Další návštěva velitelství. Kdyby se z toho udělala chlastací hra, rozhodně by neměla dlouhého trvání, protože by všichni hráči skončili během chvilky pod stolem. Hektor byl nešťastný z toho, jak se jeho život scuknul jen na nepřetržité obhajování. Nebyl snad on sám jednou z obětí? Došlo přeci k narušení soukromí, obklopení jeho obydlí a, co bylo nejhorší, vyzrazení konce knížky! Každý ví, že literární spoilery jsou jedním z nejhorších možných zločinů, kterých se člověk může dopustit. Já to tomu nekňubovi spočítám, pomyslel si. Kdyby to bylo na něm, udělil by Matovi trest smrti. Určitě tu zprávu roztroubil on, pokračoval v duchu. Chce mě vodsud vyštvat, ale to se mu nepovede. Štěstí, že pro mě má ta holka slabost.

„To, co jsi udělal, je naprosto neomluvitelné," spustila Val rázně.

Tak s tou protekcí to teda moc dobře nevypadá.

„Vzdávám to," pokračovala. „Nechápu, kde jsem brala veškerou tu trpělivost, ale rozhodně je tomu konec!" zvolala a rázně bouchla pěstí do stolu.

„Počkat, počkat," hrklo v něm. „Co tím jako chceš říct?"

„Myslí tím, že bys měl odtud co nejrychleji odejít," dal se Ada do vysvětlování. „Ale je to dobrý nápad?" obrátil se k Val. Snažil se vidět události ve větším obrázku a vše nasvědčovalo tomu, že by z Hektora neměli spustit oči. „Víš, že bych byl první, kdo by mu s radostí zabalil kufry," dodal šeptem. „Ale vážně bychom ho neměli nechat jen tak odejít. Je to chyba."

Jenže Val měla už dost toho, jak s nimi bylo zametáno. Jak bylo každé její pravidlo přehlíženo. Byla pevně rozhodnuta, že Hektorův odchod se stal jediným možným řešením.

„Už mě nebaví být jeho maminou a hlídat každý jeho krok," zanaříkala. „Jen se na něj podívej, každý si zvládl tu jmenovku odpárat sám, jen on ne!"

„Tak počkat," bránil se Hektor. „Já to umím taky. Jsem náhodou mistr v šití. Jen se mi, to, no, nechtělo. Navíc mi tu bylo řečeno, že se o to postaráte sami, tak proč bych to dělal?"

„Jistě," sykla. „Proč dělat něco navíc, že? Jestli si to dobře pamatuju, chtěls svobodu. Tak běž. Nikdo ti v odchodu nebrání."

„To mám brát jako rozchod n-nebo co??" zakoktal zmateně. „To jako fakt?"

Zrovna se mu v tom podzemí začínalo líbit. Místňáci mě oslavují, na Smrťáky by mě taky už brzo pustili, teď to přeci nemůže skončit! Ne takhle!

„Takže já si teď jen tak odkráčím? Žádné ultimátum?"

„Přesně tak," odsekla. „Chtěla jsem po tobě jen jednu věc a ani tu jsi nezvládl. Hádám, že nám všem bude líp, když odejdeš," řekla sklesle. Na Val bylo vidět, že jí to rozhodnutí nedělalo radost. Adovy pochyby ji začaly pomalu nahlodávat, přesto svůj názor nezměnila.

„Nezapomeň nám tu nechat své brýle," dodala.

„Myslel jsem si, že to řekneš," poznamenal Hektor. „Ale vážně musím? Vždyť jsou to jediný, co mám."

„Ne, jsou zbraní hromadného ničení," opravila ho. „Navíc tě během jednoho dne už málem dvakrát zabili. Děláme to pro tvé dobro."

„Tak určitě, vy jste fakt drahouši. Ale... No tak fajn," souhlasil nakonec a oba tak překvapil. Sejmul brýle, které měl celou dobu usazené na hlavě a položil je na stůl. Poté si mlčky potřásl rukou s Val, zatímco Adu zaskočil jedním vážně vřelým objetím.

„Pleško, pojď sém," zvolal přátelsky a pořádně ho stiskl. „Bylo to... fajn," řekl Hektor na rozloučenou a vyšel z velitelství. Místo hledání cesty ven, se však nejprve vydal k zídce jednoho z domů, kde se ještě nedávno nacházela hromada plechovek.

„Hej, Fou!" zvolal. Původně se chtěl rozloučit i s Tomem, jenže to mělo háček. Nevěděl, jestli něco takového dokáže. Nikdy nebyl dobrý v dávání sbohem, a tak se rozhodl nejprve vyzkoušet si onu rozlučku na svém čtyřnohém přítelíčkovi. Jenže kde nic tu nic.

Zkusil ho tedy zavolat podruhé. Nedělal si však žádné velké naděje. Pravděpodobnost, že by se se svým neochočeným druhem mohl znovu setkat byla minimální. Přesto cítil smutek. Hmm, asi bych už měl jít, pomyslel si sklesle, když vtom zaslechl cupkání malých nožiček.

„Fou?" začal opatrně. Ze stínu se pomalu vynořil čumáček, který by Hektor poznal kdekoli. „Fou! Jsi to ty!" zajásal a napřáhl k němu dlaň, ve které měl skrytý drobeček od tyčinky z místňácké jídelny. To byla jediná věc, která se tam dala jíst. Možná proto, že pocházela z dílny Sdružení. Hektor měl nejraději ty s rajčatovou příchutí, i když vlastně netušil, jak takové rajče vlastně vypadá.

Krysa se nejdříve na drobek schovaný v jeho dlani jen nedůvěřivě dívala, nakonec si jej však vzala do tlapek a pustila se do jídla.

„Výborně, Fou," pochválil ho Hektor. „Škoda, že se už neuvidíme, mohl bych tě naučit spoustu triků... Možná z tebe dokonce udělat útočnou krysku."

Jistě bys byl lepší než ten blbej nožík, napadlo ho. V tu chvíli již neměl žádný rest, který by ho v Místě držel, a tak mu nezbývalo nic jiného než vyrazit ven. Toto byla přesně ta chvíle, kdy by ve filmu začala hrát smutná hudba a kamera by se soustředila na siluetu hrdiny procházejícího liduprázdnou chodbou. Tento vážný moment však Hektorovi nebyl dopřán, protože celou scénku zruinoval vysmátý Mat.

„Tak co, jaký bylo to posezeníčko?" neodpustil si jedovatou poznámku na Hektorovu adresu.

„Tys to celou dobu plánoval, že jo?" okřikl ho. Navíc jsi mi zruinoval super odchodovou atmosféru, dodal v duchu.

„Já?" zeptal se dotčeně. „A dělat ti naschvály? Ne," zavrtěl rázně hlavou. „Jen jsem si říkal, že jestli je to s tou Bouří pravda, tak jsi fakt hvězda a zasloužíš si kousek pozornosti. To je celý."

„Ha, ha, ha," zamumlal si Hektor pod vousy. „To ti tak žeru, prý pozornosti. Já moc dobře vím, o co ti celou dobu šlo. Prostě jsi mě chtěl vyhodit z Místa, co? Nezvládal ses smířit s tím, že by tu byl někdo větší chlap, než jsi ty. Ne, že by to teda bylo ňák extra těžký."

„Myslíš?" začal Mat vyzývavě a přiblížil se k Hektorovi.

Oba mladíci od sebe byli vzdáleni jen na pár kroků a v očích měly jasné známky nevraživosti. Byli jako dva kohouti odhodlaní jeden druhého kopnout do koulí.

„Nejsi pro mě hrozba, Heku," pokračoval. „Nejsi a nikdy jí nebudeš, abych byl přesnej. Uznávám, že jsme si v lecčem podobní, ale rozhodně z tebe nemám strach."

„No, jasně," odsekl Hektor. Udělal několik kroků kolem Mata, když vtom se zarazil. „Ksakru," zanadával. „Kudy se vodsaď vlastně leze ven?"

Zaslechl, jak se Mat za jeho zády uchechtl. Jen se směj, však ono tě to přejde, pomyslel si kysele. Užuž se připravoval na dlouhé bloudění zatuchlými chodbami Místa, ale Mat byl z nějakého důvodu ochoten zapomenout na jejich vzájemný spor a rozhodl se mu poradit.

„Nejkratší je jít támhle okolo toho baráku," řekl a prstem Hektorovi naznačil směr. „A pak pořád rovně, dokud nenarazíš na schody. To se prostě nedá minout."

„Fajn," odfrkl Hektor, kterému se nelíbilo, s jakou přátelskostí položil Mat ruku na jeho rameno. „Další výtah by tu asi nebyl, co?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Tak hodně štěstí," rozloučil se s ním, a ještě ho poplácal po zádech. Jako by snad věděl, že přesně tato gesta dokáží Hektora rozčílit ze všeho nejvíc.

Děsnej blb, pomyslel si a vydal se ukázaným směrem. Překvapilo ho, jak rychle našel východ. Pak samozřejmě přišlo škrábání se do schodů, a to již bylo časově náročnější. Hektor vážně nenáviděl schody.

„U-určitě odtud ve-vede i jiná ce-ce-cesta," hekal při svém výstupu. Neměl žádný plán, přesto prvotní šok z odchodu rychle vystřídal klid. Něco uvnitř mu říkalo, že ať se vrtne kamkoli, cestu vedoucí k Místu, Fouovi, Tomovi a Val, tu zkrátka nikdy neztratí. Nyní byl odhodlaný užít si své nově nabyté svobody. Netrvalo dlouho a Hektor vymyslel, jaká bude jeho další zastávka.