„Co si takhle zahrát hru?" zeptal se dětí Hektor, kterému k získání image správného záporáka chybělo už jen zlověstné poklepávání prsty.

„Hru?" zaváhal Jonáš II. a Levá s Pravou se tiše schovaly za jeho záda.

„No, jasně," zazubil se na ně Hektor a vytáhl ze svého kabátu kolt, který několikrát otočil v ruce, snad aby si tu zbraň mohly děti lépe prohlédnout. Hektorovo obecenstvo se přirozeně zaleklo.

„Říkali, že mám bejt jakože váš učitel, tak vás začnu učit," pokračoval Hektor a položil kolt na matraci. „A jestli mi něco vážně jde, tak je to střílet po věcech. Jde se ven!" zavelel a obrátil se ke schodům.

„Ven?" vypískla Levá.

„Jo, ven," přitakal Hektor. „Tak pojďte, i když," odmlčel se. „Mně je to vlastně jedno. Klidně tu zůstaňte, stejně byste mě určitě jenom brzdili," řekl a začal scházet schody dolů.

„Počkej!" zvolal Jonáš II. a všichni tři se za ním rozeběhli.

Jako bych si to nemyslel, usmál se Hektor. Když došel do přízemí, důkladně se rozhlédl kolem. Přišlo mu zvláštní, že by ho nechali v domě bez dohledu.

„Fajn," řekl zamyšleně a otočil se ke svým třem společníkům. „Teď buďte potichu," zašeptal a pro větší důraz si dal prst před pusu. Poté po špičkách přešel do kuchyně a začal odtamtud brát prázdné plechovky.

„Co to děláš?" vyzvídal Jonáš II..

„Š-š-š," utnul ho Hektor. „Na," dodal a předal mu dvě plechovky.

„A co s tím mám dělat?"

„Držet je," zamumlal Hektor na odpověď. „Tohle dej tý Pravý."

„Komu?"

„Tam," řekl a ukázal na jedno z dvojčat.

„Ale já vážně nevím –" začal Jonáš II. s vymlouváním, ale jeho větu přerušil třískot plechovek.

„A do pr... kenný vohrady," změnil Hektor včas směr svého jazyka. Vytřeštěně se podíval na plechovky, a pak ke dveřím, odkud ještě před chvílí byly slyšet hlasy Ady a Tiny. Nyní však všemu vládlo hrobové ticho.

„Tohle se mi nechce líbit," zamumlal Hektor a udělal pár kroků dopředu.

„Co tu děláš, Heku?" ozval se za jeho zády Ada a Hektorovi dalo zabrat, aby v sobě udržel výkřik a nevypískl zděšením.

„Ehm," odkašlal si Hektor, ale než stihl vymyslet výmluvu, tak Ada pokračoval:

„A co tady děláš s dětmi?"

Jonáš II. a Levá s Pravou jen mlčky stáli za Hektorem a drželi několik prázdných plechovek.

„No, jsem teď něco jako jejich učitel," zazubil se na něj Hektor, ale Adův výraz na tváři zůstával stále stejně kamenný a nepřístupný.

„Ale neměl bys být," odpověděl mu bez emocí.

Co to s ním sakra jenom je, zaváhal Hektor, který od něj čekal alespoň nějakou reakci. Proč je tak... chladnej? V poslední době mu přišlo, že se od něj Ada distancuje. Jako by ho někdo na té lodi vyměnil. Hektor netušil, s kým to má co dočinění, ale rozhodně to nebyl Ada. Ne ten Ada, který s ním bojoval v hospodě. Ten Ada, který s ním skákal z centrály Sdružení.

„Co tu děláš s těmi plechovkami?" vyzvídala Tina, která se společně s Filipem kdoví odkud zjevila za Adovými zády.

Jak dlouho mě asi šmírovali, napadlo Hektora, který instinktivně schoval jednu z plechovek za záda. A jak je možný, že jim s tou stavbou vysílačky pomáhá i ten Smrťák? To už je tady každej technik?

„J-já," pronesl Hektor zamyšleně. „No, chtěl jsem je jen naučit něco novýho."

„A co to mělo být?" pokračovala Tina.

„Ehm, no, střílení," zazubil se na ni Hektor nevinně. „Co jinýho, ne?" zasmál se nervózně. Když se pak obrátil zpět na Adu s Tinou, viděl na jejich tvářích známky znepokojení.

„Hele, nesuďte mě, jo?" pokračoval Hektor o něco odhodlaněji. „To vy tu máte ňákou střelnici a co já vím, jestli už ti špunti náhodou zbraň nedrželi."

„Nedrželi," řekl Jonáš II. jistě a Hektor se na něj rázně podíval.

„Teď ne," osočil ho Hektor. „Teď fakt ne. Nechte mluvit svýho učitele, jo? A, áu!" vyjekl, když ucítil, jak ho někdo tahá za ucho.

„O tom učiteli bychom mohli polemizovat," řekl Ada, který byl zodpovědný za Hektorův bolavý lalůček. „Počkáme, až se vrátí Val. Zajímá mě, co na to řekne," prohlásil a táhl Hektora za ucho k židli, na kterou ho zprudka usadil.

„Hej, já jsem ale neudělal nic špatnýho," bránil se Hektor a důrazně si zkřížil ruce na prsou. V tu chvíli připomínal dítě, které odmítá dojíst zeleninu.

„Samozřejmě, že ne. Ty nikdy neděláš nic špatně," řekl Ada s klidem rodiče, který ví, že má hysterické výlevy své ratolesti pod palcem. „Pak ti tedy nebude vadit, když tady s tebou počkám," dodal a sedl si naproti Hektorovi.

Tina mezitím vzala všechny děti nahoru a nechala je, ať si tam něco kreslí, či něco podobného. Jejich aktivita Hektora nezajímala, bylo mu úplně jedno, co nad jeho hlavou probíhá. Když se poté Tina vrátila zpět za Adou, tak se ho zeptala, jestli s ní nepůjde pokračovat v pracích na vysílačce.

„Zůstanu tady s Hekem," řekl Ada nekompromisně a složil si ruce pod bradu, zatímco z Hektora nespouštěl oči.

„Pro mě za mě," odpověděl Hektor nezaujatě a odvrátil od něj hlavu. Přesto se neubránil, aby po něm každou chvíli poočku nekoukl. Hektor se musel pousmát. Takhle ho znám, pochvaloval si Adovo chování v duchu. Vrchní kontrolor, a tak to má bejt.

Tina jen pokrčila rameny a šla se s Filipem věnovat vznikající vysílačce. Nechali tak Adu s Hektorem, aby spolu zarytě mlčeli u jednoho stolu.

„Hele," přerušil Hektor ticho jako první. „Vo co ti vlastně jde?"

„Jak to myslíš?" zeptal se ho Ada, který z něj za celou dobu nespustil oči.

„Chováš se divně," řekl Hektor bez obalu. „Co jsme se sem dostali, jseš jakože dost podivnej. Tak vo co ti jde?"

Ada neodpovídal, ale po té poslední otázce uhnul pohledem, takže Hektor nabyl dojmu, že na něco kápnul.

„Tak co je?" pokračoval ve vyzvídání.

Žádná odpověď. V tu chvíli se Ada díval jen na místa, kde Hektor nebyl. Jako by se mu opravdu schválně vyhýbal.

„Tak co je?" Hektorovi pomalu docházela trpělivost. „Proč se ke mně takhle chováš?! Povídej!" vyhrkl. Po těchto slovech se Hektor zprudka postavil a praštil pěstí o stůl.

„Sedni si, Heku," povzdychl si Ada a hlavou pokynul na jeho židli.

„Děje se něco?" vykoukla ze dveří Tina, jejíž pozornost přilákala rána.

„Nic, vše je v pořádku," řekl Ada a poslal k Hektorovi rázný pohled, kterým ho instruoval, aby se posadil.

„Přesně, jak říká. Nic," odfrkl Hektor a usadil se zpět na své místo.

Ada počkal, až se za Tinou zavřou dveře a pak jen tiše pronesl dvě slova, která Hektora zanechala na chvíli zmateného.

„Vím to," zamumlal a Hektor mu věnoval nechápavý pohled. „Vím to, co se snažíš před ostatními utajit," pokračoval Ada odměřeně. „Znám to tvé tajemství, Heku."

„Ty znáš mé... co?" vypískl Hektor a najednou se ozval výstřel.

„Co to má znamenat?" vyhrkl Ada a prudce vstal ze židle. Vzhlédl. Ta rána vyšla z patra nad nimi.

„A... sakra," zamumlal Hektor a podíval se pod kabát. „Já asi ztratil kolt."

Ada na to nic neřekl. Jen na Hektora vykulil oči a pak se rozeběhl po schodech nahoru. Hektor ho následoval. Kruciš, kruciš, kruciš, nadával si v duchu. Kruciš, kruciš, kruciš, já ho tam fakt zapomněl.

Když Ada prudce rozevřel dveře, našel vyděšeného Jonáše II., jak stojí před zdí s kouřící zbraní.

„Ehm, ono to samo," řekl klučina nevinně a upřel na ně omluvný pohled. Ve stěně před ním byla díra s kulkou a když se Hektor rozhlédl po místnosti, spatřil Levou i Pravou v perfektním stavu.

Fjú, oddychl si. Takže děcka jsou v cajku.

Ada vzal Jonášovi II. zbraň a podal ji zpět Hektorovi.

„Takovou chybu už nikdy nedělej," řekl ostře a Hektor polkl.

„Jasná věc, ale," začal Hektor váhavě. „Co to mělo být předtím, však víš, s tím mým tajemstvím?"

Ada užuž otevíral pusu, ale poté přejel pohledem po dětech.

„Tady ne," odpověděl mu stroze a přešel ke schodům.

Hektor před svým odchodem ještě řádně sprdnul děti za problémy, které mu způsobily, a poté ho následoval.