„Eh? Tak tohle je ňáká novinka, vždyť to ještě před chvílí nedělaly," namítl Hektor, když spatřil, jak z jeho milovaných brýlí vykouklo nějaké... udělátko. Vlastně šlo jen o pár drátků a světýlek, ale i to stačilo, aby se kdysi nenápadný kus oblečení změnil na futuristické zařízení z daleké budoucnosti, kterému Hektor nerozuměl. A to se mu ani trošku nelíbilo.

„Odkud je máš?" Val zabořila tužku do popruhu brýlí a opatrně je zvedla do vzduchu, jako by to zařízení mohlo při špatném pohybu vybouchnout.

„J-já," vykoktal Hektor a na výrazu v jeho obličeji bylo vidět, jak usilovně nad něčím přemýšlel. „Vlastně, no, ani nevím. Prostě je mám," řekl nakonec vyhýbavě.

„Vážně?" Val se jeho odpověď moc nepozdávala. „Na popruhu je tvoje jméno. Tady. Velkými písmeny to tu stojí černé na bílém: HEKTOR. Máš je i s věnováním, takže co to má znamenat? Jsi snad vážně špeh?"

„Val? Přijde mi, že hlavní funkcí nebude špehování," vložil se do jejího proslovu Ada. „Vypadá to spíš jako určitý typ přijímače, podobné máme i tady, jen jsou větší."

„Přijímač?" Val se na brýle podívala z větší blízkosti. „Jestli je to tak, jak říkáš, tak si je Hektor může vzít," řekla po chvíli. „Sem dolů se žádný signál nedostane, takže když se s nimi nebude promenádovat venku, jak je jeho zvykem, nehrozí nikomu žádné nebezpečí."

„Neboj se, holka. Toulky mám už za sebou, teď mám lepší věci na práci," Hektor si převzal zpět své brýle. Jako třeba přijít na to, co je tohle sakra zač, pomyslel si.

„Val, vážně si nemyslím, že bys ho měla s tím vynálezem zkázy nechat jen tak odejít. Ani jeden z nás není pořádný vědec, kdo ví, co se-"

„Přesně, ani jeden z nás není vědec, tak nebuď hned jedovatý," pošťouchla ho. „My si s ním už nějak poradíme. Hek je podle všeho měl celý život a nic to s ním neudělalo."

„To je velice subjektivní názor," utrousil Ada kousavě.

Už když se jim Hektor zjevil poprvé na radaru, věděl, že s sebou ten mladík rozhodně nepřinese nic jiného než samé problémy. Ada byl přesně tím typem člověka, který si k tělu nepustí moc lidí. O to víc pak nedal dopustit na své blízké. Byl jako pes: silný, ostražitý a hlavně loajální. Pokud cítil, že něco ohrožuje bezpečí domova, neváhal a nebál se zasáhnout. A Hektor byl dokonalým materiálem pro správně mířený kousanec. Namyšlený hňup s velkou dávkou štěstí, kterému Val z nějakého důvodu začala věřit hned od prvního okamžiku. Ada nedokázal za žádnou cenu přijít na to proč. A tak si dal po Hektorově odchodu slib. Přestane poslouchat chladnou logiku říkající mu, ať se drží zpátky. Raději zapojí své srdce, které mu od první chvíle hlásilo, že je Hektor nebezpečný pro jejich komunitu. Rozhodl se, že toho mladíka nenechá jen tak vyváznout. Přijde na to, co je ve skutečnosti zač. A pak udělá, co bude nutné. Ať to stojí, co to stojí.

***

Hektor seděl v Chatrči a v ruce zamyšleně žmoulal své začarované brýle.

Ještě štěstí, že tohle podivné tajemství znají jen ti dva z velení, pomyslel si, když okolo praskliny omotával kus cáru, který odšmikl z oblečení nalezeného ve skříni. Rychle zjistil, že každý host v Chatrči měl k dispozici jeden pokoj s červotoči prolezlou postelí, stolem, židlí a skříní na oblečení. A právě tu prozkoumal jako první. Díky tomu objevil triko, jemuž nyní chyběl kus rukávu a našel také rezervní kalhoty, kabát a obyčejné brýle proti sněhu, které se na první pohled nijak nelišily od těch jeho. Bude lepší, když se o téhle věci nikdo nedozví. Už tak jsem na tomhle Místě dost populární. Nedávné události ho přinutily přemýšlet o minulosti. Blbý brýle. Nikdy mi je neměla dát. Hektor si nasadil brýle zpět na čelo a lehl si na postel. Přivřel oči, jenže ke spánku se již nedostal.

„Zdar, ty budeš Hek, co?" vyrušil ho z přemítání cizí hlas.

Hektor zpozorněl. Vztyčil se na posteli, jako by mu povlečení zničehonic vzplanulo pod zadkem.

„Doufám, že neumíš číst," řekl a ukázal na svou jmenovku. Odmítal nosit jejich erární bezejmenný kabát. „Protože jestli ses na mně právě pokusil vyzkoušet trapnou seznamovací frázi, tak jsi mrtvý muž."

„Jen jsem se přišel představit. Jsem Mat," začal mladík mile.

Mat byl jedním ze dvou Hektorových spolubydlících v Chatrči. Typově se od Hektora moc nelišil, jen jeho vlasy byly světlejší a oči zvídavější, a možná přesně to ho na Matovi štvalo nejvíce. Hektor rád vyvstával nad ostatními a to, že se mu někdo podobal, možná ho i v něčem převyšoval, to ho vytáčelo doběla. Jako druhý spolubydlící tu byla dívka, Hel. O ní toho nic moc nevěděl, znal ji jen ze svých výletů do jídelny. Spolu s pár dalšími Místňáky tam tato zakulacená blonďatá slečna připravovala pokrmy, ze kterých se Hektorovi zvedal žaludek. Netušil, co to tam vlastně jedl. Někdy mu přišlo, že ten blivajs sní spíš jeho. Jídlo v jeho misce bylo leckdy živější než veverka závislá na kávě.

„Jinak doufal jsem," pokračoval Mat nesměle a strčil ruku do kapsy, kde mu něco podezřele zachrastilo.

„Co to bylo?" zeptal se Hektor podezřívavě.

„To je jen moje krabička s bonbóny," řekl a vytáhl ji z kapsy, aby obsah ukázal na světle. „Klidně ti jeden dám, jestli chceš," nabídl mu. Zřejmě se snažil vypadat přátelsky, ale Hektor si ho nevšímal. Jeho pohled padl na osobu stojící za Matem.

Ale ne, to je zase on, napadlo ho, když spatřil známou tvář.

„Koukám, že vy dva se znáte," prohlásil s úsměvem Tom, který se zřejmě vydal na obhlídku.

„Jo, jo, jsme úplně největší kámoši," odfrkl Hektor.

„Největší?" zaváhal Tom, ale pak pokračoval. „Vidím, že jsi v pořádku. Ale musím se tě na něco zeptat," jemně zavřel dveře a nechal Mata na chodbě. Zamířil k posteli, na které seděl Hektor, ale ten ho okřikl:

„Myslím, že narušení mýho osobního prostoru jsme si už užili víc než dost. Vem si radši židli."

Tom přešel ke stolu a zvedl židli.

„A co teď?" tázavě pohlédl zpět na Hektora.

„Teď si na ni prostě sedni, jelito. S tebou je to fakt těžký. Proč jsi sem vlastně přišel?"

„Protože vůbec nic nechápu."

„To je mi ňáká novinka," odfrkl Hektor a zadumaně se zadíval do stropu.

„Ti Smrťáci, Bouře... a tak. Co to znamená?"

„A to je jediný důvod, proč jsi k nám zavítal? Pff, o nic nejde. Ta holka mi zkrátka nemůže odolat," odfrkl.

„Přestaň, prosím. Takhle o Val nesmíš mluvit."

„Nesmím? Ale copak? Je snad tvoje přítelkyně?" šibalsky nadzvedl obočí. „Jestli mi chceš něco zakazovat, tak to alespoň podtrhni pěknou výhružkou, nemáme na to celý den."

„Nehodlám ti vyhrožovat, Heku. Jen říkám, že se s tebou musí dít něco hrozně špatného, když ses během jednoho dne dostal na velitelství víc než já v celém životě."

„Něco špatného? Proč to musí být hned špatné? Co ty víš, třeba zrovna odhalili můj skrytý talent. Možná si mě jen pozvali, abych zachránil svět," prohlásil a ihned provinile sklopil zrak. Zatraceně, že já se prořek, napadlo ho, ale Tom ho naštěstí snad poprvé za celou dobu hned nechytil za slovo.

„Samozřejmě," zakřenil se. „Když mi to nechceš říct, nemusíš," řekl a odešel z pokoje

Hektor si oddychl. Vstal z postele a přešel k malému okénku. Musel přiznat, že se jedna jeho část dokonce těšila, až se konečně naplno zapojí do dění. A tím děním nemyslel navazování nových přátelských vztahů, nebo čtení knížek... Brr. Až mu z té představy přeběhl mráz po zádech. Doufal, že se co nejdříve zase Místem rozezní zvuk povolávající všechny do boje. Po svém posledním zážitku se Smrťáky si Hektor přál více než kdy jindy, aby mohl vyrazit do boje a ukázat všem, co v něm dřímá. Netušil však, že jeho den zúčtování byl blíže, než by ho kdy napadlo. A že se Sdružením měl společného více, než by si kdy přiznal.