domeček, kde se schová před tou zlou nemilou kočkou.

Přiskočil k jednomu ze stromů a začal po něm šplhat nahoru. Z loveného se stal lovec. Jeho náskok mu stačil, aby se dostal do slušné výše, než k místu dorazili první Smrťáci. Zaslechl několik výstřelů, ale husté větve stromu, mu poskytovaly dostatečný úkryt. Jediné, co spadlo k nohám zaměstnanců Sdružení, byly třísky. Hektor se uvelebil na jedné z větví a přejel rukou po brýlích.

„Prosím," zaškemral, „právě teď by se mi šiknul zázrak. Jen nějaký malý zázrak ve formě, co já vím, třeba Bouře? Jo, ta by byla fajn. A kdyby to bylo nějak časově náročný, stačilo by mi třeba i malý tornádo."

Ty pravé brýle Hektora nikdy neopustily. Předpokládal, že by mohl provést nějaký průšvih, a proto během klidového režimu Místa předělal náhradní brýle z Chatrče na slušného dvojníka, kterým dokázal ošálit jak Val, tak i věčně nevěřícího Adu. K dosažení úspěchu mu stačilo vzít pár kousků železného šrotu a omotat je na stejném místě stejným kusem látky.

A tak se pro Hektora pravidla hry změnila. Oficiálně se stal kocourem a měl chuť na pomstu.