Hektor zezačátku Val nevěřil jediné slovo. Jen na ni nechápavě zíral, potřeboval chvíli na zpracování této nečekané zprávy. Polkl. Nedávalo mu to smysl. Vlastně vše, co se ten den událo mu přišlo jako bláznivá, špatně napsaná komedie.

„Jak si tím můžete být tak jistí?" spustil po chvíli. „Někdy sotva zvládnu ovládat svoje nohy... Tak jak bych mohl mít zrovna já vliv na nějaké Bouře?"

Chtěl celé té záhadě přijít co nejdříve na kloub. Považoval se již za dost starého na to, aby mohl věřit v kouzla a čáry. Z nějakého důvodu se však právě nadpřirozeno zdálo být tím jediným možným vysvětlením. Logika, na kterou tak rád spoléhal, v tu chvíli nenabízela žádné smysluplné řešení. A tak se Hektor vydal společně s Val a Adou na velitelství. Potřeboval vědět, jaké mají důkazy pro onu bláznivou umíš-ovládat-počasí teorii.

„Když jsme tě sem vzali poprvé, tak jsme ti původně chtěli ještě něco, ehm, říct," prohlásila Val krátce poté, co s Adou otevřeli dveře a vešli do místnosti. „Já blbec tajně doufala, že třeba neprovedeš žádnou pitomost a my tak budeme mít čas prozkoumat, jak to vlastně děláš. Jenže ty ne," přešla k šuplíku, ze kterého vytáhla několik papírů. „Ty prostě musíš do všeho skákat po hlavě, že jo? Zkrátka sis nemohl to opáčko odpustit, viď?"

„To patří ke kouzlu mé osobnosti," usmál se šibalsky. „Jsem zkrátka, jak jen to říct..."

„Vůl?" navrhla okamžitě.

„Dobrý, holka, ale ne. Chci říct, že prostě žiju v tom, no, v okamžiku. Nemám čas přemýšlet nad nějakýma následkama. Jsem zkrátka... spontánní. Jo, to bude vono. Jsem prostě spontánní. Ze začátku vám to možná může připadat otravné, ale..."

„Možná?" povzdychla si Val, která si byla až moc dobře vědoma toho, jak bude Hektorova věta pokračovat.

„No jo, ale až mě oba poznáte o něco líp, tak vám určitě přijdu okouzlující. Jen to chce čas," řekl jistě a převzal si od Val několik papírů. Z údajů, které se na nich nacházely však moc moudrý nebyl.

„Na co přesně, že to koukám?" zeptal se po chvíli. „Tahle čára vypadá docela sympaticky. Má ňákou logiku, ničím tě nepřekvapí. Jenže její kamarádka," zabodl prst do místa linky, která působila dojmem hada na elektrickém křesle. „To je pořádný magor."

„To sedí, Heku, protože ta čára jsi ty," odpověděla Val.

„Nemožný, takhle nevyvádím ani po deseti pivech. Co to sakra je?"

„Vše je z dnešního dopoledne," dal se do vysvětlování Ada. „Zezačátku se nic nevymykalo, jenže pak ses objevil a něco provedl. Netušíme co. Zřejmě to nevíš ani ty, ale muselo to být něco velkého, protože se zničehonic vše zbláznilo. Rychlost větru se zvýšila o trojnásobek, tlak prudce poklesl a ty, Heku," změřil si mladíka pohledem, „ty jsi byl přímo v epicentru celého dění."

„Tohle je trochu moc kýčovité i na mě," zavrtěl hlavou a odložil listy na stranu. „To mi jako chcete říct, že jsem čaroděj? Nebo ještě hůř, že jsem... ani to nedokážu říct, jaká je to kravina... Že jsem... vyvolený?! Vy už tady dole musíte být vážně hóóódně dlouho, protože vám všechny ty přiblblé knížky lezou na mozek. Taková volovina. Já, Zimžírka, univerzální ovladač počasí a vládce elementů v jednom?"

„Ty jsi vážně velká výzva, víš o tom?" zavrtěla Val nevěřícně hlavou. „Ani pro nás to není lehké na pochopení. Říkali jsme si, že to bude omyl. Ani nevíš, jak moc jsme CHTĚLI, abychom se pletli. Fakt jsme si to přáli. Jenže se to před chvílí stalo znovu. A zase jsi byl u toho. Něco takového už nemůže být náhoda, ty ovladači počasí," řekla kysele.

Hektor tomu však stále odmítal uvěřit. Nedávalo mu vůbec žádný smysl, proč by za tím vším měl stát zrovna on. Sám ještě nikdy předtím nezažil tak extrémně silné Bouře, muselo tu tedy být ještě něco, co zatím nikdo neviděl.

„Mé instinkty mi říkají, že bychom ho měli zastřelit," zašeptal Ada potají a neubránil se přitom úsměvu.

„Jasně, umí přivolat Bouři, ale to po něm hned musíme střílet?"

„To mi zase tak nevadí. Jenže když on je tak smrtelně otravný," povzdychl si. „Upřímně, radši bych tady všeho nechal a skočil nahatý do ledové vody, než abych ho poslouchal ještě další minutu."

Val se neovládla a vyprskla smíchy. Ada jí svými řečmi nasadil brouka do hlavy, kterého se jen tak nezbaví. Zároveň ji však přivedl na nápad. Otočila se zpátky k nechápajícímu Hektorovi a řekla něco, co by vykolejilo každého soudného chlapa. Byla to jen pouhá dvě slova:

„Svlíkni se."

Ta věta ho zaskočila, ale jen na chvíli. Hektor netrpěl žádnými komplexy ohledně svého těla a byl přesvědčený, že se nemá za co stydět.

„Já, já, já... já se na to nemůžu koukat," zakoktal se Ada při pohledu na Hektora bojujícího se zipem od kalhot. „To tě vážně tak inspirovalo, co jsem před chvílí řekl? Něco takového přeci nemůžeš myslet vážně!"

„Bože, na co vy dva hned nemyslíte," ušklíbla se Val. „Stačí, když si svlíkneš jen ten kabát, Heku. Potřebujeme se podívat, jestli tam nemáš schované jakékoli udělátko. Kdo ví, třeba všechno způsobuje nějaká neznámá technika."

Hektor jen pokrčil rameny a předal jim svůj kabát. Byl si jistý, že v něm nic nenajdou. O zázračném Bouři-spouštějícím zařízení by jistě věděl. S potěšením sledoval Val s Adou, jak společně procházeli všechny kapsy jeho kabátu, pečlivě prohmatávali podšívku... Zkrátka prováděli vše, co bylo v jejich silách, aby dokázali, že Hektor není, a nikdy nebyl, žádným vyvoleným s kouzelnými schopnostmi. Že se zkrátka jednalo jen o člověka s dávkou štěstí a tajemným technickým pomocníkem. Jenže jejich pokus skončil úplným fiaskem. Nenašli vůbec nic.

„Nevěřím tomu, že to říkám, ale asi si bude muset sundat i ten zbytek," prohlásil Ada rezolutně. „Instinkt mi říká, že u sebe něco musí mít. Je přeci nemožné, aby někdo jako," ukázal na Hektora a v tu chvíli mu došla slova. „No, prostě někdo jako on byl utajeným superhrdinou."

„Slepá závist, drahouši. Navíc, já tu vážně nemám problém odhalit tu svoje všechno."

„Ou, prosím jen to ne," ušklíbla se Val. „Ale Ada má v něčem pravdu. Jestli jsi vážně vyvolený, nebo něco podobnýho, tak si lehnu na koleje a počkám na nejbližší vlak."

„Ale, vážení, tolik skepse," zasmál se Hektor sebevědomě. „Nestačilo by se mě, já nevím, třeba jen zeptat, co všechno u sebe vlastně nosím? Protože já vážně nemám co skrývat, nekecám." Aby zdůraznil sílu svých slov, rozpažil ruce. „Klidně si mě úplně celého prošacujte. Krom toho, co mám na sobě, nic jiného nenajdete. Žádné kouzelné totemy nebo čáryfukovy amulety. Prostě nic. Kdybych u sebe náhodou měl nějakou magickou relikvii, tak bych o ní určitě věděl. Za těmi Bouřemi teda nemůžu stát já, ale někdo další. To dá přeci rozum, ne?"

Hektorova slova byla velice přesvědčivá a možná, že kdyby se ocitl v epicentru šílenství jen jednou, Val by mu i uvěřila. Bohužel pro něj ale Bouře nikdy neudeří na stejné místo dvakrát. Ne v rozsahu několika hodin. Hektor možná na první dobrou mohl působit jako neškodný ňouma s přehnaně velkým egem, ale vzhledem k okolnostem to byl spíše ňouma se silou přetvořit svět (a se stále velkým egem).

Ani Adu Hektorův proslov nijak neuhranul. Zadumaně sledoval Hektorovo naparování a gesta, kterými je vybízel k dalšímu průzkumu jeho šatstva, když vtom se zarazil. Něco upoutalo jeho pozornost. Měli to celou dobu na očích.

„Dobře, možná máš pravdu," prohlásil nakonec a Hektorovi spadla čelist překvapením.

To se mnou vážně pleška v něčem souhlasí? Jeho nadšení však nevydrželo moc dlouho.

„Ještě, než s tebou skončíme... ukaž nám svoje brýle," přikázal a napřáhl dlaň směrem k Hektorovi.

„Co?" znejistil. „Ty jsou jen proti sněhu. Má je tady přeci každý, na tom není nic moc spešl. Navíc tyhle jsou vážně jen laciným šuntem."

„Jde jen o rutinní záležitost," nenechal se odradit Ada.

„Tak fajn. Proč by ne," zamumlal Hektor a, byť nerad, sundal si brýle z čela. „Ale buď na ně opatrnej, jo? Sice nejsou nic moc, ale mám je rád."

„Rozumím," řekl a převzal od Hektora brýle. Snažil se je nijak nepoškodit, a tak přešel k méně radikálním praktikám než rozebrat-a-potom-možná-někdy-sestavit. Namířil sklíčka proti světlu, jestli z nich náhodou nevykouká nějaký skrytý vzkaz či kouzelné značky, zatahal za už tak pěkně vytahaný popruh ve snaze poodkrýt štěrbiny, které by k tomuto módnímu doplňku nepatřily. Snažil se různými delikátními způsoby zjistit, jestli nenarazí na nějakou podivnost, která by je dovedla k řešení celé té záhady, jenže se při svém pátrání nedobral k žádnému uspokojivému výsledku. Něco uvnitř mu však říkalo, že se záhada Hektorových tajemných schopností skrývala právě v těchto brýlích. A ne v jeho kalhotách, které se před nimi zřejmě vůbec nebál kdykoli sundat. Tam si mohl schovávat, jaká tajemství chtěl.

„Takhle na nic nepřijdeš," osočila Adu po chvíli Val. V jejím hlase byla cítit dávka nedočkavosti, i ona zřejmě tušila, že byly brýle jejich klíčem. „Radši mi je podej," přikázala.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekl Ada zadumaně a pokračoval ve zkoumání.

„Myslím to vážně, tímhle tempem se nikam nedostaneme." Val několikrát netrpělivě poklepala nohou a pokusila se Adovi vytrhnout brýle z rukou.

„Tak dobře, velitelko," prohlásil kousavě, ale nakonec jí je přenechal.

„Nechápu to, něco na nich bude. Vím to," přemýšlela nahlas. „Cítím to v kostech. Někde hluboko uvnitř, možná, že když je..."

Val bez varování třískla s brýlemi o desku stolu.

„Neeee!" vykřikl Hektor. „Jak... ty... proč?!"

Netušil, co by měl udělat jako první. Chtěl se rozkřičet na celé kolo, ale zároveň mu bylo do pláče a nejraději by z místnosti utekl. Nakonec se zmohl jen na naříkání.

„To bylo pěkně hnusný," zakňoural. „Měl jsem je odmalička, holka!"

I Ada byl její reakcí zaskočen. Zůstal na Val zírat s otevřenou pusou. Ta však nijak nevnímala napjatou atmosféru, která na velitelství v tu chvíli panovala. Místo toho vítězně ukázala na brýle, které jako zázrakem držely pohromadě.

„Tady je řešení celého našeho problému," prohlásila vítězně.

Zdá se, že hrubá síla přeci jen někdy vítězí nad rozumem. S těmi brýlemi bylo skutečně něco v nepořádku. Copak obvykle obroučky jiskří?