Hektorovu životu vládlo jedno rčení, a to, že všechny cesty vedou do... krčmy. Atmosféra v těchto podnicích nebyla nijak kouzelná, ale on měl moc rád její předvídatelnost. Zápach potu, který se mísí s popelem a kouřem z cigaret. Odér z odleželého piva a zaschlé moči. Přesně takové prostředí mu vyhovovalo, cítil se tam všem nadřazený.

Seděl v hospůdce a dopíjel své druhé pivo. Díky bohu za Adu a jeho blbost, pomyslel si, když v dlani žmoulal několik librodolarů, které si při objetí „půjčil". Zamyšleně si místo svého pobytu prohlédl. Spatřil několik dalších ztracených existencí. Vesměs šlo o postarší prošedivělé muže. Tak takhle vypadají pohádkoví dědečci v důchodu, pomyslel si Hektor a upil si ze svého půllitru. Krom věku měli tito lidé ještě něco společného. Prázdné pohledy. Výraz naprosté nepřítomnosti. Nešlo ani tolik o denní snění, kterým si Hektor leckdy rád zkracoval volné chvíle. Těmto lidem nezbyla síla na vymýšlení vlastních světů, které by byly lepší než realita, pouze se přepínali do úsporného režimu. Byli všude a zároveň nikde. Ukrývali se v prázdnotách svých hlav. A protože Hektor netoužil po rozhovoru a odmítal se s kýmkoli bavit, nemohl si pro sebe vybrat lepší společnost. To však ještě netušil, že se do podniku blížil někdo, kdo by s ním velice rád prohodil několik slov. A mělo se tak stát velice brzy.

Podobně jako u Bouře, i zde se objevily jisté předzvěsti něčeho nekalého a nebezpečného. Zvenku k pijanům doléhalo hučení, které se však dalo snadno zaměnit jen za silný poryv větru. Když zvuk po chvíli ustal a k hospodě dolehlo jemné křupání sněhu, mohli si ho všichni přítomní vyložit jen jako kroky zdivočelých zvířat. Na tom, že se obyvatelé lesa vydali na obhlídku lidských obydlí nebylo vůbec nic překvapivého. Jenže zprvu lehké polechtání ušních bubínků s každou další vteřinou nabíralo na síle a to, co se dalo považovat za nevinné zvířecí tlapky, se velice rychle změnilo v těžké lidské kroky. A vzdálenost mezi vlastníky obuvi a budovou hospůdky se rychle zmenšovala. Blížily se. Kroky čím dál tím více rezonovaly. Každému normálnímu člověku by mělo být jasné, že se nejedná o skupinku zvědavých zviřátek, ale o rychle se blížící problém. Z celého podniku však ožil jedině Hektor. Zpozorněl. Cítil se v ohrožení, ale nevěděl proč. Něco se děje, napadlo ho a otočil se ke dveřím.

Když kroky konečně dozněly, škvírou mezi dveřmi a podlahou šlo spatřit několik stínů. Hektor nemohl tušit, kdo se za dveřmi budovy skrýval, přesto dokázal vycítit, že dotyčné siluety poháněly nekalé úmysly. Zaposlouchal se. Přes přerývané dýchání zaslechl, jak do místnosti doléhají tlumené hlasy. A ty mu rozhodně nebyly cizí. Právě naopak, zvlášť jeden z nich mu byl až nepříjemně povědomý. Já blbec, zanadával v duchu, když si uvědomil, odkud ty lidi zvenku znal. Jenže už bylo pozdě na to cokoli podniknout. Dveře se otevřely a do krčmy vstoupila skupinka asi deseti mužů. Rozhlédli se po místnosti, zatímco Hektor, který se k nim natočil zády, instinktivně sklopil zrak a začal hypnotizovat barový pult. Co ti tady můžou chtít? Z hloubi duše doufal, že si ho nově příchozí nevšimnou. Že jen nakouknou a půjdou dál. Smrťáci však měli jiný plán.

„Signál je tu nejsilnější, musí být někde v okolí," prohlásil po chvíli vedoucí, na jehož helmě se skvěla zářivá jednička. Byl to on, velitel Malumových ozbrojených sil. Jako by jen pouhá přítomnost Jedničky nebyla už tak dostatečně velkým problémem, musel se ten člověk ještě uvelebit u stolu hned u dveří, čímž Hektorovi zatarasil prakticky jedinou únikovou cestu.

„Přineste něco k pití, ať nepracujem žížnivý," přikázal svým podřízeným.

A tak se kumpáni Jedničky vydali splnit jeho přání. A to přímo na bar, rovnou k sedícímu Hektorovi. Doprčic, doprčic, doprčic....

„Co nám doporučíte?" mlaskl jeden z nich směrem k hospodskému, který skočil beze slova za pípu a začal čepovat.

Hektor se zatím snažil nenápadně odtáhnout na druhý konec baru. Tušil, že čím déle v hospodě zůstane, tím větší bude pravděpodobnost, že ho poznají a chytí. A po tom nijak netoužil. Využil zaměstnanosti hospodského. Odložil prázdnou sklenici, zvedl se z barové stoličky a dal se nenápadně na ústup. Vyhrnul si límec až ke tváři, takže jeho kabát připomínal spíše kápi upíra. Nahrbil se, aby se v oblečení co nejvíce ztratil a chystal se odtamtud co nejrychleji dostat. Doufal, že si zamaskoval tvář natolik, aby si ho nikdo nevšimnul. Chtěl dotáhnout svůj útěk k úspěšnému konci a do poslední chvíle se zdálo, že se mu to nakonec podaří. Zrovna procházel kolem velitelova stolu a užuž se natahoval ke klice ode dveří, když vtom ho Jednička vyrušil.

„Hele, chlape!" oslovil ho velitel. „Počkej, neznám tě odněkud?"

Zahalený Hektor jen intenzivně zavrtěl hlavou a chtěl pokračovat ke dveřím, jenže Smrťák s ním ještě neskončil. Stále pro sebe zamyšleně něco mumlal.

„Přísahám, že jsem tě už někde zahlédl," řekl téměř zasněně a Hektor se nervózně zasmál.

„To jste si mě jen s někým spletl, šéfe," prohlásil. Vše by bylo v pořádku až na to poslední proklaté slůvko, které mu nedopatřením vyklouzlo. A sakra, napadlo ho. Hned mu došlo, že dost možná šlo o osudovou chybu, a proto Hektor ani na okamžik nezaváhal a spěšně vyběhl z hospody ven.

„Divný floutek," zavrtěl hlavou velitel, „Šéfe... A ta jmenovka, Hektor, kde já ji jenom už viděl, hmm," zamyslel se. Netrvalo dlouho a došlo mu, s kým to vlastně mluvil.

„Ale, no, počkat!" vykřikl. „Chyťte toho kluka. Hned!" volal velitel směrem k ostatním. „Je jedním z těch Terrazrádců!"

Několik mužů se vyřítilo ven, jenže Hektor si za tu dobu stihl udělat docela slušný náskok. Pelášil sněhem tak rychle, jak jen mu to nohy dovolily a mířil směrem k lesu v domnění, že mu vysoké, husté stromy poskytnou dostatečný úkryt před posluhovači Sdružení. Dostat se k lesu, to byl jeho plán. Musel fungovat, protože jiný neměl.