„Vítej, Heku. Kde jsi byl tak dlouho?" zasmál se Ada, když viděl jeho rozzářený obličej.

„Ále," odpověděl Hektor neurčitě a přisedl si ke stolu. „Jak dlouho už to tady takhle žije? Přišel jsem vo něco?"

„Vlastně ani ne. Maximálně tak o dvě písničky. O dvě hodně dlouuuhé písničky, abychom byli konkrétnější," ušklíbl se Ada. Zřejmě ani on nebyl fanouškem této hudby.

„Můžu to vochutnat?" zeptal se Hektor a ukázal k půllitru.

„Posluž si," řekl a posunul k němu sklenici. Přitom si Hektor všiml, že Adovi něco přibylo na zápěstí. Pletený náramek. Rozhodl se však, že na to nebude upozorňovat. Místo toho si jen opatrně ucucnul ze sklenice a poté s odporem zkřivil ústa. Fuj, to je teda hnus, zhodnotil Hektor nápoj v duchu. Členové klanů však s popíjením této břečky zjevně neměli problém. Ti, kteří netancovali, si jen radostně cinkali se sklenicemi.

„Po třetím loku ti to už ani nepřijde," řekl Ada a vzal si půllitr opět k sobě. „Mimochodem, nevolal jsi po této akci právě ty? Proč tu teď sedíš jako hromádka neštěstí?"

„Ani nevim," zamumlal Hektor a pak strnul. Na druhém konci místnosti spatřil Tinu, jak na parket vchází s někým dalším. „Páni," zvolal obdivně.

„Sluší jí to, co?" zasmál se Ada, když viděl, jak se Hektorovy oční panenky rozšířily jako by byl snad na nějaké droze.

Pokud by někdo řekl, že se Tina vyfikla, pak žádné slovo nedokázalo popsat, jak moc to v tu chvíli Val slušelo. I ona si na sebe vzala sukni, nepodobnou té, co měla Tina. Hnědé volány měla po kolena a od pasu nahoru vedl korzet, který přinutil Hektora červenat se jen díky tomu, že se na něco takového dívá. Její vlasy se ve světle domu zářivě leskly a Hektor byl více než kdy přesvědčen, že si sebou Val z Místa odnesla v batůžku i kadeřníka.

„Ona je...," zamumlal Hektor zasněně a pak ihned odvrátil zrak. „Ale ne, jde sem, jde sem," zpanikařil, když viděl, jak Tina ukazuje jejich směrem. Instinktivně tedy začal zírat do zdi. Dělej, že tady nejsi. Dělej, že tady nejsi, opakoval v duchu. To byla jeho jediná možná obrana. Ne však dost účinná. Hektor to měl marné. Bylo jedno, kolikrát si tu větu v hlavě přehrál, během chvilky před jejich stolem stály obě dívky v celé své kráse.

„Proč tu pořád tak sedíte?" zazubila se na ně Tina svým typickým děravým úsměvem.

„My, ehm," dal se Ada do vysvětlování, ale bylo vidět, že si ani on neví moc rady. „Moc vám to sluší," řekl nakonec, což byl výtečný tah. Touto větou spustil „Ále né, dej pokoj" reakci, která tak Hektorovi získala trochu toho moc potřebného času, aby si dokázal v hlavě srovnat, co jim může, a naopak také nemá, říct. Zhluboka se nadechl, jako kdyby se chystal přivolat Bouři a otočil se k oběma dívkám. Polkl. Zblízka byla Val snad ještě krásnější, co na tom, že stála se založenýma rukama za Tinou a tvářila se jako kakabus.

„Jo, ehm," odkašlal si Hektor. „Vážně vám to sluší."

Val nadzvedla jedno obočí a změřila si ho pohledem. V tu chvíli Hektor litoval, že se sám neběžel po střelnici převléknout do něčeho pěknějšího.

„Říkaly jsme si, jestli si nechcete zatancovat," pokračovala Tina a podívala se na Adu. Ten vytřeštil oči a začal zběsile vrtět hlavou.

„Tančit? Já? To ne, ne, ne," řekl odmítavě, ale Tina ho nekompromisně chytila za paži a upřela na něj prosebný pohled.

„No ták," pobídla ho. „Já tě to naučím," dodala s prosebnýma očičkama.

„Jen do toho, pleško!" pobídl ho Hektor šibalsky a Ada se stydlivě zvedl.

„Ale vážně jenom na chvilku," zamumlal zdráhavě a nechal se Tinou vést na parket, kde ho začala učit ten podivný tanec v řadách. V tu chvíli Hektorovi došlo, jakou vlastně udělal pitomost. Sakra, pomyslel si. Vždyť pleška byl moje jediná záchrana, teď jsem tu... sám! Znovu polkl.

„Buď upřímný," řekla Val po chvíli zarytého sledování Ady, jak se snaží pochopit předváděný tanec. Ne, že by mu to však nějak šlo. „Vypadám v tom jako blbec, že jo?"

„Cože?" zaváhal Hektor. „Ne, to určitě ne."

„Nechápu, jak můžeš pořád nosit tu svoji košilku," ušklíbla se a opřela se o jeho židli. „Nic nemůže nahradit starý dobrý kalhoty."

„Náhodou," ušklíbl se Hektor. „I sukně maj co do sebe. Docela vám je závidím. Kdyby Greg nevypadal, že mě každou chvíli zastřelí, tak bych nenosil nic jinýho," zazubil se na ni.

„Jo? Vždyť jsou hrozně nepraktický," ušklíbla se Val. „Jednou se špatně zatočíš a je ti vidět všude."

„Cože?" vyhrkl Hektor vykuleně. Všude? V tu chvíli ucítil, jak mu Val uštědřila lehký pohlavek. „Auvajs," řekl a pohladil si místo, kam to schytal. „Tohle bylo za co?"

„To máš za ty svoje nečistý myšlenky," zazubila se na něj.

„Heh, jak jako nečistý?" ušklíbl se.

„Však ty víš," odfrkla a podívala se na parket, kde zrovna Ada bojoval s tanečními kroky. Val se přitom neubránila úsměvu.

„Bylo to tady pěkný, ale tohle není nic pro mě," obrátila se poté k Hektorovi. „Asi to tady zabalím dřív, užij si zbytek večera," rozloučila se s ním a otočila se na podpatku.

„Počkej," vyhrkl Hektor možná více naléhavěji, než měl původně v plánu. „Teda, ehm, byla by škoda odcházet. Fakt ti to, no, sekne a j-já," zakoktal, a přitom nevědomky zabloudil očima na parket.

„Neříkej, že by sis chtěl taky zatancovat," zaváhala Val a povytáhla nevěřícně obočí.

„Cože? To ne. Teda... možná. Vlastně ne. I když... Já ani nevím," zamumlal a nervózně se podrbal za uchem. „Dej mi chviličku, jo?" řekl a rozeběhl se pryč.

Val se zvědavostí v očích sledovala, jak Hektor podivným klopýtajícím krokem dobíhá ke kapele a něco jednomu z hudebníků šeptá. Zahlédla, jak mu muž přikývl na souhlas a nenápadně dloubl do dalšího ze svých kumpánů, kterému něco zašeptal do ucha. Hektor se po tomto kousku vydal již poněkud volnější chůzí zpět ke svému místu.

„Co to mělo být?" zaváhala.

„Jen počkej," řekl tajemně a zvedl ukazováček. Country písnička během chvilky dohrála a na její místo nastoupila jiná. Její melodie však nevybízela k tomu zběsilému krok-sem krok-tam tanci. Její melodie byla klidná a příjemná. Blues. Hektor zřejmě požádal hudebníky, aby začali hrát blues, nebo něco tomu hodně podobného. Lidé na parketu se probrali z šoku ze změněného repertoáru velice rychle a z řad se brzy utvořily dvojice, které se kolíbavým krokem točily na svém místečku a nechávaly se vést tou kouzelnou melodií. Ada v tu chvíli působil velice vděčně a Hektor dokonce spatřil, jak jeho směrem artikuluje jedno velké: „Dě-ku-ju."

„Smím prosit?" pronesl Hektor tu jedinou naučenou frázi, o které věděl, že se před tancem říká, a Val poněkud skepticky přikývla. Sama ani netušila, z jakého důvodu se s ním na parket vydala. Zčásti za to mohl šok. Vždyť... to jí Hektor právě poprosil o tanec? A nabízel rámě? V jakém světě Hektor nabízí rámě?! A odkdy mu něco říká pojem „etiketa"? Hektor se z nějakého důvodu začal chovat jako tanečník-gentleman a Val byla právem v šoku.

Došla s ním na parket za ostatními a čekala, co se bude dít dál. Vzhledem k tomu, že ji nikdo nikdy tancovat neučil, tak přirozeně nepředpokládala, že by na tom mohl být Hektor jinak. Čekala, že tam budou chvíli stát jako dva kůly v plotě, ona se mu zasměje za to, jakou „blbost to zase udělal" a jejich cesty se rozejdou. Najednou však ucítila, jak se jí zběsile rozbušilo srdce. Žádné nejapné postávání se nekonalo, právě naopak. Hektor působil velice jistě. Každý jeho pohyb byl přesný. Jasný. A Val se poprvé ve svém životě nechala vést.

Nechápala to, když ji chytil za ruku, oplatila mu stisk. Zdálo se to tak přirozené. Val v tu chvíli netušila, odkud se v něm brala taková jistota, ale pravdou bylo, že odpověď na tuto otázku neznal ani Hektor sám. Pod jeho klidnou a vyváženou slupkou byl v tu chvíli vyděšený trpaslíček, který přímo křičel: „Co se to tady sakra děje?!" Jenže jakmile dal mozku pokyn provádět činnost, kterou měl uloženou pod krycím jménem „tanec", všechny starosti šly stranou. Hektor provedl první úkrok do strany a pak zase zpět, zdálo se to být tak automatické.

„Kde ses tohle naučil?" podivila se Val, která jen díky němu dokázala na parketu při tanci vypadat jinak než jako střelená kobyla.

„Co myslíš?" ušklíbl se Hektor a navedl ji do otočky.

„Tohle. Myslím tohle," pokračovala s neskrytým údivem. „Heku, ty... Ty umíš tancovat?"

„Možná?" řekl a jeho koutky se stočily do šibalského úsměvu. Ještě před chvílí se nedokázal Val ani podívat zpříma do očí, ale když tančili, jako by najednou vše dávalo smysl. Hektor v duchu děkoval Magdě, která byla za tento zázrak zodpovědná. Jak malý jí často stával na špičkách a společně se kývali do rytmu, který je zrovna napadl.

V době, kdy Hektor vyrůstal, byly restrikce Sdružení na svém pomyslném vrcholu, a kromě povinných jmenovek, které braly lidem jejich anonymitu, tu fungovalo i něco jako zákaz zpěvu. Ano, „něco" jako zákaz zpěvu. On totiž zpěv jako takový trestný nebyl, jen k němu Sdružení nedávalo důvod. A lidé začali postupně zapomínat. Písně se vytrácely, dokud se neztratily v čase, v propadlišti dějin, odkud se jen těžce vrací zpět na světlo. Magda však nezapomněla. Naučila nejen Hektora, ale i ostatní děti v Domě, spoustu věcí, které by jiní brali jako ztrátu času. Kromě čtení a vykládání příběhů sem patřil i tanec a zpěv a Hektora by nikdy nenapadlo, že se mu kdy něco z toho bude hodit. Pravda, pokud se pokoušel zpívat, tak zněl, jako kdyby někdo tahal koně za jeho klenoty, ale nikdo nemůže být nadaný na vše.

„Jsi vážně plný překvapení, Heku," řekla Val jemně a nahnula se k němu. A než se Hektor nadál, už měl její hlavu položenou na svém rameni.

Co to sakra dělá? Hektor začal znovu panikařit. Vždyť mu Val naprosto pokazila jeho taneční kreaci! Byla až příliš blízko a něco takového se nedělá!

„Víš," zašeptala, „ještě nikdy předtím jsem netancovala. Ale není to zase až tak špatné."

„Ehm," polkl Hektor a začal se znovu červenat. Cítil její hřejivý dech na svém krku a jeho tep se nepříjemně zrychlil. Bylo nutné zachovat si odstup. Pokud měla být jeho taneční mise úspěšná, musel být dodržen odstup!

„Heh, jinak je to ale hezkej večer, co?" zamumlal Hektor nervózně a odtáhl se o krok dál.

„Cože?" vyhrkla překvapeně.

„Jo, jo, moc pěknej večer, a já," řekl a podrbal se za uchem. „Já si jenom to, no, někam odběhnu, jo?" dodal a vystřelil pryč.

---

A takto to celou dobu viděla autorka XD Jsou to prostě ňuflíci, na které se nedá (moc dlouho) zlobit. Jen mrkejte na Toma, jak dovádí s tou sklenkou! Prostě ňuflíci.