„Do Ameriky? Odkud máš zase tohle?" vykulila oči Val.

„Co jsem slyšel, tak se jim tam daří dávat Sdružení co proto," odpověděl Hektor jistě. „Neměl by být problém přesvědčit ty americké Zimžírky, aby nám pomohli a vzali nás pod svý křídla."

„To je dost možný," pokračovala Val skepticky, „ale taky jsou tihle američtí Zimžírkové na úplně jiném kontinentu! A já rozhodně do oceánu neskáču, aby bylo jasno."

„Přesně!" přitakali ostatní takřka jednohlasem.

Už jen dostat se z Místa do Domu byl pro ně heroický úkol, a to cestovali po povrchu. Nikdo si raději ani nechtěl domýšlet, jak by to vypadalo, kdyby byla ve hře ještě voda.

„Skákání netřeba. Ti vikingové vod vlaků nám určitě pomůžou," zazubil se na ně Hektor a pak se otočil na Adu. „Ještě nám dluží jednu malou službičku zminula, víš?" vysvětlil a Ada chápavě přitakal. Vzpomínka na „vikingy vod vlaků" byla stále ještě v živé paměti.

„A to by bylo, aby nám nepomohli dostat se do tý Ámeriky," pokračoval Hektor. „Ale musíme vyrazit co nejdřív. Sdružení po nás totiž půjde jak... jak... něco po něčem, teď úplně nevim. Prostě jestli vodsud nezmizneme, tak nás dostanou."

Po tomto dodatku již nikdo nic nenamítal, všem bylo jasné, že s dalšími výtkami moc nepochodí. Navíc měl Hektor v něčem pravdu. Opravdu bylo nutné opustit Dům co nejdříve, zvlášť když po jeho osobě probíhalo zuřivé pátrání. Sdružení již dost možná horlivě prohledávalo každý byt v Malumii a bylo jen otázkou času, než dorazí až do Domu. Ani ten jejich hledáčku neuteče. Ne, když byl ve hře Hektor. Pravý důvod, proč je tak moc žádaný, se však mladík rozhodl z důvodu ochrany vlastního krku před ostatními utajit.

Magda na zprávu o jejich odchodu chtěla původně zareagovat jen tím, že jim popřeje štěstí a udělá několik sendvičů na cestu, ale to se Hektorovi ani trochu nelíbilo. Pokud byla opravdu v odboji a opravdu se účastnila Velkého Vzepření, dávalo by smysl, kdyby šla s nimi. V tu chvíli ji více než kdy jindy potřeboval mít po svém boku. Jen tak mohl vědět, že se jí nic nestane. Že jí Malum a ani nikdo jiný neublíží.

„To bohužel nepůjde," zareagovala Magda na jeho prosbu. „Mám tu děti, o které se musím postarat."

Hektor se však nehodlal vzdát tak snadno.

„Určitě by se tu našel někdo, kdo by to vzal za tebe. Sama jsi mi říkala, žes to tady po někom převzala, ne? Tak to můžeš, no, předat zase někomu jinýmu a bude!" protestoval. Moc dobře věděl, že Magdu potřebuje. Už jen to, že ho jako malého dokázala každý večer dostat do vany bylo dostatečným důkazem toho, jak moc velkou bojovnicí vlastně byla.

„Vyrážíte spolu na další dobrodružství?" zeptal se Jonáš, jehož malá hlavička se objevila ve dveřích.

„Teď ne, frajere," okřikl ho jemně Hektor. Bál se, že je bude klučina od výletu odrazovat, jenže on místo toho přišel s jinou strategií.

„Mamina by měla jet s váma," prohlásil Jonáš odhodlaně. „Hel se o nás postará, je moc hodná."

„Hel? A co já?" řekla další hlava, která se zjevila ve dveřích, tentokráte patřila Tomovi.

„Neuraz se, Tome, ale ty prostě neumíš vařit," stál si za svým rozhodnutím Jonáš.

„Počkat, co bych si neměl urazit?" vyhrkl Tom dotčeně. „A vůbec. Za tohle už teda nic vařit nebudu," dodal mrzutě.

„On snad někdy něco vařil?" zeptala se Magda ve strachu, jestli její kuchyně stále ještě stojí.

„Jen čaj," odfrkl Jonáš a pak vyplázl znechuceně jazyk. „Řekl jsem mu, že chci něco horkýho k pití a on mi udělal vařící vodu. Jenom vodu! Vůbec nic do ní nepřidal. S ním nás tu prostě nesmíš nechat," řekl a dramaticky se chytil Magdiny zástěry.

„Tyhle herecké výkony se naučil od tebe," obrátila svou pozornost k Hektorovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Ty má už vodmala," odpověděl s výmluvným úsměvem.

K Magdinu překvapení se však Hel myšlenka vedení Domu zalíbila a souhlasila s tím, že to převezme, aby mohli ostatní vycestovat. Nevadilo ani to, že Hel nevlastnila žádné papíry. Magda byla zezačátku v podobné situaci, ale členové Sdružení rozeseti po úřadech naštěstí neodváděli svou práci s nijak velkým elánem, takže pokud se někdo sám nahlásil, že papíry ztratil, nebo je nechtěně vypral, tak do situace nijak zásadněji nešťourali.

A tak se mohli všichni včetně Magdy vydat na delší výlet k opuštěné železniční stanici, kde se měli setkat s Michalem a jeho přáteli. Doufali, že to bude právě strojvedoucí, kdo jim umožní dostat se nějakým bezpečným způsobem do Ameriky a pak... kamkoli jinam bude třeba.

***

„Takže?" zeptal se Malum klidným, přesto trochu nedočkavým, hlasem. „Našli jste je?"

Jeho zaměstnanci zavrtěli hlavou, což však očekával. Promnul si prsty a zamyšleně přešel k oknu. Netušil, jestli má setkání s Hektorem považovat za výhru, či prohru. Měl zpět své brýle, ale nefungovaly. Zjistil, že jeho syn žije, ale je velice, velice zabedněný. 1834 mu též zběhl a k tomu přibyla i ztráta zajatce z řad Bezejmenných. Rozhodl se, že dnešek nazve remízou. První a také poslední remízou.

Malum zaslechl, jak se dveře jeho pracovny otevírají a do místnosti někdo vchází. Mat.

„Mám pro tebe další úkol," prohlásil Malum jeho směrem, zatímco stále postával u okna. „Znáš Hektora lépe než kdokoli jiný, proto to budeš právě ty, kdo ho sem přivede."

Mat polkl. Chtěl otevřít pusu v protestu, ale nakonec tak neučinil. Věděl, že mu nemůže odporovat, a tak nakonec jen přikývl.

„Ještě to neví," pokračoval Malum s ledovým klidem a zadíval se do dáli. „Ale je stejný jako já."