Do vysílačky sídlící na stole byl namontován poslední šroubek a nastala chvíle pravdy. Hektor ke stroji přistoupil a otočil knoflíkem ve směru hodinových ručiček. Tímto činem se vysílačka zapnula a displej z komunikačního náramku Smrťáků se rozzářil. Filip přistoupil k druhému, menšímu zařízení, které sestavovaly za pomoci Greenovic rádia a zapnul ho stejným způsobem.

„Ono to funguje!" zajásal Filip, když viděl, že zařízení reagovalo stejně jako to Hektorovo.

„Ještě nejásej," napomenula ho Tina. „Teď to sice běží, ale kde je psaný, že to bude vážně fungovat třeba přes oceán? Myslím, že to ještě chvíli zabere, než budeme stoprocentně vědět, jestli jsme uspěli, nebo ne."

„Tak jak to jde?" pozdravil je ode dveří Greg a zvědavě nakouknul dovnitř.

„Jdeš právě včas," zazubil se na něj Hektor a ukázal k vysílačkám. Choval se jako pejsek, který právě vyhrabal svou drahocennou kost a teď ji chce předvést světu.

„Tak ono to vážně funguje?" zasmál se Greg a jeho oči se rozzářily. „Panečku, něčemu takovému se mi ani nechce věřit."

„Tak tomu radši ani nevěř," zamumlala Tina, která se mu ze všech sil snažila pokazit chvíli radosti. „Dost možná to tak vážně jenom vypadá. Třeba to vůbec nefunguje. Musíme na tom ještě chvíli pracovat."

„Hmm," řekl Greg zamyšleně. „Mně se to zdá v pořádku."

„Ale vždyť to takhle nemůžeš..." začala Tina.

„...poznat?" dokončil za ni Greg větu a věnoval jí úsměv. „Jistotu nebudeme mít nikdy, ale úspěch je to dost velký a zaslouží si to menší oslavu."

„Takže bude ta párty?!" zajásal Hektor.

„Jasná věc, synku. Ale ještě předtím tu pro tebe něco mám."

Ale no tak, pomyslel si Hektor sklesle. To bude zase další povinnost. Proč se mi jednou nemůže stát taky něco pěknýho?

Greg si všiml znepokojeného výrazu na mladíkově tváři a neubránil se úsměvu.

„To jsem nevěděl, že tě návštěva střelnice tak zklame," uchechtl se.

„Počkat. Cože? COŽE?!" vyhrkl Hektor. Užuž se vzdával naděje, že se tam někdy podívá a teď přišla taková zpráva. On fakt řek slovo STŘELNICE?!

„No, ale jestli se ti tam nechce, pochopím to," pokrčil Greg rameny a chystal se k odchodu.

„Ne, ne, NE!" zvolal Hektor a vběhl mu do cesty. Na tuto chvíli se těšil tak dlouho. Tak. Moc. Dlouho!

„Jde se!" zazubil se na něj Hektor. „Už se nemůžu dočkat!"

„Ehm, Gregu," vmísil se do jejich rozhovoru Ada. „Opravdu si myslíš, že je to... vhodné?" zeptal se opatrně. V jeho hlavě působil celý ten nápad se střelnicí velice nebezpečně. Původně byl i proti té navrhované „párty", protože se obával, že by se při loučení mohlo něco pokazit. Jak se říká, přestat by se mělo v tom nejlepším a vzhledem k tomu, že jim zatím nikdo nešel po krku, tak by byl Ada velice nerad, kdyby se to ke konci zvrtlo.

„Žádné strachy," dal se Greg do uklidňování. „Když tam vyrazíme teď, tak tam žádný lidi nepotkáme. Navíc je to vážně dost nudný místo, nezdržíme se tam dlouho."

Střelnice a „nudný místo"? To tak, ušklíbl se Hektor v duchu. Konečně někde můžu vypustit páru, pomyslel si zálibně a Gregovy řeči o takzvaném „nudném místě" úplně odignoroval. Střelnice, zopakoval Hektor v duchu. To slovo si hýčkal jako klenot.

„A co tu máme dělat my, když si vy dva odjedete zastřílet?" neodpustila si drobné rýpnutí Tina.

„Pokud vím, tak nás večer čeká taneční zábava. Můžete to tu aspoň připravit a nějak hezky vyzdobit, zatímco budeme pryč."

„Počkat," zarazil se Ada. „To je ta rozlučka už dnes večer?"

„No, jistě," odpověděl Greg a ignoroval smutný pohled, který si Ada s Tinou vyměnili. „Val byla poslední dobou jako načasovaná bomba, jistě bude chtít po této zprávě hned jednat. Je vážně temperamentní."

Pff, prej „temperamentní", pomyslel si Hektor kysele. Jinými slovy to je prostě magor. V tu chvíli byl rád, že jí ještě historku od Jonáše II. neřekl. Jistě by se po jeho vyprávění vrhla do útrob toho majáku, aby případného zajatce vysvobodila.

A tak oba nasedli na koně a vyjeli směrem, o kterém mohl jenom Greg říci, jestli byl správný. Hektor byl v tu chvíli natěšený jako dítě na Vánoce. Jeho oči jiskřily a koutky úst měl stočené do úsměvu, o kterém si ani neuvědomoval, že mu sídlí na obličeji. Tedy až do chvíle, než ho začala chytat křeč do tváří, tehdy musel Hektor svůj výraz blaženosti na chvíli povolit, aby znovu chytil dech.

„A co ty, synku?" promluvil znenadání Greg. Projížděli lesem a Hektor si odvodil, že se každou chvíli přiblíží až k úplné hranici Smithovic území.

„Co já?" nechápal.

„Už jsi se rozhodl?" otočil se na něj Greg. „Zůstáváš tady, nebo se připojíš k Valinu tažení?"

„J-já," zakoktal. „Proč se mě na něco takovýho ptáš?"

„Viděl jsem, jak se ti tu líbí. S tou vysílačkou jsi předvedl divy, nemysli si, že o tom nevím. A taky ty děcka si tě nemůžou vynachválit. Jsi jejich strejda Hektor, nedovedu si představit, jak se budou cítit, když jim zítra řekneš svoje sbohem."

„Jo, jsou fakt zlatíčka," ušklíbl se Hektor.

„Tak proč tu nezůstaneš?" zaváhal Greg. „Ptal jsem se ostatních, a kromě Val a Ady tu všichni zůstávají."

„Cože?!" vyhrkl. „To se jako odboj rozpadnul?!"

„Ale vůbec ne, synku!" Greg se rozesmál natolik, až přitom málem spadl z koně. „Ten tvůj výraz. Ten tvůj zatracenej výraz, měl by ses vidět."

„Ale... tak co se teda děje? Proč tu zůstávají?"

„Prý tu budou shánět lidi na nějaké další vzepření, nebo něco takovýho. Tobě o tom Val nic neřekla?"

„Ne," zavrtěl hlavou Hektor. „Ale je pravda, že jsme se moc nepotkávali."

Když na to přišlo, v posledních dnech toho měli oba až nad hlavu. Nepotkávali se už ani u jídla, protože si ho Hektor nosil do místnosti s vysílačkou. Nechtěl, aby ho od práce něco vyrušovalo. Samozřejmě to mělo i svou daň, třeba když jednou nechtěně cumlal šroubovák místo lžíce.

Ve zkratce, Hektor se s Val prakticky nesetkával. On chodil spát v době, kdy byla její postel ještě prázdná, zatímco ona se při pohledu na prázdnou postel probouzela.

„Tak jsme tady," vyrušil ho z přemýšlení Greg.

Když Hektor zvedl hlavu, aby se lépe podíval, o čem to jeho společník mluvil, rozzářil se jako sluníčko.

„Fíha," vydechl uznale při pohledu na rozsáhlý blok budovy, který se před nimi tyčil. Šlo o otevřený kus stavby s plochou střechou a dvěma bočními zdmi. Budova střelnice byla průchozí, takže více než jako obydlí to působilo jen jako přístřešek pro střelce, aby se během tréninku mohli skrýt před nepřízní počasí. Při pohledu na tento improvizovaný bunkr Hektora přepadla jedna vtíravá myšlenka.

Počkat, zarazil se. Byla tady vůbec nějaká Bouře? U Smithů strávili již několik týdnů a během této doby by za normálních okolností na nějakou Bouři museli narazit. Jenže z nějakého důvodu se jim vyhýbaly. Hektor začal přemýšlet o tom, jestli tu náhodou nemají nějaký protiBouřový repelent.

„Nechápu, čeho se Ada bál," zasmál se Greg a rozhlédl se kolem. „Vždyť tu není ani živáčka. Pojď, ukážu ti to tady," řekl a slezl z koně. Společně uvázali zvířata a vydali se směrem k budově.

„Chceš říct jednu zajímavost?" řekl Greg, když se zastavil pod střechou střelnice. Prostor rozdělovalo několik křídel, která vše porcovala do menších úseků, jakýchsi „drah", na jejichž koncích byly v řadě vyrovnány siluety. Hektor si domyslel, že to budou zřejmě jejich terče.

„Tahle střelnice," pokračoval Greg, aniž by čekal na Hektorovu reakci, „je postavena v zemi nikoho."

„Jak jako nikoho?" zaváhal. „To sem jakože může úplně kdokoli?"

„Přesně tak, tohle je místo společný pro všechny klany a –"

„No, to se na to podívejme," vyrušil Grega z vyprávění hluboký mužský hlas. „Kdopak se to tady rozhodl ukázat?"

Hektor se otočil za jeho nositelem a spatřil zavalitého chlapíka, který by se svou výškou a mohutnou stavbou těla mohl konkurovat Gregovi.

„Přivedl jsi sem nováčka?" ušklíbl se cizinec, jemuž zpoza rudé kápě vykukovaly vousy černé jako havraní peří.

Hektor užuž otvíral pusu, aby si zaprotestoval, ale Greg ho zastavil.

„Tohle nech na mě, synku," řekl rázně a stoupl si před něj. „Na střelnici může kdokoli," obrátil se poté Greg na rudokápěnce. „Do toho, s kým tady jsem, ti nic není, Rogere."

„To jistě," řekl cizinec-Roger a sundal si svou kápi. Odhalil tak nejen kudrnaté tmavé vlasy, které mu ladily k vousům, ale také nepěknou jizvu táhnoucí se mu po celé pravé straně tváře. Co na Rogerovi však Hektora upoutalo nejvíce, to byly oči. Jeho zářivě zelené oči, které připomínaly oči šelmy.

„Ale musíš pochopit," pokračoval Roger, „že po tom našem posledním setkání jsem neočekával, že tě tady ještě někdy uvidím. Však víš," řekl a ukázal na svou jizvu. „Myslel jsem, že se mi vyhýbáš, ale pak si sem přitáhneš takovýhle kuře?" ušklíbl se a udělal krok na stranu, aby se na Hektora mohl lépe podívat.

Greg mu sice pohotovým úkrokem výhled zazdil, přesto Hektor na vteřinu spatřil Rogerův provokativní pohled. Jako by se ho tím snad snažil vyzvat k souboji. Hektor mu tedy bez zaváhání věnoval jeden ze svých nasupených dej-si-na-mě-bacha-drahouši pohledů.

To ho určitě zastrašilo, pomyslel si Hektor spokojeně, když mu Roger zmizel z výhledu.

„Nechci se s tebou prát. Nebudu se s tebou prát," pokračoval Greg klidně. V tu chvíli Hektorovi svým přístupem připomínal Adu a jeho vyjednávací schopnosti.

„Chápu, máš tu mazlíčka, před kterým se nechceš ztrapnit," řekl Roger posměšně. „Fajn, poznám, když někde nejsem vítaný. Nechám vás tu tedy o samotě. Užívejte, dokud můžete," mlaskl na rozloučenou a pak odešel.

„Kdo to byl?" zeptal se Hektor, zatímco sledoval, jak se Roger vydává k lesu, kde na něj již čekalo ještě pár dalších rudokápí. Všichni působili dojmem, že jsou připraveni k útoku.

„Roger Windshield," procedil mezi zuby Greg.

„To byl Windshieldovec?!" vyhrkl. „Teda, to je jasný. Myslel jsem si to," dodal hrdě.

„A není to jen tak ledajaký Windshieldovec," povzdychl si Greg. „On ten klan vede."

„A nebyl teda předtím náhodou taky od vás?" zaváhal Hektor, kterému se nechtělo věřit, že ty červené kápě někdy držely s těmi černými.

„To ano, synku. Původně ano," přitakal Greg. „Předtím nás vedl můj otec. Skvělý člověk, o něco horší rybář," povzdychl si. „Když byl na lodi, tak ho zastihla bouře."

„Bouře jako... Bouře?" zaváhal Hektor.

„Ne Bouře, ale bouře," ušklíbl se Greg a pokusil se mluvou zdůraznit malé písmeno. „Prostě normálně blbý počasí. Nezvládl to. Loď se rozbila o útesy a on..."

„Aha," zamumlal Hektor.

V tu chvíli chtěl Gregovi dát najevo, že s ním soucítí. Říct něco jako „to je mi líto" nebo „upřímnou soustrast". Místo toho se ale zmohl jen na: „A oni se od vás jakože trhli?"

„Nějak tak," odpověděl mu Greg zamyšleně. „Po smrti otce se začaly objevovat konflikty. Někdy menší, jindy větší. A nakonec jsme se prostě... rozpadly."

„Konflikty? A nemohla za to ta jeho jizva?" zeptal se Hektor zvědavě. Ten Windshielďák musel dostat pořádnou nakládačku, uchechtl se v duchu.

„Ta ne, ta byla až... potom. Šlo o jednu, ehm, blbost z mládí," zasmál se nervózně Greg. „Jen blbost, to je celé."

„Ale vyhráls, ne?" ušklíbl se Hektor, jenže když viděl Gregův pohled, zarazil se. To nebyl pohled vítěze, ale člověka, který hořce lituje.

„Ať už budeš čelit jakémukoli rozhodnutí, synku," řekl Greg tichým a rozvážným hlasem, „tak se nikdy nepouštěj do křížku s Windshieldovými. Hlavně ne s Rogerem."

„Fakt? A co se teda mezi váma stalo?"

„Málem mě zabil," zamumlal na odpověď.

„No, počkej, ale ta jeho jizva byla..."

„...jen škrábnutím," dokončil za něj větu. „Víš, já a Roger... Byli jsme spolu na ostří nože. Doslova. No, a já... Udělal jsem zbrklost. Možná jsem mu uštědřil ránu, ale málem jsem přitom sám zařval."

„Ten prevít," zamumlal Hektor.

„Pozor na jazyk, synku," osočil ho Greg. „I já nesu svoji vinu. Koneckonců, nejenomže jsem se nechal vyprovokovat, ale taky jsem vlastně zaútočil jako první. Nic není jenom černobílé."

„My dva jo," zasmál se Hektor.

„Snažíš se tím něco naznačit?" řekl Greg a tázavě nadzvedl obočí.

„T-to byl jen vtípek, fakt," zaváhal Hektor.

„Jen klid, synku," ušklíbl se Greg a vzal ho přátelsky kolem ramen. „Teď se podíváme, co nám ta střelnice vlastně nabízí, ano? Tohle černobílé duo to tady vezme útokem," dodal a rozesmál se na celé kolo.