Hektor seděl na posteli a listoval si jednou knížkou. Nikdy by nevěřil, že ho k tomu Místňáci nakonec doženou. Pravdou však zůstává, že nic nedokáže účinně zabít čas právě tak jako čtení. Ti krtci mají vážně zvláštní vkus na literaturu, napadlo ho. Ze samých odborných slátanin, které byly v knihovně k dostání, si nakonec vybral jednu z obrázkových knížeček ze sekce pro začínající čtenáře. Nic jiného z hlediska krásné četby nedokázal ocenit, nikdy totiž nechodil do školy. Děti, u kterých nebyl znám ani jeden z rodičů, byly Sdružením automaticky považovány za potomky zrádců a takové bylo třeba omezit, aby v budoucnu nedělali problémy. Zabránit jim ve vzdělání bylo nejúčinnějším krokem, jakým mohl Malum zajistit, aby tyto děti vyrostly v neškodné občany. To však ještě neznal Hektora, který když si něco umanul, tak za tím šel i přes mrtvoly.

A tak se stal příběh o tučňákovi, který hledá svou maminku, pro Hektora dostatečnou intelektuální zátěží. Knihovnice na něj sice hleděla s opovržením, ale to mu nevadilo. Necítil potřebu zavděčit se, proto byl možná jeho kabát bez jmenovky stále ještě ve skříni a ne na něm.

Zrovna se blížil k závěru celého příběhu, když ho v tom nejlepším vyrušilo zaklepání.

„Ať je to, kdo je to, spletl jste si dveře!" křikl a pokračoval ve čtení.

„To jsem jenom já," ozval se zvenku známý hlas.

„Kdo já?" začal Hektor provokativně.

„No, já... Mat," odfrkl mladík neklidně a vzal za kliku. Zamčeno. „Pustíš mě dovnitř?"

„Ne," odsekl Hektor. „Čtu si. A i kdybych si nečetl, přišel bych s jinou výmluvou, proč sem nemůžeš."

„Ty a číst si? Nevěřím, dokud to neuvidím," popíchl ho Mat a několikrát mocně zabouchal na dveře. Nehodlal se tak snadno vzdát. a rozhodl se být co nejotravnější, aby Hektora přiměl ustoupit. Ten nakonec opravdu schoval svou knížku pod polštář a šel odemknout.

„Tak co se děje?" zavrčel. „Pokud naše Chatrč zrovna nehoří," instinktivně se podíval směrem ke stropu, aby zjistil, jestli jim opravdu nedoutná střecha nad hlavou, „nebo někdo Adu pořádně nekopl do rozkroku, nepotřebuju o tom vědět."

„Nebuď vůl, kdyby Chatrč začala hořet, myslel bych jenom na sebe," odsekl Mat a vešel do pokoje. Jeho chování Hektora zarazilo.

„Co to vidím? Pán umí myslet taky na sebe? Myslel jsem si, že jste tady všichni jedna velká šťastná rodinka."

„Říkal jsem ti, že tu nejsem dlouho," zasmál se Mat. „A jsem všechno, jen ne samaritán."

Konečně je tu osoba, co si na nic nehraje, pomyslel si Hektor nadšeně. Je to prostě prevít každým coulem. Nezvaný návštěvník se mu začínal pomalu zamlouvat.

„Fajn, a co tě teda ke mně přivádí, ty všechno-jen-ne-samaritáne?" zeptal se nakonec.

„Zvědavost," odpověděl s nemilým úšklebkem. „Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi zase zamířil na velitelství. Pročpak?"

Hektor se v duchu zasmál. To bys chtěl vědět, co? Ale nic ti nepovím. Jen mi závidíš, že si ta holka k sobě volá mě a ne tebe.

„Tak řekneš mi to, nebo ne?" ptal se nedočkavě.

„Volím nebo ne, a teď už běž."

„Tak fajn..." Mat se otočil ke dveřím a mezi zuby ještě procedil: „Stejně to určitě nebylo nic zajímavýho."

„A to víš zase jak?!" vyjekl Hektor dotčeně.

„Prostě to vím. Jsi tu jen proto, že bys sám nikdy nepřežil."

Hektor si byl vědom toho, že se dost možná jednalo o past, provokaci... Přesto nedokázal odolat, něco takového si zkrátka nemohl nechat líbit. Jeho ego mu to nedovolilo, musel Matův omyl ihned vyvrátit.

„Tak abys věděl, jsem tady vlastně ten nejdůležitější člověk," prohlásil Hektor hrdě a vykoukl ze dveří, jestli je někdo na chodbě neodposlouchává. „Ta vaše velitelka po mně chce soukromý sezení, víš?" pokračoval, když měl jistotu, že je nikdo nemůže slyšet. „Budu trénovat, jak nejlépe nakopat zadky svým nepřátelům. Teď se jen modli, ať nejsi na mým seznamu."

„Soukromý sezení říkáš? A o co přesně jde?" vyzvídal Mat dál. „Jestli můžeš ty, tak já se chci taky přidat."

„Čemu jsi na slově soukromý nerozuměl?" Hektor se pokusil přejít zpět k posteli, ale Mat se mu postavil do cesty.

„Copak? Bojíš se, že bych v tom byl lepší?" hecoval ho.

„Ani náhodou. Z tebe hrůzu fakt nemám. Tak tu přestaň čmuchat a běž pryč."

„Půjdu, jasně, že půjdu, ale předtím mi pověz, co tě teda dělá tak speciálního. V čem jsi takový machr, no?"

„To ti nemusím říkat," odsekl Hektor.

„Ááá, takže ty ze mě máš fakt nahnáno," zasmál se.

„Ne, to teda nemám."

„Ale máš!" prohlásil Mat vítězoslavně.

„Nemám!"

„MÁŠ!"

„NEMÁM!! Kolikrát ti to mám sakra zopakovat, abys to pochopil?! I Hel je větší chlap než ty. A teď už konečně odpal pryč."

„Zbavíš se mě, neboj. Ale nejdřív mi prozraď, čím jseš tak děsně úžasný."

„Fajn, zajímá tě, proč jsem lepší než ty? To vydá na celej seznam, drahouši."

„Ale prosím tě," odfrkl. „Zatím slyším jen prázdný slova. Dej mi pořádný důvod, proč máš zrovna ty domluvený posezeníčko s veliteli a zbavíš se mě."

„Fajn, chceš to vědět? Máš to mít. Jsem totiž vyvolený. A teď už konečně zmizni."

Hektor si sedl na matraci a pohled mu sklouzl k polštáři, pod kterým měl nedbale schovanou svou knihu.

„Ty a vyvolený?" zasmál se Mat. „To sotva."

„Ty mi snad nevěříš?"

„NE," prohlásil rezolutně. „To bych musel být učiněný blázen."

„Ale říkám pravdu!" bránil se.

„Větší blbost jsem neslyšel, jsi fakt blázen."

„FAJN," křikl Hektor. „Jak jinak chceš nazvat člověka, co zvládne pouhou myšlenkou, opakuju MYŠLENKOU, přivolat Bouři, co?!"

„Bouři?" zaváhala Hel, která zrovna procházela kolem.

„Kuš!" osočili ji oba mládenci současně a zabouchli před ní dveře.

Hektor si uvědomoval, že si možná svoje schopnosti přikrášlil, ale situace byla kritická. Přeci nebude za hňupa. Bylo otázkou cti zajistit, aby měl v tuto chvíli mít navrch.

„Přivolat Bouři? Myšlenkou?" vydechl Mat úžasem. „To je nemožné, obzvlášť, když se tu bavíme o tobě."

„Říkej si, co chceš," prohlásil Hektor s hraným nezájmem. „Já si tu nepotřebuju nic dokazovat. Klidně se tý svý šéfky zeptej. Jo, ale jinak to nikomu jinýmu neříkej."

„O to se neboj," usmál se Mat, když zahlédl zpod polštáře vykukovat lesklý roh knížky. „Jo, a ta máma se schovává v iglú," dodal ještě rychle a pak za sebou spěšně zavřel dveře.

Stalo se tak právě včas, protože příběh o ztraceném tučňákovi byl už ve vzduchu a s dutým nárazem se odrazil od ztrouchnivělého dřeva nyní již zavřených dveří.

Hektor si nasupeně obtočil kolem hlavy polštář tak, aby mu jeho rohy zaplácly obě uši. Schoulil se na posteli do klubíčka. Příběh je už tak v tahu, tak si alespoň dám krátkého šlofíka, napadlo ho. Ale slast v podobě spánku mu nebyla dopřána na moc dlouho. Po nějaké době ho probral hluk. Hlasy. A vycházely zvenčí. Znaveně přistoupil k oknu a když z něj vykoukl ven, čekalo na něj nepříjemné překvapení.

„Fíha, co se to tady děje?" vydechl udiveně. Promnul si oči a pořádně se rozhlédl. Za svůj život už viděl mnohé, ale nikdy ne dav lidí, který podle všeho čekal jen a jen na jeho probuzení.

„Heku!" Kdoví odkud se z toho chaosu vynořil Tom. „Co se to děje? Zrovna jsem se dozvěděl, že prý umíš přivolat Bouři. Je to vážně pravda?"

„Jak dozvěděl?" zaváhal. O čem to sakra mluví? Pokusil se couvnout dál od okna, ale ještě, než stihl udělat pár kroků zpět, někdo ho dokázal zachytit za ruku a stáhnout ho k sobě.

„Co se to –" Hektor se ocitl na vrchu jakési davové vlny. Bylo to hodně pozornosti, která se mu však ani trochu nezamlouvala. Zvlášť, když netušil, čím si ji vlastně vysloužil. V duchu nadával asi tak peprně, jako zapřisáhlý alkoholik v době prohibice, když v tom ho to trklo. Mat. Ten ničema musel roztroubit všechno o té blbé mechechendě týkající se brejlí. Ale proč? Rozhlédl se kolem a za jásajícím davem zahlédl rozčilenou Val, jak o něčem vášnivě diskutovala s Adou. Chvíli jen tak rozhazovala rukama a pak se upřeně zahleděla směrem, kde se zrovna na něčích ramenou houpal Hektor.

Hmm, jak nad tím tak přemýšlím, tahle sláva není zas tak hrozná, pomyslel si. Stejně jsem si na tajemství nikdy moc nepotrpěl.