Žití v domě s Gregem a ostatními Hektorovi dělalo den ode dne větší a větší radost. Velký podíl na tom nesla činnost, na které se nyní podílel. Společně s Adou, Tinou a Filipem se snažili propojit techniku klanu s tou od Sdružení.

„Tak jak jste pokročili?" vyrušil je jednoho dne Greg.

Hektor v tu chvíli nebyl v nejlepší pozici, protože zrovna držel dráty, které vycházely z komunikačního náramku Smrťáků a vypadal přitom jako ďábelský vědec, který se snaží sestavit bombu.

„Jde nám to skvěle," zazubila se na něj Tina, která společně s Adou seděla u rozdělaného rádia. „Hlavně tady Ada je vážně velká pomoc," řekla a letmo se dotkla jeho ramene.

„Ále," zčervenal se Ada. „Všichni tady děláme, co můžeme," dodal a Hektor na to jen protočil oči.

No jo, pomyslel si. „Všichni děláme, co můžeme," zašklebil se. Poté dal oba dráty k sobě a schytal pecku do ruky.

„Jauvajs!" vyjekl a naštvaně si promnul špičky prstů.

„A jste si jistí, že vám to tady nikdo nesabotuje?" uchechtl se Greg.

„Hej, já jsem tady náhodou dost platnej člen, víme?" vyprskl Hektor dotčeně. „To třeba támhleten Smrťák nic pořádnýho nedělá."

„Filip," opravil ho támhleten Smrťák, který stál u stolku a vybíral si odtamtud nějaké součástky. Hektor tomu říkal „náhradní díly", a to i přesto, že ty šroubky a matičky byly předtím určitě něčeho součástí. Jen v tuto chvíli nikdo pořádně nevěděl, kam patří.

„Fajn," odfrkl Hektor. „Tak Filip."

I když vypadáš víc na Alfonse, ušklíbl se v duchu. Filip. To jméno zkrátka Hektorovi nešlo přes pusu. Kdyby to zůstalo jen na něm, tak by to byl pořád jen ten „hotentot s debilním číslem".

Než Hektor zjistil pravdu o Filipově původu, tak v něm každý pohled na Smrťáka probouzel jen zmatení. To však bylo dávno pryč. Nyní, když znal Hektor celou pravdu a když zaznamenal, že „ten Smrťák" jako by z oka vypadl Magdě, tak se vše změnilo. Zmatení vystřídal vztek a sám Hektor vlastně ani netušil proč. Ten „hotentot s debilním číslem" mu zkrátka vadil. Hektor ho nechtěl mít poblíž sebe, a to byl docela velký problém, když společně měli pracovat na vysílačce.

„Hmm, tak týmová práce?" zasmál se Greg.

„Jo," odfrkl Hektor a odložil rozebraný komunikátor na zem. „A teď bych si dal pauzu, jestli to váženému obecenstvu nevadí," utrousil a bez dalších okolků odešel z místnosti.

„Co to do něj vjelo?" podivila se Tina, ale tu už Hektor neslyšel. Prošel přes jídelnu k zadním dveřím a odtud vyšel na zasněženou pláň. Rozhodl se, že svou „pauzu" stráví zíráním do prázdna.

Zatracená práce, nadával Hektor v hlavě, zatímco klepal kosu. Zapomněl si uvnitř kabát, a tak nyní stál venku jenom v ne dost teplém svetru. Třásl se, ale jeho hrdost mu nedovolila se vrátit zpět. Ne hned. Radši se stane zmrzlým rampouchem, než aby strávil další chvilku ve Filipově přítomnosti.

„Tohle jsi zapomněl," ozval se za jeho zády známý hlas.

Pleška?! Hektor se otočil a spatřil Adu, jak v natažené ruce drží jeho kabát.

„Dík," odfrkl a hned se do toho kousku oblečení začal soukat. Vtom však periferně zahlídl, jak se Ada otáčí a míří zpět do domu. „Hej!" okřikl ho. „Kam si myslíš, že to jdeš?"

Ada ztuhnul. Neměl rád, když s ním Hektor mluvil takovýmto stylem. Jeho ústa se změnila v tenkou čárku, ale nevyšla z nich žádná peprná poznámka. Dalo mu to zabrat, ale ovládl se.

„Vracím se za ostatními," odpověděl mu Ada stroze. „My si totiž pauzu nedáváme."

„Vo tohle mi nejde," odsekl Hektor. „Klidně si běž za tou svou holkou, ale nejdřív mi řekni jedno," odmlčel se a polkl. „Cos to předtím myslel, to s tím mým tajemstvím?" dodal šeptem. Snažil se vypadat sebevědomě, ale jeho dlaně se potily. Určitě nejde o nic hroznýho, pomyslel si. Třeba jenom vodhalil, že smrkám do rukávu, nebo tak.

Ada si povzdychl.

„Vím, co jsi zač, Heku," zašeptal, jako by se bál, že je někdo uslyší. „Já... vím, kdo jsou tvoji rodiče."

A sakra.

„A-ale jak?" nechápal.

„Nehlídáš si pusu," řekl Ada mrzutě. „A s tou svojí krysou jsi jednoho večera mluvil docela hlasitě."

„Aha," vydechl se stále ještě s vykulenýma očima. Začínal panikařit. A to hodně.

„A, no, kdo další o tom ještě ví?" dodal Hektor nervózně.

„Nikomu jsem to neřekl, jestli se ptáš na tohle," odpověděl Ada. „Ale měl bys s tím vyrukovat sám. Už jednou jsem to říkal Val a říkám to i tobě – tajemství se nikdy neudrží. Všechno nakonec vyplave na povrch."

„Ale copak to nechápeš? Já to přece nemůžu nikomu říct," procedil mezi zuby Hektor frustrovaně. „Budou se pak na mě koukat jako na nějakýho zákeřnýho... padoucha," zamumlal.

„Nesmysl," zamítl jeho poznámku Ada.

„Fakt? A proč ses teda ke mně choval tak vodměřeně, když ses to dozvěděl, no?" odsekl Hektor a odvrátil se od něj.

„Nebudu lhát, potřeboval jsem chvilku na vstřebání. Bál jsem se, že bys mohl..."

„Co?" vyhrkl Hektor. „Že bych mohl co?"

„...třeba chtít pomoct Sdružení," dořekl Ada s těžkým srdcem.

Hektor na něj zůstal jen mlčky zírat. Tak tohle si o mně myslíš?

„Ale já bych přece Sdružení nikdy – " začal, ale Ada ho přerušil.

„Já vím, že ne. Vím, že takový nejsi, Heku," řekl omluvným tónem. „A když na to přijde, mně je vlastně úplně jedno, jestli jsi, nebo nejsi s tím... však ty víš... příbuzný," pokračoval opatrně. „Jen... Zkrátka nemám rád, když jsou mezi lidmi tajemství, jestli mi rozumíš."

„Už takhle mám problémy s, ehm, důvěrou," odkašlal si Hektor nervózně. „Myslíš, že po takovýhle bombě by se tady našel někdo, kdo by mi věřil? Ne každej je tak voduševnělej jako ty, víš?"

„Bojíš se, jak zareaguje Val, viď?" zeptal se Ada a zlehka se usmál.

„Co?! Ne," smetl jeho narážku ze stolu.

„Ale ano," škádlil ho Ada. „A zrovna před ní bych žádný tajemství neměl."

„Že ne?" zaváhal Hektor.

„Ne," usmál se Ada. „Val je jako chodící odhalovač lží."

„Tss, vostatně jako všecky ženský," ušklíbl se Hektor. „Ale stejně. Že nikomu tohle tajemstvíčko neprozradíš, že ne?" dodal s prosebnýma očima.

„Na mě se můžeš spolehnout, ale... Jak si můžeš být jistý, že tě tehdy neslyšel nikdo další?"

„Páč kdyby to na mě někdo jiný věděl, už by se to dávno rozneslo celou Terrou 1. Možná i dál," řekl Hektor jistě.

„Když myslíš," řekl Ada a pozval ho zpět dovnitř.

A tak se oba vrátili zpět k vysílačce. Hektor sice Adovi řekl, že nikdo jiný toto tajemství nezná, ale to nebyla tak úplně pravda. Byla tu ještě Magda, ale o ní Hektor věděl s naprostou jistotou, že ho neprozradí. Bylo to zvláštní. Jak může člověk, kterému Sdružení tolik vzalo, mít rád někoho, kdo je prakticky jeho součástí? Znala jeho kořeny dříve, než se je dozvěděl on, přesto je proti němu nikdy nepoužila. Nikdy se na něho nedívala jinak. I nyní, když od ní Hektor obdržel dárek k naro/nalezeninám, viděl v jejích očích jenom lásku. Nedávalo mu to smysl. Dostávalo se mu stejné pozornosti jako Filipovi, tomu „prevítovi", který jí byl tak moc podobný, zatímco Hektor vzhledem připomínal spíše...

Ne, zavrtěl hlavou, jako by se snažil tu myšlenku vytřást ven. Nebudu na to vůbec myslet. Najednou ho přepadl smutek. Magda a Filip. Ti dva byli pokrevní příbuzní a on? Kdo byl on? Syn jejich nepřítele a vlastně i nepřítele všech lidí, které kdy potkal. A to nejhorší na tom všem byla myšlenka, že ať už udělá cokoli, tohoto stigma se nikdy nezbaví. Tuhle věc nikdy nezmění.

Hektor si povzdychl. Pokud by se o tom někdo dozvěděl, tak by už nikdy nebyl jen ten lenivý Zimžírka, co se náhodou připojil k odboji. Dost možná by se stal pákou ve vyjednávání se Sdružením.

Ale ne, pomyslel si a zarazil se uprostřed práce. Mohli by mě Sdružení jen tak vydat? Jako kus žvance? Nikdy předtím ho to nenapadlo, ale najednou mu ta hrozba přišla velice aktuální. On sám po rozhovoru s Malumem přestal mít o Sdružení zájem. Chtěl se mu jenom vyhnout, a to za každou cenu. Jenže co ostatní Místňáci? Mohli by se skrze něj pokusit Maluma vydírat? Hektor zamyšleně vzhlédl ke stropu. Je Val něčeho takovýho schopná? Když se však ohlédl na Adu pracujícího opodál, uklidnil se. Něco takového nebude muset řešit, Ada ho jistě podrží. Musí ho podržet. Je to přeci jeho „kámoš".

„Heku?" ozval se někdo ode dveří.

Hektor se užuž chtěl po dotyčném ohnat, co si ho dovoluje vyrušit od práce, ale když spatřil, o koho se jedná, strnul.

„Tome?" vyhrkl. „Co děláš venku? To už je večeře?" zeptal se a zkontroloval pohledem svůj žaludek, zdali se nevlní do rytmu a nepřivolává velryby. Jenže jeho zažívání zcela zjevně neočekávalo v blízké době jakýkoli přísun potravin. Co ten tu dělá?

Hektor se poté dozvěděl, že i Tom již naplno prokouknul rozvrh Smithů a byl připravený se naplno zapojit do dění. To ho potěšilo, a to i přesto, že se většina toho „dění" měla odehrávat v kuchyni, kde bude Tom vypomáhat s vařením. A snad se i něčemu po tom „čajovém" fiasku z Domu přiučí.

A tak se na Hektorově tváři rozhostil spokojený úsměv, který trval po zbytek dne i večera. Usmíval se i když ležel v posteli, a to i přesto, že se mu vůbec nedařilo usnout. Vypadá to, že jsou všichni spokojení, pomyslel si, když zaslechl klidné oddychování spáčů. Každý si našel své uplatnění. I ten věčně nevrlý Ros, který v Místě sedával celé dny u rozhlasu, si nyní liboval, jak může vypustit páru při lovu. Ano, všichni byli spokojení, tak proč najednou Hektora přepadl zvláštní pocit, že je něco v nepořádku?

Hektor se po chvíli posadil na posteli a zamžoural do tmy. Rozhlédl se kolem a spatřil, že postel vedle něj zeje prázdnotou. Val, problesklo mu hlavou jméno chybějícího spáče. Hektor opatrně slezl z postele, stále měl na sobě onu příjemnou noční košilku, kterou dostal hned první večer u Smithů a které se také odmítal zbavit, i když bylo nyní dost „normálních" pyžam pro všechny.

Hektor se po špičkách přesunul ke dveřím. Otevřel je a vykoukl do jídelny. Všude byly jen prázdné stoly a židle. Kde jenom je? Hektor se potichu přemístil do kuchyně, ale ani tam nikoho nenašel. To je divný, pomyslel si a natáhl se po zbytku tyčinky, která ležela na stole, když vtom ucítil dotek na rameni.

„Uah!" vyjekl přidušeně a schoval tyčinku za záda. „Nic tu nejím," dodal okamžitě.

„Ššš," sykla po něm Val a se zvědavostí v očích se pokusila podívat, co to před ní Hektor vlastně skrývá. „Co tu děláš?" pokračovala šeptem.

„Na to samý bych se tě moh zeptat taky," odsekl a položil tyčku zpět na stůl.

„Nemohla jsem spát," odpověděla a přešla k jednomu ze zamřížovaných oken. Odtud měla ničím nerušený výhled na zasněženou pláň, moře a...

„To koukáš na tu věž?" zaváhal Hektor. Byla to pro něj „ta věž" či „ten divnej maják", šlo zkrátka o tu zvláštní a tajemnou stavbu věčně hlídanou dvěma Smrťáky.

„Přesně, co myslíš, že tam je?" zašeptala Val.

„Nevím," pokrčil rameny. Hektora tato budova upoutala hned při jejich příjezdu, ale vzhledem k tomu, že se o ně nikdo z toho tajemného místa nezajímal, on jim to oplácel stejnou mincí.

„A ty to nechceš zjistit?" zaváhala Val. „Myslela jsem, že správné záhadě nedokážeš odolat."

„To máš recht, ale zase," zamyslel se Hektor, „tady se mi líbí, je to tu fajn. Proč si to pokazit kvůli ňáký blbý věži?"

„Bála jsem se, že to řekneš," zamumlala.

„Že řeknu co?" zaváhal Hektor.

„Že se ti tady líbí," posmutněla. V tu chvíli si přišla jako černá ovce. Všichni Místňáci se zdáli být spokojeni s tím, kudy se jejich život ubíral, ale Val to nestačilo. Její boj se Sdružením takto nemohl skončit. Nesměl tak skončit. A pokud se v té věži nacházelo něco, co by jí mohlo pomoci vyhrát ten zdánlivě nekonečný souboj s Malumem, musela to získat.

„Je to tady vážně bezva," pokračoval Hektor rozradostněně, aniž by si všiml, že jí svým nadšením jen přidělává další vrásky. „Fakt super, jsme tu jako taková jedna velká rodinka. A ta vysílačka. Sakryš, jakmile tý mršce přijdeme na kloub, tak budeme muset od Greenovic vodkoupit nějaký dobrý pití na oslavu. Bude to bomba!"

„To ti přeju. Doufám, že se napiješ i za mě," řekla Val zamyšleně.

„Jo? A proč?"

„Protože já už u toho nebudu," odpověděla rozhodně.

„Počkej, co?" vyhrkl.

„Zítra odsud odejdu. Zjistím, co tam je," ukázala ke věži, „a použiju to proti Sdružení."

„To je ale sebevražda," zavrtěl Hektor nesouhlasně hlavou. „A věř mi, že o sebevražedných akcích už něco vím."

„Jo? A co já s tím?" odfrkla. „Ty si tu klidně montuj ty svoje vysílačky, ale já," odmlčela se a ze všech sil se snažila udržet slzy. „Já nehodlám strávit zbytek svýho života v nějaký díře a nechat Sdružení, aby vyhrálo, jasný?"

„Díře?" vložil se do jejího monologu další hlas.

„G-Gregu," oslovila ho Val překvapeným hlasem. „Promiň, já to tak nemyslela, já jen –"

„Ne, já tě chápu," odpověděl mírně a udělal k nim pár kroků. Světlo měsíce tak ozářilo jeho jednoduché světle modré pyžamo. „A pokud se tu necítíte dobře, můžete kdykoli odejít. Jen," řekl a došel až k oknu, odkud vyhlédl ven. „Ta stavba patří Sdružení. Už nějaký čas jsem myslel na to, že bychom... Ne," zarazil se. „Pravdou je, že jsem chtěl vědět, co tam je, ale nikdy jsem k tomu neměl dost odvahy."

„Ty a nemít odvahu?" zaváhala Val.

„Každý má nějaké slabé místo a jsou důvody, proč jsme jim tam nevtrhli. Proč jsme to i přes určitá, ehm, znamení nechali být. Pokud si myslíte, že je tam něco odboji prospěšného, budete si to muset získat sami. A pak s tím také odejít."

Jakmile to Greg dořekl, podíval se směrem k Hektorovi.

„Proboha, synku," zasmál se a plácl se do čela. „A ty už si někde taky sežeň normální pyžamo!"