Vše začalo tím, že se objevil muž, kterému nic nechybělo. Měl příjemný vzhled, ohromné jmění a vysokou inteligenci. Jmenoval se Malum a byť měl vše, zatoužil po tom mít víc.

Jedno rozhodnutí. Za vším stálo jen jedno rozhodnutí, a to vydat se na výpravu. Nepředstavujme si však tuto cestu jako jednoduchou přímku vedoucí z bodu A do bodu B. Hektor byl možná přímočarý, ale z hlediska plánování to byl pan Chaotik, který se dokáže ztratit i na cestě do koupelny.

Když Hektor opouštěl svůj domov, doufal, že se zvládne světem potloukat bez kdovíjak těžké práce a uživí se jako Zimžírka. Kéž by mu tak někdo předtím řekl, jako moc je výkon této činnosti náročný! Tehdy si Hektor myslel, že k úspěšnému „zimžírkování" stačí jen hbité zlodějské prstíčky, jenže omyl. V této „profesi" se člověk setkává se silou nevídaných rozměrů, která se dá jen těžce ukočírovat. S Bouří. Tyto vichřice děsily lidi natolik, že jen pouhý zvuk varovné sirény mnohým způsoboval mrákoty a ústup do bunkru tak následoval prakticky okamžitě. Zimžírkové se tedy nepovažovali ani tak za zloděje, ale spíše za příživníky. Po zaznění sirén se neběželi schovat do bunkru SMRTi, ale zůstávali venku, kde si brali opuštěné věci, které by byly stejně s největší pravděpodobností zničeny. Jenže tu byl háček známý též jako načasování. A to muselo být perfektní. Být ve správnou chvíli na správném místě a setkat se s Bouří, která má tu správnou intenzitu. Pokud by byla příliš silná, neměl by život Zimžírky dlouhého trvání a jeho tělo by s největší pravděpodobností skončilo zaváté pod množstvím sněhu, stejně tak jako i jeho lup.

Aby se tak zabránilo tomu nejhoršímu možnému scénáři, měli u sebe někteří chytřejší Zimžírkové kapesní hodinky, které jim dokázaly s jakous takous přesností ukázat intenzitu Bouře a včas je tak varovaly, pokud by byla nad jejich síly (tehdy přišla chvíle skrýt se do bunkru s ostatními). Jenže pak se objevil Hektor, který kašlal na nějaké hodinky a přišel se svým vlastním způsobem, jak na Bouře vyzrát. Žádná schovat-se-či-krást strategie pro něj neplatila, ne, on prostě doufal ve svou šťastnou hvězdu. A tato taktika mu několik týdnů opravdu fungovala. Jenže pak přišel incident s jednou velmi nepěknou Bouří, která s sebou krom vidiny blízkého skonu přinesla i jedno velké odhalení. Aniž by o tom Hektor věděl, tak si již nějakou dobu nesl na svém čele zařízení, které dokázalo Bouře ovládat. Díky těmto „kouzelným brejličkám" mohla Hektorovi začít slibná kariéra neporazitelného Zimžírky, ale to by se nesměl připlést do odboje. Jeho cesta tak dostala úplně jiný směr a tehdy přišla první klička v jinak dokonale zamýšlené přímce.

***

„Co jsem jenom komu udělala," ozvalo se zpoza hory odpadků vzteklé zamumlání. Když Hektor navrhl, že se všichni vydají do Ameriky, vlastně na Terru 1, tak Val rozhodně nečekala, že budou cestovat zrovna takto. Na odpadcích. Na těch hrozných smradlavých odpadcích naložených na ještě smradlavější lodi. Onen parník pro ni představoval snad ještě větší zlo než Malum a celé jeho Sdružení, před kterým byli právě na útěku. Ano, tento způsob přepravy zdál se jí poněkud nešťastným. A aby toho nebylo málo, ještě tu bylo ono kolébání na vlnách, které jí nedělalo vůbec, ale vůbec dobře.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi mě k tomu přemluvil, Heku," nadávala Val. „Navíc, nic z toho by se nestalo, kdybys nebyl takovej vůl a nešel do centrály Sdružení úplně sám," dodala a přešla k zábradlí na palubě, kterého se neohrabaně chytla a pokusila se nasát do nosních dírek trochu toho slaného léčivého vzduchu.

Hektor se jen ušklíbl a výmluvně pokrčil rameny. Musel uznat, že se mu ta záchranná mise vážně moc nepovedla. Tedy vlastně ne tak úplně. Vždyť se mu podařilo zachránit přítele ze zajetí a když se to vezme kolem a kolem, nikdo neumřel. To je přeci dobrá vizitka u každé záchranné mise, ne? Bohužel ani nulová ztráta na životech nedokázala vykompenzovat ztrátu něčeho jiného. Hektorových brýlích. Těch „kouzelných brejliček", jak jim rád říkal. I přesto, že mu způsobily nemalé strasti (a vlastně ho i málem zabily... několikrát), stále mu moc chyběly.

Nyní měl na čele jen jejich náhražku. Padělek. Ano, ničím jiným pro něj ty nynější brýle nebyly. Jako módní doplněk sice ušly, ale to báječné zařízení, ta věcička, která byla v původních brýlích namontovaná, a která Bouře dokázala nejen kontrolovat, ale dokonce je i sama tvořit, tak ta mu velice, převelice chyběla. Tvorba Bouří je sama o sobě už dost velkou věcí, ale aby se tak dělo jen za použití myšlenky? Báječné. Zázračné. Tolik síly v něčem tak malém. Samozřejmě, že pokud se toto zařízení dostane do rukou, vlastně na hlavu, někomu tak impulzivnímu jako je Hektor, musí být každému jasné, že na sebe trable nenechají dlouho čekat. Zvlášť, když na začátku nemáte ani sebemenší tušení, jak mocný vynález to u sebe vlastně nosíte.

Všechny ty nepěkné příhody s Bouřemi ovládajícími „brejličkami" však měly i své světlé stránky. Vždyť jen díky nim se seznámil s Val, velitelkou odboje, která doufala, že by jim Hektor mohl svými schopnostmi pomoci srazit Sdružení na kolena. Místo toho ale nyní před touto organizací utíkali.

Jak se to jenom mohlo stát? Tuto otázku si Val kladla celou cestu. Byla to její nejsilnější myšlenka hned po hlavně-nezačni-zvracet rozkazu, který si vytrvale kladla na srdce, ale jehož dodržení bylo čím dál tím obtížnější. Když však přišlo na Hektora, vypadalo to, že na něj samotného neměla cesta parníkem nic moc dopad. Ten byl myšlenkami už v Americe. Přišlo mu neuvěřitelné, že Sdružení, o kterém si myslel, že ovládá celý svět, mělo místo, které by ušlo jeho řádění. Hektor z nemilého rozhovoru s Malumem pochopil, že Terra 1 je plná Zimžírků, kteří jsou jen těžce kontrolovatelní. Možná z tohoto důvodu se stala celá Amerika jen jedním velkým odpadkovým kontejnerem. Mohlo snad jít o druh pomsty? Trest za paličatost nezdolných obyvatel?

„Věř mi, holka," ušklíbl se Hektor na Val, „až se tam dostaneme, dopřejem si zasloužený vodpočinek."

Jakmile to dořekl, spokojeně si oddechl. Budeme v bezpečí, pomyslel si a zavřel oči. Přesně to v tu chvíli potřeboval. Hektor ignoroval ten palčivý puch, který ho obklopoval. Byl spokojený. Odhodlaný nechat celou záležitost s brýlemi za sebou. Co na tom, že ten vynález padl do špatných rukou. On a všichni, na kterých mu záleží, budou v bezpečí. Zbytek světa si už jistě nějak poradí.

Po chvíli se Hektor sebral a obešel horu odpadků, po jejímž úpatí byli roztroušeni členové kdysi tak silného odboje, ale nyní jich bylo stěží tucet. Hektor minul Toma, tu „optimistickou opruzeninu", který ho svou dobrou náladou neustále otravoval. Nyní ale ani jemu nebylo moc do smíchu. Zřejmě mu plavba lodí nedělala moc dobře. Kučeravý mladík byl schoulený do klubíčka a rukama si zacpával uši. Loď na něj dělala až moc hluku. Hektorovi se ho zželelo, ale nezastavoval. Měl jasný cíl, mířil rovnou za kapitánem.

„Jak dlouho ještě poplujem?" křikl Hektor směrem k zapšklému muži a snažil se ignorovat rybí kostřičku, která na něj z blízké hromady „čuměla".

„Eh?" Kapitán se odvrátil od kormidla a upřel na Hektora své jediné zdravé oko.

„Jak dlouho to, no, ještě poplujem?" zopakoval mladík svůj dotaz nejistě. Něco na tom kapitánovi ho znervózňovalo. Možná za to mohly jeho šedivé rozcuchané vlasy, které mu neuspořádaně trčely zpod kdysi možná bílé čepice. Ten muž vypadal jako blázen. Hektor si ani netroufal tipnout, kolik alkoholu už muselo přes jeho rty projít. A kolik toho ten chlapík vypil jen během té jejich plavby.

„Podívej, pulče," spustil kapitán a promnul si svůj bílý plnovous. „Až tam budem, tak tam budem. Kdyby to bylo na mě, ani byste se tu u mě nevohřáli," dodal a zašklebil se. Jeho rty tak odkryly několik zčernalých zubů, které mu ještě v ústech zbývaly.

Hektor mu věnoval znechucený úšklebek. Já přece vim, že tu nejsme vítaní, pomyslel si jedovatě. Toho faktu si byl až moc dobře vědom. Ještě štěstí, že si při svých dobrodružstvích zvládl udělat několik dobrých kontaktů mezi dopravci. Jak říká jedno staré úsloví: „Zachraň život vikingovi pracujícímu na trati a ten tě dohodí lodnímu bláznovi." Stejně tak se říká i: „Darovanému kapitánovi na zuby nekoukej." A tak se Hektor raději vrátil zpět k ostatním.

Najednou mu zaškrundalo v žaludku. Co se týče jídla a pití, byla jeho brašnička téměř prázdná a podobně na tom se zásobami byli i zbylí členové odboje. Na palubě byste v tu chvíli našli jen jednoho člověka, pro kterého představoval nedostatek jídla ten nejmenší problém.

„Tak co říkal?" vyhrkla Val, když viděla, že se Hektor vrací zpět.

„Panejo, holka," vytřeštil na ni Hektor oči. „Ty jsi teda zelená!

„Tak to pěkně děkuju," odfrkla a znovu se nahnula nad zábradlí.

„Ne, fakt. Jsi zelená jako... Jako něco fakt hodně zelenýho, a to už je co říct!"

„Víš, že tímhle mi na náladě vážně moc nepřidáš?" odsekla.

„Možná, ale barvu už máš lepší," zašklebil se na ni.

„Tak teď když jsme si vyjasnili moji barvu, povíš mi už konečně, kdy tahle pekelná věc hodlá zastavit?" zeptala se ho Val s jistou nedočkavostí v hlase. Na té lodi neměla v úmyslu strávit ani o vteřinu déle, než bylo nutné.

„To já nevim," zavrtěl hlavou Hektor a stoupl si vedle ní. „Ale instinkt mi říká, že to bude brzo."

„Instinkt?" zasmála se. „A co to má být za instinkt? Jsi snad potomek mořské panny a rybího kluka?"

Hektor na to nic neodpověděl a jen se ležérně opřel o zábradlí. Ve skutečnosti byl potomkem něčeho mnohem horšího, než je nějaký „rybí kluk". Byl synem Maluma. Následníkem někoho, kdo stál za utrpením mnoha lidí. Jen myšlenka na to, že by s někým takovým mohl sdílet geny, Hektorovi zvedala žaludek. Byla to však Val, která jako první ukázala, co vše snědla.

„Sakryš," zděsil se Hektor a rychle odvrátil svůj pohled někam jinam.

„Val, jsi v pořádku?" ozval se za jejich zády Ada.

„To bude jen ňáká nemoc z lodí," uklidňoval ho Hektor.

„No, já nevím," řekl Ada, který se nezdál být jeho teorií nějak přesvědčen. „Radši ustup, já se o ni postarám."

„Hej, já to zvládnu taky!" bránil se Hektor, jehož pravačka byla položena na Valině rameni.

„Nemyslím si," osočil ho Ada, čímž ho trochu (hodně!) zaskočil.

On mi snad zase nevěří? Stejně jako s ostatními Místňáky, ani u Ady Hektor při seznámení nevykročil tou správnou nohou. Ale až do této chvíle si ale myslel, že je mezi nimi vše jakž takž urovnané. Co to s ním sakra je?

„Hek má pravdu," zamumlala Val. „Mám asi jenom mořskou nemoc, budu v pohodě," povzdychla si. „Teda až tahle strašná loď někde konečně zakotví!"

Plavili se již nějaký ten čásek a Val cítila, jak se z ní pomalu, ale jistě stává blázen. V tu chvíli netušila, že se má její přání stát skutečností až za několik dní. Trvalo ještě několik dlouhých slunce západů, a ještě delších východů, než loď konečně zakotvila v přístavu. Tedy, v přístavu... To je dosti silné slovo. Spíše se zastavila před odpadkovou blokádou, která byla jedinou překážkou stojící mezi Místňáky a pevnou zemí.

„Tak, vystupovat!" zavelel kapitán a zmáčkl tlačítko. Takové to velké rudé tlačítko, které značí jen jednu jedinou věc. Potíže. Hektor si nemohl nevšimnout, že na palubě byl za celou dobu jejich plavby přítomen jen kapitán. V tu chvíli se měl dozvědět proč. Žádná další obsluha totiž nebyla třeba. Stačilo jedno stisknutí tlačítka a celá paluba se změnila v šikmou desku, která veškeré odpadky shodila na uměle vystavěné útesy.

„Uáá," ozval se davový výkřik a několik Místňáků se ve vteřině změnilo na plaváčky. To byli ti šťastnější. Zbytek měl tu smůlu, že dopadl na rozkládající se „hnus". Alespoň tak by to Hektor nazval. Hnus. Prosté a jednoduché.

„C-co t-to b-bylo?" drkotal zuby Tom, který se za pomoci Ady a Rose vyhrabal z vody.

„Co by," zazubil se na něj Hektor, který si z podpaždí lovil zbytky ryby. „Řekl bych, že jsme dorazili."

„Fajn, teď bychom odtud měli konečně zmizet," řekla Val znechuceně a v duchu děkovala za šátek, který měla obtočený kolem hlavy. To poslední, co potřebovala, bylo, aby se jí to staré smetí zapletlo do vlasů a ona si ho poté musela ještě několik dní vybírat.

Když se všichni nějakým způsobem očistili a zabalili do dek těch několik zmrzlíků, kteří skončili v ledové vodě oceánu, vydali se přes odpadkové útesy k něčemu, co se zdálo být pevninou.

„Tak a je to," oddychl si Hektor, když se ocitl mezi prvními lidmi, kteří se dotkli kousku země zvaného Terra 1. „Dokázali jsme to. Tak fajn," obrátil se k ostatním, „šup, šup, teď tady založíme Místo číslo dvě a bude."

„Jak a bude?" zeptal se ho Ada skepticky.

„No, co by," pokrčil Hektor rameny, jako by byla odpověď zřejmá. „Přesně jak to říkám. Založíme další Místo a bude."

„Doufám, že si nemyslíš, Heku," řekla Val pobaveně, „že tu prostě jen vykopeme nějakou díru a založíme si centrálu."

„Proč ne?" bránil se.

„Protože tak to vůbec nefunguje," řekla stručně a Hektor na odpověď jen zamyšleně nakrčil obočí. V jeho hlavě to totiž přesně tak fungovalo! Prostě najdou pár lopat a pak to půjde samo. Jen tu pekelnou klouzačku si odpustí, ta v jejich novém Místě neměla mít místo. Jak on ten hloupý tobogán ve stromě nenáviděl!

Jejich ohnivou debatu o tom, jestli by se Hektorova lopatová strategie vyplatila, vyrušil až cval koní. A dříve, než se Místňáci stihli zorientovat v tom kdo, nebo co, se to k nim vlastně blíží, tak se ocitli v obklíčení. Několik tajemných jezdců v kápích kolem nich udělalo kruh a Hektor v tu chvíli doufal, že jim jen nesou dárek na uvítanou.

-----

Gratuluji všem, co stíhají číst Zimžírku, Tajemství superhrdinů i Magické, protože jste právě docílili okápěného hattricku! Není nad  tajemné cizince v kápích, že?