A tak se tímto rozhodnutím vlastně nic nezměnilo. Technický tým pod vedením Ady prováděl úpravy na komunikačním zařízení, zatímco lovci si na svá bedra vzali krom obstarávání potravy i zisk „párty pomůcek" (tak těm věcem Hektor přezdíval). Našli se lidé, kteří si mysleli, že jsou ty přípravy na oslavu předčasné. Přeci jen takové zařízení, které by bylo schopné komunikovat přes celý kontinent, člověk nesestaví přes noc. Ale pod Adovým vedením dělal jejich tým velké pokroky. Hektor byl až překvapený, jak moc to „plešce" vlastně šlo.

„Heku?" vyrušil ho z práce na vysílačce Adův hlas.

„Eh?" zaváhal Hektor a překvapením na něj vykulil oči. V tu chvíli vlastně ani tak moc nepracoval, spíše byl zrovna duchem nepřítomný a přemýšlel o tom, co na ně vlastně čeká, až tu vysílačku dokončí.

„Nesoustředíš se," řekl Ada mírně, přesto byl jeho tón ostrý jako Tomův nožík.

„To není pravda!" bránil se Hektor, který zrovna utahoval neposedný šroubek, co ne a ne skončit na svém místě. „Já se soustředím. Zrovna tady pracuju na něčem, ehm, důležitým."

„Opravdu?" zaváhal Ada. „A k čemu pak potřebuješ tohle?" řekl a hlavou pokynul k jeho pravačce. Hektor stočil pohled k ruce a spatřil, že místo šroubováku, o kterém si myslel, že ho celou dobu drží, svírá vidličku.

„A já si říkal, že mi to jde nějak ztuha," uchechtl se a odložil kus příboru na stranu.

„Myslím, že nastal čas na pauzu," povzdychl si Ada a konejšivě ho poplácal po rameni. Od té chvíle, co si s Hektorem vyříkal ono tajemství, se jejich vztah vrátil do zajetých kolejích. Ada byl znova tím klidným mentorem a Hektor zase impulsivním žáčkem.

„Pauzu? Ne, ne, to fakt nepotřebuju," odporoval.

„Já teda souhlasím s Adou," vložil se do toho Filip. „Vždyť jsi se v tom zařízení hňácal vidličkou."

„Ty kušuj, Smrťáku," okřikl ho Hektor.

„To by stačilo, ano?" snažil se ho uklidnit Ada.

„Ale ten prevít viděl, že mám v ruce vidličku a nic neřekl!" rozčiloval se Hektor. „To udělal naschvál, chce tady ze mě udělat debila!"

„Ne, že bych se musel nějak snažit," zamumlal Filip téměř neslyšně. Téměř.

„Jo?" vypískl Hektor a vzal do ruky vidličku. „Já ti ukážu, jaký divy umí tahle věc. Tvoje zadnice pozná středověk. Pusťte mě na něj!" křiknul, ale Ada jeho zápěstí s potenciální vražednou zbraní držel pevně ve své ruce.

„Jak říkám," povzdychl si Ada. „Potřebuješ pauzu. Navíc jsi pořád ještě neopravil tu stěnu v horním patře."

„Cožeto?" zeptal se Hektor zmateně. Zmínka o další práci ho vytrhla ze vzteklého transu.

„To jak ti, ehm, vystřelila zbraň," doplnila Adu Tina, která celou dobu mlčky klečela na zemi u jejich rozkreslených plánků. „Greg říkal, že to máš spravit," dodala a pak se zadumaně podívala na ruku, kde měla dva pletené náramky.

„Jo, tohle!" Hektor se plácl do čela a kdyby mu na hlavě seděla moucha, jistě by z ní byla nepěkná placka. „Ale to počká, ne?"

„Nepočká," zavrtěl Ada zamítavě hlavou.

„Neboj se, s tou vidličkou tě tady někdo určitě zaskočí," zazubila se na něj Tina.

„Pche, to určitě," odfrkl Hektor. „Fajn, poznám, když mě tady lidi nechtěj. Jdu teda na návštěvu za tou dírou. Určitě bude milejší společník než vy tři dohromady," dodal a dal se na odchod. Nakvašeně vydupal schody do horního patra a když došel až nahoru, byl překvapený, že se v pokoji krom dětí nenacházel nikdo jiný.

„Vy tu nemáte žádnej dohled?" zeptal se Hektor při vstupu a nervózně se rozhlédl ze strany na stranu. Jestli se tu teď něco stane, tak mě jejich rodiče už určitě zabijou.

„Ne," řekl Jonáš II., který ležel na zemi a něco si čmáral.

„Hmpf," odfrkl Hektor a přešel ke stěně. Škoda nebyla nijak zvlášť velká, šlo jen o takovou malou, maličkatou dírku.

„Počkat, to TY nám to jdeš opravit?" zvolal Jonáš II. a zvědavě se na něj otočil.

„Jo. A kdybyste nebyli blbci, tak bych tady nemusel bejt," osočil ho Hektor, zatímco stále zíral na tu dírku ve stěně. „Kterej z vás, že za to vlastně může?" řekl a podíval se směrem k holčičkám, které seděly naproti sobě v tureckém sedu a hrály nějakou plácací hru. Té však Hektor nerozuměl. Jednou křížem, podruhý křížem a pak voběma naráz? Proč jako? Buď jedu jenom křížem, nebo plácám voběma, ne? Až mu z toho šla hlava kolem, jak se snažil jejich nevinnou dětskou hříčku analyzovat.

„To jsem byl já," přiznal se klučina.

„Blbče," vynadal mu Hektor. „Moh jsi někomu ublížit. A já z toho teď mám průser."

„Promiň," omluvil se a upřel na Hektora štěněčí pohled.

On je fakt jak Jonáš, povzdychl si Hektor v duchu, když si uvědomil, že ten kluk právě vyhmátl jednu z jeho největších slabin. Psí oči.

„Když já si jenom chtěl zkusit, jak se s tím zachází," fňukl. „Máma s tátou mluvili o střelnici, ale nás tam nikdy nevzali. Tohle byla moje jediná šance," zamumlal na omluvu.

„To je ale náhoda!" uchechtl se Hektor. „Mě tam taky nikdy nevzali, aspoň máme něco společnýho."

„Jo," zazubil se na něj. „To fakt máme."

„No, a teď teda k věci. Jak mám jako tohleto spravit?" zanaříkal Hektor. „Jen se na to podívej, to ani není pořádný dřevo," ukázal rozmrzele na stěnu, která pro něj působila jako by byla z papíru. To v Americe mají všechny domy z takovýhohle pitomýho materiálu? Šílenost, pomyslel si zachmuřeně, když prstem vydloubl několik drobných třísek.

„Tohle je fakt nanic," zamumlal Hektor naštvaně.

„Tak... promiň," povzdychl si Jonáš II. a otočil se ke svým sestrám, které již nějakou chvíli seděly v naprosté tichosti a pozorovaly je.

„Ukaž mi, co to vlastně máš," pobídl Hektor klučinu, který ve své pravačce držel svůj nejnovější výtvor.

„Tohle?" zašeptal Jonáš II. zmateně. „To je jenom... blbost."

Hektor si od něj obrázek převzal a vykulil oči. Ne však způsobem, jakým rodiče leckdy přehnaně chválí výtvory svých ratolestí, jako by to byly ty nejúžasnější věci, které kdy kdo spatřil. Hektor ten pohled myslel upřímně. Mezi rozmazanými čárami spatřil jasné rysy něčeho, co by se dalo nazvat jako pták. Velký baculatý pták. S opeřenci byl Hektor samozřejmě obeznámen, co ho ale mátlo byl fakt, že to vypadalo, jako by uvnitř toho zvířete cestoval člověk.

„Ty už jsi něco takovýho někdy viděl?" zeptal se Hektor a v jeho hlase byla cítit zvědavost.

„Tak trochu," pokrčil rameny Jonáš II., ale jeho sestry se ihned postavily do ofenzívy.

„To teda ne!" křikla Levá. „Nic takovýho není, on si to jenom vymýšlí!"

„Je to pravda!" okřikl ji. „Je to už hodně dávno, to jsem byl ještě malej," dodal a Hektor se pousmál. Jasně, za to teď jsi pořádnej chlapák, pomyslel si s mírným úšklebkem.

„Bylo to večer. Měl jsem žížu, tak jsem vstal z postýlky a že si dojdu pro pití do kuchyně. A tam jsem to viděl!" řekl jistě.

„A co přesně jsi viděl?" zaváhal Hektor.

„Ten divnej létající stroj. Vylítlo to támhle odtamtud," řekl a přeběhl k oknu. Jeho ručka ukazovala jasným směrem. K věži.

Tak teď se tam chci vydat zase o něco víc, pomyslel si Hektor a zálibně se na stavbu podíval.

„Ale počkej," oslovil klučinu. „Jak víš, že v tom někdo cestoval? Moh to bejt prostě jen nějakej zabijáckej lítací robot, ne?"

„Určitě tam někdo byl," řekl Jonáš II. jistě. „On ten pták pořádně neletěl, ale spíš spadnul. A někdo z něho vystoupil. Teda... on se spíš asi plazil. Bylo to docela daleko, ale přišel mi jako had. Hodně divný had."

„Tak jestli to s ním žuchlo, to je jasný, že mu dalo práci dostat se z toho šrotu pryč," zamumlal Hektor znalecky. „A kdo to teda byl? Je to někdo z domu?"

Jonáš II. jen zamítavě zavrtěl hlavou.

„Nevím, kdo to byl. Ale pak přišli ti páni ze Sdružení a odešli s ním pryč. Říkal jsem o tom mamince, ale neposlouchala mě. A Greg se na mě jenom zamračil. Nikdo mi tady nevěří," povzdychl si.

„Já ti teda věřím," řekl Hektor bez zaváhání.

„Jo?" vypískl chlapec nadšeně.

„Jo," přitakal Hektor a znovu vyhlédl z okna. Jeho dětský vypravěč celou událost vykreslil jako velice dávnou záležitostí, ale v dětském životě je dávnou minulostí i oběd z minulého týdne, takže Hektor vytušil, že časová osa zde bude poněkud pokulhávat. Co se s ním asi stalo? Podle Jonáše II. s ním Smrťáci odešli zpět, Hektor však nabyl dojmu, že byl spíše odvlečen. Jakési létací zařízení s člověkem uvnitř se pokusilo upláchnout ze spárů SMRTi, ale nevyšlo to. A možná, že tam ten dotyčný stále byl a jako princezny uvězněné ve věžích, i on čeká na záchranu.