Po této historce Hektorovo pouto k dětem ještě zesílilo a byť stále neznal jejich jména a pomáhal si přezdívkami, musel uznat, že jeho drobní společníci měli něco do sebe. Vždyť už jen to, jak mu pomohli spravit tu díru ve stěně! Levá všem hrdě oznámila svůj nápad, aby to zalepili svými obrázky a Pravá je hned začala poslušně shánět. Na Hektora s Jonášem II. tak zbyl tak úkol ze všech úkolů nejdůležitější. Oba odběhli do kuchyně, kde se pokusili vytvořit něco na způsob lepidla.

„Ty už jsi něco podobnýho dělal?" otázal se Hektor klučiny a ten se na něj jen výmluvně zazubil.

„Jasně, že jo," řekl Jonáš II. a vzal ze skříňky jeden z prázdných hrnců, který položil na plotnu. „Takže... Potřebuju hrnek mouky, hrnek vody, lžičku octa a," zarazil se.

„A co?" vyhrkl Hektor, který freneticky dodával správné množství surovin. Pitomý hrnky, vždyť tady mají tunu různejch velikostí, nadával v duchu. V tu chvíli by byl vděčný za jasné a všeříkající kilogramy a mililitry. Terra 4 byla s metrickým systémem obeznámena, nechápal, jak může být tak jednoduchá věc pro Terru 1 nesrozumitelná.

„Na něco jsem musel zapomenout," zanaříkal Jonáš II. a pořádně se zamyslel. „Co jsem to předtím říkal?"

„Mouku, vodu a ocet," ozval se za jejich zády Valin hlas.

„Ouha, nazdar, holka!" pozdravil ji Hektor, který z hrníčku sfoukával nadbytečnou mouku, aby se pěkně zarovnala.

„Co to tady vyvádíte?" zeptala se jich přísným hlasem, ve kterém se zračilo jisté pobavení.

„Le – " spustil Hektor, ale Jonáš II. ho přerušil.

„To je tajemství. Holkám se to neříká," skočil mu do řeči Jonáš II. a převzal si od něj hrneček. Stál přitom na drobných dřevěných schůdkách, aby k hrnci, ve kterém se nyní mísila mouka s vodou, lépe dosáhl.

„Fajn," odfrkla Val s úsměvem. „Pokud to není bomba, nebo něco jinýho, co by nás mohlo zabít, tak je mi to celkem fuk."

„Neboj, nikoho tu zabít nehodláme," uchechtl se Hektor.

„No, jen aby," zamumlala Val, ale nechala je, ať v tom experimentu pokračují.

„Hmm." Jonášovi II. stále vrtalo hlavou, na co zapomněli. „Potřebujeme ještě něco. Ale co?"

„No," začal Hektor. „Máme tam ňákou mouku, pak taky vodu, ocet... To je docela hnusný. Já bych tam dal něco pěknýho. Třeba cukr."

„Jo?" zaváhal Jonáš.

„Jasně, proč by ne?" odpověděl Hektor na otázku otázkou. „Uvidíme, co to udělá. Aspoň si trochu vosladíme život," řekl a než stačil chlapec něco namítnout, už se v jeho hrnci nacházel i hrneček s cukrem.

„A teď to pořádně míchej," přikázal Hektor. Hrnec se pomalu ohříval a oba tak mohli pozorovat, jak se uvnitř pomalu tvoří bílá, lepivá hmota.

„Hustý," zvolali oba jednohlasně.

Byli se svým výtvorem spokojeni. Jonáš II. poté sundal hrnec z plotny a nechal vzniklé lepidlo vychladnout. Poté se i s hrncem vydali opět nahoru, kde na ně již čekaly Levá a Pravá s ohromným množstvím obrázků. Oba si vyslechli, co jim holčičky o svých kresbách chtějí povědět, bylo to jako dlouhá přednáška, kterou můžete obdržet v uměleckých galeriích. Jonáš II. je poslouchal s nadšením v očích, zatímco Hektor seděl na jedné z matracích a zachmuřeně se držel za hlavu. Kdy už tohle peklo skončí? Děvčátka byla k nezastavení. Popisovala každý svůj tah tužkou mluvila o místech, kde k nim múza promlouvala, i kde na ně křičela (to byly hlavně papíry s čárami, které se podobaly míse špaget). Po chvíli to už Hektor vzdal, vzal lžíci s bílým lepidlem a zaplácl otvor ve stěně. Poté napřáhl ruku k Jonášovi II a gestem ho vybídl, ať mu dá nějaký z obrázků. Chlapec tak udělal a Hektor připlácl papír na stěnu a díru tak přelepil.

„Krása," pochválil se Hektor.

„Počkat, to je všechno?" zaváhala Levá. Byla zjevně zklamaná, očekávala výstavu a místo toho byla svědkem jen jednoho „plác" na zeď.

„Heh, můj úkol možná skončil," řekl Hektor a natáhl se po hrnci. „Ale tady je toho ještě docela dost," dodal a šibalsky se přitom usmál. „Takže co to tady pořádně zaneřádit? Ale ať to má šmrnc," řekl a výstražně zvedl ukazováček.

Děti nadšeně přikývly a poté se tato čtveřice dekoratérů dala do lepení. Levá s Pravou pokrývaly stěny ve výšce nad matracemi, Jonáš II. už mířil o něco výš a Hektor, ten lepil obrázky do těch nejvzdálenějších koutů, o kterých by se dětem ani nesnilo.

Touto výtvarnou prací strávili pár minut a šlo o chvíli plnou pohody a smíchu. Celá místnost byla během chvilky pokryta kresbami, jako by šlo o nějaké nešikovné tapety.

„Myslíš, že se to bude mamince líbit?" řekl Jonáš II. zasněně, když skončili s úpravami interiéru.

„Proč by ne," uchechtl se Hektor a pohladil klučinu po hlavě. Tak za tohle mě jejich „maminka" už určitě zabije, pomyslel si, ale v tu chvíli mu to bylo tak nějak jedno.

Naštěstí pro Hektora se jeho vražda nekonala. Samozřejmě, že se jejich umělecký čin hned rozkřikl, a ne vždy se tento kousek setkal s pochopením. Lidé to nazývali různě. Byla to pro ně „obludnost", „ohavnost", nebo prostě jen „bordel", ale nakonec celá záležitost vyšuměla do neznáma. Obyvatelé horního patra si na to zvykli a Hektor toho dne získal skupinu tří oddaných následovníků. Nebo spíše jen dvou. S Levou si stále moc nerozuměl.